Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Hamera (* 1944  †︎ 2021)

• narozen v roce 1944 v Úvalech u Prahy

• rodina perzekvována komunisty

• od mládí se zajímal o přírodní vědy, zapojil se do krajinářského hnutí

• zároveň se učil kreslit, ilustroval odborné lékařské publikace

• během vojenské služby utrpěl dva vážné úrazy

• nastoupil do ČKD, kde se seznámil a spřátelil s Vladimírem Boudníkem

• díky Boudníkovi poznal Bohumila Hrabala, se kterým se další desetiletí scházel po hospodách

• pracoval v tiskárně, vydával zde samizdat

• byl terčem násilí ze strany StB

• po revoluci pracoval jako grafik, ilustrátor a restaurátor

• považoval se za pokračovatele českého informelu

• zemřel v listopadu 2021

Oldřich Jan Hamera se narodil 3. března 1944 v Úvalech u Prahy. Podle rodinné historky mu pupeční šňůru usekli srpem. Otec Jan Hamera pracoval ve fabrice na výrobu barev. Za války byl nejdříve totálně nasazen na Moravě, kde spáchal sabotáž. Následně odešel bojovat na západní frontu a s americkou armádou došel až k plzeňské demarkační čáře. Oldřichova matka pracovala v technické kontrole. Jeho dědeček z otcovy strany Jan byl obchodní cestující, babička měla závod s módou. Druhý dědeček Oldřich Verner provozoval úspěšnou instalatérskou firmu ve středních Čechách, jejíž obchodní vedení měla na starosti jeho žena.

Těžké dětství a zocelování se

Celá Oldřichova rodina byla významně zasažena převzetím moci komunisty. Otcovi byla firma bez náhrady zabavena hned po válce, neboť za protektorátu pod nucenou správou vyráběla pro německou armádu. Otcův společník na základě toho dostal dokonce doživotní trest. Oldřichův otec byl později také jako příslušník západního odboje zatčen a po zbytek života musel pracovat jako vrátný a hlídač. Znárodněna byla také rodinná vila v Úvalech. Oldřich sám strávil dětství převážně v domácnostech prarodičů. Ve škole ho učitelka šikanovala kvůli rodinnému původu. „Musel jsem sedět samostatně, abych náhodou ostatní nenakazil svojí existencí. V jednu chvíli na mě učitelka dokonce v takové extázi nechala plivat,“ vzpomíná.

Útěchu nalézal v houževnatosti svých prarodičů a vedle toho v dobrodružné literatuře, kterou ho zásobovala matka. Zcela vážně se připravoval na dráhu výzkumníka či těžaře v těžkých podmínkách. Aby se zocelil, nosil ve třicetistupňových vedrech nádražácký kabát: „Našel jsem v sobě určitou energii a sílu tyhle věci přežít.“ Ve vyšších ročnících základní školy navíc učili profesoři, kteří byli vyhozeni z vysokých škol. „To byli fantastičtí lidi, kterým vděčím za to, co dneska znám,“ říká. Oldřich se zajímal zejména o přírodní vědy – mineralogii, fyziku a chemii. Spoustu energie, kterou v sobě nacházel, mířil kromě praní se a sportování právě do studia těchto předmětů.

Dědeček Verner plánoval, že se vnuk Oldřich stane nástupcem v jeho firmě. Od dětství jej proto učil instalatéřině a všemu, co s ní souvisí. Dědečkova instalatérská firma byla ale režimem čím dál více omezována v činnosti. U druhých prarodičů zase prodával v krámku galanterii a látky. „Dětství si moc nepamatuju, protože ještě v předškolním věku jsem už koval skoby,“ říká.

