Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Hanzlík (* 1945  †︎ 2020)

• narozen 24. března 1945 v Konici

• otci znárodněna firma na výkup surové kůže

• otec Narcis Hanzlík v 50. letech strávil dva roky ve vězení

• strýc Otto Hanzlík jedenáct let vězněn, zemřel za záhadných okolností v říjnu 1968

• pamětník pořádal diskotéky

• sledován StB

• signatář Charty 77

• donucen s rodinou v květnu 1982 emigrovat do Rakouska (akce „Asanace“)

• v roce 1990 návrat do Prostějova

• jeden z hlavních aktérů tzv. Prostějovské výzvy

• Petr Hanzlík zemřel 28. března 2020

Petr Hanzlík se koncem sedmdesátých let minulého století stal jednou z nejpopulárnějších postav Prostějova. Dlouhá léta totiž ve městě a širokém okolí pořádal diskotéky, na nichž pouštěl u nás nedostupné nejnovější světové hity. Netajil se svým protikomunistickým smýšlením, a dokonce podepsal Chartu 77. Stal se proto terčem pronásledování a ponižování a Státní bezpečnost ho v rámci akce „Asanace“ v roce 1982 i s rodinou donutila emigrovat do Rakouska.

Otce uvěznili, strýce zavraždili

Petr Hanzlík se narodil 24. března 1945 v Konici. Do tohoto malého města v Drahanské vrchovině se jeho matka Franciska Hejnová přestěhovala až někdy v průběhu druhé světové války, když se jako vídeňská Češka rozhodla s rodinou opustit Rakousko. V Konici se pak seznámila se svým budoucím manželem Narcisem Hanzlíkem. Jejich jediný syn Petr vypráví, že matka na konci války zachránila značnou část Konice. Velitel jedné z ustupujících německých jednotek prý totiž nařídil podminovat několik objektů ve městě. „Matka přemluvila velitele. Dala mu kolo a civil, aby mohl odejít, a on to nechal odminovat. Šlo o nádraží, most a celé staré město. To by všechno bylo vyhozený do povětří.“

Rodina Petra Hanzlíka nepatřila mezi zastánce komunistické ideologie. Už v roce 1948, krátce po komunistickém převratu, se otcův bratr Otto Hanzlík zapojil do odbojové skupiny usilující o svržení nového režimu. Soud ho za to poslal na 24 let do vězení a on pak celých jedenáct let strávil ve věznicích a v nápravných pracovních táborech. Otec se také dostal na černou listinu komunistického režimu. Jako bratr politického vězně a živnostník vlastnící firmu na výkup surové kůže na počátku padesátých let strávil dva roky ve vězení. Až do své smrti prý netušil, proč ho tam vlastně poslali. Ještě před jeho uvězněním se z Konice musela vystěhovat jeho žena i s šestiletým Petříkem.

Strýc Otto Hanzlík nakonec svůj odpor vůči režimu zaplatil životem. V době tzv. Pražského jara v roce 1968 se stal jedním ze zakládajících členů K 231 (klubu bývalých politických vězňů), a dokonce prý uvažoval o kandidatuře ve volbách. Jenže v srpnu 1968 do země vpadla vojska pěti států Varšavské smlouvy a o dva měsíce později se strýce údajně někdo pokusil přejet autem. „Přijel ke mně na kole a říkal, že jede z Veřejné bezpečnosti, kde oznámil, že se ho pokusili zabít. Jel prý po chodníku, a protože tam byl strom, tak to auto do něj už nemohlo vrazit, a to ho zachránilo,“vzpomíná pamětník, který dodává, že strýc si na papír stačil poznamenat espézetku auta. „Večer na mě najednou buší manželka, ať se podívám do zahrady. Otta tam ležel mrtvej v besídce. Hledal jsem u něj to číslo espézetky, ale neměl jej u sebe. To číslo zmizelo. Pak tady byl velikej pohřeb. Pochovali ho bez pitvy. Přijelo strašně moc bývalých vězňů. Hřbitov byl plnej muklů a ti volali, že Ottu ti vrazi zabili,“vypráví pamětník, který je také přesvědčen, že tehdy došlo k vraždě.

