Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jasoň Hampl (* 1931)

• narozen 15. září 1931 v Praze

• od roku 1943 žil na internátě u salesiánů

• v dubnu 1950 zažil obsazení školy a internátu bezpečnostními složkami

• z internátu odcizil cyklostyl, na kterém rozmnožoval církevní texty

• v roce 1952 se u Bratislavy neúspěšně pokusil o přechod hranic

• odsouzen na 18 měsíců

• vězněn v Ilavě a na Jáchymovsku

• roku 1953 propuštěn na amnestii prezidenta Zápotockého

• vystudoval Strojní fakultu ČVUT

• i nadále se podílel na neoficiálních církevních aktivitách

Jasoň Hampl prožil v době dětství a dospívání několik let jako chovanec salesiánského internátu. Život v salesiánském společenství mu vtiskl mravní principy, kterými se řídil i později v dospělosti. 

Jasoň Hampl se narodil 15. září 1931 v Praze jako jeden ze tří bratrů. Začátkem třicátých let podnikání jejich otce těžce zasáhla hospodářská krize. „Padli jsme do bídy,“ uvádí Jasoň Hampl. O Vánocích 1943 navíc náhle zemřel jejich otec a chlapci zůstali sami s invalidní matkou. 

Tíživé poměry ji přiměly k tomu, že tehdy dvanáctiletého Jasoně svěřila do péče salesiánského řádu, který v Kobylisích provozoval internát pro děti z chudého a rizikového prostředí. V salesiánském prostředí kromě křesťanské víry nasál také zájem o politické dění. Před volbami roku 1946 se aktivně zapojil do předvolební kampaně: „Roznášel jsem protikomunistické letáky. Nutno říci, že komunisté jako jediní jasně věděli, co chtějí, zatímco ostatní strany se chovaly chaoticky.“

Salesiánům přikázali sbalit si to nejnutnější a odvezli je neznámo kam

V únoru 1948 převzala moc v zemi komunistická strana a dospívající Jasoň se na internátu zapojil do ilegální církevní činnosti. Podílel se na rozmnožování učebních textů pro teology. Dne 14. dubna 1950 byl internát v rámci neblaze proslulé Akce K obsazen tajnou policií: „Uprostřed noci do toho internátu vpadli policisté a muži v civilu, zřejmě příslušníci Státní bezpečnosti. Salesiánům, kteří tam s námi byli, přikázali sbalit si to nejnutnější a odvezli je neznámo kam.“

Studenti zůstali v internátu a salesiánské pedagogy vystřídali zmocněnci z ministerstva školství a vnitra, kteří začali s převýchovou církevní mládeže. „Každý den se vytahovala vlajka, zpívala se Píseň práce a takovéhle blbosti.“ 

V této atmosféře se pamětník s kamarádem Jaromírem Strakou rozhodli odcizit z internátu cyklostyl, na kterém dříve rozmnožovali církevní texty. Jaromír Straka o tom v roce 1952 vypovídal na policii: „Nepamatuji se již přesně, čí to byl nápad, zda můj, nebo Jasoně Hampla. Dohodli jsme se na tom, že je třeba cyklostyl někam odnésti, aby nepadl do majetku církevního úřadu.“ (Archiv bezpečnostních složek, svazek V 2237 MV, podsvazek 1, str. 97.) Cyklostyl ukryli u přátel a později na něm rozmnožovali výtisky Starého zákona. 

Po prázdninách 1950 se pamětník do internátu již nevrátil. Bydlel v nouzovém domku na pomezí Kobylis a Troje a pracoval jako pomocný dělník v továrně Avia. 

