Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Havel (* 1931  †︎ 2022)

• narodil se 9. 4. 1931 v Horní Branné

• do roku 1936 žila rodina v Košicích

• v roce 1937 nastoupil do obecné školy

• v roce 1946 nastoupil na gymnázium ve Vrchlabí

• po maturitě nemohl studovat VŠ a nastoupil jako pomocný dělník do závodu Škoda Vrchlabí

• v letech 1953–1957 nakonec vystudoval vysokou školu železniční

• v roce 1956 se oženil a manželům se narodily dvě dcery

• po škole získal práci u drah v Trutnově

• v roce 1965 mu vyšla první kniha V zajetí divočiny z východní Afriky

• v 70. letech fotil v Jižní Americe i v Alpách

• v roce 1978 vstoupil do Svazu výtvarných umělců

• v roce 1980 se začal živit jako profesionální fotograf

• v 80. letech jezdil do Himálaje s Michalem Šmídem

• v roce 2022 žil v Trutnově

• zemřel 28. října roku 2022

Jiří Havel si pamatoval, jak jeho tatínek vystavoval doma hrdě fotografii prvorepublikových prezidentů Tomáše Garrigua Masaryka a Edvarda Beneše. Jeho rozvětvenou rodinu ze Sudet však rozdělovaly národnostní i názorové rozpory. Teta Jiřího Havla byla Češka, ale nacistka, dědeček sudetský Němec a ještě velkostatkář. 

Po roce 1948, kdy se moci chopili komunisté, měl kvůli nim Jiří Havel špatný kádrový posudek. Ačkoliv nemohl studovat a sehnat dobrou práci, nakonec se prosadil mimo svůj obor. Díky ohromné píli a nadšení se bez patřičného vzdělání stal uznávaným fotografem. Proslavily ho hlavně snímky Krkonoš i zahraničních velehor.

Dokázal si zajistit mnoho výjezdů do odlehlých končin světa i v době normalizace a nakonec se stal úspěšným fotografem na volné noze. To se mu potvrdilo, když se setkal s budoucím československým prezidentem Václavem Havlem. „Říkal, že se ho lidé ptají, jestli je ten Havel, který fotí na pohlednice,“ říká fotograf Jiří Havel.

Narodil se na dědečkově statku

Jiří Havel se narodil 9. dubna 1931 v Horní Branné mezi Jilemnicí a Vrchlabím. Stalo se tak na statku dědečka z matčiny strany. Narodil se do poměrně dobře zajištěné rodiny, tatínek byl poštmistrem a maminka se starala o domácnost.

Tatínek Jiří Havel přitom nepocházel z bohatých poměrů, dědeček Havel byl tkalcem a každý den docházel pět kilometrů do Jilemnice do textilního závodu. Jelikož se narodil v roce 1900, během první světové války se díky mladému věku vyhnul narukování a válečné období strávil na gymnáziu v Jilemnici. Později nastoupil ke studiu práv, ale nedokončil je a nechal se zaměstnat na poště v Jilemnici.

Maminka Marie, rozená Hamáčková, se narodila v roce 1906 a stejně jako tatínek Jiří pocházela z Horní Branné. Statek, na kterém vyrůstala, její rodiče spláceli celý život. Pamětníkův dědeček František Hamáček pocházel ze Zálesní Lhoty, kde měli již jeho rodiče statek. Ten však zdědil jeho nevlastní bratr a František Hamáček tak za půjčené peníze koupil hospodářství v Horní Branné o téměř čtyřiceti hektarech, které dlouhá léta zveleboval.

Jelikož na jednom hospodářství vyrostl, dokázal své znalosti uplatnit i v Horní Branné a ve vesnici platil za zkušeného sedláka. Zapojil se přitom také do první světové války, kde se uplatnil v administrativní funkci a vyhnul se nasazení v boji. Měl dvě dcery, ovšem jedna z nich zemřela na tuberkulózu, a tak pamětníkova maminka Marie vyrůstala jako jedináček. Ačkoliv měl dědeček české příjmení, byl sudetský Němec a v rodině platil za nejzapálenějšího katolíka.

