Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Háková (* 1922  †︎ 2017)

• narozena 23. 9. 1922 ve Studenci

• měšťanka a rodinná škola v Trutnově

• 1934 – příchod Václava Knotka

• svatba s Miloslavem Hákem

• 1940 – útěk švagra Václava Knotka do zahraničí

• 1942 – internace švagrové Zdeny Knotkové

• říjen a listopad 1942 – ukrývání parašutistů ze skupiny Antimony

• leden 1943 – zatčení manžela a tchána gestapem

• narození prvního syna

• 1945 – návrat manžela z Buchenwaldu

• návrat Václava Knotka do Československa

• 1948 – zatčení Václava Knotka a sebevražda ve vazbě

• 1948 – půlroční trest pro manžela Miloslava

• život ve Studenci

• zemřela v roce 2017

Jiřina Háková se narodila roku 1922 v malé obci Studenec. V podhůří Krkonoš prožila spokojené dětství. Vzpomíná, jak ráda chodila do školy, cvičit do Sokola a volný čas trávila hrami se svou starší sestrou a dalšími dětmi z vesnice. „Rodiče na nás byli hodní, starali se.“ 

Otec Jiřiny prošel boji první světové války jako legionář a po návratu do Československa si založil menší tkalcovskou živnost. Neměl žádného syna, a tak bylo jeho přáním, aby po něm podnikání převzala Jaroslava. Přijímací zkoušky na obchodní školu ale nesložila. Nepodařilo se jí splnit přísné požadavky na znalost německého jazyka. Nastoupila tak do rodinné školy v Trutnově. Třídu navštěvovaly jen Češky, ale učitelé byli Němci. Jaroslava vzpomíná, že jeden čas do školy nosily odznáčky s Masarykem. „Ale celkem jsme se shodli. Ještě to napětí nebylo tak silný jako pak později.“ Nakonec se Jaroslava  vyučila švadlenou.

Za dobu svých studií musela také několikrát na handl. Poprvé ve dvanácti letech. „Tatínek chodil a sháněl, kdo by měl zájem.“ Jaroslava sloužila u hodné německé rodiny v Dolním Maršově. Pomáhala jim s domácností a jejich dceru učila česky. „Já jsem takovej typ, že se všude přizpůsobím.“

Krátce po dokončení školy se provdala za Miloslava Háka. Byl to velký sportovec, atlet a lyžař. Jako dorostenec se dokonce umístil na druhém místě v sedmiboji na mistrovství v Jugoslávii. Dvorek u domu měli stále vysypaný pískem, a když to počasí dovolilo, tak se venku hrál volejbal a košíková nebo trénoval skok do dálky, vrh oštěpem a koulí. „Na dvorku manžel trénoval spolužáky našich dětí.“

Knotek

V roce 1934 se do Studence přistěhoval učitel Václav Knotek. U dětí byl velmi oblíbený. „Dodnes na něj každý s láskou vzpomíná.“ V této době měšťanka neměla vlastní budovu a Václav Knotek bydlel v domě Miloslava Háka. Zde se také seznámil s jeho sestrou Zdenou, se kterou se zanedlouho oženil a měl dva syny. „Byla to pěkná a hodná holka.“ Václav Knotek se tak stal švagrem Jiřiny Hákové.

Když začala válka, život ve Studenci se příliš nezměnil. Ve vesnici nebydleli žádní Němci, a tak nedocházelo ke konfliktům. „Člověk to ještě nějak nevnímal, neuměl si to představit (…) co by mohlo bejt.“

V roce 1940 si pro Václava Knotka přišlo gestapo přímo do třídy. „On to byl úžasnej vlastenec. Dneska byste takového člověka nenašel.“ Naštěstí stihl na základě varování Studenec včas opustit a přes Slovensko se mu podařilo emigrovat do Francie. Tam se přidal k československé armádě. Po porážce Francie pokračoval do Anglie, kde získal místo vedoucího šifrového oddělení Zvláštní skupiny 2. oddělení MNO. Z této pozice se podílel na přípravě výsadkové skupiny Antimony. Jako možné místo pro bezpečný úkryt poskytl svou bývalou adresu ve Studenci.