Dostal jsem vlastně málo

Pamětník se rozhodl, že v komunistické zemi nechce žít, a roku 1952 začal plánovat útěk za hranice. Ty se pokusil přejít v Bratislavě, kde měl v plánu přeplavat Dunaj do Rakouska. Přechod hranic mu bohužel nevyšel a Jasoně Hampla zatkli. „Vyšetřovali mě v Bratislavě. Tehdy ještě naštěstí nebylo snadné zjistit, že mám i v Praze nějaké aktivity.“

V květnu 1952 totiž po Jasoni Hamplovi pražská policie vyhlásila pátrání. Měl být zatčen kvůli organizaci schůzek s bývalými chovanci salesiánského řádu. V návrhu na jeho zatčení z 24. května 1952 se uvádí: „Jmenovaný je fanaticky nábožensky založen, bývalý chovanec salesiánů, a svoji protistátní činnost prováděl z nenávisti k lidově demokratickému zřízení.“ (Archiv bezpečnostních složek, svazek V 2237 MV, operativní podsvazek 2, strana 53.) 

Během vyšetřování v Bratislavě se snažil co nejvíce spolupracovat, aby se nepřišlo na jeho činnost v Praze:  „Dokonce jsem jim podepsal, že jsem chtěl spolupracovat s americkou CIA, což byla samozřejmě blbost.“ Měl štěstí, že se dostal ke slušnému prokurátorovi, který mu navrhl poměrně nízký trest. Odsoudili ho k osmnácti měsícům vězení. „To bylo vlastně málo. Byli lidi, kteří za totéž dostali i deset let a více.“

Spolu s Jasoněm Hamplem byl odsouzen i jeho mladší bratr. „To byla moje blbost. Chtěl jsem přeplavat do Rakouska a můj bratr se chtěl jenom podívat, jak se mi to povede.“ 

Nejdříve byli uvězněni na Slovensku ve vězení v Ilavě, kde panovaly tvrdé podmínky. „V cele pro jednoho jsme byli drženi čtyři. Podle vězeňského řádu jsme měli mít každý den nárok na procházku venku. Za celou dobu jsme ji měli jen jednou, v prudkém lijáku.“

Po nějaké době Jasoně Hampla převezli na Jáchymovsko, kde vězni dobývali uranovou rudu. „V našem táboře byli napůl kriminálníci a napůl političtí vězni. I ti kriminálníci mi připadali slušní, chovali se kamarádsky.“ Baráky byly od okolního světa ohraničené dvěma vrstvami ostnatých drátů. „Na šachtě byl trochu volnější život než na barácích, člověk se tam dostal do kontaktu s civilními pracovníky.“

Časem se mu podařilo získat méně rizikovou práci v dílnách, kde měl také jistější výdělek. „Dostávali jsme plat, ale protože na šachtě jsme často neplnili plán, mzda byla velmi nízká a ještě nám strhávali na ubytování a stravu.“ Díky práci v dílnách odcházel pamětník z vězení s pětačtyřiceti korunami v kapse, mnoho jiných vězňů šlo na svobodu s dluhy.

Propustili ho na amnestii prezidenta Zápotockého roku 1953. Ve stejnou dobu se dostal na svobodu i jeho bratr, přestože ten byl odsouzen pouze na půl roku. 

Vědělo se, jak na ně

Jasoň Hampl začal po propuštění z Jáchymova pracovat v hutích v Kladně a brzy ho povolali na vojnu. Původně měl jít k Pomocným technickým praporům, kam byli posíláni branci s kádrovým škraloupem. Opět ale zasáhla náhoda a pamětník před odvodem onemocněl těžkou chřipkou. Po uzdravení ho povolali k protitankovým dělostřelcům. 

Zde musel čelit nabídce na spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou. „Přišel za mnou důstojník, takzvaný obézeťák, tedy vojenský estébák. Řekl, že o mně ví, že jsem byl ve vězení a co si prý myslím o socialistickém zřízení.“ Kvůli vlastní bezpečnosti se pamětník o režimu vyjádřil pozitivně a důstojník mu navrhnul, aby donášel informace na jiné vojáky. Jasoň Hampl se však z úkolu vyvlékl a posléze se tomuto důstojníkovi úspěšně vyhýbal. Věděl, že jakožto bývalý trestanec je zranitelnější než ostatní: „Tihle lidi, kteří měli škraloup jakéhokoliv typu, byli výborným zdrojem informací. Vědělo se, jak na ně.“

Ještě na vojně si pamětník podal přihlášku na Strojírenskou fakultu ČVUT. Škola si zažádala o stanovisko vojenského útvaru. Mladému vojákovi, který posudek sepisoval, se Jasoň Hampl zavděčil tím, že mu sestrojil jakési technické zařízení. Díky tomu dostal pozitivní posudek a na ČVUT byl přijat. 

