Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Hašková (* 1935  †︎ 2008)

• narodila se 19. července 1935 v rodině drobného zemědělce na úpatí Drahanské vrchoviny

• pracovala jako tkadlena, v dílně se seznámila s Annou Fricovou, jejíž manžel byl ve vězení

• v její rodině se Josef Fric schovával poté, co z vězení uprchl

• na počátku roku 1952 bylo vše prozrazeno, J. Fric byl odsouzen k smrti, A. Hašková byla jako mladistvá odsouzena na dva roky odnětí svobody a propadnutí poloviny majetku

• byla vězněna v ústavu pro mladistvé v Zámrsku

• zemřela v roce 2008

Anna Hašková, rozená Andrlíková, se narodila 19. července 1935 v katolické rodině drobného zemědělce v Oldříši na Svitavsku. Byla nejmladší ze tří sourozenců. Otec, zvláště za války, vzpomínal na hodnoty první republiky. „[Úcta k Masarykovi] to rozhodně, to když k nám přišli prorabovat ten byt, než nás zatkli, tak tam jsme měli Beneše, měli jsme tam Masaryka. Už to jim bylo solí v očích. Já jsem nastupovala v jednačtyřicátým do školy, to už byla okupace, už jsme se učili němčinu, ale prostě v nás bylo – my jsme i přes ty rodiče věděli, co se děje, že se zatýkalo, že se v Pardubicích na zámečku popravovali lidi, z Oldříše, tam několik lidí taky odvezli do koncentračního tábora… Takže tohleto jsme všechno [věděli]. To už bylo v nás, ale tu první republiku, to spíš tatínek si to připomínal. On se narodil v roce 1882, on byl na Itálii [tj. na italské frontě, pozn. aut.], takže on spíš se vracel do těch dob, kdy bylo tolik utrpení v tý válce. [Vznik republiky považoval] rozhodně [za velký úspěch]. Já vím, že jsme měli ve vážnosti naši mapu – malá, ale naše – kde už nás okupovali Němci, a to ta mapa byla pro nás takovým…, maminka vždycky říkala: „Děti, děti.“

Vyrůstala v Jedlové, odkud dojížděla do měšťanky v Poličce, pak nastoupila do tkalcovny n. p. Hedva v Jedlové. „To bylo v době, kdy už bylo družstvo. My jsme měli zemědělství, ale tatínek to nechtěl dát do družstva. Dodávky byly velký, prostě, nebylo to jednoduchý v tý době.“ Kvůli těmto okolnostem nemohla studovat na střední škole jako její sourozenci a musela rovnou nastoupit do zaměstnání.

„[V únoru 1948] to už jsme měli koupený rádio, stále se chytal Hlas Ameriky, a tak vím, že rodiče z toho byli hrozně nešťastní, protože už jenom když se začali zakládat ty družstva, tak vím, že tatínek vždycky říkal: „Tohleto nebude dobrý, to nemůže dobře skončit.“ Nikdo nebyl v žádný straně.“

„[V továrně], tam jsem se seznámila s Aničkou Fricovou, ta se přestěhovala z Prahy k rodičům do Jedlové, neboť jejího muže zavřeli, sebrali jim zahradnictví, tak ona v Praze nemohla být a přijela. S tou Aničkou jsem se velmi sblížila. Přijela s tou malou holčičkou, Evičkou. Jednoho dne přišla, uplakaná a povídá: ,Aničko, je to špatný, představ si, že Pepek – její manžel – utekl z vězení!‘ V noci přijela Bezpečnost, všechno jim tam rozházeli, barák obrátili, ale… Ona nevěděla, že utekl, to se dozvěděla až od nich. Skutečně, ona se domnívala, že těžko by zavítal do Jedlové, on pocházel z Bystrého. Přece jenom, rodina mu byla bližší, prostě ta touha uvidět manželku, rodiče, sourozence, tak přeci jenom se mu podařilo proniknout na tu domovskou obec. Potom přišla s prosbou, jestli by náhodou moji rodiče ho nemohli na chvíli ukrýt. Bylo to v únoru, byla zima, napadlo mnoho sněhu a pochopitelně, rodiče nebyli od toho, aby mu ten úkryt neposkytli. Bylo to jenom do doby, než se mu ozve bratr ze Šumavy, který mu měl zajistit přechod přes hranice. Takže u nás strávil, já už opravdu nevím, čtyři nebo pět dnů. Pak odešel.“

