Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Svatopluk Haugwitz (* 1951)

• narozen 25. června 1951 v Praze

• studoval Odborné učiliště železniční, obor mechanik motorových lokomotiv a motorových kolejových vozů

• na střední škole založil poměrně úspěšnou kapelu The Spiders

• v roce 1969 byl tři týdny vězněn po demonstracích k výročí okupace

• v roce 1971 nastoupil jako řidič k OÚNZ (Obvodnímu ústavu národního zdraví) Praha 2

• později přestoupil k MHD jako řidič autobusů

• v 80. letech jezdil s kamionem u PSO (Pražské stavební obnovy)

• v roce 1994 nastoupil zpět k záchranné službě jako řidič záchranář

• postupně začal řidiče školit a dnes je znám pod přezdívkou „táta záchranář“

• jeho syn v 90. letech studoval rodinnou genealogii a rodina se přejmenovala z původního Haužvic na Haugwitz

„Hele, to tě nechá máma takhle chodit? Až budeš slušně ostříhanej, tak můžeš jezdit tramvají.“ Věta, po níž následovalo „drapnutí“ za triko a vyhazov z tramvaje, kterou v různých obměnách mládež v šedesátých letech běžně slýchala, pokud měla delší vlasy. A Svatopluk Haugwitz mezi tuhle mládež patřil, konkrétně do skupiny malostranských mániček. Čilý sedmdesátník je dnes ovšem známý pod seriózním přízviskem „táta záchranářů“. Jaký životní oblouk může opsat jeden lidský osud? Než se Svatopluk Haugwitz stal svého druhu legendou, měl vskutku pestrý život. Hudebník, který měl našlápnuto ke hvězdám, ale dal přednost rodině, mánička s kytarou, zatčený výtržník při Palachově pohřbu, „tykadlo“ na demonstracích, seriózní řidič u OÚNZ na legendárních „stejšnech“, řidič kamionu... Pak zpátky k záchranné službě a nakonec zasloužilý, všemi respektovaný instruktor řidičů, legenda záchranné služby. A také, snad už jen jako třešinka na dortu – díky aktivitám jeho syna – novodobý šlechtic.

Svatopluk Haugwitz se narodil 25. června 1951 v Praze. Maminka se jmenovala Milada Haugwitzová, narodila se v roce 1921, byla dcerou důlního inženýra Miroslava Furcha z Příbrami. Tatínek Svatopluk Haugwitz se narodil v roce 1917, pracoval jako železniční zaměstnanec a byl synem Jindřicha Haugwitze, chemického průmyslníka ve Slaném a v Kolíně.

Dětství jako z filmů v kulisách staré Prahy

Maminka dlouhá léta dělala cvičitelku v dejvické sokolovně a jako malého ho brávala s sebou. V roce 1958 nastoupila k Dopravnímu podniku jako průvodčí do vozovny Vokovice. Otec se měl stát původně právníkem, ale kvůli zavřeným vysokým školám za války nestihl vystudovat a šel na obchodní akademii. Později pracoval u dráhy, tenkrát to bylo prestižní a slušné zaměstnání, tzv. pod penzí, dobře placené. Dětství prožil pamětník v Kyjevské ulici v Dejvicích. Vzpomíná, že Dejvice padesátých a šedesátých let byla „čtvrť na úrovni, pamatuji tam plynové lampy“. Do sytosti si užil pravé dětství klukovských part, jak je dnes známe již jen z filmů. „Třeba Pražský hrad jsme prolezli s kamarádem celý, včetně sklepení. Jak to bylo možný? Tehdy se neplatilo vstupné na celý areál, ale každá část zvlášť, všude byli pořadatelé, ale protože nás už znali, tak nás pouštěli, dvanáctiletý kluky, všude zadarmo. Prolezli jsme celý Pražský hrad, byla to nádhera a každýmu bych tohle přál.“

V rodině se traduje historka z války, kdy na dejvickém nádraží konal jeho strýc při Pražském povstání jako zaměstnanec u dráhy službu a zatkly ho, spolu s dalšími pracovníky, jednotky SS. Němci si totiž všechny lidi v uniformě – nádražáky, ale i pošťáky atd. – v oné třaskavé době konce války „schovávali“, aby je případně měnili za zajaté Němce. Podle vyprávění je polovina z tehdy asi čtyřiceti zatčených dodnes nezvěstná.

