Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Hanzalová (* 1953)

• narozena 7. června roku 1953 v Jindřichově Hradci

• otec František Janouch založil v roce 1946 družstvo JAS, které vyrábělo dřevěné dětské hračky

• po převratu v roce 1948 převzal komunistický režim vedení JASu a František Janouch z milosti zůstal na pozici ve vývoji

• Anna Hanzalová pracovala v roce 1970 v Pragoexportu

• v roce 1971 Anna Hanzalová vystudovala dálkově Střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově

• Anna Hanzalová nastoupila na místo otce v JASu v roce 1972 po jeho odchodu do penze

• v roce 1991 založili Anna a Jan Hanzalovi svou dílnu na výrobu hraček ANJA

• v roce 2010 zanikla firma JAS

Vášeň, pracovitost a obdivuhodný zápal pro práci. Tak Anna Hanzalová vzpomíná na svého otce Františka Janoucha, který v roce 1946 založil družstvo JAS, jež za minulého režimu exportovalo své dřevěné hračky doslova do celého světa. Muž, který by za železnou oponou slavil obrovský ekonomický úspěch se pokorně smířil s tím, že se může v socialismu věnovat alespoň milované práci. Anna Hanzalová nejenomže udržuje při životě příběh svého otce, ale sama se aktivně podílela i na výrobě hraček tak, jak ji to učil. 

Anna Hanzalová se narodila 7. června roku 1953 v Jindřichově Hradci, ale její život je spjatý s malým městečkem Stráž nad Nežárkou. Místo, které na mapě světa zviditelnil její otec František Janouch svou unikátní výrobou dřevěných hraček, je dnes stále ovlivněné tím, jaký odkaz zde zanechal. Hračky se zde totiž vyrábějí nadále, ale už dlouho nelze mluvit o kontejnerech plných drobných výrobků, které putovaly od západního Německa, USA až do Iráku, a to vše v době socialismu. 

Kde já bych byl? 

Příběh Anny Hanzalové je natolik spjatý s životem a prací otce Františka Janoucha, že je nelze oddělit. „V životě jsem nepoznala zapálenějšího člověka pro svou práci a dodnes ho za to obdivuji,“ říká na úvod povídání dcera Anna. František Janouch se narodil 24. listopadu 1925 do chudé rodiny v malé vesnici Mníšek nedaleko Stráže nad Nežárkou. Matka Anna rozená Špuláková zase nedaleko na samotě v Plavsku. 

Rodina tesařů dala Františku Janouchovi řemeslné základy k práci se dřevem, ale vyučil se překvapivě zedníkem. „Doma ho učili vyřezávat z měkkého dřeva boudičky a figurky zvířátek, už když byl malé dítě.“ S otcem ještě před válkou odešli za prací do Prahy, kde ve volném čase docházel na večerní Masarykovu školu k oboru řezbařina. Po návratu do Stráže se seznámil s první ženou, kterou následoval za prací na Slovensko.

„Odešli do Tater, kde si táta začal přivydělávat výrobou suvenýrů a drobných upomínkových předmětů ze dřeva. Za druhé světové války je po vzniku samostatného Slovenského státu vyhnali zpátky do tehdejšího protektorátu,“ říká pamětnice. První žena brzy po návratu do Stráže zemřela na tuberkulózu a František Janouch zůstal sám se svým malým synem. Brzy se poznal s budoucí druhou manželkou Annou Špulákovou, která se téměř ihned zapojila do jeho pracovních aktivit. „Otec už za války začal s výrobou upomínkových předmětů a začal sdružovat dělníky a dělnice k podomácké práci. Ženy a starší lidé byli tehdy velmi vděční, protože práce prostě nebyla,“ vzpomíná pamětnice.

Tvorba upomínkových předmětů vyžadovala řemeslnou zručnost a za druhé světové války nedostatkové kvalitní dřevo. Brzy tak i díky překvapivému výnosu celou produkci nahradila výroba hraček, která začala na hamru v Plavsku v dílně rodného stavení Anny Špulákové. Ústav pro zvelebování živností v Českých Budějovicích dal Františku Janouchovi zelenou k tomu si zařídit malé družstvo a po skončení druhé světové války mu přišel důležitý dopis. 

„Z Národního výboru v Mostu mu přišlo psaní, aby se dostavil do Hory Svaté Kateřiny, kde byla hluboká tradice výroby dřevěných hraček. Chtěli, aby provoz obnovil a stal se z něj tak místní správce továrny,“ říká Anna Hanzalová.