Tatínek pomohl v Košicích vybudovat ředitelství pošt

Nedlouho po narození Jiřího dostal jeho otec příkaz o přeložení do Košic. „Tak jsme se stěhovali do Košic, já vlastně jako kojenec. Maminka pak vzpomínala, že to byly velké trable,“ vzpomíná pamětník. V Košicích rodina strávila čtyři roky, během kterých tatínek založil ve městě ředitelství pošt. Rodiče brali Jiřího na výlety do okolní přírody a tak společně navštívili jeskyně Domnica či nedaleké skály, kde Jiří poprvé uviděl horolezce, který si četl na vrcholku knížku. Tehdy to pamětník považoval za velké podivínství.

Z Košic se rodina přestěhovala na krátkou dobu do Pardubic, kde měl tatínek opět angažmá ve službách pošty, a nakonec se Havlovi vrátili do Horní Branné. Tam během jejich nepřítomnosti dědeček František Hamáček vybudoval z vlastních peněz vedle statku dvougenerační vilu, kam se později celá rodina uchýlila. Jiří vzpomínal, jak dědeček dokonce pomocí výbušnin sám vyhloubil vedle nového domu studnu.

V roce 1937 se Havlovým narodila dcera Magdalena. Na rozdíl od Jiřího již v jilemnické nemocnici. Ve stejném roce zemřel prvorepublikový prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který se spolu s Edvardem Benešem v rodině Havlových těšil velké úctě. Tatínek pamětníka, ačkoliv se tím nikterak nechlubil, byl členem Československé strany národně socialistické a doma měl dokonce vystavenou fotografii zachycující Tomáše Masaryka s Edvardem Benešem. Zprávu o smrti bývalého prezidenta se Jiří dověděl krátce po nástupu do školy ze školního rozhlasu.

Jelikož prarodiče Hamáčkovi již příliš zestárli, aby zvládli práci na rozsáhlém hospodářství, rozhodli se přesunout do nové vily a hospodářství pronajmout. František Hamáček doufal, že by po něm mohl jeho vnuk hospodářství převzít, ale ten byl ještě příliš malý na práci a navíc ho tatínek přihlásil na hru na klavír a jeho budoucnost viděl na gymnáziu. Hospodářství se tak ujali nájemníci, kteří neměli dost zkušeností a statek tak upadal. Dědeček František se tedy nakonec rozhodl k práci na statku ještě vrátit.

Horní Branná byla Němcům na ráně

Agrese Německa vedeného Adolfem Hitlerem se po podepsání Mnichovské dohody dotkla na podzim roku 1938 také Horní Branné, která ležela na kraji Sudet. Vesnice sousedila s Dolní Brannou na jihu, jež však byla převážně německá a připojila se k odtrženému území. Nad Horní Brannou se rozkládala česká vesnice Valteřice, ležící na důležité silnici mezi Vrchlabím a Libercem, proto ji Němci zahrnuli do Sudet také. Horní Branná se tak ocitla v obklíčení zabraným územím a z Dolní Branné na ni dokonce mířilo dělo.

Když v následujícím roce vypukla druhá světová válka, těžila rodina pamětníka z hospodářství, které si ponechala. Rozpolcené vztahy mezi českým a německým obyvatelstvem přitom zasahovaly i do rodinného kruhu. Dědeček František kvůli svému sudetoněmeckému původu čelil tlaku, aby se přidal na stranu okupantů, jinak by mu prý mohli statek sebrat. Přesvědčovala ho dokonce sestra jeho české manželky, která nacisty podporovala. On však takové počínání odmítal a sedláci z okolí, kteří skutečně na stranu Němců přešli, dokonce mnohdy museli odejít na frontu a účastnit se bojů.

I přes možnost vypěstovat si vlastní potraviny rodina čelila bídě. Jednou z příležitostí, jak si přilepšit, byla výměna obilí za umletou mouku u mlynářů za zády nacistů. Malého Jiřího proto rodiče vysílali s batohem zrní vlakem do nedalekých Roztok za nejbližším farmářem a přes les zpět. Kromě toho pomáhal chlapec prarodičům na statku. „Oni měli hodně slepic a některé zanášely. Já byl na tohle odborník, že jsem po různých koutech našel hnízda slepic. Babička je potom vybrala, takže byly vejce. A já jsem byl velký houbař, takže jsme měli hodně často smaženici z vajec a hub, které jsem našel. Až se mi to nakonec přejedlo,“ vzpomíná Jiří.