Nosil jsem prapor, protože tam byly hezký pionýrky

Svatopluk Haugwitz prošel klasickou dětskou výchovou, jak to tehdy chodilo, nejdřív vstoupil do Jiskřiček a později do Pionýra. Nevnímá to ale nijak špatně, taková byla podle něj doba, „po válce byli lidi nadšený, že je konec války, tomu se opravdu věřilo, že teď už to bude dobrý“. Dokonce pak dělal praporečníka, „nosil jsem prapor, to se mi líbilo, protože jsem k sobě měl dvě hezký pionýrky“. Otec se do politiky nemíchal, „já jsem z domova neměl názor ani ten, ani ten, protože jsme se doma o tom nikdy nebavili“.

Původně chtěl jít po devítiletce na automechanika do Dopravního podniku, ale kvůli prospěchu ho nevzali, a tak šel na Spořilov na Odborné učiliště železniční, obor mechanik motorových lokomotiv a motorových kolejových vozů. Bavilo ho to a býval by asi následoval tehdy běžnou dráhu, kdy se z učňů časem stali strojvedoucí. Do jeho života ale zasáhl důležitý faktor – hudba. 

Na bigbít se dobře balej holky

Začátky pamětníkovy bohaté a plodné hudební éry byly typicky klukovské: „Kluk, kterej chtěl v tehdejší době u holek něco znamenat, musel hrát na kytaru. Snažili se o to i vyložení antitalenti, takže jsme už na učňáku dali dohromady kapelu.“ Od učňovského učiliště dostali vybavení, kytaru a další aparaturu. Za dva roky, ve třetím a čtvrtém ročníku, se dostali poměrně vysoko. Jmenovali se The Spiders a už to vypadalo, že by se hudbou mohli živit. Hráli třeba i ve Slovanském domě, tehdy to byl závodní klub Rudého práva a ÚV KSČ, což bylo poměrně bizarní – bigbít na půdě strany? „Bigbít se tam hrál díky pokrokovým komunistům.“ Vzpomíná třeba, že po ulici pod okny chodili demonstranti a oni hráli bigbít komunistům. Stávalo se třeba i to, že se demonstranti pod otevřenými okny zastavili a začali na jejich hudbu tancovat. 

Zažili také samozřejmě klasický hudební provoz. U PKS (Pražského kulturního střediska) se dělaly tzv. přehrávky, kde jim určili, kolik si mají účtovat za vystoupení. Tehdy to dělalo asi 35 Kčs na hodinu na hudebníka. Vystupování ve Slovanském domě patřilo k vrcholům jejich kariéry a trvalo dvě sezony. Hrávali lidem k tanci, říkalo se tomu tzv. čaje. Svatopluk Haugwitz zpíval a hrál na doprovodnou kytaru. Hráli kromě toho ještě třeba v legendárním klubu Olympik ve Spálené ulici nebo v tzv. Efku na Smíchově (celým názvem Music f Club, další z legendárních klubů tehdejší doby, měla zde premiéru například skupina The Plastic People of the Universe). Povolených klubů ale nebylo moc, a tak se mnoho zábav odehrávalo v sokolovnách, které byly pravým fenoménem doby. Návštěvnost bývala na dnešní dobu hojná, „to bylo ohromný, to se dneska nedá srovnat, bylo to narvaný. A naše kapela si postupně vytvářela know-how.“ Perličkou třeba je, že z dnešního pohledu se už sám pamětník směje tomu, jakou měl anglickou výslovnost. „Bylo to odposlouchaný z magneťáku, tenkrát tu angličtinu měl opravdu málokdo a Angličani se museli chytat za hlavu.“ 