Z výrostka rekordman

Větší část dětství Petr prožil v Prostějově, kam se rodina přestěhovala z Konice. Když mu bylo čtrnáct let, zemřela mu maminka na rakovinu. V této těžké době se také rozhodovalo o Petrově budoucím povolání. Kvůli špatnému třídnímu původu neměl moc možností, a tak díky otcovým známostem alespoň nastoupil do učení na soustružníka v Sigmě Lutín. Hned ve druhém ročníku ho ale vyloučili. Krátce předtím, v květnu 1960, do Sigmy Lutín přijel na oficiální návštěvu bývalý ministr Václav Kopecký. „V Lutíně měli přichystané pódium a sál byl plný zaměstnanců. Kámoš mi dal jakýsi bílý prášek ve skleničce. Já jsem to zkusil a v autobuse jsem to rozhodil. Všichni tam brečeli. Potom jsem to vysypal na tribuně a všechno jsem jim to tam zrušil. Kopeckého vezli k doktorovi s očima. Estébáci to uzavřeli. Někdo to na mě řekl a už mě stáhli. Až na druhý den si mě otec bral z policie v Olomouci, kde mě vyslýchali. Oni si mysleli, že to byl atentát. To byla klukovina.“

I přes tento průšvih se Petr díky dalším otcovým známostem dostal na jiné učiliště, kde se vyučil zámečníkem. Potom nastoupil jako výkupčí kožek a peří do národního podniku Kara. Od otce měl s tímto povoláním již zkušenosti a velmi se mu dařilo. „Tehdy za jednu vykoupenou králičí kožku přidávali ke mzdě 80 haléřů. Já jsem tam měl rekordy i přes třicet tisíc kožek za měsíc. To byly výplaty. Dvacet tisíc, když lidi normálně brali dvanáct set. Lidi začali reptat, že mám třikrát až čtyřikrát větší mzdy jak generální ředitel. Když jsem přišel do Kary, tak tam uspořádali hostinu, módní přehlídku. Tak si mě vážili. Že prý nejsem zaměstnanec, ale subdodavatel. Vedoucí práce a mzdy začal reptat, že mám tak neslýchané peníze. Když se to doneslo generálnímu řediteli, tak si ho nechal zavolat a řekl mu, ať jde a taky to sežene, a že jestli ne, tak už nechce nic slyšet nebo se můžou rozloučit. A mně dal ještě navrch prémii a televizi,“vzpomíná pamětník, který se prý stal nejúspěšnějším výkupčím v historii firmy. Na rozdíl od ostatních totiž lidem platil plnou cenu kožek a nenechával si peníze pro sebe. Lidé si pak raději počkali a králičí kůže prodali právě jemu.

V roce 1968 dokonce pamětník s asi pěti lidmi založil družstvo na výkup kožek, peří a žíní Drukup. Družstvo prosperovalo a zaměstnávalo prý až sto lidí. S příchodem normalizačního procesu ale již nebylo možné v družstvu pokračovat, a tak se Petr Hanzlík vrátil zpět do Kary.

Úspěšný diskžokej

Už od mládí Petr Hanzlík inklinoval k muzice, zvláště k rokenrolu. Scházel se s lidmi, jimž se říkalo máničky, androši nebo vlasáči. V roce 1974 se pak poprvé pokusil vystoupit se svou muzikou na Plumlově. Měl velký úspěch, a tak začal pořádat diskotéky nejen na Prostějovsku, ale i na Olomoucku a Vyškovsku. Přes svého vzdáleného příbuzného Wilhelma Wojaczka a jeho známého Ludwiga Zeinera získával gramofonové desky. Tito dva muži jezdili z Německé spolkové republiky do Československa vykupovat starožitnosti a vzhledem k tomu, že pamětníkův otec byl vášnivým sběratelem, dával jim Petr různé tipy a oni mu pak vozili gramofonové desky s nejnovějšími světovými hity. „Teprve ode mě lidi znali třeba Zz Top a různé takové kapely. Já měl ty desky jako první. Na tehdejší dobu to byla nejlepší diskotéka v republice.“Na jeho diskotéky pravidelně chodily stovky lidí. Petr Hanzlík vzpomíná, že je například organizoval v restauraci Morava na dnešní Olomoucké ulici v Prostějově. „Diskotéka byla myslím od šesti hodin. Už o půl čtvrtě byla Morava obležená lidmi. Stály tam fronty a lidi se žďuchali a prasklo tam i sklo výlohy. Komunisté to začali kritizovat, protože tam byla jediná výpadovka na Olomouc. Stály tam potraviny a jeli lidi a nevěděli, co se děje. Mysleli si, že tam budou banány nebo já nevím co a stavěli se také do fronty.“