V roce 1944 se u vesnice krátce objevili vojáci z Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova a chlapci z vesnice se na ně chodili dívat. Na hlavní silnici chystali mobilní zátaras z masivních klád, které měly zablokovat cestu v případě útoku ruských jednotek. Kromě tohoto případu však vesnice prožívala válku v klidu a němečtí vojáci se v ní neukazovali.

Sudetští Němci zaplatili za podporu Hitlera

První kolony nacistických vojáků se začaly v Horní Branné objevovat až s blížícím se koncem války. Při zmateném ústupu na západ mnohdy zastavili a ptali se místních obyvatel na bezpečnou cestu. Hledali silnice, které ještě nekontrolovali sovětští vojáci, a mnozí civilisté včetně mladých chlapců si toto „představení“ nenechali ujít. „Přijelo auto a v něm byli tři němečtí důstojníci. Zřejmě jim došel benzín. Museli vystoupit a jet povozem a nám řekli: ‚Kluci, vezměte si to.‘ My jsme sehnali od sousedů krávy a odtáhli jsme auto do Horní Branné do zámku, kde se tehdy shromažďovaly tyhle věci,“ vysvětluje pamětník. Za odměnu dostal šortky od Hitlerjugend.

Když válka skončila, dědeček František Hamáček se rozhodl statek prodat. Dostal za něj dvě stě tisíc korun a rodina si ponechala jen vilu, ve které všichni bydleli. Němečtí obyvatelé Sudet čelili po válce odsunu. „My jsme to vnímali jako spravedlivé, dnes se na to kouká jinak, ale když jsme se dozvěděli, co udělali v koncentračních táborech...,“ přemítá pamětník a upozorňuje, že v době válečných úspěchů stálo devadesát procent Němců za Adolfem Hitlerem a v Sudetech měl ještě větší podporu.

Pohnutý osud čekal také sestru babičky Hamáčkové, která nacisty podporovala, měla dvě provdané dcery a žila v Trutnově. Její manžel se na konci války oběsil, jeden zeť zemřel na tuberkulózu a druhý se nechal rozvést. Tetu i s dcerami nakonec čekal odsun do východního Německa, kde žili zpočátku v malé místnosti nad chlívkem.

V Horní Branné se utvořila skautská skupina a Jiří se do ní rychle přihlásil. Zakládající skupina kamarádů však další členy přijímat nechtěla, a tak se našel v ochotnickém divadle. V něm se již od babičky Havlové angažovala celá rodina a ve vesnici fungovalo hned několik spolků. Z rodiny Havlových byl nejaktivnějším členem tatínek Jiří. Kromě hraní totiž režíroval hry a zval na hostování známé herce z Prahy. V Horní Branné se tak představila Vlasta Fabiánová či Svatopluk Beneš. Pamětník se představil na pódiu vedle Karla Högera ve hře Pozdní láska od Alexandra Ostrovského. Později si Jiří zahrál například roli Radúze ve hře Radúz a Mahulena.

Se špatným posudkem skončil jako pomocný dělník

Z nástupu komunistů k moci v roce 1948 neměl nikdo v rodině radost. „Moje babička Havlová, i když byla celoživotní proletářka, říkala: ‚Jen poslouchej, co ta banda zas v Praze dělá,‘“ popisuje Jiří, jak v rodinném kruhu poslouchali projev Klementa Gottwalda na Staroměstském náměstí po nástupu KSČ k moci.

Dědeček František Hamáček naštěstí statek prodal včas, a tak se vyhnul nálepce vesnického boháče. Měnová reforma však prarodiče krutě zasáhla, protože přišli o peníze za statek, který celý život budovali. Dědeček bral již ve stáří ztrátu úspor s nadhledem, ale babička se touto křivdou do smrti trápila. Tatínka naopak komunisté marně lanařili do KSČ.