Výtvarné sklony, nemoc a nástup do učení

Díky svojí všestranně nadané tetě Heleně, která nějaký čas žila s umělcem Vladimírem Boudníkem, se dostal ke grafice a výtvarnému umění. Ve škole jej sice výtvarkář nenáviděl a dával mu trojky, ale on sám mezitím nacházel ke kreslení vlastní přístup. Chodil také do výtvarného kroužku: „Pomalovával jsem všelijaké staré trenýrky a ručníky a snil jsem o olejomalbě a o tom, že budu minimálně Tizian.“

V šesté třídě se Oldřichovi utvořil nádor na jazylce, doktoři jej však dlouho považovali za tuberkulózu lymfatických uzlin. Následovalo celkem devět operací a dlouholeté léčení. Užíváním léků na tuberkulózu kvůli chybné diagnóze si Oldřich zničil játra. V nemocnici však ležel mimo jiné s československými letci z Anglie: „Takže jsem se tam velmi dobře bavil, bylo to příjemné.“ Díky získaným kontaktům mezi lékaři začal docházet na operace kreslit nádory a jeho kresby byly publikovány v odborném tisku.

Podle svých slov dělal Oldřich na základní škole vše pro to, aby mohl jít studovat mineralogii, geologii nebo jinou přírodní vědu. To mu však nebylo úřady umožněno, a tak šel do učení právě ke svému dědečkovi do dílny, která byla mezitím znárodněna. Jeho učilištěm se následně stala českobrodská ČKD Dukla, kde nastoupil jako strojní zámečník. Kvůli jeho kádrovému profilu a špatným školním posudkům ve skutečnosti neměl studovat ani toto řemeslo. Bylo mu to ale umožněno díky intervenci otce, který byl s ředitelem učiliště zavřen ve vězení. „Abych netrpěl nějakým komplexem, snažila se mě matka trochu vzdělávat. Zpočátku asi i proti mé vůli. Dnes ale můžu říct, že jsem od ní prakticky dostal vysokou školu. Druhou vysokou školu jsem udělal za třicet roků s Hrabalem u píva u Zlatého tygra,“ dodává Oldřich Hamera.

V učení díky důkladné průpravě z dětství vynikal. „Mistr měl se mnou havaj, protože se na to vyfláknul a nechal mi to na starosti,“ říká. Vedl zde i zájmové kroužky, udělal si svářečské zkoušky, zkoušel si různé výtvarné techniky. „Snažil jsem se toho vzdělání mít co nejvíc. Všechno mě to bavilo a snažil jsem se v tom být nejlepší,“ dodává. V prvním roce učení se zúčastnil výtvarné soutěže O Jiráskovo dílo a vyhrál cenu – let nad Prahou. Koncem 50. let se zapojil do vznikajícího ochranářského a krajinářského hnutí, zejména v souvislosti s krasovými jeskyněmi ve středních Čechách.

Vojna, svatba a Boudník

Po dokončení učení se přes otcův odpor dobrovolně přihlásil na vojnu k ženistům. Doufal totiž, že takto bude moci studovat vysokou školu. Během tříměsíčního přijímače utrpěl na brigádě těžký úraz a dostal se do nemocnice v Bratislavě: „Tam jsem dělal všechno pro to, abych se dostal do civilu. Protože jsem si uvědomil, že tam není úniku, jestliže jednou jste podepsal nějaký papír o tom, že se stanete důstojníkem Československé lidové armády…“ Po třech měsících z nemocnice utekl, byl chycen a internován ve vojenské nemocnici ve Střešovicích. Následoval vojenský soud. Zavřený sice nebyl, ale musel po roce znovu nastoupit základní vojenskou službu. Tentokrát byl Oldřich Hamera přítomen výbuchu na letišti: „Odvezli mě do vojenské nemocnice v Ružomberoku. Tam mě dva dny jenom rentgenovali, protože jsem měl 52 zlomenin. Ta rentgen laborantka se stala posléze mojí ženou. Na den přesně za rok jsem se oženil.“ Se ženou a později ještě synem Norbertem žil v pražském miniaturním bytě, kde měl zároveň ještě ateliér.

