„Myslím si, že někde na začátku byla fáze, že jsem chtěl být generálem, protože ty uniformy mě fascinovaly. Už jsem se zmínil, jak jsem stál před výkladem toho obchodu s vyznamenáními a uniformami. Mám bezpočet kreseb z dětství a jsou to samí ozbrojení generálové a maršálové. Možná jsem nějakou chvíli chtěl být vojákem. Potom jsem chtěl být taky chvíli podnikatelem. Dokonce jsem si vymyslel podnik, jehož jsem byl jakoby šéfem. Napsal jsem další ,knihu‘, byla to koncepce toho podniku. Jmenovalo se to Továrna Dobrovka. Mělo to podobu takových komixů – obrázků, kde jsem vyobrazoval, jak ti dělníci mají rádi toho svého majitele… Pak jsem chtěl později k filmu, chtěl jsem být filmovým režisérem. Několikrát jsem se hlásil na FAMU i na DAMU, nikdy jsem se tam nedostal z důvodů kádrových. Až teď budu na stará kolena režírovat film.“
„Pamatuji si velmi dobře osvobození. Z té doby mi utkvěla v paměti zvláště vzpomínka, že jsem si kulku ze samopalu vecpal do nosu a nešla potom vyndat. Musel operativně zasáhnout lékař. A pamatuji ty nekonečné řady těch zubožených vojáků Malinovského armády, kteří osvobozovali Moravu. Tam byl ten Havlov na Moravě a tam jsem to prožíval (náš dům v Praze vybombardovali v tom únorovém bombardování). A pamatuji, jak nás doma navštívil takový dobrodružný vůdce ruských partyzánů, který skončil posléze na gulagu. A pamatuji ty armády -to bylo zvláštní, to byly žebřiňáky plné krámů, vojáků a zbraní. Zastavovali mezi statky a loudili od lidí kus chleba nebo nějakou potravu. Vyhladovělí, zbídačení, téměř vandráci, kteří byli vítaní samozřejmě jako osvoboditelé, ale zároveň z nich šla hrůza, protože všechno chtěli sníst, hodinky všem lidem brali z rukou a bylo s nimi těžké pořízení.“
„Měli jsme – nutno říct – i odbojovou skupinu. Jmenovala se Jánošík. No, bylo to samozřejmě dětinské. Bylo to po únoru 48, kdy jsme s některými kamarády cítili potřebu… To trošku vysvětluje tu atmosféru doby, včetně těch Mašínů. Byla to doba, kdy se zdálo, že je třeba nějakým způsobem vzdorovat tomu nastoupivšímu režimu. Jak vzdorovat? Mašíni zvolili cestu tu, že se probojovávali kamsi na Západ a tu a tam někoho zastřelili. Naše skupina Jánošík zvolila metodu agitace. Takže jsme psali různé letáky, na domy jsme psali různá zvolání ,Chceme svobodné volby!‘ nebo ,Pryč s komunisty!‘ (...) Samozřejmě, bylo to nesmírně nebezpečné, ale to jsme si jako děti ani neuvědomovali.“
„Asi nejostřejší byla myšlenečka, že by měli propustit zavřené spisovatele a že by měli umožnit publikaci těm nezavřeným, jako Černý, Chalupecký, jmenoval jsem různé… A trošku jsem se posmíval tomu květňáckému hnutí všedního dne, oni jako by objevovali všední život a tím se začali vzdalovat té oficiální socialisticko-realistické kultuře. Tak jsem se trošku pokoušel ukazovat, že už to někdo dělal dávno před nimi – civilismus, skupina 42 a další. A proč ti nesmějí vycházet a být publikováni a proč si tihle (skupina kolem časopisu Květen, pozn. ed.) přivlastňují objevování všedního dne. A já si vzpomínám, že tehdy Marie Pujmanová proti mně vystoupila s tím, že v Maďarsku v těchto dnech řádí fašistické bandy, které statečně pomáhá potlačit sovětská armáda. A že v té době se já bavím o nějakých údajně zavřených básnících (myslel se tím Zahradníček, Renč a jiní). A já jsem tam před tím plénem opáčil, že jestli si myslí, že není vhodná doba na rozpravu o poezii, tak nemají pořádat konferenci o poezii, že ano…“