Ve škole Jiří marně hledal se spolužáky způsoby, jak protestovat proti změně režimu po komunistickém Vítězném únoru 1948. Chodil na gymnázium a někteří učitelé, kteří dříve své studenty upozorňovali na zrůdnost komunistického režimu, upustili po jejich nástupu k moci od svých pevných postojů. Kromě výměny ředitele změny ve školy probíhaly postupně a naplno se projevily až s pamětníkovou maturitní zkouškou. Ačkoliv patřil mezi nejlepší žáky ve třídě, kvůli špatnému kádrovému posudku na otce dokončil gymnázium s čtyřkami. „Naopak holky, které se projevovaly jako komunistky, dostaly vyznamenání,“ vzpomíná pamětník.

Špatný posudek ho provázel i v dalších letech. Nejprve nemohl sehnat práci, později dostal s maminčinou přímluvou u náměstka automobilových závodů ve Vrchlabí místo pomocného dělníka v projekční kanceláři. Po třech letech mu přišlo povolání na vojnu k dělostřelcům, ale krátce předtím mu zavolal tatínek, aby přijel hned do Prahy. Díky známostem na ministerstvu školství mu zajistil nástup na vysokou školu v oboru ekonomického inženýrství.

Po focení pohlednic pokračoval do Afriky

Pamětník se tedy odstěhoval do hlavního města na koleje na Florenci a po roce se mu podařilo přestoupit na vysokou školu železniční. Doma v Horní Branné si však namluvil krásnou dívku, se kterou se seznámil ve Valteřicích na koupališti. Také z toho důvodu v Praze netrávil mnoho času a při každé první příležitosti odjížděl do rodné vesnice. Nakonec se v roce 1956 oženil a o rok později dokončil vysokou školu v Praze v oboru tunelář. V roce 1960 a 1961 se pak manželům narodily dvě dcery. A rodina přesídlila do Trutnova, kde Jiří získal práci u Správy železnic.

Poprvé se Jiří dostal k fotoaparátu nedlouho po válce. Do tajemství fotografie ho zasvětil mladík ze sousedství a první vlastní přístroj, Voigtländer Bessa, si vyprosil od rodičů k patnáctým narozeninám. Snímky vyvolával doma v talíři a dlouho si s Bessou nevěděl rady. Až po maturitě nastoupil k zedníkům na brigádu a vydělal si na lepší fotoaparát, Flexareta 3 z drogerie ve Vrchlabí. S ním se naučil pracovat lépe a pochopil správné nastavení.

V muzeu si půjčoval stativ, a dokonce si začal focením přivydělávat, když fotil turistické chaty a hotely v Krkonoších na pohlednice. Navázal spolupráci s ČTK Pressfoto a v roce 1957 měl první výstavu svých fotografií v Jilemnici. Kromě snímků horské krajiny a chat dělal také snímky z lyžařských závodů, které se objevily v časopisu Mladý svět. V polovině šedesátých let v soutěži v tomto časopisu vyhrál zájezd do Francie, a tak se podíval z Československa do vyspělé západní Evropy.

Cestování se mu stalo velkou vášní a v roce 1968 v novinách narazil na inzerát zájezdu cestovní kanceláře Čedok do východní Afriky. Součástí byly návštěvy národních parků a Jiří si na cestu musel půjčit. Dokonce dostal od nakladatelství Olympia příslib, že by mu vydalo knihu s pořízenými snímky. „Já to dodnes nechápu, za deset dní jsem nafotil materiál, ze kterého mi vyšla fotografická publikace, jmenovala se V zajetí divočiny. Dodnes, když si tu knihu prohlížím, tak žasnu a považuji ji za malý zázrak,“ přemítá pamětník.

