Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jindřich Hanuš (* 1928)

• politický vězeň, který se narodil 27. září 1928 v Lipí na Náchodsku

• pochází ze skromných sociálních poměrů, jimiž byl ovlivněn

• farář Církve československé (husitské) – CČS(H)

• v roce 1959 zatčen StB a odsouzen za pobuřování

• vězněn osm měsíců převážně na Mírově, v té době se mu narodila dcera

• rozsáhlá pastorace v době věznění, děkoval Bohu, že pobyl v trápení

• po návratu z vězení pracoval jako tovární dělník

• v roce 1964 se mu podařilo získat zpět státní souhlas, a mohl tudíž opět vykonávat duchovenskou službu

• dne 18. června 1991 jej Okresní soud v Pardubicích rehabilitoval

• v roce 2006 oslavil s manželkou zlatou svatbu

• v současné době žije v Mladé Boleslavi, a ačkoli trpí především srdečními obtížemi, stále se zajímá o veřejné dění i činnost své církve

„Dobrý pastýř dává život za své ovce.“ 

„Jsem šťasten, že Tě mám, že mi Bůh do života poslal Tebe, že spojil naše životní cesty, naše osudy, naši lásku, naše bytosti! ,Ženu statečnou kdo nalezne? Nebo nad všechny perly je cena její.‘ Díky Bohu!“

Ve vězeňských dopisech faráře Církve československé (husitské) – CČS(H)¹ Jindřicha Hanuše se často objevují díky jeho ženě i blízkým za jejich věrnost, lásku a oddanost v době nuceného odloučení. V dopisu z 23. srpna 1959 adresovaném z Mírova manželce Libuši použil farář Hanuš i slova z knihy Přísloví ze sbírky Chvála ženy statečné.² Pro člověka, který neprošel podobnou životní zkušeností, je jen těžko představitelné, co takovéto odloučení obnáší. Zatímco si Jindřich Hanuš odpykával v mírovské věznici svůj trest, narodila se mu dcera, kterou mohl poprvé spatřit až za několik měsíců. Manželka nemohla vykonávat své učitelské povolání a hrozilo jí vystěhování z bytu. Přesto musela po celou dobu zabezpečit chod rodiny, což se jí s podporou rodičů a přátel také podařilo.

Zpřetrhané rodinné vztahy a vazby jsou obecně málo připomínanou, ale bolestivou jizvou v životě politických vězňů. Okamžiky, kdy přišlo oznámení z domova, že manželka podala žádost o rozvod³, znamenaly pro potrestané bolestivější prožitek nežli bití, trápení a ponižování ze strany vyšetřovatelů a bachařů. Jsou známy i tragické případy, které končily sebevraždou. Proto je přirozené, že Jindřich Hanuš téměř v každém dopisu neopomenul zdůraznit, jak si váží pochopení a lásky své ženy. Uvědomoval si, že tyto hodnoty nejsou až tak zcela samozřejmé, ale vyžadují značné úsilí a pokoru všech zúčastněných.

Jindřich Hanuš se narodil 27. září 1928 v Lipí na Náchodsku jako syn Jindřicha Hanuše a Anežky Hanušové, rozené Liché. Oba rodiče byli velmi zbožní. Nebylo tedy divu, že Jindřich se již od dětství zapojil do života náboženské obce Církve československé (husitské) v Náchodě. Časem se tamtéž stal i předsedou Jednoty mládeže CČS(H). Cesta k farářské službě byla pro něho tedy zcela přirozená. Do života však vstoupila válka. Jindřich Hanuš se vyučil strojním zámečníkem. V roce 1945 se konečně mohl svobodně rozhodnout a zvolil studia na reálném gymnáziu v Náchodě, kde absolvoval v roce 1950. Téhož roku odešel do Prahy na studia bohosloví. Závěrečnou zkoušku na Husově bohoslovecké fakultě vykonal v roce 1954, aby byl ještě téhož roku vysvěcen patriarchou Františkem Kovářem na kněze CČS(H). Postupně působil jako pomocný duchovní v Jaroměři, Pardubicích, Mimoni a v Liberci. První místo samostatného faráře získal v roce 1957 v Heřmanově Městci. Zde byl 31. března 1959 také zatčen a po důkladné domovní prohlídce odvezen do vyšetřovací vazby v Pardubicích.