Těsně před hudebním vrcholem ho zastavila vojna

Vrchol jejich kariéry přišel, když dostali nabídku dělat předskokany skupině Kardinál, tehdy špičkové kapele (celým názvem The Cardinals, skupina vznikla v roce 1967 a její hlavní postavou byl Jan A. Vaculík). Zahráli si nimi nakonec opravdu na Smíchově v f klubu a také měli roztočenou desku. Tehdy ovšem zasáhl „systém“. Druhá půlka desky se měla točit na podzim 1969, ale pamětník ještě s dalším členem kapely dostal povolávací rozkaz. „To byl hrob pro The Spiders, po vojně jsme se už nesešli.“ Po vojně se hudbě dál věnoval, ale tak blízko skutečnému výsluní už nikdy nestanul, dílem i proto, že v klíčových okamžicích dal přednost rodině. „Nabídli mi třeba jít do obnovovaných Kardinálů, jenže já jsem měl malý dítě a dal jsem přednost rodině. Pak tam přišel Zdeněk Merta...“

Hudebník a bigbíťák k tomu samozřejmě musel mít dlouhé vlasy, a to Svatopluk Haugwitz vždycky měl. Ovšem být máničkou, jak se tehdy říkalo, nebylo zase tak snadné. Jednak to podle pamětníka bylo něco nepřístojného pro generaci jejich otců a dědů, kteří prošli válkou a stříhali se mašinkami, a jednak byl tlak i ve škole a ve společnosti. V roce 1966 spustil Ústřední výbor (ÚV) KSČ z dnešního pohledu absurdní kampaň proti dlouhým vlasům. „To se hodilo policajtům, takže když někde viděli máničku, tak ho odtáhli na policajtárnu a tam ho ostříhali, samozřejmě amatérsky, smáli se tomu, nadělali mu zuby, a běda když měl třeba bundu s americkou vlaječkou, to mu ji vystřihli...“ Naštěstí s přicházejícími společenskými změnami podle vyprávění těchto honů na máničky ubývalo, blížil se rok 1968. Nicméně „mít dlouhé vlasy, to už byl projev odporu proti režimu a mě to pronásledovalo celý život“, shrnuje pamětník. 

Kutálející se brambory se mění na Plastic People of the Universe

Ale ještě na chvilku zpět k vrcholné éře The Spiders. Se Spiders měli zkušebnu na Bílé hoře, kde měl zkušebnu i Mejla Hlavsa. Pamětník vzpomíná, jak přispěl k názvu jeho později legendární kapely Plastic People of the Universe. „Já se ho ptám, jak se ta jeho kapela jmenuje, a on mi říká něco ve smyslu Brambory kutálející se v magnetickém poli. Já mu říkám, co to je za blbost?! Kapela musí mít krátkej název, aby si to ty holky, co nám tleskaj, pamatovaly! No a asi za měsíc přišel a říká, že už má novej název, Plastic People of the Universe. Tak mu říkám – tos to teda vylepšil!“ S Mejlou se stýkali až do jeho vojny, jenže dva roky na vojně v hudebním světě znamenalo hodně, a když se vrátil po vojně, tak jak říká: „Byl už Mejla hudebně jinde a já byl taky jinej a pak už se naše cesty prakticky moc neprotly.“

Ti kluci na tancích se báli

„Rok 1968 byl skvělej. Jako mladý kluci jsme do toho byli nadšení, za Dubčeka bychom bejvali šli kamkoliv. On byl sympatickej tím, že chodil i mezi lidi. U nás ve Vršovicích v depu se například najednou zjevili chlapi a s nima Dubček a chodil tam od ponku k ponku a povídal si s náma. Nebo jsem ho potkal na Karlově mostě...“ Pražské jaro se pamětníkovi vrylo do paměti jako doba svobody a euforie. O to větší byl náraz, když přišel srpen a s ním vstup vojsk Varšavské smlouvy. 

V den okupace jel jako obvykle do práce, když narazili na zatarasenou ulici, a tak se vlastně omylem dostal v šest hodin ráno k rozhlasu. To už věděl, co se děje. Vzpomíná, že Prahou jezdily zmateně tanky a „hledaly tu kontrarevoluci, s kým budou bojovat. A neměly s kým, protože lidi tam chodili normálně do práce.“ U rozhlasu zažil potyčky, které, jak tvrdí, vyprovokovali Češi. Následující střílení bylo vyprovokováno stavěním barikád, ale pamětník sám dodnes trochu nechápe, proč se všechno tak zvrtlo. „Nevím, ty kluci na těch tankách se asi báli, byli v cizí zemi a nevěděli, co se děje, měli s někým bojovat, a vlastně nevěděli s kým...“ V osm hodin odešel od rozhlasu a šel do práce, odkud ho ale zase poslali domů. V prvních dnech s okupanty nikdo nemluvil, ale po týdnu začal i rozhlas například vyzývat obyvatelstvo, aby za okupanty chodilo a vysvětlovalo, že v Československu není žádná kontrarevoluce. „Tak jsem taky na Letný mluvil s jedním velitelem a musím říct, byl to velice slušnej a chytrej kluk, a on mně říkal: ‚Dneska v noci tady po nás stříleli z toho stadionu, kdybych chtěl, tak ten stadion rozstřílím na cucky a nikdo by mi nic neřek, ale proč bych to dělal? Přece vám nerozbiju krásnej novej stadion...‘ Podle mě už tušili, že to byla provokace jejich vlastních politruků...“ Tehdy šlo o zbrusu nový stadion Sparty.