Antimony

Jaroslava Háková po útěku Václava Knotka pomáhala jeho ženě pečovat o dva malé syny. V září 1942 si ale pro Zdenku Knotkovou přišli četníci a odvedli ji do internačního tábora ve Svatobořicích. Péče o malé kluky tak zůstala na Jaroslavě. Sama toužila po miminku, ale manžel vždy odpověděl: „Holka, teď je taková těžká doba. Nikdy nevíš, co se může stát.“ To už Jiřina tušila, že je manžel zapojený v nějaké organizaci.

Na přelomu října a listopadu 1942 odjel Miloslav do Nové Paky na návštěvu svého strýce. Tam již čekali ukrytí tři parašutisté z Anglie. Jejich úkolem bylo navázat kontakt s českým odbojem a zjistit celkovou situaci na území Československa po atentátu na Heydricha. Ve větším městě nebylo bezpečno, a tak se s Miloslavem Hákem přemístili do Studence. „Na to, že to bylo po těch Lidicích, tak celkem žádný represálie tady nebyly.“

„Najednou byli tři chlapi tady. On mi řekl, že někoho přivede, ale ne koho. Chtěl mě chránit. (…) Možná toho taky moc nevěděl.“ V kůlně u domu se tak skrýval nadporučík František Závorka, šifrant četař Stanislav Srazil a svobodník Lubomír Jasínek. „Po žebříku se šlo nahoru, tam bylo seno a tam jsme jim dali deky, tak aby jim nebyla zima přes den. (…) Oni byli rádi, že maj kde bejt.“ Když začala zima, tak se všichni tři přestěhovali do opuštěné místnosti na půdě domu.

Jaroslava Háková vzpomíná, že všichni tři byli velmi slušní. „Byli to normální hoši. (…) Celkově byli hrozně příjemný.“ Ze svého pokoje téměř nevycházeli, akorát večer s manželi Hákovými poslouchali ve světnici zahraniční rozhlas. Jaroslava měla zajišťovat výsadkářům jídlo a další věci, které potřebovali. Strýc Kulhánek občas posílal nějakou mouku a cukr. „Když byly lístky a nikde žádná zásoba, tak byl každej drobek dobrej. (…) Já jsem se jen snažila, abych pro ně měla jídlo, aby se mohli najíst.“

V této době již mladý pár Hákových čekal vlastní miminko. Nebezpečí si ale nepřipouštěli. „Člověk to bral jako samozřejmost, mně nepřipadalo vůbec, že dělám něco, co bych neměla.“

Výsadkáři se z domu několikrát snažili vysílat, ale neúspěšně. Podařilo se jim pouze navázat spojení s komunistickým odbojem v Čelákovicích, kterému předali vysílačku a nějaké peníze.

Jaroslava Háková vzpomíná, že jednoho dne Knotkův starší chlapec vážně onemocněl a do domu museli pozvat lékaře. Ten omylem vlezl na půdu k parašutistům. „Šel tam a teď tři chlapi. Zarazil se a říká: ‚Aha, tak vy asi nemocný nejste.‘ A šel pryč. Tomu to asi došlo. To byl výbornej člověk.“

Přes den parašutisté opouštěli dům pouze výjimečně. „Jednou mi říkali: ‚My bychom tak potřebovali ostříhat. Dát se trochu do pořádku, abychom mohli mezi lidi.‘“ Tak jim pamětnice na druhém konci vesnice domluvila návštěvu holiče.

Asi nejnapjatější situace nastala počátkem listopadu. „Na dušičky tady chodil mužskej s kyticej. Pak přišel k nám, že je parašutista.“ Prokázal se stejným kapesníkem, jako měl nadporučík Závorka od Knotka, což bylo domluvené poznávací znamení. Manžel měl přesto podezření, a tak řekl, že o žádných parašutistech nic neví. „Strašně mu o to šlo, abychom ho tady ubytovali.“ Až později se dozvěděli, že se jednalo o rotného Karla Čurdu, bývalého spolupracovníka Závorky ze Skotska a tou dobou již aktivního spolupracovníka gestapa.