O tři roky dříve, v roce 1956, uzavřel farář Hanuš sňatek se svou osudovou ženou Libuší, rozenou Řepkovou. Konec války přinesl budoucím manželům Hanušovým velikou úlevu a nadšení. Ačkoli se ještě neznali, oba dva si nesli ze svých rodin silné sociální cítění. Věřili ve spravedlivější a lepší svět. Rodiče Jindřicha Hanuše byli v KSČ⁴, stejně tak i Libušin tatínek.⁵ Nakonec, v poválečném nadšení, vstoupila do KSČ i začínající učitelka Libuše, tehdy ještě Řepková. Prakticky ihned poté, co se Libuše seznámila se svým budoucím manželem, již přicházely první problémy. Soudruhům se nelíbilo Hanušovo farářské povolání, na schůzích přicházely útoky na víru a náboženství a po svatbě došlo i k již zmiňované ztrátě zaměstnání. Pro manželku faráře místo nebylo, ač kvůli svému povolání vystudovala pedagogickou fakultu v Praze. Přes všechny tyto těžkosti stála Libuše Hanušová pevně při svém manželovi a setrvala ve své víře, což mělo za následek i její vystoupení z KSČ.

Zatčení Jindřicha Hanuše předcházelo několik událostí, které jako by jej předznamenávaly. Ještě v Mimoni se při nedělním kázání postavil proti ničení božích muk v okolí. Tenkrát se to ještě vyřešilo pouhým přeložením do Liberce. Další problémy však na sebe nenechaly dlouho čekat. V Heřmanově Městci se farář Hanuš dostal do blízkosti osoby, která spolupracovala s StB, ačkoliv rovněž zastávala farářský post. Tento člověk, označovaný krycím jménem „Ivana“, sděloval jako agent od roku 1957 své poznatky StB. V prvních zprávách ještě celkem přátelsky referoval: „Dle sdělení předsedy rady starších počíná si Hanuš velmi dobře, má prý dobrý poměr k lidem, jeho bohoslužebné promluvy jsou pěkné a účast na bohoslužbách stoupla oproti dřívějšku o 100 %. Manželka Hanušova hraje na bohoslužbách na harmonium, nacvičuje zpěv a pro její skromnou povahu ji mají lidé rádi. Manželka Hanušova nebyla dosud umístěna jako učitelka, protože dle sdělení předsedy rady starších, který jednal v této věci s Okresním školským inspektorátem, jest v kraji přebytek učitelských sil a jest také určitou závadou, že se jedná o ženu faráře.“ ⁶

V říjnu následujícího roku pak na základě zjištěných poznatků připravila Krajská správa ministerstva vnitra v Pardubicích k osobě Jindřicha Hanuše tzv. agenturně operativní opatření pod heslem „Řečník“. V něm se praví: „Jindřich Hanuš jako farář CČS(H) v Heřmanově Městci nemá kladný poměr k dnešnímu lidově demokratickému zřízení. Je náboženským fanatikem a dopustil se pobuřování proti republice a zneužití své náboženské funkce na okrskové konferenci duchovních, která se konala dne 16. ledna 1958 v Pardubicích. Dále bylo agenturní cestou zjištěno, že farář Hanuš měl na okrskové konferenci dne 16. ledna 1958 v Pardubicích církevně-politický referát, ve kterém veřejně před ostatními faráři CČS(H) z celého kraje nemístně kritizoval návrh vlády na zdanění motorových vozidel. Napadl rovněž zákon o umělém přerušení těhotenství, který označil jako nekřesťanský a nelidský.“ ⁷

Na jiném místě byla bratru faráři vyčítána jeho reakce na odnětí státního souhlasu faráři Františku Houskovi. V září 1958 bylo na mírové okrskové besedě čteno prohlášení bratra patriarchy Kováře z teologické konference v Nové Vsi nad Nisou. V něm patriarcha František Kovář mimo jiné zmiňuje: „Nemohl bych se postavit za duchovního, který by stál proti stávajícímu zřízení v ČSR.“ Na to farář František Voňka citoval: „Dobrý pastýř dává život za své ovce.“ Jako odezva na tato slova měla zaznít od bratra Hanuše po skončení této besedy následující věta: „Je smutné, že dnes před těmi darebáky nemá člověk zastání.“ Sám farář Hanuš dodává ještě další důvod svého zatčení: „Ztrácely se mi desítky přihlášek na náboženství. No a já jsem za tím důsledně šel.“ K tomu sdělila ředitelka základní školy v Jezbořicích ve své zprávě pro Odbor školství ONV toto: „Ředitelství národní školy v Jezbořicích hlásí, že československý pan farář vymyslel, že se děti na náboženství nemají přihlašovat a on že si je bude volat každou sobotu do Heřmanova Městce, kde je bude náboženství vyučovat. Loni zde prohlásil: ‚My se budeme rvát o každou duši dítěte do roztrhání těla.‘ “ ⁸