Po odchodu Josefa Frice ze statku se nějakou dobu nic nedělo. Jak později vyšlo najevo, příslušníci SNB ho zadrželi, během „akce“ ho dokonce postřelili. Byl vyšetřován v Praze na Pankráci a během výslechů prozradil ty, kteří mu na útěku poskytli pomoc. „Všechny jeho sourozence i rodiče pozatýkali a v Poličce udělali soud, monstrák, kde byl nejnižší trest patnáct let a on dostal trest smrti a byl popravený. To bylo 28. června 1952. Po tom monstráku se nic nedělo, ale přece jenom takový dusno ještě bylo.“ I po tomto soudu se stále ještě pátralo po těch, kteří byli s Josefem Fricem v kontaktu nebo mu nějakým způsobem pomáhali.

Nic si s sebou neberte, je to jenom na chvilku

Rodiče Anny Haškové počítali s možností zatčení a pro takovýto případ počítali s tím, že veškerou vinu svalí na svou nejmladší dceru, protože v té době ještě nebyla plnoletá, a nečekal ji proto vysoký trest. „Skutečně, na ty slova došlo, 16. dubna 1952 v jednu hodinu v noci ohromný alarm, třískání do dveří, pes štěkal, to bylo strašný, a tak nás prostě přišli zatknout. [Říkali]: ,Nic si s sebou nemusíte brát, to bude jenom do Poličky na předběžný [výslech].‘ (…) Já jsem skutečně vyšla z domu celkem nalehko, poněvadž jsem si myslela, že nás zase dovezou zpátky. (…) Nastoupili jsme teda do antonu, kde už bylo několik lidí, který jsem ani [neznala]. V Poličce žádnej výslech nebyl, tam jenom přistoupili dva příslušníci Bezpečnosti a odvezli nás do Prahy. Pokud se zatčení týče, byla jsem zatčená já, tatínek a maminka.“ Její sourozenci měli štěstí, že tou dobou již pracovali v jiných obcích, a nebyli proto doma v době zatýkání.

„S náma bylo naloženo tak, že nás umístili do cely. Nejhorší bylo snad, když jsme se museli svlíknout. Ty rodiče měli takovej ostych. To jednání, to člověk nikdy nemůže zapomenout.“ Jejímu otci bylo v této době již hodně přes šedesát let a matce bylo asi pětačtyřicet let. Všechny zatčené umístili na cely tak, aby nebyli pohromadě a neměli spolu vůbec žádný kontakt. „Já jsem teda byla na cele, kde byla jedna paní, paní Hájková. Na tu moc ráda vzpomínám, poněvadž to byla téměř moje maminka. Proto říkám, že tam ty lidi, s kterýma já jsem se setkala, že i to mělo něco do sebe, že byli strašně hodní. Jeden pro druhého bysme udělali maximum. Já si vzpomínám, že ta paní Hájková olámala kůrčičky z toho kousíčku chleba, co nám dali, a dávala mi je, že v tom jsou vitaminy, abych měla. Neměla jsem jako mladistvá žádný výhody. Jídlo bylo takový jako pro všechny, ale jídlo tak špatný, že ještě dnes, když si na to vzpomenu… Dvakrát mě vedli v noci do vyšetřovací vazby – chtěli mě ještě namíchat do nějaký skupiny na Svitavsku, kde jsem nevěděla absolutně o ničem. Nepřeju nikomu to vyšetřování – to většinou bylo v noci, nechce se mi na to ani vzpomínat.“ Kromě toho, že chtěli Annu Haškovou připojit ještě k další skupině, konfrontovali ji během výslechů s již získanými poznatky o případu, který se týkal útěku Josefa Frice.

