Tomáš Halík

„Výslechy byly velmi zajímavou psychologickou a mravní zkušeností. Já jsem při nich nebyl nijak týrán, a dokonce jsem měl pocit, že ku mně měli jistý respekt, protože já jsem si stál na svém, ale mluvil jsem s nimi vždycky slušně. Prozradili mi, že pátrali v mém životě, aby měli něco, za co by mě mohli vydírat, ale nic takového tam nenašli. A mám pocit, že i u některých z nich to vzbudilo respekt, přesto jsem zažil pokusy si mě koupit či zastrašit. A to byla důležitá zkušenost; člověk měl pocit, že je v takovém rentgenu, který přesně zaznamenává jeho slabá místa, to, po čem člověk touží: ,Určitě byste rád zase přednášel na univerzitě, to bychom mohli zařídit, určitě byste rád zase cestoval, není problém, tady podepište.‘ Nebo na opačnou notu: ,To víte, máte starou maminku, možná kdybyste se o ni nemohl starat, to by bylo těžké.‘ Takže člověk si uvědomí, na čem lpí, čeho se bojí, po čem touží. Bylo to takové velké školení ve vnitřní svobodě.“

„Já jsem měl potom možnost podobně jako jedenáct tisíc Čechů a Slováků vyjet do Říma na svatořečení Anežky České v listopadu roku 1989. V rámci této pouti jsem poslal dopis papeži prostřednictvím exilového biskupa Škarvady a požádal jsem ho o chvilku rozhovoru. Přišla odpověď a spolu s biskupem Škarvadou jsme byli pozváni na večeři a mohli jsme s ním půl druhé hodiny hovořit. Bylo to den před pádem Berlínské zdi a papež nám tehdy řekl: ,Ta komuna se rozvali.‘ Komunismus padne, buďte připraveni. Já jsem mu ještě oponoval, ale on trval na svém: ,Bude to brzo, buďte připraveni.‘ A skutečně to nastalo.“

„Tam (sjezd katolíků na Velehradě 1968 – pozn. red) jsem poprvé viděl všechny řeholní řády, v řeholních oděvech, když předtím jedné dubnové noci v roce 1950 byly zlikvidovány všechny mužské kláštery v České republice, řeholníci byly převezeni do koncentračních pracovních táborů, trestných oddílu PTP, někteří z nich pak byli odsouzeni. Jeden klášter ale tu noc přežil, klášter v Hájku, kde prý žil jeden františkán, který z asketických důvodů spal v rakvi, a když milicionáři a policie přišli se psy a samopaly, on se posadil v té rakvi a zeptal se, co je, a oni vypadli jako cukráři. Takže to byl jediný klášter, který byl uchráněn na dvacet čtyři hodin, protože pak se vrátili a sebrali i tuto ,oživlou mrtvolu‘ a všechny ostatní.“

„Těsně okolo Vánoc roku 68 přišel dopis od jedné mé známé, paní doktorky Neradové, která byla také velmi aktivní v katolickém intelektuálním hnutí za pražského jara a která psala: ,Víte, tady je ještě spousta věcí možných, ale ty vůdčí postavy studentského a katolického hnutí tady nejsou, mnozí odešli do emigrace a já si myslím, že byste se měl vrátit.‘ A když jsem si to přečetl, tak jsem si řekl: ,No to bych byl blázen, vždyť tady mám tak ohromné možnosti.‘ A najednou, když jsem odkládal ten dopis, tak jsem si řekl: Je to opravdu ten důvod? Jsem na tom světě, abych se měl dobře, nebo je tady snad nějaké poslání, nějaký úkol? Mám být tam, kde se cítím dobře, nebo tam, kde cítím, že je mě třeba? Tak jsem se modlil celou noc jako lev a ráno jsem napsal, že se vracím. A skutečně jsem se před Silvestrem roku 68 vrátil, ovšem ještě jsem měl zadní vrátka - tehdy ještě existovaly doložky do pasu a československé velvyslanectví je ochotně prodlužovalo, takže v lednu 69 byly pražské hospody plné studentů, kteří byli v podobné situaci, ještě se mohli vrátit na Západ. Celé noci jsme diskutovali, zda máme zůstat tady, nebo se vrátit. V té době jsem si dělal taková duchovní cvičení, které vedl pater Reinsberg v Arcibiskupském paláci, a poslední den těchto cvičení přišla zpráva, že se upálil Jan Palach. Probleskla zpráva, že po sobě zanechal dopis, který podepsal ,pochodeň číslo 1‘. Tak jsem si řekl, že teď jsme všichni v situaci pochodně číslo dvě, že tento akt, kdy člověk si váží charakteru národa víc než svého vlastního života, že obětuje svůj život tak strašným způsobem, aby probudil svědomí národa, nás všechny zavazuje. Co bych měl udělat? V mém případě by to asi neměla být smrt, ale spíše jakýsi tvar života. A tak jsem začal svou osobní válku s komunismem.“