Ve stejném roce zastihl rodinu Havlových v Trutnově vpád vojsk Varšavské smlouvy. Ráno pamětníkovi zavolal někdo z práce, aby se podíval z okna, a na ulici viděl kolonu vojenských vozidel. To ho zdrtilo a nejprve odjel za rodiči do Horní Branné. Po procházce lesem a utřídění myšlenek se vrátil do Trutnova a v následujících dnech zachytil svým fotoaparátem pobouřené město. Obyvatelé tam strhli i tank z pomníku osvoboditelům, aby zablokovali příjezd do města. Bál se, aby u něj snímky někdo nenašel, a tak filmy uschoval u rodičů a vyvolal je až v devadesátých letech po pádu socialismu.

Po naschválech ONV odešel na volnou nohu

Po roce 1968 přišel Jiří Havel o práci. Šlo o osobní mstu bývalé účetní u drah, která se s normalizací dostala do Okresního národního výboru (ONV) v Trutnově. Práci nemohl sehnat ani jinde v okrese a musel dojíždět do Hradce Králové, až ho v roce 1970 zaměstnali na drážním oddělení a stal se na deset let stavebním dozorem. Dohlížel hlavně na stavbu lanovky z Janských Lázní na Černou horu.

V roce 1978 se Jiřímu Havlovi podařilo vstoupit do Svazu výtvarných umělců. V cestě ke zhodnocení jeho mnohaletého koníčku to byl velký krok a nebylo divu. V té době měl za sebou již několik vydaných publikací, ocenění i výstav v různých městech Československa. V roce 1973 podnikl zájezd s Milošem Macourkem do Jižní Ameriky a spolu pak vydali knihu Do říše Inků, díky němu také vystavoval v Domě pánů z Kunštátu v Brně a v roce 1974 obdržel ocenění Štít Viléma Heckela.

Cesty do kapitalistické ciziny se však neobešly bez problémů. Např. v polovině sedmdesátých let vyrazili manželé Havlovi do Alp, kde hodlal Jiří pracovat na nové knize. Při přejezdu hraničního přechodu v Dolním Dvořišti je pohraničníci po důkladné prohlídce a několika hodinách čekání poslali zpátky domů. Havlovi se však nenechali odbýt a druhý den se spojili s příbuzným z Českých Budějovic, který byl vojenským prokurátorem. Ten strávil den telefonováním a na hraniční přechod je musel osobně doprovodit. Nakonec se ukázalo, že ONV v Trutnově Havlovým dal povolení k odjezdu, zároveň však zavolal na hranice, aby je nikdo nepustil. Podobné naschvály prováděl ONV při Jiřího výjezdech častěji. 

Od roku 1980 byl fotografem na volné noze. „Zpětně to považuji za své nejlepší rozhodnutí,“ přemítá po letech pamětník. V osmdesátých letech se díky přátelství s krkonošskou legendou mezi horolezci Michalem Šmídem podíval do Himálaje a navázal přátelství s dalšími horolezci na expedicích pod Šmídovým vedením.

Listopad roku 1989 trávil Jiří Havel v NDR na výjezdu hradeckých umělců. Podíval se tak na zbytky Berlínské zdi, jejíž stržení ve východním Německu odstartovalo pád komunismu. Po návratu do Československa stále nevěřil, že by socialistický režim mohl v dohlednu padnout, ale k jeho radosti k tomu došlo hned v následujících týdnech. V Trutnově se protirežimních akcí neúčastnil, ale vyrazil na obří demonstraci na pražské Letenské pláni, kde již převládala euforie a naděje na brzkou změnu. Stejně tak s přáteli oslavil úspěch Občanského fóra v prvních svobodných volbách v následujícím roce.

Ve výpravách pokračoval i po pádu režimu. S Michalem Brunnerem, kterého poznal jako mladého horolezce v Himálaji, vyrazil například na Island, později již narážel na svůj věk a nedostatek společníků, kteří by ho doprovázeli na cestách. Poslední cestou mimo evropský kontinent tak byl zájezd do Namibie, po kterém se rozhodl cestování omezit. Díky svému neobyčejnému nadšení pro fotografii a celoživotní práci se stal uznávaným fotografem v krajinářském oboru a věnoval se například vedení fotografických kurzů. V roce 2022 žil ve svém domě s krásným výhledem na vrcholy Krkonoš nad Trutnovem a mnohými fotografiemi z výprav po celém světě.