Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Hauserová (* 1924  †︎ 2018)

• narozena 25. dubna 1924 v Košicích

• vyrůstala v pěstounské rodině, od patnácti let pracovala u sedláka

• nucené práce v říši, v Lipsku, odkud utekla

• po udání pracovala v modřanské továrně na letadla

• na základě dalšího udání poslána do Malé pevnosti Terezín

• po návratu domů se provdala

• po Únoru vstoupila do strany, po čtrnácti dnech ji vyloučili

• vychovala šest dětí

• zemřela 19. ledna 2018

Nikdo se mě nezastal

Vzpomíná se slzami v očích. Obyčejné děvče ze slovenských Košic, bez rodičů, v pěstounské rodině na jihu Čech, která ji sice přijala za vlastní, ale celý život cítila, že je o něco ochuzena. Do školy chodila ve Voticích, od svých patnácti let však pracovala u místního sedláka. V devatenácti letech se provdala za Josefa Hausera, to už byla válka v plném proudu a do říše se povolávaly další a další ročníky na nucené práce. Vdaným ženám se tato povinnost vyhýbala, ale Marie Hauserová byla přesto odvedena, protože neexistoval nikdo, kdo by se jí mohl účinně zastat. 

„Byla jsem v Lipsku, bylo to těžký, samej nálet. Když jsme tam byly asi čtrnáct dní, tak byl tak strašnej nálet, všechno to roztřískalo, byly jsme ve sklepě, praskla voda, lezly jsme nahoru, málem jsme se utopily. Pracovaly jsme v továrně na letadla, štuky jsme dělaly, byly jsme čtyřiadvacátej ročník, ten tenkrát Moravec věnoval Hitlerovi... Byly jsme utahaný, ale měly jsme štěstí, že nám vařila paní, co kdysi vařila v český kuchyni, ta nám pomáhala...“ 

V továrně pracovalo asi čtyři sta děvčat, ve vedlejší části byli muži, ale na velké rozhovory nebo seznamování nebyl čas. Němci, kteří tam také pracovali, si jich moc nevšímali. Většinou měly všechny hlad, Marie Hauserová vzpomíná, jak občas dostávala z domova balíčky s jídlem, plackami či chlebem, do nějž tetička vložila kostku másla... V Lipsku tenkrát pracovala spousta Čechů, takže Češky ani nemusely umět německy, aby si obstaraly všechno potřebné. Tvrdé časy v továrně na letadla, kterou Spojenci co chvíli bombardovali, ukončila pamětnice dobrodružným útěkem na Velikonoce v roce 1944. 

„Ke konci jsem tam odsud utekla, akorát na Velikonoce, to byl velikej šrum, tak říká kamarádka, pojď, utečeme, na hranice pro mě někdo přijede, utečeme... Přišla jsem domů a lidi po mně šli jako čerti, někdo mě udal, že musím zpátky, ale já jsem věděla o jedný selský dceři, že je to s ní taky tak, postavila jsem si hlavu, že když ona nepůjde, tak taky nepůjdu... Tak mě pak poslali do Prahy, do Modřan, do továrny na letadla.“

Ani v pražské továrně nezůstala Marie Hauserová bez povšimnutí, zřejmě opět na něčí udání byla ona a všechny jí podobné poslána na výslech na Pankrác, následně do Pečkárny a nakonec byla odvezena do Terezína.

Život v Malé pevnosti i na konci války stále ohrožovaly nekonečné transporty na východ, převážně od vyhlazovacích táborů v Osvětimi. Vyhnout se jim byla namáhavá práce, vyžadující značnou dávku štěstí. Marie Hauserová však potkala hned zkraje jednu známou paní, která zde byla s celou svou rodinou a měla dobré zaměstnání v ubytovnách SS. Ta si ji vzala k sobě na pomoc při úklidu, a tak byla pamětnice alespoň jednou v relativním bezpečí. Dokonce vzpomíná, jak jim na Vánoce jeden muž připravil štědrovečerní hostinu. Z Terezína je propustili na samém konci války, musela ještě podepsat, že nic o tamějších podmínkách nevyzradí...

Po válce

Po návratu do Votic Marie Hauserová opět nastoupila do práce k sedlákovi. Nedaleko od nich se však začínalo zabírat bývalé pohraničí a tam se tchánovi podařilo vybrat chalupu, která se jim líbila. V Nové Bystřici zůstali dodnes. S manželem se jim narodilo šest dětí, práce s nimi bylo nad hlavu a k tomu ještě hospodářství... Po únoru 1948 se oba automaticky ocitli ve straně, ale po krátkém čase je zase vyloučili, protože se neúčastnili aktivně programu. Kolektivizace zemědělství se jim však nevyhnula, a ačkoli nevěřili, že by jim „za komunistů“ mohlo být lépe, museli vstoupit do družstva. Dokud hospodařili jen v místě, tak to ještě šlo, vzpomíná Marie Hauserová, ale jak se sloučilo více družstev dohromady, už to bylo horší. Také složení lidí ve vesnici nebylo nejlepší. Jednalo se vesměs o dosídlence, a tak chyběla společná minulost a komunita a mnozí se chovali jako kariéristé. Na pamětnici si příliš netroufali, chránila ji skutečnost, že byla v koncentračním táboře. Přesto docházelo k menším udáním, na která nevzpomíná ráda. Politické procesy neměly ve vsi velkou odezvu, většinou se k nim nikdo moc nevyjadřoval, Marii Hauserovou, která měla tou dobou spoustu práce s malými dětmi, nevyjímaje.

„V osmašedesátém přejeli Rusové, každej mávnul rukou a říkal, ať si dělaj, co chtěj... svůj názor měl každý, ale věděli, že to stejně není nic platný. Tady bylo donašečů, kteří donášeli, kde jste co řekla, to jste si museli dávat bacha. Já jsem říkala, h… měli, přišli sem z vnitrozemí, a tady budou udávat lidi. Kolikrát sem lidi přišli, postavili si stan, a voni na ně poslali péesáky, aby je vyhnali!“

Dnes je Marie Hauserová na vozíku, obklopená početnou rodinou, ze šesti dětí jich většina zakotvila poblíž, a tak se může těšit z vnoučat i pravnoučat. A to všechno i přesto, že jí kdysi hrozili, že žádné děti mít nebude... 

„Život to byl tvrdej, ale vydrželi jsme to... Přála jsem si, abych měla děti zdravý, nebyly postižený, a pak jsem si přála, aby byly hodný... to bylo moje krédo.“