Po návratu z vojny nastoupil Oldřich do ČKD. Zde se znovu setkal s Vladimírem Boudníkem, který Oldřicha ještě jako malého chlapce hlídal spolu s tetou Helenou. Několik měsíců jim ovšem trvalo, než si tento historický vztah ujasnili. „Vlastně jsme se znovu stali starými známými a on mě okamžitě vzal k sobě ateliéru a ukázal mi, jak se to dělá. Moje grafické vzdělání je těch pět minut u něj v ateliéru,“ říká. Na Boudníka Oldřich vzpomíná jako na člověka na rozhraní umění a didaktiky: „Měl tendenci lidi zachraňovat, aby dělali něco a nemysleli na války. Skutečně byl tak naivní, že si myslel, že lze tu válku v dějinách vynechat.“

Vladimír Boudník sice inspiroval řadu umělců své doby, například Aleše Veselého, ale jeho věhlas byl omezený. „Všichni se tehdy báli, protože Boudník byla ve své době nepoužitelná osoba – než ho vzali do svazu. A jako boudníkovec jsem byl taky nepoužitelný. Jenomže mně to zůstalo prakticky dodneška. O mně nikdo neví,“ uvádí Oldřich. Dokonce napsal i scénář k filmu o Boudníkovi, který ovšem skončil v trezoru.

Hrabal a období pražského jara

Přes Boudníka se navíc v polovině 60. let seznámil s Bohumilem Hrabalem, pro nějž byl Boudník důležitou inspirací. Toho začal vídat na pivu u Lípy a v dalších jedenácti hospodách v okolí Vysočan, Karlína a Žižkova. Stal se jedním z posluchačů, na nichž si Hrabal v hospodě zkoušel příběhy, které poté publikoval a přepisoval. Oldřich si jej velmi oblíbil a de facto si z něj udělal druhého tátu.

Hrabal na něj působil jako velmi zvláštní osobnost. „Byl vlastně sám sobě hercem. Nebyl to člověk-hrdina. Svým způsobem byl posera. Ale nádhernej posera,“ říká. Hrabalovu literární tvorbu chápe Oldřich jako „béčko toho, co byl schopen zinscenovat a říct“. Oldřichovo přátelství s Hrabalem ještě zesílilo po tragické smrti Vladimíra Boudníka v roce 1968. „Jemu vlastně chyběl ten Boudník a on si ho začal trošku dělat ze mě.“ V roce 1967 ještě Boudník s Hrabalem vybírali Oldřichova díla na jeho první větší výstavu v Mikrobiologickém ústavu.

Do roku 1968 působil v ČKD jako opravář obráběcích strojů, vlastní tvorbou se zabýval vždy až po práci. Dělal ale také užitou grafiku či ilustrace, aby si přivydělal. Zároveň se živil tvorbou odborných ilustrací pro lékaře: „Protože jsem byl často hospitalizován. Prakticky není nemocnice v Čechách, na Moravě a na Slovensku, ve které jsem nehajal.“ Vedle toho kreslil nové nálezy trilobitů. V ČKD zažíval udávání, stejně jako to, co nazývá „sypáním písku do ložisek“. Vzpomíná na turbulentní období politického tání a rozpory mezi starými kádry a mladší generací. On sám ovšem nikdy nebyl žádným podporovatelem Dubčeka, protože nevěřil, že by Sovětský svaz přistoupil na nějaké polovičaté uvolnění. „Já jsem v tom neviděl to, co v tom viděli ostatní. Hrabal v tom do konce života viděl, že kdyby tohle se bývalo uvolnilo, tak to mohlo být takhle… Ne! Já jsem viděl, že to byl konec, že to byla čára,“ říká kategoricky.

V době invaze pět dní v kuse tisknul tisíce protiokupačních plakátů, které sovětské jednotky ze zdí a sloupů záhy strhávaly. Zůstal proto zavřený doma a nezažil přímou konfrontaci s okupačními vojsky. „Byla to moje monumentální výstava, o které nikdo neví,“ říká dnes.

Normalizační léta a samizdat

Z ČKD musel vzápětí po sovětské invazi odejít. „Hodně jsem tam zlobil a kdo zlobí, dostane přes držku,“ říká. S kolegy totiž pověsil protiokupační plakát na komín. Díky kontaktům ale už 1. září 1968 nastoupil jako grafik do Československého střediska výstavby architektury. O půl roku později byl přeřazen z redakce na dvůr, bylo mu umožněno vyučit se a pracovat jako tiskař. Kolem roku 1970 začal vydávat samizdaty, mj. jako angažovaný mácholog stojí za prvním vydáním Máchových intimních deníků, které poté přetiskl Josef Škvorecký v exilu. „Tímhle činem jsem toho Máchu vrátil – že to byl správnej chlap a správnej člověk, protože jsem ukázal, že vedle toho všeho byl ještě normální,“ je přesvědčen pamětník.

