„Asi jsem byl velký idealista, měl jsem trochu jinou představu o tom, co bude po revoluci. To, že je skupina lidí, kteří mají spoustu peněz, a jiní peníze nemají, to je situace daná tím, že jsme přešli na jiný systém společnosti, s tím se musí počítat. Ale představoval jsem si, že se konečně změní něco vůči neslyšícím. Věděl jsem, že v Americe, když na tiskovce vystupuje prezident s nějakou závažnou informací, stojí po jeho boku tlumočník. To byla moje představa, že to tak bude fungovat i u nás a konečně neslyšící budou moci říci: ‚Berou nás jako každého jiného.‘ A ono to tak není. Tlumočník je ‚vklíčovaný‘ v televizi, není tam naživo. Viděli by ho novináři, veřejnost, která na brífink přišla, ty záběry jdou do světa. Zahlédl jsem ve slovenské televizi, že tam na nějakém mítinku tlumočníka měli. Poklonu plzeňskému magistrátu, na Slavnostech svobody, pietním aktu k narození T. G. Masaryka, na Sportmánii je tlumočník vedle toho, kdo vystupuje.“
„Během roku 1989 jsem se neúčastnil žádné manifestace, nejsem natolik odvážný, navíc jsme měli malé děti. Spíš jsem dělal zprostředkovatele informací pro neslyšící. Scházeli se, co jsem kde pochytil, to jsem jim řekl: ‚Teď se situace vyvíjí tak a tak, v Praze se povídá to a to, v Plzni tohle.‘ Sbíral jsem, jak se říká, drby a předával je neslyšícím. Informace jsem čerpal z tisku, televize, něco jsem slyšel třeba cestou v městské hromadné dopravě. To jsem jim v kostce řekl, aby byli v obraze. Ne všem bylo jasné, co se děje.“
„Největší škola, při které jsem získal slovní zásobu ve znakovém jazyce, bylo sledování televize. Tatínek s maminkou se na ni rádi dívali, maminka milovala kriminálky a krasobruslení. Tehdy bylo všechno černobílé, komentátoři říkali, ‚teď nastupuje ta a ta, má světlemodré šaty‘, popsali oblečení závodníků. Co povídali v televizi, to jsem mamince znakoval, při krasobruslení i při kriminálkách. Když jsem nějaké slovo nevěděl, tak jsem ho artikuloval a maminka řekla: ‚To se ukáže takhle.‘ Tatínkovi jsem zase znakoval při zprávách. To byla největší škola, získal jsem slovní zásobu těch jednotlivých znaků.“
Miroslav Hanzlíček se narodil 9. listopadu 1956 v Plzni. Oba jeho rodiče, matka Marta a otec Miroslav, byli neslyšící, ohluchli v důsledku nemoci. Otec pracoval jako typograf, dělal mistra, a matka opravovala punčochy. Odmala se od rodičů učil znakovou řeč. Vyrostl v komunitě neslyšících, kam ho rodiče brali s sebou. Jeho otec Miroslav byl pokladník Spolku neslyšících Plzeň a později jeho předseda. V letech 1971 až 1975 se vyučil stejně jako otec typografem. V dětství a mládí hrál loutkové divadlo v plzeňském Světě pohádek. Po vyučení nastoupil do tiskárny Stráž, zpočátku dělal sazeče, pak pracoval na podniku a zajišťoval dodávky typografického materiálu. Kvůli vysokému krevnímu tlaku byl osvobozen od povinné vojenské služby. Během listopadové revoluce 1989 zprostředkovával plzeňským neslyšícím informace o tom, co se děje. V roce 1994, když tiskárna začala s počítačovou grafikou, byl z práce propuštěn. Začal se živit tlumočením znakové řeči, pracoval pro Spolek neslyšících Plzeň, přednášel na střední a vysoké škole. Od roku 2012 je předsedou Spolku neslyšících Plzeň. Neslyšícím pomáhá v kontaktu se světem a slyšícím se snaží vysvětlovat, jak s nimi komunikovat. Spolu s manželkou Danou vychoval dva syny a dceru, dcera Kristýna Voříšková také tlumočí pro Spolek neslyšících Plzeň.
