Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Janka Hamplová (* 1928)

• narozena 23. října 1928 v obci Bíňa na Slovensku

• dětství a mládí prožila v obci Kamenín

• v posledních měsících druhé světové války byla svědkem těžkých bojů v okolí Kamenína

• stala se svědkem násilí rudoarmějců na ženách

• sama se ubránila majoru Rudé armády

• po válce odešla pracovat do Čech

• usadila se v Ostravě

Viděla hrůzy, jaké běžně člověka nikdy v životě nepotkají. Znásilňování, krádeže, hromadné hroby, to vše byla součást jejího mládí. Žila totiž ve slovenské obci Kamenín, kde na konci druhé světové války probíhaly velké boje mezi německou armádou a Rudoarmějci.

Janka Hamplová, rozená Horváthová, se narodila v obci Bíňa v okrese Nové Zámky, poté se její rodina přestěhovala do nedaleké vesnice Kamenín. Když jí bylo sedm let, zemřela jí matka. Otec pracoval jako hlavní mlynář ve vedlejší vsi. „Výdělky měl slušné, takže jsme neměli bídu. Když se tatínek po smrti maminky oženil, hlídala jsem děti, které se narodily. Macecha nebyla špatná, ale maminka to nebyla. Ta mi moc chyběla,“ vzpomíná.

Byla zvyklá, že se doma i v okolí mluvilo maďarsky, i když žila na Slovensku. „Slovenština pro mě byla těžší, my byli v podstatě Maďaři a ve škole se mluvilo taky maďarsky,“ říká.

Vybavuje si, že její tatínek v roce 1938 jako voják Československé armády odjel bojovat proti Maďarsku a za paradoxní považuje, že za několik let poté byl coby voják maďarské armády vyslán obsazovat Rumunsko. „Musel jít tam, kam ho poslali. Naštěstí ho ale krátce poté, co musel narukovat, vykoupil majitel mlýna, ve kterém pracoval. Podařilo se mu armádu přesvědčit, že tatínek je pro chod mlýna nezbytný. To bylo štěstí pro nás všechny,“ vysvětluje. Pro rodinu to znamenalo, že otec dostával příděl mouky. A protože Horváthovi vlastnili i kousek pole, nestrádali. „Ale s tím, jak se žije dnes, se to nedá srovnat. Já jsem měla jedny nebo dvoje šaty a jeden kabát, to bylo všechno. A když jsem šla do školy, udělala jsem si tašku z kukuřičné slámy,“ vzpomíná.

Řekli nám: Holky, braňte se

Během války ovládali okolí jejího bydliště němečtí vojáci. Vybavuje si, že s nimi místní obyvatelé vycházeli v klidu: „Nebylo jich moc, žili v místní škole. Když potřebovali vyprat košile, vždy mamince chtěli platit. Když to nepřijala, dávali nám dětem aspoň čokolády nebo něco dobrého.“ Jenže v posledních měsících války se Kamenín a okolí stalo dějištěm velkých bojů. Do oblasti přicházela Rudá armáda a sváděla s Němci bitvy o přechod přes řeku Hron.

„Pořád se střílelo. Nepřetržitě ve dne v noci. My jsme bydleli v první řadě domů, tak nás Němci vystěhovali. Chvíli nás ovládali Němci, chvíli Rusové, pořád se bojovalo. Viděla jsem, jak se mnoho vojáků utopilo. V některých místech byla voda plytká, v některých měla až dva metry, ale oni se do ní hnali s vozy, s koňmi, protože tehdy most vyletěl do vzduchu,“ vzpomíná.

Tvrdí, že vojáci, kteří přišli s Rudou armádou jako první, varovali místní obyvatele před těmi, kteří se blížili za nimi. „Říkali nám: ‚Holky, nebojte se, oni vás nesmí zastřelit, tak se braňte.‘ Řekli nám, co máme dělat, třeba kopnout mezi nohy a utéct. Tak jsem se nebála. Ale přišel major. Byl vysoký, že do dveří nevešel. A říkal: ‚Líhej.‘ Já jsem řekla, že ne. On zase: ‚Líhej‘. Já: ‚Ne‘. Vzal pistoli, položil mi ji na čelo. Tak jsem ho začala kousat do ruky. Když viděl, že se mnou nic nesvede, asi násilím nechtěl, protože mohl přijít o místo, když byl major, tak potom toho nechal. Jenže nemohl odejít, protože jeho pomocník z druhé strany zamkl dveře a zahodil klíč pod lůžko. To jsem byla u paní učitelky, ona byla invalida, ale musela, chudáček, stará paní, vlézt pro ten klíč, aby mně mohla odemknout. A první bylo: ‚Ubránila ses?‘ Já na to: ‚Jo. Chválabohu‘.  Ale ji ten voják okradl. Sebral jí hodinky, peněženku, co viděl pěkného, vzal,“ vypráví.