Přibližně v roce 1977 byl odhalen a na hodinu vyhozen z tiskárny. Zůstal ale v podniku a „proti své vůli se stal mistrem“. ROH jej zvolilo bezpečnostním technikem podniku, čímž zabránilo jeho vyhození. Na začátku 80. let se podobná situace opakovala a místní předsedkyně KSČ se za něj opět postavila. Ve středisku výstavby architektury tak zůstal celkem 23 let a pracoval zde na všech možných pozicích: „Říkal jsem si, až jednou budu mít vlastní tiskárnu, tak budu umět všechno.“

Problémy se Státní bezpečností se nicméně stále zhoršovaly. Jeho syn byl zbit, on sám byl tajným policistou shozen ze schodů a těžce zraněn. „V tom baráku ale bydlel taky náčelník kriminálky SNB Prahy 4, který celou tu akci viděl a šel za svědka. To byl frajer chlap,“ dodává. Díky právnímu zastoupení Jiřím Stránským nebyl Oldřich Hamera sám odsouzen a ještě dostal nějakou dílčí náhradu. Lékařská dokumentace však byla zničena, a proto mu tato skutečnost nebyla započítána do výpočtu důchodu.

Chartu 77 nepodepsal. „Byl jsem kamarád Bedřicha Placáka a ostatních a tam byla taková dohoda, že musí někdo zůstat venku. Právě proto, že jsem měl k dispozici ty stroje, tak jsem ji neměl podepsat, abych mohl vykonávat tyhle služby,“ říká k tomu. Antichartu pak vnímal tak, že „se lidi posrali a báli se o svý zaměstnání a nechtěli riskovat. Ke mně si už od tý doby nikdo nesednul“. Stejně tak i Hrabal měl podle něj za normalizace strach z výslechů a násilí, a sám dokonce přiznal, že byl srab. „Ale ať si každý zamete před svým prahem, protože selhal prakticky celý národ,“ dodává Oldřich Hamera.

Život po revoluci a trvání na informelu

Po sametové revoluci se začal na volné noze živit užitou grafikou a designem. „Sotva jsem se uživil.“ Pět let žil s přítelkyní v Liberci, poté se věnoval restaurátorství. Během jedné zakázky se otrávil toluenem a začal trpět toxikózou jater. Nemohl poté pracovat s žádnými organickými rozpouštědly, tedy ani v tiskárně.

S Bohumilem Hrabalem se naposledy setkal tři dny před jeho smrtí v nemocnici: „Do té doby byl on pro mě pan doktor, já pro něj pan Hamera – a tady mi začne říkat Oldo. To jsem byl překvapený.“ Po Hrabalově smrti byl Oldřich Hamera také tím, kdo identifikoval jeho tělo. „Nařídili soudní pitvu a ukazovali mi jeho játra. Ten měl játra jak dětskou prdelku. Takhle zdravé je nemá nikdo. Na to, že jsme vypili ty bazény piva a kořalek…“ říká.

Na rozdíl od většiny vrstevníků odmítnul Oldřich ve svém uměleckém projevu po konci 60. let opustit informel. „To se celé jako dítě nedonosilo, opustilo se a šlo to dál úplně někam jinam, kdy to už přestávalo být tím skutečným uměním. Prakticky až do dnešního dne jsem zůstal věrný tomu původnímu,“ uvádí. Následoval vždy Boudníkův explosionalismus, který je podle něj předzvěstí manifestu tašistů. Explosionalismus chápe jako „brutální vstup do materiálu začínající aktivní grafikou. Je to neopakovatelné a nezměnitelné“. Dodneška pokračuje v nakladatelství Explosionalismus založeném Boudníkem, v současnosti nazvaném Pražská imaginace.

Před několika lety prodělal Oldřich Hamera úspěšnou transplantaci jater. 

Oldřich Hamera zemřel v listopadu roku 2021.