Prof. RNDr. Jiří Hála

* 1937

  • „Já si pamatuju, že jsem tam prodělal řadu nemocí. Nejvíc, co mě trápilo, byl opakovaný zánět středního ucha. Ten Petr Haimann, můj kamarád, mi vždycky připomíná, jak mi záviděl, že jsem mohl plakat, protože jeho maminka mu nedovolila, když byl nemocný, aby plakal. Potom mě vzali do nemocnice, že mě budou operovat, a to já dodnes obdivuju ty doktory, co tenkrát uměli udělat. Je to osmdesát let zpátky, kromě toho vybavení, jaké tam bylo, nebyla antibiotika. A oni se to rozhodli řešit trepanací lebky. Rozsekali hlavu na obou stranách a vyčistili to. Od té doby nemám s ušima problém. Před operací narkóza, to se ještě používal éter. To vám dali na nos gázu a nakapali na ni éter a čekalo se, až odpadnu. Byl u mě takový mladý doktor a ten kontroloval, kdy usnu, a tak se se mnou bavil a nevím, jak je to možné, jak člověku utkví v paměti takové drobnosti. Ptal se mě, kde bydlím, a já jsem mu říkal, že dědeček postavil dům a ten je zelenej. On mi říkal, ať si nevymýšlím, že jsem se na to díval v létě zelenými brýlemi. A ten dům má dodneška původní, zelenou omítku. Druhou věc si pamatuju, že za mnou přišel dědeček, to byl od maminky táta. Ti prošli Terezínem a pak skončili špatně. A přinesl mi pomeranč, to bylo v Terezíně něco nevídaného. Ony tam totiž jezdily transporty Červeného kříže, které tam vozily takové věci. Jak se to rozdělovalo, nevím, možná za to musel dát něco svého. Tak to byl první pomeranč v životě, na který si pamatuju, a já vždycky když přijdu do obchodu a vidím pomeranče, tak vidím dědečka, jak drží pomeranč.“

  • „To byla taková strašná místnost, vypadalo to jako garáž, a tam si museli lidé sami nacpat slamníky. Tam byly hromady slámy, tam se to cpalo. A potom nás rozdělili tak, že si pamatuju, že jsme bydleli v takové malé místnosti, tam byly takové ty dvoupatrové postele, tři vedle sebe. Tam bydlela vždycky maminka s dítětem. Tam rodiny nemohly být pohromadě. Muži museli být zvlášť. Tak jsem tam bydlel s maminkou. Ta druhá dvojice, co tam bydlela, to byl Petr Haimann s maminkou, on je o rok mladší a je taky přeživší, bydlí v Brně. A pak tam bydlela ještě nějaká paní s holčičkou.“

  • „Vzpomínám si na to, že jsme uvnitř [školy] spali, byli jsme tady dva nebo tři dny. Museli jsme se dostavit 2. prosince a v noci na 5. prosince jsme šli na nádraží. Vím, že to bylo v takové tělocvičně, kde byly slamníky na zemi a byla tam spousta lidí. A pak si vzpomínám na odchod ze školy, že jsme stáli na chodbě v takovém trojstupu. Všichni měli ta zavazadla, která směli mít, a kolem nás chodili němečtí vojáci jako stráž. Já jsem si pamatoval, že ta chodba byla do oblouku, ale nebyl jsem si jistý. A tak jsem před několika lety, když jsem byl starý člověk, jsem se šel podívat do té školy. A paní z ředitelny mě zavedla dolů a tam byla opravdu chodba, na které jsme stáli, do oblouku, a ukázala mně tu tělocvičnu.“

  • „To je korespondenční lístek, který jsme dostali, když jsme přechodně bydleli na Ponávce. A ten korespondenční lístek nám nařizuje, že se máme dostavit do školy na Merhautově ulici.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno, 02.12.2023

    (audio)
    délka: 01:17:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
  • 2

    Brno, 20.02.2024

    (audio)
    délka: 01:46:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Transport do Terezína je první, co si z dětství pamatuji

Jiří Hála ve zhruba devíti letech. Po válce v Brně.
Jiří Hála ve zhruba devíti letech. Po válce v Brně.
zdroj: archiv pamětníka

Jiří Hála, původním jménem Hahn, se narodil v Brně před druhou světovou válkou, 21. dubna 1937, do židovské rodiny Oskarovi a Blance Hahnovým. Dne 5. prosince 1941 odjela celá rodina, s výjimkou dědečka, který už dřív zahynul v Mauthausenu, transportem do Terezína. Jiří Hála popisuje život v Terezíně a návrat do Brna. Vrátil se jen on s rodiči. Rodičům komunisté znárodnili obchod, zůstali v něm ale pracovat. V roce 1948 si změnili příjmení z Hahn na Hála. Jiří Hála vystudoval chemickou průmyslovku a pak Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity (v letech 1960–1990 se jmenovala Universita Jana Evangelisty Purkyně v Brně), obor jaderná chemie. V letech 1968–1970 byl na stáži na univerzitě v kanadském Vancouveru. S manželkou se ale pro emigraci nerozhodli kvůli rodičům. Od roku 1970 jej Státní bezpečnost (StB) vedla jako svého vědomého spolupracovníka v kategorii informátor, agent. To však Jiří Hála odmítá. Po roce 1989 působil tři roky jako prorektor Masarykovy univerzity. V roce 2023 žil v Brně.