Provoz v sudetské oblasti nalezl v dezolátním stavu a hlavně bez pracovní síly, kterou tvořili primárně němečtí Češi. František Janouch nesehnal dostatek kvalitních pracovníků a po několika měsících, kdy pracovně cestoval mezi jihem a severem Čech, se mu alespoň podařilo přesunout do Stráže nad Nežárkou stroje a soustruhy, které odkoupil od ministerstva průmyslu. 

„Tehdy se také odehrála příhoda, kdy se před jeho očima bývalý správce továrny rozhodl vytrhnout z davu Němců zajatých sovětskými vojsky a skočil na projíždějící americký jeep, který ho odvezl za americkou linii.“ S tímto mužem, kterého Janouch osobně znal, se po několika letech shledal na veletrhu hraček v Norimberku. Vzhledem k politickému vývoji v Československu mu tak nezbylo než si párkrát v životě říct: „Kde já bych byl, kdybych tehdy skočil na americký jeep.“

Světový JAS

„Otec už v roce 1946 tušil, že se k moci mohou dostat komunisté, a nezaložil soukromou firmu, ale družstvo s názvem JAS. První valná hromada měla dvacet členů, kteří vložili do družstva své finance. Lidé tomu tehdy nedůvěřovali, ale i tak se to podařilo,“ říká Anna Hanzalová. V nelehkých začátcích získali objekt pro vznik továrny a postupně se František Janouch po vzoru obchodních cestujících ujal iniciativy. Vzal kufr plný hraček, nasedl na kolo, kterým dojel na nádraží do Třeboně, a snažil se prodávat první kusy z dílny JAS. 

V zaběhnutém provozu v roce 1948 přišlo to, co očekával. „Otce z milosti nechali po nástupu komunistického předsedy do družstva na pozici vývojáře. Nutili ho vstoupit do strany, aby se více angažoval, ale nikdy to neudělal,“ popisuje smutnou epizodu historie rodinné „firmy“ Anna Hanzalová. Stejnému nátlaku pak v sedmdesátých letech čelila i pamětnice a podobně jako její otec se vstupu do komunistických struktur bránila. „Zajímavé ale je, že můj nevlastní bratr, tátův syn z prvního manželství, byl zarytý komunista, kterému se podařilo dostat až na Ústřední výbor strany a pracoval pro Štrougala,“ dodává Anna Hanzalová.

Zápal Františka Janoucha pro svou práci ovšem neustal ani v novém totalitním zřízení, i když se musel smířit s řadovou pozicí v družstvu a podprůměrným platem. Stále ovšem jako zakladatel zůstal motorem celého podniku. Vyvíjel nové hračky, kontroloval výrobu a řešil obchodní kontakty. Zlom přišel na pražském veletrhu ve Slovanském domě v roce 1950 a úspěch družstva JAS postupně získával světový význam. Hračky se objevily v americkém filmu o Palečkovi a do Stráže začaly chodit dopisy se zájmem o jejich produkty z celého světa. 

„Táta už byl známý po celé republice i ve světě. Komunističtí předsedové se často měnili, protože o hračky neměli zájem, a tak novináři, ale i obchodní zástupci jezdili přímo za ním, což někteří funkcionáři špatně snášeli.“ Výroba se na základě poptávky začala výrazně rozšiřovat, vznikly další provozy v Bechyni, Miřeticích a Mirovicích. Jeho hračku si také vybrali Australané k příležitosti olympijských her v Sydney v roce 1956. 

„Tehdy odjížděly tři kontejnery plné hraček do Austrálie,“ říká pamětnice. Z dochované korespondence je evidentní, že JAS exportoval své produkty do Afriky, Anglie, Francie, Západního Německa, ale i na blízký východ. Vše bylo organizované přes Pragoexport a skromný František Janouch tak socialistickému Československu vydělával neuvěřitelné obnosy peněz. „Táta svou práci miloval. Věnoval se jí od rána do večera. U postele měl blok, když se mnou chodil do přírody, kreslil si skici zvířátek, a tak vznikl i jeho legendární kačer, kterého měly děti nejen v Československu, ale po celém světě.“ Vášeň otce byla přirozeně nakažlivá a dcera Anna hrála ve vývoji hraček důležitou roli už jako dítě. „S bratrem jsme v tom prostředí vyrůstali. Nosil nám špalíčky, polotovary, odpady a sledoval naše reakce. Byly jsme první děti, které si s těmi hračkami hrály, a hodně mě to později ovlivnilo, a tak jsem začala velmi brzy kreslit,“ dodává pamětnice.