Podmínky na cele byly pro Annu Haškovou snesitelné jen díky pomoci paní Hájkové. Jinak nemohla věřit nikomu, koho potkala. Vycházky byly dvakrát týdně, jinak čas plynul velmi jednotvárně. „V tý cele, tam jsme si nemohly lehnout, nesměly jsme si sednout, takže tam jsme byly stále v pochodu, akorát jsme chodily. Nevím, kdy byla večerka. Další bylo, že v noci se svítilo a člověk nesměl strčit ruce pod deku, ruce musely být na dece.“ Paní Hájková ji také naučila ovládat morseovku, takže se mohla domlouvat s okolními vězni.

Jednoho dne ji tak rozbolel zub, že bylo nutné, aby vyhledala lékaře. Služba ji se zavázanýma očima odvedla na ošetřovnu. Lékař jí chtěl zub opravit, ale bachaři trvali na tom, že jí musí být vytrhnut. „Pan doktor se přimlouval, že je škoda toho zubu. Vzpomínám si dodneška na pohlazení od toho lékaře…“ Přes to, co musela snášet, nepociťovala ani v nejmenším zlost na Josefa Frice za to, že ji prozradil jako komplice. Předpokládala, že to udělal pod nátlakem, a navíc věděla, že si vytrpěl mnoho.

S rodiči se setkala až u soudu. „Pochopitelně, že člověk nevěděl nic, a ty bachařky, ty na nás pohlížely hrozně. Pro mě byl snad nejhorší zážitek, když nás nahnali – poněvadž tam bylo všechno, [tak jak] jsem to znala z publikací ještě za Německa – [do] tý koupelny. Nikdy se nestalo, že bych se tam setkala s maminkou, na to oni byli dost opatrní. Když jsem viděla, že nás hnali svlečený po tý chodbě, já jsem do tý doby opravdu neviděla nikoho [nahého], protože to byla doba, kdy ještě ten ostych u těch lidí byl, takže mně to bylo strašně [nepříjemné]. A když si vezmu, že tam stály dvě ty dozorkyně a ještě mezi nima muž! Pustili vodu, já třeba jsem s sebou neměla žádný mycí prostředky, ručník mně dali takovej lněnej a mýdlo s tím jelenem. Vzpomínám si, že teplou vodu, sotva jsme se namydlily, [tak ji vypnuli]. Měli z toho ještě doslova srandu, že nás takhle ponižují. Na to mám velmi, velmi špatný vzpomínky.“

Státním soudem v Praze bylo v této kauze odsouzeno asi šestnáct lidí. „Těšila jsem se, ať už mě odsoudí, to už mně potom bylo úplně všechno jedno.“ Soud se konal 26. června 1952. Mezi souzenými byli celkem tři mladiství. Anna Hašková byla odsouzena pro trestný čin velezrady na dva roky odnětí svobody a propadnutí poloviny majetku. Z vlastního průběhu soudního jednání si dnes snad nic konkrétního nevybavuje. „Já jsem měla advokáta ex offo, co nám přidělili, a pamatuju si výrok tý soudkyně, která prostě řekla, že [se flákám] v zaměstnání, nebo prostě něco takovýho. pro mě to bylo něco tak hanlivýho! Po tom soudu už jsem se těšila [na práci] – poněvadž člověk byl zvyklý dělat, v hospodářství jsme museli dělat, k tý práci nás nemuseli rodiče nijak [nutit], každej jsme věděl, co máme za úkol.“ Po odsouzení byla přemístěna na novou celu, která byla přeplněná již odsouzenými lidmi, čekajícími na převoz do dalších věznic. „To byla hrozná cela. A teď utrpení těch žen, který to tam proplakaly, měly rodinu… To se všechno v člověku [ukládá].“ Osazenstvo této „transportní“ cely se rychle měnilo, jen Anna Hašková byla ponechávána v nejistotě, co s ní bude – byla tam až do září. Trpěla tím, že nevěděla, co ji čeká, a navíc tím nicneděláním. „To snad bylo nejhorší, to i ta vyšetřovací vazba s paní Hájkovou, s kterou jsme se měly velice rády, Ale na tý cele…“