Diskotéku v restauraci Morava pak úřady zakázaly a Petr Hanzlík pak několik let pořádal pravidelně diskotéky v Dělnickém domě v Prostějově. V průměru prý na ně chodilx dva tisíce lidí. V říjnu 1977 v centru Prostějova postavili sochu V. I. Lenina a následně udělala StB zátah na diskotéce v Dělnickém domě. „Přišli, že se to musí okamžitě zastavit, že mají indicie, že chci lidi provokovat, aby Lenina shodili.“Zátahů na diskotékách pamětníka proběhlo víc a jeden z nich se udál v Kozově u Bouzova. „Lidi tam dokonce napadli policejní auta. Byl z toho pak malér.“

Petr Hanzlík nedostupné gramofonové desky také půjčoval. Stal se velmi populárním a lidé ho na ulicích zastavovali a žádali o podpis. Komunističtí funkcionáři ale jeho aktivity těžce nesli a odmítali mu dát povolení k pořádání diskoték. „V roce 76 už začali, že to není socialistický. Dali mně scénář, který jsem měl dodržovat. Bylo v něm napsáno, kolik procent socialistických písniček mám hrát. Nechtěl jsem na to přistoupit a nehrál jsem ani jednu takovou píseň. Tak si na mě začali stěžovat a na diskotéky chodily různý kontroly. Na okresu potom zasedaly kulturní komise a řešily mě a dávaly zákazy. Já jsem ničeho nedbal a nenechal jsem se zastrašit. Předsedou komise byl polistopadový starosta Prostějova Zikmund.“

Charta 77 a akce „Asanace“

Své protirežimní názory si Petr Hanzlík nenechával pro sebe a veřejně je vyjadřoval i při diskotékách. „Kritizoval jsem režim. Nakonec jsem si tam dovolil pustit Karla Kryla. To už byl vrchol. Pak jsem měl domovní prohlídku a estébák Šedek mně tam sebral nějaké desky Sex Pistols.“

Petr Hanzlík se ale projevoval i mimo pódium. V roce 1976 například v Prostějově organizoval podpisovou akci za to, aby mu bylo oficiálně povoleno pořádání diskoték. Uspořádal také petici proti cenzuře a zákazu západní hudby. „Přijeli jsme do Prioru, a jak měřili látky, tak jsme to rozložili na tom velkým pultě. Několik set podpisů tam bylo. Sbalili nás estébáci a sebrali nám to a byl konec celé petice.“Napsal také několik stížností na ústřední státní a stranické orgány KSČ. „Psal jsem třeba Husákovi, ať se staví, že ho zvu na oběd a že si o té situaci pohovoříme. Všechno se to dostalo mezi lidi a ti si o tom pak vykládali.“

Všechny tyto činnosti se neobešly bez odezvy. Následovalo několik domovních prohlídek, sledování, několik zatčení a výslechy. Petru Hanzlíkovi také sebrali řidičský průkaz, aby nemohl vozit aparaturu na diskotéky. „U Národního domu stálo auto, ale já jsem nejel. Přišel tam ožralý policajt s bouchačkou a hodil na mě, že jsem jel opilý autem. Tam bylo tolik svědků, kteří tvrdili, že to nebyla pravda. Zaúkoloval ho Žáček. Ten policajt tam byl přeložen z trestu z Brna. Využil toho a za odměnu ho přeložili zpět. Nakonec mi nic nedokázali ani u soudu.“Petr Hanzlík se ve svém vyprávění zmiňuje o jistém Žáčkovi a Šedkovi. Šlo o majora StB Augustina Žáčka a poručíka StB Jiřího Šedka, kteří dostali Petra Hanzlíka na starost.