Převzetí štafety

Anna Hanzalová se tak od narození potkávala s produkty JASu a nebylo překvapením, že se později vydala na stejnou dráhu jako její otec. „V dětství jsme hodně četli, ale neměli jsme ani auto. Byli jsme vlastně chudá rodina, která měla doma plno hraček,“ říká s úsměvem Anna Hanzalová. 

František Janouch si po lehkém poklesu odbytu prosadil, že je nutné navštěvovat i zahraniční veletrhy, aby se JAS držel vývojových trendů v západní Evropě. „Otec byl neuvěřitelně invenční. Vždy uměl reagovat a přijít s něčím novým. Nejdříve pohyblivé hračky a později i hračky se setrvačníkem.“

Malé obchodní propady se tak vždy podařilo díky otci zvrátit. Družstvo mu proto umožnilo cestovat na Západ nejen na veletrh do Norimberku, ale také za obchodními partnery do Švédska, Anglie a Francie, kteří si ho vyžádali k osobnímu setkání, kde konzultovali podobu výsledného produktu. Tehdy viděl svobodný svět. „Otec si nikdy nestěžoval. Byl pokorný, ale občas pronesl, kde by mohl být, když viděl, jak funguje život na Západě. Nikdy ovšem nebyl materialista a cítil se svobodný alespoň v práci, kterou miloval.“

V srpnu roku 1968 Anna zažila jako ostatní v republice invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Já jsem politiku nikdy moc nevnímala, ale tehdy to byl šok. Kolem domu ve Stráži projížděly tanky a já si pamatuji, že jsme zrovna malovali pokoje. Naproti byla stodola, do které Rusové stříleli, a lidé psali na zeď: ‚Táhni domů, Ivane.‘ To dunění tanků mám dodnes v sobě.“

František Janouch tehdy také postavil malou chatičku na zahradě, kde ukrýval redaktora Československé televize. „Měli strach a my jsme hodně dlouho nevěděli, co se vlastně děje v Praze. Jen co otec zaslechl z vysílání Svobodné Evropy.” 

Na začátku sedmdesátých let se musela Anna rozhodnout, jakým směrem bude profesně směřovat. „Já jsem nakonec studovala ekonomickou školu. Seznámila jsem se s přítelem z Prahy, který studoval Akademii výtvarných umění, a tak jsem za ním odjela do Prahy, kde jsem pracovala v podniku zahraničního obchodu Pragoexport.“

Anna následovala osud svého otce. Během dvou let v Praze docházela do večerní školy kreslení v Radiopaláci na Vinohradech a přirozeně tak rozvíjela svou zálibu k výtvarné práci. „Od dětství jsem chodila s blokem po Stráži a i v Praze jsme chodili s tehdejším přítelem do Stromovky kreslit,“ vzpomíná pamětnice. Když se František Janouch rozhodl v roce 1972 odejít do důchodu, předseda JASu oslovil právě jeho dceru, aby nastoupila do vývoje na jeho místo, a ona nabídku přijala. „Chytlo mě to, ale nebylo to pro mě jednoduché. Výrobu jsem neznala, ale postupně jsem se zapracovala,“ dodává Anna Hanzalová.

Nátlak vstoupit do strany

V těchto časech a na pracovní pozici po otci se také zvýšil tlak na její osobu, aby vstoupila do strany. Vzhledem k tomu, že ani otec nikdy nepodlehl myšlence přijmout jednodušší cestu, i Anna odmítla. „Byla jsem tak vychována. Zároveň jsem kvůli tomu začala čtyři roky dálkově studovat na Uměleckoprůmyslové škole na Žižkově obor nábytek, abych byla z obliga.“

Naráží tak na fakt, že kdyby vstoupila do strany, nic takového by po ní družstvo nechtělo. Vzhledem k tomuto rozhodnutí si po revoluci v roce 1989 také přečetla kádrové posudky, kde se to jen hemžilo kritikou, že se dostatečně neangažuje pro stranu. Pravděpodobně i proto nikdy s manželem nedostali devizový příslib k cestě do zahraničí. 

Podobně jako její otec si ovšem prosadila možnost vycestovat alespoň na prestižní hračkářský veletrh v Norimberku, aby mohla sledovat konkurenci. „Já byla jako v Jiříkově vidění. Zásobování v obchodech, nic podobného jsem do té doby neviděla. Zároveň jsem po návratu musela vyplňovat papíry, jestli jsem se nesetkala s emigrantem, co jsem tam dělala, co jsem tam viděla. To bylo hodně nepříjemné,“ pamatuje si Anna.