Překonat útrapy v pankrácké cele jí pomohla víra. „Na Pankráci jsem nebrečela, tam byla v člověku prostě taková křivda, to bych nedala nikdy najevo, že pláču, a to i s tou paní Hájkovou jsem zajedno – obě dvě věřící, tak jsme se [držely], já si myslím, že jenom díky tomu [víře] jsem to vydržela.“

Zámrsk

„Ale dočkala jsem se, že mě převezli do Zámrsku, do ústavu pro mladistvé. Já jsem tomu nemohla uvěřit, poněvadž tam už to vybudovali kluci, ten pavilon pro nás, pro děvčata, protože v tý době se rušily Lnáře, takže tam přišly děvčata i ze Lnář. Tam byly pokoje bez mříží, záclony… Já jsem si myslela, že je to na mě nějaká pastička, že to ani není možný, poněvadž to bylo pro člověka úplně šokující, a i od toho příslušníka, co mě vezl – byl ke mně úplně jiný. Na tý Pankráci, tam byl člověk jenom číslo, pouze číslem, kdežto v tom Zámrsku už člověka oslovovali, dokonce nám vykali. Po příchodu do toho Zámrsku byl nástup a rozdělení na práce. Bylo řečeno, že je možnost [jít] do krejčovský dílny, do truhlárny, do zemědělství a do zahradnictví. Na mě zbylo zahradnictví. Bylo nás sedm děvčat do zahradnictví, přebral si nás takový starý člověk.“ Anna Hašková měla podle svých slov štěstí, protože člověk, který měl na starosti zahradnictví, měl podle ní „měkčí srdce“, takže si na tamní práci nemůže stěžovat. Se svou prací byla spokojená, byla zvyklá z domova pracovat, navíc se jí líbila práce venku, s květinami. „Tu práci jsem dělala ráda a nebylo jí zas tak mnoho.“ Ani nemohla uvěřit tomu, jak hezky se k ní zdejší lidé chovají. Z pankrácké vazby byla zvyklá na všemožné a důmyslné způsoby ponižování, ale atmosféra v Zámrsku byla nesrovnatelná.

Nejhorším tamním strážným byl prý jistý Ježek, který měl mimo jiné na starosti „cvičák“. Režim v ústavu byl totiž polovojenský, chovanci se museli mezi sebou zdravit salutováním, museli se zdokonalovat v tělesné zdatnosti a také na ně bylo působeno ideologicky. Kromě toho si mohli vybírat různé zájmové kroužky a aktivity. „Prostě to byl ústav, kde nás měli převychovat, ono se jim to nepovedlo, v nás, ve všech, nesmělo by to bývalo začínat násilím, protože to nám strašně ublížilo. Na to politické školení nás měl Pittner ze Slovenska, on potom byl ministr. Navíc tam byly kroužky, byl tam recitační kroužek, byl tam pěvecký kroužek, byl tam rytmický kroužek.“ Chlapci a děvčata tam byli vychováváni odděleně. Kromě mladistvých, kteří tam byli posláni státním soudem z politických důvodů, tam byla spousta chovanců „práce se štítících“ (poslaní za příživnictví), drobní zlodějíčkové. A. Hašková si vzpomíná i na jednu dívku, která tam byla pro spoluúčast na vraždě otce. „[Vycházely jsme spolu] velice dobře. Já bych neřekla, [že bachaři ‚nadržovali‘ těmto lidem], já si spíš myslím, že víc důvěřovali nám. Tyhlety, ty byly třeba schopné i utéct.“ Jak říká, „politické schovanky“ nechtěly s útěky mít nic společného, protože jako trest, byť i jen za pokus, sloužilo zaražení dopisů, návštěv... „Vždycky z toho vyplynulo – jeden za všechny a všichni za jednoho. Mezi námi děvčaty se to nestalo, ale u chlapců ano.“