Pro jeho manželku Jindřišku a tři děti se život v Československu stal nesnesitelným. Celá rodina byla neustále pod dohledem, jejich byt ve dne v noci sledovali muži z StB. „Někdo se se mnou zastavil, tak už je brali na bok a zastrašovali je. Co se mnou měli a tak. Přijeli za mnou lidi z venku. Pak je estébáci stáhli a věděli všechno, o čem jsme se bavili. Měli nějaké odposlechy na dálku. Bydleli jsme na Blahoslavově ulici. Stáli venku u křižovatky a celou noc nás hlídali. Mně se třeba podařilo utéct přes zídku dozadu a odjet do Prahy. Pak už se sichrovali, že stáli celou noc v meziposchodí. Tam bylo vždycky špačků a smrad z kouře. Jak ke mně chodili lidi, tak je legitimovali. Kvůli gramofonovým deskám za mnou chodil taky Petr Cibulka. Taky ho zatkli,“ vzpomíná pamětník a dodává, že jediným důvodem, proč on sám neskončil ve vězení, bylo, že za pořádání diskoték nepřijímal peníze, a tudíž ho nemohli odsoudit za obohacování a neměli na něj žádné důkazy o trestné činnosti.

Vše se ještě zhoršilo, když Petr Hanzlík v roce 1981 v Praze u Petrušky Šustrové podepsal Chartu 77. Údajně jako jediný z celého Prostějova. „Už jsem s estébáky měl tolik problémů, že mně to už nepřipadlo,“dodává pamětník, kterého už před podpisem nutili k odchodu ze země. „Přišli za mnou z kriminálky a dovedli mě na pasy a víza. Pan Fildan na mě začal, že mě mají už dost a že se rozhodli, že mě v republice už nechtějí, a ať jdu pryč na Západ. Ať se zabalíme a vypadneme, jinak budu uvězněný nebo mě zavřou do psychiatrické léčebny. Točil tam pistolí a říkal, že mu to spustí a zastřelí mě a bude to nešťastná náhoda, hrozil mi i zbraní. Tak jsem to říkal doma manželce, radili jsme se, že půjdeme pryč,“vzpomíná pamětník, který si následně raději nechal napsat dobrozdání od lékaře, že je po psychické stránce zcela zdráv.

Celý nátlak na odchod ze země se konal v rámci operace StB s krycím názvem „Asanace“. Komunistický režim chtěl tehdy donutit politicky nespolehlivé lidi k odchodu na Západ. A nátlak to byl opravu intenzivní. „Schválně na mě šli materiálně, protože věděli, že mám tři děti. Pak mě vyhodili i ze surovin a kožky už jsem nesměl vykupovat. Rok a půl jsem byl bez práce i s manželkou. Manželku nevzali ani umývat nádobí. Jak se dověděli, že je Hanzlíková, tak konec. Tehdy byla pracovní povinnost a mě nikdo nezaměstnal. Stavěli tady sportovní halu, tak jsem si tam našel brigádu. Měsíc jsem tam byl na brigádě a pak dostali příkaz, aby mě propustili. Lidi, co jsem tam s nima dělal, a ten polír říkali, že je tam několik měsíců chodilo vyšetřovat StB – kdo tam za mnou chodil, co jsem dělal, jaké poznatky by jim mohli dát.“

Manželku tlačili k rozvodu, ale ta za pamětníkem vždy stála. Nakonec ani děti nesměly chodit do školy. „V prosinci 81 kolem Vánoc děcka vyhodili ze školy a už je tam nepustili. Dceři i staršímu synovi zakázali chodit do školy, že je to socialistická škola a že je tam nechtějí. Já jsem byl totiž předvolaný kvůli nejstaršímu synovi, že chválil Masaryka, když oni ho hanili. Říkal jim, že táta, děda a všichni říkali, že Masaryk byl nejlepší prezident a že není pravda, co říkají. Tak mě tam předvolali a sedí tam ředitel SRPŠ, nějakej podplukovník a ředitelka a mysleli si, že mě sprdnou. Já jsem se tam do nich pustil. Povídám: ,Víte co, já tady posílám děti, abyste je naučili číst, psát a počítat, a zakazuji, abyste se s nima bavili o politice a vykládali jim ty politický bludy. To si nepřeju.‘ Ředitelka mi řekla, že je to socialistická osnova a socialistické školství a že to tak bude. Já povídám: ,Dívejte se, drahá paní, kdyby tady byla nějaká jiná škola, tak budou chodit do té jiné. Ne do té vaši socialistické.‘ To pak byl poprask na učitelských sborech. Celý okres říkal: ,Hroznej rodič na té škole,‘“vypráví pamětník o vyloučení jeho tehdy čtrnáctiletého syna Petra a desetileté dcery Simony z dnešní Masarykovy školy v Prostějově.