Školu absolvoval formou dálkového studia. Mezitím se oženil se Zdenou Vítkovou, kterou znal již od gymnázia. Manželům se brzy narodila dcera Marie a všichni tři bydleli u známých na osmi metrech čtverečních.

Chodil jsem brečet na byťák

Sehnat na konci padesátých let byt nebylo nic snadného. „Každou středu jsem chodil brečet na byťák,“ vzpomíná Jasoň Hampl.  Nakonec se jim povedlo získat byt v dezolátním stavu, který Jasoň Hampl s pomocí bratrů sám rekonstruoval. „Pomáhal tam i Honza Konzal, kterého na tu stavbu přišli zavřít policajti. Odseděl si tři roky.“ Jan Konzal byl v roce 1960 odsouzen za tajné sloužení bohoslužeb. Později byl tajně vysvěcen na biskupa.  

Manželům Hamplovým se postupně narodilo celkem pět dětí. „Myslím si, že nejvíc jsme proti komunismu udělali tím, že jsme z našich potomků vychovali slušný lidi.“ Hodně času trávili na chalupě, kterou koupili od Zdeniny kolegyně. Ta se brzy stala místem setkávání přátel z církevních kruhů.  „Máme chalupu v Jizerských horách na příhodně skrytém místě. Tam se konaly akce, které byly pro estébáky nepřijatelné.“

Říkal, jak zase bude podlézat

V šedesátých letech pracoval Jasoň Hampl ve zkušebně aut v Klíčanech. Společenské uvolnění konce šedesátých let vnímala jeho rodina zpočátku  s obavami, jak dlouho může takový stav vydržet. „Pražskému jaru jsme nevěřili, neuvědomovali jsme si, že padesátá léta už jsou pryč.“ Postupně si nicméně začali užívat větší svobody v kulturním životě. 

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožila rodina na chalupě v Jizerských horách. Několik dnů poté dostal Jasoň Hampl za úkol odvézt autem jakéhosi funkcionáře z ministerstva vnitra. „Ten papaláš mi tak přátelsky říkal, že už zase bude muset podlézat a předstírat nadšení ze socialismu. Neříkal to zklamaně nebo lítostivě, prostě to konstatoval a byl s tím úplně srozuměný.“ 

On sám sice po srpnu 1968 uvažoval o emigraci, jeho manželka však odchod za hranice odmítla, a tak zůstali v Československu. 

Měl dar vypíchnout to důležité

Během normalizace začal Jasoň Hampl docházet na bytové semináře pořádané u Ivana Havla. „Asi jednou měsíčně se tam scházeli intelektuálové, pokaždé si někdo jiný připravil přednášku.“ Na semináře docházel pravidelně i Ivanův bratr Václav Havel. Jasoň vzpomíná, že obvykle seděl mlčky v koutě a poslouchal. „Vždycky na konec si vzal slovo a velmi pregnantně formuloval, co z toho vyplynulo a co dál dělat. Měl opravdu dar vypíchnout ty důležité věci.“

S myšlenkami Charty 77 Jasoň Hampl souhlasil, ale její prohlášení nepodepsal. Obával se, že kdyby se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti, ohrozil by křesťanská setkání pořádaná na jeho chalupě. Se salesiánskou mládeží se stýkaly i pamětníkovy děti, i ony čerpaly ze salesiánského společenství inspiraci a předobraz životních hodnot. 

Změny po roce 1989 přivítal Jasoň Hampl s nadšením. „Svoboda je perfektní, i když přináší spoustu diskutabilních věcí.“ Kromě strojařiny se pamětník věnoval celý život teologii a napsal několik náboženských textů. 

V současnosti ho mrzí, že mnoho jeho vrstevníků se nechává ovlivnit ruskou propagandou: „Vadí mi maily, co mi chodí od mých bývalých kolegů, které jsou plné hoaxů a často zjevně vymyšlené v Rusku. To vůbec nechápu.“