Vojáci znásilňovali i těhotné

Období, kdy Rudá armáda vytlačila německé vojáky a usadila se v okolí Kamenína, přineslo pamětnici strašné vzpomínky na celý život. Její tetu dva vojáci znásilnili, přestože byla v sedmém měsíci těhotenství. Začala poté rodit, a tak Janka se strýcem sháněli po vsi porodní bábu. Janka si vybavuje, jak běžela vesnicí mezi mrtvými koňmi, krávami i lidmi. Novorozeně nakonec nepřežilo.

Janku domů chodili hlídat kamarádi jejího bratra, protože znásilňování žen se v obci stalo normou. „Vojáci znásilňovali i těhotné ženy. Jim to bylo jedno. Sousedka měla manžela, on musel vzít svíčku a svítit jim. Díval se na to, jak mu znásilňují ženu. To bylo opravdu hrozné. No a my jsme s jednou tetou, ona byla starší a rozumnější, lítaly od baráku k baráku a schovávaly jsme se. Mazaly jsme si obličeje, abychom vypadaly starší. Šátek jsme si dávaly na hlavu jak staré babky. Všechno jsme dělaly tak, aby nás vojáci nenašli,“ vybavuje si.

Vzpomíná také na dvě dívky ze sousedství, kterým se podařilo utéct z domu oknem a pak ve vsi volaly o pomoc, zatímco Rudoarmějci mezitím vypáčili vchodové dveře a zbili jejich otce, který zůstal doma. Vybavuje si své rozporuplné pocity z konce války. Zatímco na jiných místech země se lidé radovali z osvobození, v jejím okolí vládl strach. „My jsme neměli radost. Nic takového se o nás nedá říct. Někdo to asi musel odnést. Tak jsme to odnesli my,“ říká. Později se v novinách dočetla podrobnosti o tom, co se v jejím okolí odehrávalo. Zjistila, že právě u Kamenína probíhala velká tanková bitva, jedna z největších na území Československa. při které údajně zemřelo asi pět tisíc vojáků a přes sto civilních obyvatel.

Strach z vojáků prožila ještě jednou

Janka po válce pracovala jako hospodyně a pak se rozhodla z rodné vsi odjet do Čech. Dostala tip na práci v Kolíně. Pomáhala v hospodářství, poté v lékárně, v kuchyni. Vdala se, ale manželství nevyšlo. Nakonec se usadila v Ostravě. Tam se jednoho dne v tramvaji seznámila s mužem, kterého si nakonec vzala. Manžel pracoval v dole jako zámečník, ona si na šachtě našla místo v prodejně. Následně pracovala jako kuchařka v závodních jídelnách. Její manželství bylo šťastné. Sama děti neměla, ale dcery svého muže brala, jako by byly její vlastní.

Klidný život jí narušila sovětská okupace v srpnu 1968. Když viděla do Ostravy přijíždět tanky, byl to pro ni šok. Najednou znovu viděla armádu, kterou má spojenou z nejhoršími okamžiky života. Měla z nich strach. „To víte, že jsem se jich bála. I proto jsem se už nikdy do ničeho nechtěla plést,“ říká. Nikdy nevstoupila do komunistické strany. Zdůvodňuje to tím, že komunismus měla vždy spojený s Rudou armádou a chováním jejích příslušníků v Kameníně a okolí. „Ne, to bych nemohla, já vím, čeho byli schopni,“ vysvětluje.

Listopadová revoluce v roce 1989 její život nijak nezměnila, ale přivítala ji. S manželem prožila šedesát let, poslední roky společně strávili v domově pro seniory Kamenec v Ostravě. Muž zemřel, tak v něm zůstala sama. Navštěvují ji její nevlastní dcery, vnoučata. „Uvědomuju si, jak hodně se svět změnil. Kdybych měla něco vzkázat příštím generacím, tak jedině to, ať jsou šetrnější. Nechápu, jak nyní lidé rozhazují. My si věcí vážili, uměli jsme šetřit. Vždyť já mám tady ještě pořád šaty z prvního manželství a jsou úplně zachovalé,“ říká.