"Moje normální jméno bylo Kurzberg Norbert. Z Norberta se udělal Nori, všichni na mne beztak volali Nori. Z Kurzberga se udělal Harel. Musel jsem si změnit jméno, na hebrejské jméno, když mi vydávali pas. Byl jsem už v letectvu a musel jsem jet do zahraničí na školení do RAF. Šlo to velmi rychle, byl jsem v Tel Avivu pro pas a musel jsem telefonovat své ženě, abychom si vybrali jméno. Hledali jsme a vybrali jsme Harel. Har je hebrejsky kopec, Berg je také kopec. Kurzberg je krátký kopec, Harel znamená Pána Boha kopec. Asi Pán Bůh to zvolil."
"Messerchmitty byly u 101. perutě, Spitfiry u 105. Když se vyřazovaly do šrotu, Weizman byl můj velitel základny. Říká mi: ‚Noriku, jeden Spitfire je pro mne. Já mám kamaráda v Británii, on je vice-marshall a má svůj letoun.‘ Tak jsem vybral ty nejlepší součástky a nejlepší letoun. A to je ten Spitfire 57. S Weizmanem jsme byli kamarádi. Také mě vytáhl z letectva. Měl jsem jít do štábu, ale on mne potřeboval jako ředitele podniku v Karmelu. On byl “Chairman of the Board“ – generální ředitel. Jezdili jsme spolu do zahraničí za prací. Říkal mi ‚Noriku, ty se budeš starat o ten letoun tak dlouho, jak já budu žít.‘ Tak jsem se o něj staral celou dobu, byl jsem už v důchodu, ale stejně jsem se staral o to letadlo. ‚Jak dlouho budu žít,‘ řekl. Asi měsíc poté, co zemřel, motor toho letadla byl kaput. Šlo to jaksi nějak dohromady, teď hledáme nový motor."
"Když jsem organizoval setkání v Liberci, tak nás tam bylo 75 lidí. Možná jsou další asi v Americe, později se rozutekli do celého světa. V Izraeli jich dnes žije nějakých dvacet lidí. Já jsem byl nejmladší v té skupině. Oni mi říkali „kojenec“, protože oni dostávali kávu a brom do toho, mně dávali ještě mléko. Ráno volali: ‚Kojenče, nástup, máš tu mléčko.‘ Byli tam Maďaři, Poláci a také Američané, i Rusáci byli mezi nima."
"Ten Messerschmitt, ta Avia, to bylo špatné letadlo. Ale důležité bylo proto, že jsme v té době neměli žádné stíhačky. Egyptské Dakoty bombardovaly Tel Aviv a s lehkými letadly jsme nemohli nic dělat. Messerschmitty však sestřelily dvě Dakoty nad Tel Avivem. Najednou jsme měli letectvo … Když se Egypťané přiblížili k Tel Avivu, tak čtyři letedla, kterým Weizman velel, je bombardovaly a zastavily je. Byl to špatný letoun, zabilo se na něm mnoho našich lidí. Ale byl to začátek a bylo to potřeba. Bez těchto letounů a dalších zbraní, pušky a kulomety, by Izrael asi neexistoval. Nic jsme neměli."
"Můj táta měl tyfus, zemřel. Zůstal jsem v Rusku sám, když mi bylo 12 let. To je „short story“. Jak jsem to přežil? Dobře jsem věděl, jak se otvírají zámky. Kradl jsem jídlo, mouku. Co jsem ukradl, z toho jsem žil. Když v roce 1945 válka skončila, tak jsem se chtěl vrátit domů. Žádné doklady jsem neměl, šaty jsem měl roztrhané. Jel jsem vlakem, skočil jsem na jeden vlak, druhý vlak. Jedním směrem, pak jsem zjistil, že to není ten pravý směr, musel jsem se vrátit. Trvalo mi to asi měsíc a půl, až jsem se dostal do polského Těšína."
Nori Harel se narodil v židovské rodině v německé Bochumi jako Norbert Kurzberg. Jeho rodiče se v roce 1935 přestěhovali do Českého Těšína. Před nacisty uprchl s otcem a bratrem do Polska a následně do Sovětského svazu. Otec zemřel a bratr padl na frontě, dvanáctiletý Norbert musel přežít sám na území dnešního Kazachstánu. Na konci války se vydal sám načerno různými vlaky do Českého Těšína, kde se sešel se svým bratrancem, který přežil jako jediný z bližší rodiny. V Liberci se připravoval v kurzu na leteckého mechanika, v roce 1949 odešel do Izraele spolu s „židovskou“ brigádou. V izraelském letectvu sloužil postupně jako letecký mechanik, instruktor mechaniků, až po funkci velitele záložního letiště. Po odchodu z armády pracoval v leteckém zbrojním průmyslu. V devadesátých letech žil dva roky v Praze, pracoval pro izraelské společnosti obchodující s Aero Vodochody. Se svojí rodinou žil na předměstí Haify. Zemřel 18. března 2013.