Po těchto událostech StB již zcela systematicky shromažďovala a dokumentovala materiály pro případné odejmutí státního souhlasu pro výkon duchovenské služby či zatčení faráře Hanuše. Krajskou správou ministerstva vnitra byla navržena následující osnova:

„1. Farář Hanuš se zná s naším spolupracovníkem informátorem s krycím jménem ‚Ivana‘ a udržují mezi sebou občasné styky. Informátor ‚Ivana‘ se během dosavadní spolupráce s námi projevoval jako dobrý a seriózní spolupracovník, jehož zprávy jsou pravdivé a nezkreslené. Z těchto důvodů bude i nadále úkolován ve směru: a/ Sledovat Hanušovo počínání při okrskových besedách, jeho aktivitu, jak se zapojuje do diskuse, jaké má diskusní příspěvky apod. b/ Zda provádí a jakou formou utužování náboženského života u svých věřících (osobní agitací, kázání apod.). c/ Jakou formou a podle čeho provádí výuku náboženství, jak vysvětluje jednotlivé rozpory mezi učením materialistickým a idealistickým. d/ Zda provádí pobožnosti po rodinách, kde, u koho, jak často nebo zda v dřívější době tyto neprováděl.

2. Provést průzkum styků Hanuše v místě bydliště s využitím sítě spolupracovníků. Tyto pravidelně vytěžovat s cílem získání dalších poznatků o jeho činnosti při vykonávání funkce duchovního.

3. Provést dokumentaci nepřátelských výroků.“ ⁹

Čtyři měsíce trvalo, než si StB pro Jindřicha Hanuše přišla. Stalo se tak krátce po velikonočních svátcích, při kterých farář Hanuš ještě odsloužil osmero bohoslužeb. V úterý 31. března 1959 odjel vykonat pohřeb do krematoria v Pardubicích. Při návratu domů na něho místo výborné zelňačky čekali tři příslušníci Bezpečnosti. Proběhla důkladná domovní prohlídka bytu a sboru a v 15 hodin zaklapla za bratrem farářem brána pardubické vyšetřovací vazby.

Na řadu přišly nekonečné výslechy. Dostal i nabídku ke spolupráci s StB, kterou byl podmíněn brzký návrat domů. Odmítnutí přineslo faráři Hanušovi řvaní, výhrůžky a až desetihodinové výslechy. Jeden z nich vyšetřovatel zakončil těmito slovy: „Aby faráři drželi hubu, vy budete sedět. My můžeme lhát, my můžeme podvádět, my můžeme všechno. Vy budete držet hubu. Zvláště vy nekatoličtí, kteří máte rodiny.“ ¹⁰ Přesto Jindřich Hanuš nepřestával děkovat Bohu za tuto zkoušku. V jednom z dopisů své ženě píše: „V Kristu jsme jedno, On nás posiluje a dovede k cíli. Kristus je život náš. Nezoufám, nemalomyslním. Mám Krista, mám Vás…“ ¹¹V cele vyšetřovací vazby je Jindřich Hanuš umístěn spolu s dalšími třemi vězni, mladými katolíky. Vzpomíná: „Byli jsme na cimře čtyři, všichni věřící. Představte si, že slovo Boží znělo i v kriminále! A ty pěkné rozhovory! Nepřestával jsem děkovat Bohu za tuto možnost. Díky Bohu, že jsem pobyl v trápení.“ ¹²

Po několikatýdenní vazbě zasedal ve dnech 5. a 6. května 1959 v Pardubicích lidový soud.¹³ Ten konstatoval: „Jindřich Hanuš má nepřátelský postoj k lidově demokratickému zřízení. Tímto spáchal trestný čin pobuřování proti republice podle § 81, odst. 1, písm. a, trestního zákona a za to se odsuzuje k 8 měsícům nepodmíněně. Podle § 51, odst. 1, 2, 3, trestního zákona mu byl též vysloven zákaz duchovenské činnosti na dobu 10 let po odpykání trestu.“ ¹⁴ Tak se farář Hanuš v necelých 31 letech ocitl v mírovské věznici. Zde již nemusel absolvovat vysilující výslechy, ale na řadu přicházela těžká práce a vidina několikaměsíčního odloučení od rodiny a manželky, se kterou čekali své první dítko.

