Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Hasáková (* 1937)

• narodila se 22. února 1937 jako Anna Štelmáková v Radomě u Svidníku

• v roce 1944 byla Radoma evakuována kvůli Karpatsko-dukelské operaci

• 15. ledna 1945 osvobodili Radomu Sověti

• roku 1946 se odstěhovali do pohraničí na Teplicko

• v roce 1956 maturovala na Vyšší sociální škole v Litoměřicích

• v letech 1956 až 1960 pracovala jako učitelka a vychovatelka v pohraničí

• v roce 1958 se vdala za hudebníka Zdeňka Hasáka

• srpen 1968 ji zastihl v západním Německu, kde manžel hrál na trubku v cirkuse

• roku 1960 se odstěhovali do Prahy na Petřiny

• v letech 1962 až 1985 pracovala jako učitelka a vychovatelka na základní škole Na Petřinách

• v roce 2024 žila v Praze na Petřinách

Z východního Slovenska se hned po válce přestěhovali do Sudet. Mohli mít vilku po Němcích, ale maminka byla z chudých poměrů a stačil jí malý byt. Jednou k nim úředník z národního výboru přivedl mladou Němku pro doklady, které mezitím uložili na půdě. „Maminka tehdy, když ji viděla – protože ona byla asi tak stejně stará jako maminka –, tak začala brečet a říkala: ‚Nejradši bych se vrátila zpátky, bydlím tady místo někoho, kdo tady měl domov.‘“

Dětství na Šariši

Život před druhou světovou válkou v podhůří Nízkých Beskyd na východním Slovensku byl drsný a chudý. Anna Hasáková, rozená Štelmáková, se narodila 22. února 1937 v šarišské vesnici Radoma. Tatínek Juraj Štelmák a maminka Zuzana Štelmáková stejně jako ostatní vesničané pracovali na poli a starali se o dobytek. Všechna stavení až na dům pamětnice byly malé dřevěné domky s doškovými střechami, voda byla jen ve studni na dvoře a elektřinu do Radomy zavedli až v 50. letech. Od jara do podzimu chodily děti bosy.

Dům museli uvolnit německé armádě

Radoma se nachází 45 kilometrů od Dukelského průsmyku. Na podzim roku 1944 jako součást Východokarpatské operace Rudé armády mělo dojít ke spojení sil Slovenského národního povstání se sovětskými armádami. Karpatsko-dukelská operace však nesplnila vytčené cíle mimo jiné proto, že německá armáda před boji o Duklu vybudovala v hloubce šesti až dvanácti kilometrů od hranic pevnou obrannou linii. Týl sahal na některých místech až do vzdálenosti 50 kilometrů od hranic a rodná ves pamětnice sloužila jako zázemí. „Když mi bylo šest let a šla jsem v září 1944 do první třídy, naši vesnici obsadili Němci,“ začíná vyprávět Anna Hasáková. „Museli jsme vyklidit jednu síň a tam se konal soud se zběhem.“ Objevila ho maminka pamětnice na zahradě za sýpkou. Němci jej pak odvedli do lesa a vrátili se bez něj. „Dospěláci říkali, že tam v okolí, jak jsme měli lesy, si museli vykopat hrob a tam byl zastřelený,“ vypráví pamětnice.

O něco později Němci potřebovali více místa, a tak museli všichni obyvatelé Radomu opustit. Rodina Anny Hasákové se přestěhovala dále do vnitrozemí do Giraltovců, do domku, jehož původní obyvatelé odjeli do Bratislavy. Vzali si s sebou jen pár věcí, za žebřiňák zapřáhli kravku a telátko a jelo se. Jelikož boje Radomu nezasáhly, chodili rodiče pamětnice 12 kilometrů tam a zpátky kontrolovat, jestli je ve vsi vše v pořádku. V Giraltovcích zůstali až do února – března roku 1945.

Po Němcích přišli Sověti

Anna Hasáková vzpomíná, jak je jednou, ještě když byli v Giraltovcích, navštívil maďarský důstojník, přinesl proviant, maminka z něj navařila večeři a museli jíst s ním. Důstojník dal pamětnici a jejímu bratrovi krabici plnou tvrdých bonbonů, a když odcházel, řekl jim, že budou mít brzy návštěvu. „A tím myslel Rusy,“ vypráví Anna Hasáková.

A skutečně, za nějakou dobu dorazila Rudá armáda i do Giraltovců. Na návsi rozložili polní kuchyň a nabízeli malé Anně jídlo. „Maminka ale zjistila, že vaří z koňského masa a jídlo odmítla. Ti mladí pořád chtěli po tatínkovi hodinky, ale on jim je nechtěl dát, až mu je vzali,“ pokračuje Anna Hasáková.

Sověti osvobodili Radomu už 15. ledna 1945. „To si pamatuju dobře, protože 25. ledna 1945 zemřela babička a doteď nevím, kde je její hrob,“ říká pamětnice. Ve vesnici v té době zůstal už jen starý farář.

Když se Štelmákovi vrátili do Radomy, vesnice byla vybydlená, obyvatelé museli znovu vybílit domky a posbírat vystěhovaný nábytek. „Každý si poznal svoje, co mu patří. My jsme měli takovou zvláštní tyrkysovou barvu, takže tatínek hned poznal naše postele,“ vypráví pamětnice.