V Rakousku a návrat do (ne)demokratického Československa

Akce StB byla úspěšná, protože Hanzlíkovi již neměli jiné východisko než emigrovat. Rozhodli se pro odchod do Rakouska, odkud pocházela pamětníkova matka. Otec Petra Hanzlíka ale celou záležitost velmi těžce nesl. „Jeho jediný syn a jeho vnuci měli odjet. Zničehonic začal psát taková písmena a propadl do agonie a pak do kómatu a za tři dny zemřel.“Majetek po otci pak zdědil pamětník, ale dědické řízení se táhlo a dům plný starožitností na Petra Hanzlíka přepsali až týden před jeho nucenou emigrací. Musel ho velmi rychle prodat hluboko pod cenou, aby nepropadl státu.

Do Rakouska odjela rodina s minimem věcí v květnu 1982. Nikdo z nich neuměl německy a pamětník vzpomíná, že začátky v cizí zemi byly velmi těžké. Po nějaké době získal Petr Hanzlík živnostenský list a díky finanční podpoře faráře Blaze ze Swechatu začal podnikat. Jak sám dodává, rozhodně nezbohatl. I v Rakousku se Petr Hanzlík zapojil do protikomunistických akcí. Scházel se s československými emigranty, účastnil se demonstrací před československou ambasádou, finančně podporoval disidentské kruhy a také posílal do Československa gramofonové desky s nejnovější muzikou.

Bezmála osm let se Petr Hanzlík nesměl do Československa podívat. Do Prostějova přijel až na začátku roku 1990, krátce po pádu komunistického režimu. Jedním z prvních lidí, se kterým se ve městě setkal, byl jemu dobře známý major StB Augustin Žáček. „Vylezu z auta a on na mě: ,Nazdar, Petře. Svině jedny, už jsou pryč.‘ Tak mluvil, tak byl vystrašenej,“vzpomíná pamětník, který později na Augustina Žáčka a také na bývalého poručíka StB Jiřího Šedka podal trestní oznámení. Svazky StB týkající se Petra Hanzlíka však zmizely a vyšetřování se odložilo.

Petr Hanzlík se pak angažoval v komunální politice. Dvě volební období působil v zastupitelstvu města. Známou se především stala jeho snaha odstranit z veřejných a státních orgánů bývalé příslušníky StB. V roce 1994 byl totiž do zastupitelstva v Prostějově zvolen člen KSČ a bývalý pracovník Krajské správy StB JUDr. František Šustr. Petr Hanzlík ho před každým zasedáním vyzýval, aby z funkce odstoupil. Když tak neučinil, svolal veřejnou demonstraci obyvatel Prostějova. „Lidi nakonec obsadili radnici. Začali dupat a křičet ,StB ven!‘ a přerušili jim schůzi. Dávali to i v televizi.“Pamětník pak pořádal petice a stal se jedním z aktérů tzv. Prostějovské výzvy, kterou rozeslal do všech měst v republice a již prý podepsali zástupci 49 měst. Její text zní: „Místní organizace Demokratické unie v Prostějově se obrací touto výzvou na Poslaneckou sněmovnu České republiky v záležitosti urychlené novelizace zákona č. 198/1993 Sb., která by znemožnila bývalým příslušníkům a evidovaným spolupracovníkům Státní bezpečnosti účast ve veřejných a státních orgánech. Zároveň žádáme o přijetí takové právní normy, jež umožní praktickou realizaci paragrafů 260 a 261 trestního zákona, zakazující propagaci komunismu, fašismu a rasismu.“Výzva sice nedosáhla svého cíle, ale František Šustr nakonec ze zastupitelstva Prostějova vystoupil.

Po roce 2001 v souvislosti s trestnými činy během operace StB s krycím názvem „Asanace“ odsoudili několik lidí. Petr Hanzlík tehdy u soudu svědčil a krátce poté, v roce 2004, podal žalobu na stát pro kompenzaci majetkových ztrát. Nejenže během akce „Asanace“ přišel o velkou část majetku a rodný dům musel prodat hluboko pod cenou, ale na rozdíl od bývalých důstojníků StB má dnes také nízkou penzi. Ani po více než deseti letech soud nedokázal vydat žádné rozhodnutí. „Pro mě se tady zatím nic nezměnilo od doby komunismu. Jak mě kdysi potrestali, tak se to táhne až do dnešních dnů. Vlastně mě o všechno připravili,“ dodal na závěr. Petr Hanzlík zemřel 28. března 2020.