Falešná fotka na titulní stránce Pravdy a hádky v Dejvicích

Po třech měsících se okupanti stáhli z ulic za město. V Dejvicích ale zůstávalo tanků stále dost, protože tam sídlilo ministerstvo národní obrany na náměstí Svobody (tam, kde je dnes Divadlo Spejbla a Hurvínka). Ulice byla neprodyšně uzavřená tanky a transportéry. V Dejvicích bydlelo hodně pracovníků ministerstva obrany, „každej můj třetí spolužák měl tátu lampasáka a vím, že ti lampasáci se tam s Rusákama strašně hádali, strašně...“ Pamětník si také vzpomíná na úsměvný moment, že už tehdy se používaly takzvané dezinformace: „Rusáci měli noviny Pravda a já tak jednomu koukám přes rameno a vidím tam na titulce fotku tanku a jak ho lidi nadšeně vítaj šeříkama na důkaz, že československé obyvatelstvo nynější okupaci vítá. A já si říkám, šeříky v srpnu? A pak mi to docvaklo, ona to byla fotka z pětačtyřicátýho!“

Palachův čin podle něj odstartoval odpor. Pamětník se zúčastnil pohřbu, „to nešlo se nezúčastnit, stál jsem tehdy v Pařížské ulici, všude obrovský davy, projížděla kolona... Bylo to velice smutné a vnímali jsme to velice intenzivně, obzvláště v porovnání s euforií, která vládla ještě rok předtím. Toto jsme vnímali jako národní tragédii.“ Čin měl podle něj smysl a Jana Palacha obdivuje, musel mít podle něj velikou odvahu a vnímá, že to byl hluboce filozoficky zaměřený člověk, který měl zřejmě pocit, že to prostě musí udělat. 

Bál jste se usnout, kdy vás vytáhnou a rozbijou vám hubu

Zúčastnil se o půl roku později i stávky k výročí okupace v roce 1969. Vzpomíná, že v Praze probíhaly protesty již od poloviny srpna a nabývaly na intenzitě. Přímo na den výročí 21. srpna se také potuloval Prahou a později, k půlnoci, se již rozhodl vrátit domů. Šel přes Příkopy, už se nic nedělo, policisté tam již jen hlídkovali a rozebíraly se barikády, když tu ho obstoupily „bílé přilby“ a zatkly ho. Byl převezen na Pankrác na výslech, musel si projít tzv. čertovskou uličkou, kdy do nich policajti mlátili pendreky, pak jej dali na celu. Na jedné posteli spali po dvou, „bylo to poměrně depresivní, a protože měli málo místa, tak výslechy probíhaly i na chodbách. Samozřejmě lidi u toho výslechu řezali a v těch celách to bylo slyšet. Také na nás pořád volali: Nespěte, nespěte, půjdete v noci k výslechu! Skutečně celou noc vyslýchali a mlátili a vy jste se bál usnout, kdy vás vytáhnou a rozbijou vám hubu. Takhle to trvalo tři dny a tři noci...“ 