Ze Studence se parašutisté po nějakém čase přesunuli do Rovenska pod Troskami, kde pokračovali ve snaze navázat kontakt s domácím odbojem a vysílat do Anglie. Na začátku roku 1943 však došlo k prozrazení celé skupiny.

Ta odvaha spolknout jed

Čtrnáctého ledna přišel Miloslavu Hákovi dopis ze Svatobořic. „Vaše sestra je vážně nemocná, jestli byste se s ní ještě rád sešel, přijeďte ji navštívit.“ Tchánovi se dopis zdál podezřelý, a tak vyrazil na cestu s Miloslavem. Když dorazili do Svatobořic, viděli Zdenu, jak na zahradě okopává zeleninu. „To už se to manželovi nezdálo.“ Do internačního tábora je ale nikdo nepustil, a tak se vydali zpět. Při vystupování z vlaku je zatklo gestapo. „Teprve za delší čas jsem od něj dostala zprávu, že byl zatčenej.“

Manžela Miloslava nejprve drželi v Kartouzích, na Pankráci a v Terezíně, ale nakonec skončil v koncentračním táboře Buchenwald. „Manželovi na výsleších říkali, že když parašutisty prozradí, tak ho pustí. Když neprozradí, tak Studenec skončí jako Lidice.“

Situace se ale poměrně rychle vyostřila. Parašutisty prozradil někdo jiný a již další den gestapo obklíčilo plovárnu v Rovensku, kde se skrývali Závorka a Jasínek. Ti dobrovolně ukončili svůj život po pozření kyanidu. „Na jednu stranu to pochopíte, že chtěli mít klid a pokoj. Nechtěli zradit. Ale ta odvaha ten jed spolknout. Když věděli, že je konec.“ Další den, 16. ledna, dostihli nacisté za nejasných okolností i posledního parašutistu Stanislava Srazila. Tím skončila činnost paraskupiny Antimony.

Jiřina vzpomíná, že při návštěvě manžela v pankrácké věznici potkala na chodbě Stanislava Srazila, jediného přeživšího z Antimony. Spolupracoval s Němci, ale pouze na oko. „Já myslím, že ta naše exilová vláda neměla představu, jak to tady vypadá.“ hodnotí pamětnice zpětně nastalou situaci.

Konec války bez manžela

„Syn se narodil o šest neděl dřív, měl kilo osmdesát. (…) Já jsem byla šťastná, že mám děťátko, a že je to malý, mně vůbec nepřišlo.“ Jaroslava rodila u svých rodičů a do konce války jí maminka pomáhala. Gestapo za Jiřinou naštěstí nepřišlo. Pravděpodobně se spokojili s tím, že všichni členové Antimony jsou buď mrtví nebo zatčení. Ve Studenci pak neprobíhaly ani žádné domovní prohlídky.

Poslední dny války si na vesnici vyžádaly několik obětí. „Němci byli hrozně agresivní.“ Když procházeli Studencem, někdo na ně prý vystřelil. Poté začali pálit na všechny okolo. Kousek za kostelem zastřelili mladého chlapce a ještě jednoho staršího pána.

V květnu 1945 se domů vrátil manžel Miloslav. Při pochodu smrti z Buchenwaldu byl osvobozen americkými jednotkami a odvezen do Erfurtu. Tam se o něj Američané starali. Mohl hrát volejbal a užíval si množství jídla. „On přišel abnormálně tlustej.“ Strýc Kulhánek ale takové štěstí neměl a domů se nevrátil.

Jaroslava vzpomíná, že Miloslav velmi nerad mluvil o svém pobytu v koncentračním táboře. „On třeba absolutně nesnášel, abychom měli psa. Aby pes štěkal. Říkal, že to se mu okamžitě vybaví ten koncentrák. Ty dráty a ty psi, jak tam lítali.“

Osud Václava Knotka

Hned v létě po skončení války přijel z Anglie Václav Knotek. „Celá ves ho vítala.“ Dostal nabídku pracovat jako předseda šifrového oddělení ministerstva vnitra. Odtud ho ale v roce 1946 odvolali kvůli jeho protikomunistickým postojům. A po komunistickém puči v roce 1948 musel znovu uprchnout do Londýna.