„Když zemřel Gottwald, tak propustili všechny děvčata, který měly tresty za různá… nebyly politické. Ty propustili a nás tam zůstalo jenom těch pár. Nás potom propouštěli za zásluhy. A říkám, díky tomu vrchnímu, že se vyhodnocovaly [zprávy] z pracovišť.“ V Zámrsku nebyli podle jejích slov civilní zaměstnanci, kromě učitele hudby, který tam dojížděl z Vysokého Mýta.

Její rodiče dostali několikaleté tresty, protože hlavní zodpovědnost byla přesunuta na jejich dceru Annu, které vzhledem k jejímu věku nemohl hrozit drakonický trest. „Maminka za to, že mu [J. Fricovi] dávala jíst a nenahlásili ho, dostala půl roku a pracovala v Letkách, v cihelně. Tam si velmi ublížila, poněvadž měla potom slabinovou kýlu. Tam vyvážela ty cihly a [byla] to úmorná práce, strašně úmorná. [Otec], ten šel po soudu domů, jenomže doma už prostě nebylo nic, dobytek odvedli do JZD, tam nebylo prostě vůbec nic, takže tatínek už potom rezignoval, že už [nehospodařil].“ Na přímluvu JZD mu bylo povoleno, aby choval jednu kravku, pro potřebu svou a své manželky.

Po propuštění ze Zámrsku dostala na výběr tři možnosti, kam může jít pracovat. Vybrala si n.p. Transporta Chrudim. „Věděla jsem, že už jdu opuncovaná, že všude se o mě bude vědět, odkud přicházím, a taky ano.“ Přesto se k ní ale chovali slušně, pracovala v prádelně a její šéf pan Tománek ji dokonce zval k sobě do rodiny. „Já snad jsem se nikdy nesetkala [se špatným chováním], až teda na tu Pankrác, tam skutečně mám nepěkný vzpomínky a nerada o tom aj mluvím.“ V Chrudimi občas zaskakovala v kanceláři za svého nadřízeného a při jedné příležitosti se zde seznámila se svým budoucím manželem Oldřichem Haškem z Popovce, který se právě vrátil z vojny a do svého zaměstnání, dělal tam plánovače. O svým zážitcích se nemohla nikomu svěřit, musela si je skrývat v sobě. Jediný, s kým se o nich mohla bavit, byli ti, kteří prožili to samé.

Vlastenectví vždy považovala za důležitou hodnotu. „Kdyby [vlastenectví] nepřetrvalo po tom všem, co člověk prožil, bylo by to špatný. Já jsem byla dokonce ráda a děkuji Bohu, že to takhle všechno dopadlo.“

Annu Haškovou v dalších letech politika příliš nezajímala. „[V roce 1968] já jsem se domnívala…, já nevím, my jsme tu politiku [neřešili], my byli rádi, že tady odsud [z Vysokého Mýta] odešly vojska, tady to bylo vojenské město, tady bylo asi tolik vojska jako obyvatel. Tak to byla ohromná úleva, když [odešli]. Snad jsme to ani nijak [nekomentovali], ale už byla taková trošku úleva. Pořád ještě byla doba, že jsme se prostě neznali, abysme mohli spolu komunikovat, co jsme byli ve vězení, třeba v tom Zámrsku. A v rodině zase bylo tolik jinejch starostí, že…“ A. Hašková se domnívá, že venkov tolik události Pražského jara neprožíval. Celkově se dá říci, že politika stála mimo dosah jejího zájmu. „Pro mě bylo mnoho jiných a jiných takových starostí…“ Ani v místě svého zaměstnání, v Karose, se nesetkala s tím, že by někdo reformní vývoj nějak prožíval.

Poselství: „Já snad nelituju ničeho, poznala jsem mnoho dobrých lidí, který bych asi normálně nikdy nepoznala, a toho já si strašně vážím.“

5