Pamětník prošel jen jedním výslechem, kde ho fackovali, ale neměl co říct, protože skutečně nic nedělal, tak jej pak nechali. Pointa výslechů totiž spočívala v tom, že policisté měli vyfocené demonstranty z barikád a potřebovali je identifikovat na pořízených fotografiích. Pamětník ovšem na žádné nebyl, logicky, protože nic opravdu nedělal. Po tom týdnu je převzali kriminalisté, kteří byli podle pamětníka naprostí profíci, chovali se k nim slušně, pokračovali ve výslechu, ale už bez teroru. Nakonec tam zůstal celkově tři týdny, v závěrečné zprávě bylo napsáno, že „procházel uličkami a tím ztěžoval policistům výkon funkce a možnost zorientovat se v tom, kdo je demonstrant“. Pamětník připouští, že ho to určitě poznamenalo, byl přece jen osmnáctiletý kluk, cítil se z toho všeho vykolejený. Rodiče si také prožili své, policajti jim opakovaně tvrdili, že mezi zatčenými pamětník není, takže dlouhé dva týdny byl pro ně jejich syn nezvěstný, až třetí týden k nim prosákla informace, že jej sebrali. „Dělali to schválně, aby lidi prostě vystrašili.“ V následujících letech už protesty slábly, nicméně pamětník si ještě vzpomíná, jak svého času dělal tzv. tykadlo demonstrantům. To spočívalo v tom, že detekoval, kde se schovávají policejní kordony bezpečnostního pluku, aby se jim průvod demonstrantů mohl vyhnout a nedostal namláceno. 

Vojna drsná, ale tužilo se tam přátelství

Po návratu z výslechu neměl práci, protože na konci učňáku nepodepsal smlouvu jako „mašinfíra“, rok do vojny strávil jako řidič dodávky pro RaJ Praha 1 (Restaurace a jídelny). Na vojně z něj udělali tankového specialistu, odveleli jej do poddůstojnické školy na Moravě, v Novém Jičíně. Byl mechanikem tankových stabilizátorů, ale celkově říká, že se tam mezi kluky velmi utužilo přátelství, „jak jsme byli všichni v tom samým průseru. A šikana tam taky byla, ale spíš ve smyslu fyzickým, dávali nám pěkně zabrat, běhy s plnou polní a tak.“ Umístěnku po zkouškách dostal do Plzně, což otevřelo další kapitolu jeho života, protože tam poznal svoji ženu Zdenu Mottlovou. V Plzni byl v kasárnách Světovar, tam se stal součástí vojenského orchestru. 

Dost jezdili i na čundry na motorkách, „dnes už to asi nikdo nemůže zažít, ale tehdy jsme vždycky někam přijeli, utábořili se někde schovaný v lese a často šli do nejbližší vesnice, s kytarama, do nějaký čtyřky a udělali jsme jim tržbu, jakou za celý rok neviděli. Tehdy kytara v hospodě ještě lidi bavila. Někam jsme přišli, seděli tam dva štamgasti, a když jsme končili, byla tam půlka vesnice.“ Ženil se 22. 9. 1973, půl roku po vojně, na Staroměstské radnici. 

Skromný život s dvanáctkami a v dejvickém 1+1 s rodinou

Po vojně začal jezdit pro OÚNZ Praha 6 (Obvodní ústav národního zdraví), jezdil se Škodou Octavií 1202, tzv. stejšnem, pro službu LSPP (Lékařská služba první pomoci), což znamenalo, že vozil doktory. Byl s prací spokojený, pracoval dvanáctky, ale platově to podle něj nebylo na vyskakování, bral 2300 Kčs a uživit rodinu nebylo lehké. Tíhnul však k velkým vozům, takže v Podbabě v garážích si udělal řidičský průkaz D na autobusy a přešel k MHD, kde si polepšil na 3500 Kčs i víc, když měl přesčasy. „Byla to řehole, na ranní se vstávalo ve tři a problém byl dost ten, že jsme bydleli v Dejvicích s rodiči v 1+1, každý v jednom pokoji, a v předsíňce byl sporák, to byla jako společná kuchyňka.“ Takže ranní vstávání bylo náročné pro celou rodinu. „No nějak jsme to přežili, na těch autobusech jsem byl pak celých devět let.“ Tehdy ještě nebylo tolik metro, takže autobusy obhospodařovaly celou Prahu, byly to dlouhé linky, říkalo se jim „letecké“, „jel jsem s lidma třeba hodinu, za jednu jízdu jsem měl třeba 52 semaforů, jel jste jako blázen, zavíral jste lidi do dveří, a přijel jste na konečnou a byl jste o pět minut pozdě. A na konečný pět minut a šup, otočit a znova, takhle jste tam lítal celýho půl dne. Já jsem naštěstí bouračku neměl, ale tehdy jich bylo docela dost. Až jednou napíšu knihu, bude se jmenovat: Zažil jsem linku 135 a přežil jsem ji.“