Stěhování do pohraničí

Po válce odešel tatínek pracovat za lepším výdělkem do Čech, nejprve na pole a později jako pomocný dělník. Rodina Štelmákových dostala možnost získat v Čechách byt, rozhodli se proto přijet za ním. Po cestě malá Anna viděla poprvé v devíti letech elektrické světlo, malou žárovku. Zmocnil se jí ohromný údiv. Ale největším zážitkem pro ni byla rozsvícená Praha, dodnes na tento okamžik vzpomíná jako na jeden z nejsilnějších dojmů.

V Praze se tatínek dozvěděl, že v pohraničí na Teplicku jsou volné byty po Němcích. V roce 1946 tedy dorazila rodina do obce Běhánky, kde v té době bydlelo už jen jedno smíšené manželství. Štelmákovi měli možnost získat větší vilku, ale maminka se rozhodla pro byt. Byla z chudých poměrů, dvě místnosti jí stačily a hlavně byt byl blíž škole. Pamětnice si vzpomíná, že brzy po nastěhování je navštívil úředník z národního výboru s mladou Němkou. Vrátila se pro doklady, které mezitím maminka uložila na půdu. Nic víc už si vzít nesměla. „Maminka tehdy, když jí viděla – protože ona byla asi tak stejně stará jako maminka –, tak začala brečet a říkala: ‚Nejradši bych se vrátila zpátky, bydlím tady místo někoho, kdo měl tady domov.‘ Byla z toho strašně tehdy nešťastná,“ vypráví Anna Hasáková.

Začátek učitelské kariéry a měnová reforma

Rodiče vydělávali málo, přesto se tatínkovi podařilo našetřit 30 tisíc korun na dceřino věno. Měl je doma, a když v roce 1953 přišla měnová reforma, nezůstalo mu skoro nic. Anna Hasáková v té době studovala Vyšší sociální školu v Litoměřicích, bydlela na internátu, kde měsíčně platila 360 Kčs, přitom tatínkův důchod po reformě dělal jen 406 Kčs měsíčně.

V roce 1956 Anna Hasáková maturovala a dostala umístěnku jako učitelka do školy ve Lhenicích nedaleko Bíliny. Učila v jednotřídce společně druhou, třetí a pátou třídu, na každou měla 15 minut, zbytek času pracovaly děti samostatně. V roce 1958 se vdala. Manžel Zdeněk Hasák byl trumpetistou v Ústřední hudbě Československé armády, a protože přes týden bydlel v Praze v kasárnách, vídali se se ženou jen o víkendech u jejích rodičů.

O dva roky později propustili Zdenka Hasáka ze souboru a manželé začali hledat byt. Dozvěděli se, že se v Praze na Petřinách zakládá bytové družstvo a poté, co jim nevyšel byt v Teplicích, odjeli s tehdy ročním synem Zdeňkem Hasákem do Prahy, kde se jim byt podařilo získat a pamětnice v něm žije dodnes.

21. srpen 1968 ji zastihl v západním Německu

Anna Hasáková začátkem 60. let pracovala v Praze jako zastupující učitelka na prvním stupni a vychovatelka v družině v Dejvicích a Na Marjánce. V roce 1962 dostala místo v nové škole Na Petřinách – nejprve jako vychovatelka a později jako stálá učitelka. V roce 1972 se jí narodil druhý syn Petr. Manžel po propuštění ze souboru nastoupil jako učitel v hudební škole, později se stal trumpetistou v souboru, který založil hudebník z okruhu Karla Vlacha.[1]

V březnu 1968 odjel Zdeněk Hasák se souborem do západního Německa. Hráli v cirkusu, každé tři dny na jiném místě. Pamětnice za ním v srpnu o prázdninách jela na návštěvu. Na konci srpna byl cirkus v malém městečku poblíž Stuttgartu. Pamětnice vyšla ráno 22. srpna z hotelu a celé náměstí bylo poseté letáky. Přišla do cirkusu a tam ji všichni objímali. Vůbec netušila, co se děje, až jí řekli, ať si pustí rádio a z vysílání Svobodné Evropy se teprve dozvěděla, že Československo bylo obsazeno vojsky Varšavské smlouvy. K tomu Anně Hasákové končilo vízum. Podařilo se jí ho prodloužit a posledním vlakem se po třech dnech vrátila do Prahy. Zůstat v zahraničí nepřicházelo v úvahu, protože na ni v Čechách u příbuzných čekal malý syn. Když se vrátila domů, dozvěděla se od sousedů, že na jejich dům na Petřinách mířil 21. srpna tank.

Čtyřicet spokojených let v jedné škole

Anna Hasáková učila na základní škole Na Petřinách celých 40 let, až do důchodu v roce 1985. Ve škole a v družině však vypomáhala ještě do svých 70 let. V roce 1989 se škola přidala ke generální stávce. „Ale nikam jsme nešli, jen jsme neučili a s dětmi si hráli, abychom je zabavili,“ vzpomíná pamětnice.

Ani ona, ani její manžel nebyli členy komunistické strany, členství odmítli, manžel dokonce třikrát. Anna Hasáková podle vlastních slov prožila život v lásce svých rodičů, kteří podporovali její zájmy. Od mládí milovala děti a miluje i svá vnoučata a pravnoučata. Jejím jediným životním přáním je, aby byl klid a mír na celém světě.

 

 

[1] Karel Vlach (1911–1986) byl český dirigent a kapelník swingového Orchestru Karla Vlacha.