JAS po odchodu Františka Janoucha musel řešit několikrát velmi nepříjemné problémy s kvalitou produktů. Jeho absence měla vliv na chod výroby, která se při velké poptávce dostávala do úzkých. „Měli jsme třeba vyrábět 40 tisíc kačerů, a když se jedna součástka pokazila, muselo se rozhodnout, jestli se musí vše opravit, nebo produkt dokončíme. Často se pak kamiony vracely s reklamací.“ Anna jako vývojářka hraček nemohla obsáhnout tolik práce jako její otec, ale snažila se nadále rozvíjet produkty a ctít ducha, který z hraček pana Janoucha dýchal. 

V osmdesátých letech se produkce JASu sice i nadále primárně věnovala výrobě hraček, ale postupně se přidával i sortiment nábytkářský, a třeba i školní pomůcky. Komunističtí předsedové do JASu chodili často za trest, ale úspěch firmy je většinou díky ekonomickým úspěchům katapultoval k lépe placené práci. Častá kumulace lidí a ne vždy dobrá pracovní morálka a schopnosti zaměstnanců JASu po odchodu Františka Janoucha z družstva nepomáhaly. „Vždycky za tátou přišel nový předseda a požádal ho o rady, i když byl v důchodu. Často ho konejšili velkými plány, ale za dveřmi si už mysleli své. Táta jim věřil, protože měl JAS rád a hrozně mu záleželo, aby si udržoval stále vysokou kvalitu.“

Zánik JASu

Sametovou revoluci přijal František Janouch a jeho dcera Anna s nadšením. „Jeli jsme i cinkat klíčema do Prahy. Táta měl radost, že komunismus skončil, ale mělo to přijít dřív.“ Tím, že se JAS zakládal jako družstvo, zůstal František Janouch i Anna Hanzalová s manželem Janem, který v JASu pracoval od osmdesátých let, mimo vlastnickou strukturu. Paradoxně jim tak později majitelé nabízeli nákup značky JAS, která je podle jedné z teorií zkratkou pro Janouch a spol. 

Anna Hanzalová v JASu ve vývoji pracovala až do roku 2008, ale paralelně s tím se rozhodla s manželem na radu svého otce osamostatnit. „Když skončil režim, táta znovu ožil a šel do podnikání s námi. Začali jsme dělat jeho návrhy hraček z padesátých let a stále se to velmi dobře prodávalo. Lidé nám říkali, proč o JAS nebojujeme, ale sám táta nám říkal, ať toho necháme, ať začneme ve svém a s maximálně pěti lidmi. Říkal, že více lidí, více problémů.“

Po revoluci tak vznikla firma ANJA, kterou ve skromnějších podmínkách rozjeli právě manželé Hanzalovi za podpory Františka Janoucha. „Začala jsem vlastně konkurovat sama sobě. Byla jsem stále zaměstnaná v JASu, ale postupně se bojovalo v devadesátých letech s hračkami z Číny a čím dál častěji se muselo vyrábět něco jiného. Dělaly se nábytkářské produkty – a to už mě nebavilo,“ vysvětluje Anna Hanzalová.

JASu se po revoluci nepodařilo zareagovat na příval konkurence ze světa, ale i z dílen malých řemeslníků. Absence vývoje, touhy po inovaci a špatné vedení nakonec slavnou značku dovedly k definitivnímu konci, který přišel v roce 2010. To už byl František Janouch osm let po smrti. Anna Hanzalová s manželem Janem stále udržují odkaz otce a jeho hraček při životě, ať už výrobou svých návrhů, které navazují na tradici produktů, jež v dítěti probouzejí tvořivost, tak ve snaze připomenout osud tohoto výjimečného člověka. 

Ke stému výročí od narození Františka Janoucha uspořádali na Obecním úřadě ve Stráži nad Nežárkou vzpomínkovou výstavu, ovšem jejich ambice jsou mnohem větší. „Chtěli jsme ve Stráži vytvořit muzeum, ale není to snadné,“ svěřuje se Anna. Rodina má sice ve sbírce několik originálních hraček, avšak po zániku JASu se několik dalších rozkradlo či jsou uložené kdesi na půdě obecního úřadu. „Jak firmu, značku, tak hračky nám nabízeli k odkupu, ale za nesmyslné částky,“ říká pamětnice. Snu o muzeu, či alespoň vydání publikace se nevzdávají. Soukromá produkce hraček firmy ANJA stále vzniká, ale podílí se na ní primárně pouze manželé Hanzalovi, kteří ve své dílně ve Stráži oprašují dnes už zašlou slávu družstva, kterým František Janouch expandoval do celého světa.