Ve vyšetřovací vazbě měl Jindřich Hanuš povoleno poslat vždy jednou měsíčně dopis a jeden dopis mohl od manželky dostat. Na Mírově byla povolena již častější korespondence, čehož farář Hanuš hojně využíval. V jednom z dopisů líčí svoji radost z narození dcerky: „Ani nevím, jak bych vyjádřil tu nesmírnou radost z narození naší dcerušky Libušky! Díky Bohu za ni, že to dobře všechno dopadlo, díky Tobě, moje drahá manželičko! Jak jsem šťastný!“ ¹⁵ A v následujícím dopisu se k narození ještě vrací: „Z malé Libunky mám velikou, nesmírnou radost. Díky Bohu za takové potěšení uprostřed bolesti! Jak se těším, až se s Vámi všemi sejdu, moji drazí! Je však nutné se křesťansky a chlapsky vyrovnat se skutečností, že dovolenou nedostanu a k přerušení trestu by byly nutné nejvýš závažné důvody, které nemám, a že tedy se zřejmě osobně shledáme po skončení výkonu trestu. Nebuď smutná, drahá, a vy všichni doma. Mým údělem do konce listopadu bude ponížení, bolest a slzy (kromě těžké práce), ale na druhé straně to vše vyváží jistota víry, Tvoje láska a věrnost, láska ostatních mých drahých v Raspenavě i v Náchodě, radost z milované dcerušky, kterou jsem ještě neviděl a bohužel zřejmě do konce listopadu neuvidím. Apoštol Pavel říká: ‚Co jsou všechna utrpení tohoto věku proti té věčné slávě, kterou má jednou zjevit na nás?!‘ Tituly i ponížení patří k pomíjejícím věcem tohoto světa.“ ¹⁶

Velikou radost obou rodičů však nutně doprovázela i starost o obživu rodiny v nelehké sociální situaci. Rodina a přátelé však pomohli. Paní Libuše se přestěhovala i s dcerkou k rodičům do Raspenavy. Rodiče v počátku vypomohli i finančně, ale vzhledem k jejich nuznému důchodu byla situace dále neudržitelná. V té době přišla pomoc od přátel z církve. Bratři a sestry v Heřmanově Městci udělali finanční sbírku, nezištně pomohli i další, jako například bratr farář Václav Žďárský, který poslal 250 Kč s následným blahopřáním: „Přijměte můj srdečný pozdrav a blahopřání k narození dcerušky. Dej jí Pán stálé zdraví, radostný a spokojený život, aby byla k radosti svým rodičům. Zasílám Vám splátku za odebrané knihy, budete mít s dítkem různá vydání. Bude-li Vám třeba další splátky, napište, zase něco ušetřím. Něco jsem Vám již poslal po sestře L. Často na Vás s manželkou vzpomínáme. Napište, jak se Vám daří.“ ¹⁷ I přes hojnou pomoc byla Libuše Hanušová nucena nastoupit na přelomu září a října 1959 do zaměstnání na poště. Dceři v té době byly dva měsíce a jeden týden.

A lidé pomáhali i jinak. Náboženská obec CČS(H) v Náchodě darovala v říjnu 1959 bratru faráři Hanušovi pamětní obraz s věnováním. Jak vidno, v té době byl farář ještě ve vězení. V souvislosti s narozením dcery přišlo i mnoho blahopřání a pozdravů.

Mezitím Jindřich Hanuš na Mírově tvrdě pracoval s krumpáčem a lopatou. Zpočátku byl zařazen na práci padesát kilometrů od věznice, později stejnou práci vykonával v okolí Mírova. Ze života za ostnatým drátem farář Hanuš nejvíce vzpomínal a zdůrazňoval veliké množství pastoračních rozhovorů, které na Mírově vedl. Setkal se zde i s příslušníkem rady starších z náboženské obce CČS(H) v Mohelnici. Až konečně nadešel očekávaný 30. listopad 1959 a Hanuš byl propuštěn na svobodu.