O Chartě 77 pamětník věděl, měl možnost ji podepsat, ale „na rovinu přiznávám, že jsem kvůli rodině řekl, že ne. Nechtěl jsem je do toho zatahovat, šlo mi o děti. Samozřejmě jsem poslouchal Hlas Ameriky, věděl jsem o Plasticích, ale zároveň v tom zápřahu, v jakým jsem byl, jsem neměl moc času se politice nějak víc věnovat.“ Časem se zlepšilo i bydlení, „v roce 1980, po sedmi letech žití se třemi dětmi a rodiči v tom 1+1, jsme dostali od národního výboru byt. Ani jsem ho neviděl, když jsem podepisoval papíry, bylo to v Bohnicích, na tom novém sídlišti, 3+1. A jsme tam dodnes.“

Západoněmečtí celníci byli k nám z Východu vždycky slušní a shovívaví

Vzpomíná na různé zajímavé nehody, kterých byl svědkem, jednou z nich například byla i největší tramvajová nehoda v Praze, která se udála roku 1982. Během nehody byl jedním z řidičů, kteří zajišťovali náhradní dopravu, díky čemuž měl možnost sledovat nehodu zblízka, viděl mrtvé i postup prací, které chválí, „takový neštěstí vždycky vybudí lidi k nadlidským výkonům“. Za nehodu byl odsouzen řidič, pamětník ho znal a považuje ho za osmou oběť nehody, protože řidiče rok poté prý potkal, měl úplně bílé vlasy, a nedlouho poté dokonce zemřel. 

Po devíti letech ježdění s autobusem přešel k ČSAD na Smíchov, později se k MHD vrátil a nakonec začal jezdit s kamionem u PSO (Pražské stavební obnovy), kde rozvážel po stavbách cihly. Občas jel i do Německa, popisuje, jaká kolem toho byla velká byrokracie, dlouhé čekání na celnicích, občas jel i do západního Německa, ale neví, že by byl nějak extra kádrován. Vnímal rozdíly v atmosféře, západní Evropa mu připadala hezčí, lidé byli přátelštější a slušnější, policajti k nim jako k řidičům byli velice shovívaví, tehdy ještě nebyly samozřejmě navigace, takže když měl někde problém, vždy mu ochotně pomohli. 

Život řidiče kamionů je řehole, ale místy i dobrodružná řehole

Sedmnáctý listopad 1989 zažil pamětník na Slovensku, zúčastnil se ale už letenské demonstrace, dal si na auto vlaječku, ale aktivnější nebyl, protože byl velice pracovně vytížen. V osobní rovině to vnímal tak, že „konečně půjde nenáviděný režim k čertu“. V devadesátých letech byl pamětník i dvakrát v Rusku, byl leden a byl to pro něj opravdu zážitek. Tehdy Rusové nesolili, jakmile se přejela hranice, jelo se po ledě a po sněhu. Také nebyla nafta, kupovala se pokoutně a prodavačům říkali „ropáci“. Takové pokoutné kupování nafty s sebou neslo značná rizika, protože při zastavení hrozilo přepadení, kradly se náklady. Zná případ švédských kamioňáků, které našli oběšené. Do nafty se také přilévala voda, což byl dost problém, když se v lednu do dieselu dostala voda. V Sovětském svazu byl též systém stanovišť, tzv. gájí, cca po sto kilometrech stanoviště s kulomety, kde hlídali, aby kamion nesjel z trasy. Po revoluci se z toho udělala chráněná odpočinková stanoviště, kde se ovšem údajně kamiony vykrádaly. Pamětník jezdil tehdy ještě v tandemu s druhým řidičem, takže nemuseli zastavovat, střídali se a odpočívali za jízdy. 