Švagrová Zdena poté dostala zprávu, že se má připravit a s dětmi přijet za ním. „Jeli vlakem, ty děti a ona. A na hranicích chlapci vystoupili a šli sami přes hranice. A někde zabloudili.“ Zdena tak dojela do Londýna bez komplikací, ale kluci se dostali do sběrného tábora, odkud se je naštěstí podařilo dostat za rodiči do Anglie.

Ve stejném roce byl Václav Knotek ještě jednou vyslán zpět do Prahy, jako agent podporovaný britskou tajnou službou. Měl za úkol připravit odbojové hnutí. Byl ale zrazen kolegou z Anglie, rotným Karlem Svobodou, a zatčen StB. V bezvýchodné situaci ve vazbě se rozhodl dobrovolně ukončit svůj život a 18. června 1948 spáchal sebevraždu. Zdena s kluky zůstala v Anglii. Finančně je podporoval stát a oba kluci si po škole našli dobrá zaměstnání. „Každej měl nějaký vyšší vzdělání.“

Jaroslava Háková styky se švagrovou nepřerušila. Jednoho dne u dveří zazvonila cizí paní, která přinesla fotografie a dopis od Zdeny. „Měli jsme radost. (…) Ale báli jsme se, že je to jen komunistická provokace.“ Naštěstí se ukázalo, že paní je manželkou rodinného známého. Od té doby se Zdenou udržovali kontakt. „Pak jsme si psali a vždycky jsme jim posílali něco k Vánocům. (…) První dárek jsme jim poslali kuchařku.“

Život ve Studenci

Otci Jiřiny Hákové komunisté po konci války nabídli místo národního správce malé továrny v nedaleké Nedaříži. Díky tomu mohl zaměstnat i manžela pamětnice Miloslava. Ten se ale nespokojil s prací v kanceláři a začal sám podnikat. Po svém otci převzal malou výrobnu rolet a záclon. „Pořídil si mechanické stavy, všechno si sám zorganizoval. (…) Velmi ho to bavilo.“ Štěstí z podnikání ale nevydrželo dlouho.

Po únoru 1948 se ve Studenci na hlavní silnici objevily protistátní nápisy. Komunisté podezřívali Miloslava a v domě provedli domovní prohlídku. Přesto, že již několik dní ležel v posteli s výronem kotníku. „Měl pod podlážkou pro svou potřebu uloženejch pár metrů. (…) Všechno našli, sebrali kdejaké klubko nití. To zabavili. Naložili a odvezli do Jilemnice. (…) Tam byly takový ošklivý nápisy k tomu.“ Manžela zatkli a odvezli na výslechy. Následoval půlroční trest vězení a zákaz dál pracovat v oboru.

Po propuštění mu známý nabídl práci na silnici. „On byl neuvěřitelně šikovnej a měl dobrou fyzičku.“ Jednou, když pracoval na stavbě silnice, projížděla kolem dlouhá vládní kolona. Jedno z aut zastavilo a z něj vystoupil ministr národní obrany Čepička. Miloslav se s ním znal, byli spolu zavření v Buchenwaldu. „A Čepička ho poznal a říkal: ‚Ty troubo, kdyby ses k nám dal, tak ses takhle mohl vozit autem a nemusel ses dřít s lopatou.‘“ Miloslav to ale bral s nadhledem. „Radši s lopatou než v tom autě.“

Rodina žila poctivý a spokojený život. Jaroslavě a Miloslavovi se narodily další děti, tři synové a dcera. Po nějaké době začali pracovat pro Drutku Hradec Králové, výrobní textilní družstvo. Tkalcovali doma, ale podmínky byly tak složité, že to nebylo možné vydržet dlouho. „Pak se z toho manžel nervově zhroutil.“ A odešel do předčasného důchodu.

Manžel Miloslav zemřel v roce 1990. „Ještě se dočkal sametový revoluce. My jsme seděli v pokoji před televizí, drželi jsme se za ruce a oboum nám tekly slzy. A říkali jsme: ‚Zaplať pánbůh, že todle je.‘ No, jenže člověk si to představoval trošku všecko jinak.“