Po návratu domů pracoval Jindřich Hanuš v Lužci v továrně na nábytek a neustále usiloval o navrácení státního souhlasu k výkonu duchovenské služby. V roce 1961 se začalo blýskat na lepší časy. Na svět přišla druhá dcera Jindřiška a paní Libuše časem získala díky řediteli ZDŠ v Raspenavě místo vychovatelky v družině. Nakonec i Jindřich Hanuš získal v roce 1964 zpět státní souhlas¹⁸ a sloužil postupně v náboženských obcích Česká Lípa, Frýdlant v Čechách, Jenišovice a Bozkov.

Po politickém uvolnění na konci šedesátých let mohla Libuše Hanušová opět učit a v roce 1977 byla dokonce i ona vysvěcena po studiích na Husově bohoslovecké fakultě na farářku CČS(H).¹⁹Pražské jaro bylo i podnětem k podání stížnosti proti porušení zákona v případu Jindřicha Hanuše. Generální prokuratura v Praze ve své stížnosti souhrnně charakterizovala údajné pobuřování proti republice takto: „Nezbývá než uzavřít, že výroky obviněného Hanuše sice se do značné míry vymykaly tehdy obvyklému způsobu vyjadřování, který musel být v absolutním souladu s tím, co právě bylo vedoucími činiteli podnikáno, to ovšem neznamená, že by každý takový nesoulad měl být činěn předmětem trestního stíhání. Pokrokový režim socialistického humanismu musí předpokládat značnou míru tolerance i vůči výrokům, které v době, kdy jsou pronášeny, nemusí být ve všem konformní, jejichž částečná pravdivost se může projevit teprve během doby. Proto trestní postih obviněného Hanuše pro ony výroky se jeví pro moderní právní nazírání naprosto nepřijatelný, jde o typický produkt justice padesátých let, který je nutno v rehabilitacích důsledně odstranit.“ ²⁰Následná tzv. normalizace učinila rehabilitacím přítrž. Úplného očištění se proto farář Mgr. Jindřich Hanuš dočkal až v červnu 1991, kdy bylo trestní stíhání proti němu Okresním soudem v Pardubicích zastaveno.²¹

Ani na svobodě neměl Jindřich Hanuš od StB klid. Ve Frýdlantu byl kontaktován a za různé sliby a výhody měl podepsat spolupráci.²² Nestalo se. Estébáky farář odmítl, dokonce jim to sdělil písemně, a tak se dozvěděl, že bude do smrti jen venkovským faráříčkem. A skutečně tomu tak bylo, ovšem Jindřich Hanuš nikdy nelitoval a život venkovského faráře jej naplňoval a těšil. Účastnil se i jakési charismatické obnovy uvnitř CČSH, která probíhala v šedesátých letech. Tehdy se kolem významné farářské a kazatelské osobnosti CČSH Václava Mikuleckého²³ vytvořilo společenství duchovních, kteří se scházeli ke společným modlitbám a výkladům Písma a posilovali tak svoji víru. Farář Jindřich Hanuš s manželkou zde přirozeně nemohli chybět.

V současné době žijí manželé Hanušovi v Mladé Boleslavi, a ačkoli jsou sužováni mnoha zdravotními obtížemi, stále se obětavě účastní života ve své církvi.²⁴ Obě dcery pokračují v duchovenské službě v CČSH. Starší dcera Libuše je farářkou v Mladé Boleslavi, mladší Jindřiška zastává farářský post v Praze-Krči a Praze-Braníku.V roce 2006 oslavili manželé Hanušovi společně s rodinou a nejbližšími přáteli zlatou svatbu. Po dvou infarktech je farář Hanuš nucen již více odpočívat a jak sám zmiňuje, již by nemohl sloužit a jezdit po náboženských obcích jako dřív. Jako na nejtěžší okamžik z doby věznění vzpomíná na narození dcery Libuše.