V době kolem rozdělení republiky v roce 1993 jezdil s kamionem často na Slovensko a vzpomíná na tu dobu jako na hodně emotivní časy. Vybavuje si jasně, že Slováci byli vždycky velice přátelští a ujišťovali ho, že oni rozdělení nechtěli: „To ti v Bratislavě, to my ne!“ Zajímavé bylo srovnání platů, když jezdil s autobusy, tak měl 3500 Kčs, na kamionech pak 4 až 5000 Kčs, ale kamioňáci z ČSAD si tehdy prý přišli třeba až na 11 tisíc. Rozdíl byl též v tom, že za komunistů se jezdilo ve dvou a mohli si vzít hotel a pokračovat druhý den, později se podmínky začaly zpřísňovat, začali jezdit jenom v jednom. „Manažeři říkali – nebudeme platit druhýho, aby se tam flákal vedle na židli“, takže se začalo jezdit v jednom a začalo se spát a bydlet v autě. Vnímá, že dnes je to ještě těžší, „je to opravdu řehole, ta rodina ho moc nevidí“. Jezdil jako kamioňák až do roku 1994, takže může srovnávat, že díky dietám pak celkový plat narostl na 11 až 12 tisíc, základ byl například 7 tisíc, zbytek byly diety. Pamětník skončil s kamiony v roce 1994, protože firmu přebral nový vlastník a „nároky se tak zvyšovaly, že už se to nedalo zvládat“.

Táta záchranářů

Na záchranku nastoupil znovu v roce 1994, sídlila tehdy na Strossmayerově náměstí. Rychlá záchranka tehdy už byla Mercedes 310, na převozy sloužily stále staré 1203. Systém fungoval tak, že jako řidič musel začít od píky s převozy a doplňoval si kontinuálně kurzy: např. DRNR (Doprava nemocných a rodiček) a další, později si udělal i kurz zdravotnického záchranáře, což bylo tehdy jako profese ještě dosti v plenkách. 

Za svoji profesní dráhu vyjížděl k nespočtu zajímavých případů. Má například svůj rekord, v devadesátých letech byl několikrát zavolán k sebevrahům na Nuselském mostě a všech sedm jich přemluvil, aby přelezli zábradlí zpátky a neskočili. „Je potřeba se jim vždycky dostat na kobylku, pochopit, proč to chce udělat.“ A jak hodnotí svůj život záchranáře? „Jste takovej střídmej k životu, o lidským neštěstí víte víc než normální člověk. Nejtěžší případ nebo fal, jak se říká v záchranářském žargonu? Děti, jednoznačně,“ vzpomíná. Vyjížděl například k dětem, které podřezala jejich vlastní máma. „To jsou situace, kdy víte, že nikdo jiný, kdo by pomohl, tam není a vy se s tím musíte poprat.“ Později začal školit nové řidiče a vysloužil si respektovanou přezdívku „táta záchranářů“.

Být šlechticem v 21. století

Haugwitz je podle pamětníka staré rodové šlechtické jméno, ke kterému se přihlásili; syn měl po revoluci zájem o rodovou genealogii. Změnili si tehdy transkripci Haužvic na Haugwitz. Celým jménem se pamětník jmenuje J. E. Svatopluk Miloslav Vojtěch hrabě von Haugwitz baron de Biskupitz. Bylo a dodnes je kolem této změny mnoho nedorozumění a napadání, a to i ve veřejném prostoru. V České televizi vznikla například reportáž Kníže Prášil o pamětníkově synovi, která vyznívá v jeho neprospěch. Podle pamětníka na rodinu reportéři udělali podraz, měla to být reportáž k výročí rodu, ale sestříhali ji proti nim, argumenty ČT nejsou podle něj pravdivé. Vnímá to jako záměrný mediální výpad na jeho syna, protože se angažuje v různých historických spolcích a pamětník sám se angažoval v Koruně české. Podle pamětníka má pravdu jeho rodina, jejich větev Haugwitzů pochází údajně z větve z Biskupic ze Slezska v Polsku, historici se domnívají, že vymřeli, ale rodina má doklady o tom, že tomu tak není, že tato větev pokračovala v Brandýse nad Labem a oni jsou jejich následovníky. Ale soudit se o pravdu už nechce, protože ze zkušenosti má pocit, že by to nemělo smysl. 

I proto slovo Svatopluka Haugwitze na závěr s nadhledem zní: „Válek je v historii neskutečný množství a já tvrdím, že lidi maj pusu na to, aby se s ní domluvili, a ne aby se po ní mlátili.“