Životní krédo faráře Hanuše vyslovené na závěr: „Víra v Boha, Ježíše Krista jako Spasitele a život podle evangelia. Rovněž ekumenismus dle hesla: Aby všichni jedno byli, aby uvěřil svět. Všichni jsme jedno v Ježíši Kristu.“

Poznámka autora: Prostý a zároveň plný život ve víře. Prototyp „nenápadného“ pamětníka, který nezaplňuje stránky novin, ale jeho život a příběh není tím nikterak menší či nicotnější. Již se značnými zdravotními obtížemi, ale docela dobře to zvládl. Známe se osobně již delší dobu.

 

¹ Dále jen CČS(H). Přívlastek „husitská“ byl k názvu církve přičleněn až na VI. řádném sněmu, který se konal v roce 1971.

 

² Přísloví (31, 10-31).

 

³ Důvodem k rozvodu nebylo samozřejmě jen často mnohaleté odloučení, ale i systematický nátlak na manželky ze strany StB.

 

⁴ Jindřich a Anežka Hanušovi pracovali celý život jako tovární dělníci. Měli tedy blízko k myšlenkám sociální spravedlnosti, beztřídní společnosti, pokroku apod.,

které hlásala KSČ. Přesto po zatčení syna oba dva zcela spontánně z KSČ vystoupili.

 

⁵ Otec Libuše Hanušové byl houslista a trumpetista. Maminka pocházela ze Švýcarska.

 

⁶ Archiv bezpečnostních složek (dále jen ABS), f. vyšetřovacích spisů, vyšetřovací svazek V 944 908 MV.

 

⁷ ABS, f. vyšetřovacích spisů, vyšetřovací svazek V 944 908.

 

⁸ Tamtéž.

 

⁹ Tamtéž.

 

¹⁰ HANUŠ Jindřich, ČZ, ÚR CČS(H), Praha, č. 12, 1994, str. 6.

 

¹¹ HANUŠ Jindřich, Výňatek z dopisu manželce z 30. srpna 1959, Soukromý archiv manželů Hanušových.

 

¹² HANUŠ Jindřich, ČZ, ÚR CČS(H), Praha, č. 12, 1994, str. 6.

 

¹³ Senát Lidového soudu zasedal ve složení: předseda Bedřich Chvojka a soudci z lidu František Beránek a Anežka Petličková.

 

¹⁴ ABS, f. vyšetřovacích spisů, vyšetřovací svazek V 944 908; rozsudek Ls Pardubice 1T 052/ 59.

 

¹⁵ HANUŠ Jindřich, Výňatek z dopisu manželce z 4. července 1959, Soukromý archiv manželů Hanušových.

 

¹⁶ HANUŠ Jindřich, Výňatek z dopisu manželce z 12. července 1959, Soukromý archiv manželů Hanušových.

 

¹⁷ ŽĎÁRSKÝ Václav, Nedatovaný dopis Libuši Hanušové, Soukromý archiv manželů Hanušových.

 

¹⁸ Státní souhlas byl faráři Jindřichu Hanušovi vrácen na základě usnesení Okresního soudu v Pardubicích z 16. prosince 1965, jemuž předcházela dvouletá zkušební

doba.

 

¹⁹ Libuše Hanušová po vysvěcení postupně sloužila v náboženských obcích Frýdlant v Č., Turnov, Semily a Mladá Boleslav.

 

²⁰ Soukromý archiv manželů Hanušových, Odůvodnění Gp Praha 1T 052/ 59.

 

²¹ Soukromý archiv manželů Hanušových, Rozsudek Os Pardubice Rt 541/ 91.

 

²² StB slibovala Jindřichu Hanušovi nejen peníze, ale dokonce i biskupský post!

 

²³ Farář CČSH Václav Mikulecký byl vynikající pastýř a kazatel. V roce 1960 mu byl odňat státní souhlas pro výkon duchovenské služby, když se snažil prosadit

na post patriarchy CČSH profesora fakulty dr. Otto Rutrleho. Rovněž jeho upřímná povaha a schopnost oslovovat mladé nebyly vítány. Neustále se snažil o návrat do služeb CČSH, což mu bylo na krátkou dobu umožněno až v roce 1970. Pracoval tak jako pomocný dělník v Povltavském průmyslu kamene, kde si zcela odrovnal své pošramocené zdraví. K tomu, který jej poslal, odešel již v 52 letech 17. května 1973.

 

²⁴ Farář Hanuš dlouhá léta přispíval své náboženské obci vždy desetinou svého platu.