„Václav Havel jméno mé, narodil jsem se v Praze roku 1936. Já pocházím z rodiny, která byla později označena za rodinu buržoazní, a skutečně asi byla rodinou buržoazní. To znamená, že otec byl podnikatel, spravoval restaurační podniky Lucerny a Barrandova, které částečně zdědil po svém otci a částečně sám vybudoval. Samozřejmě to znamenalo, že jsme měli určitý komfort – vychovatelku, zahradníka, mělo to ovšem parametry přiměřené té době.“
„Když si člověk trochu vybaví tu dobu, ty souvislosti, jazyk té doby a tyhle hry... to, co později bylo nazváno šedou zónou, tak si říká: Pozor na to! To se nedá jen tak vzít nějaký prastarý estébácký záznam z té doby a mávat tím o čtyřicet let později. Je třeba vidět to v dobových souvislostech. Jazyk byl jiný, atmosféra byla jiná, ty sociální vazby, souvislosti, taktiky a strategie různé…“
Celé nahrávky
1
Praha, Voršilská ul., kancelář V. Havla, 17.03.2010
zdroj: Dobová: knihovna Václava Havla - archiv Ivana M. Havla, současná: archiv Post Bellum
zdroj: Dobová: knihovna Václava Havla - archiv Ivana M. Havla, současná: archiv Post Bellum
Stáhnout obrázek
Václav Havel se narodil 5. října 1936 v Praze Václavovi a Boženě Havlovým. Rodině patřil palác Lucerna a barrandovské terasy, bohémský strýc Miloš založil barrandovská filmová studia. Válečné roky trávil malý Václav převážně na letním rodinném sídle Havlov u Tišnova, kde také zažil osvobození Československa vojáky sovětské armády. Od dětství se zajímal o umění i veřejné dění, chodil do Skauta (přezdívka Chrobák), člen 21. vodáckého oddílu ve středisku Šipka. Do stejného střediska patří slavná skautka, někdejší politická vězeňkyně Dagmar Skálová. Únor 1948 zastihl Václava Havla na internátní škole v Poděbradech, kde se mimo jiné potkal s o něco staršími bratry Mašíny. Rodině byl zabaven majetek, strýc Miloš odešel do exilu. Komunisté Havlovi nedovolili kvůli svému „buržoaznímu“ původu studovat gymnázium, vyučil se v oboru chemický laborant a střední školu s maturitou dokončil 1954 večerně. Poté se marně hlásil na vysokou školu humanitního zaměření, mezitím byl v letech 1955-1957 zapsán jako student na Ekonomické fakultě ČVUT. Umělecké začátky jsou pak spojeny s literární skupinou Šestatřicátníci, která od počátku fungovala nezávisle na tehdejším oficiálním kulturním dění. Po absolvování povinné vojenské služby začal pracovat jako jevištní technik, posléze se stal dramaturgem a kmenovým autorem Divadla Na zábradlí. Václav Havel se stal jedním z nejznámějších a v zahraničí nejhranějších československých dramatiků. Působil také v redakční radě literárního časopisu Tvář. V roce 1964 se oženil se svou dlouholetou láskou Olgou Šplíchalovou. Kritické vystoupení na IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v roce 1967 předznamenalo Havlovo angažmá během pražského jara. Reformní hnutí 60. let potlačila srpnová okupace vojsk Varšavské smlouvy a následná normalizace. Zatímco v zahraničí sbíraly jeho divadelní hry nejrůznější ocenění a stal se respektovaným a hraným autorem, v Československu byly jeho divadelní hry zakázány. Stáhl se do ústraní, krátká epizoda dělníka v Trutnovském pivovaru se stala námětem jeho slavné hry Audience. Zlom v ojedinělých a roztříštěných protirežimních aktivitách znamenalo Prohlášení Charty 77. Václav Havel byl jedním z autorů prohlášení a stal se jedním ze tří prvních mluvčích Charty. StB Václava Havla však již delší dobu sledovala a zajímala se o něj. Pronásledovala ho všemi možnými způsoby šikanování, teprve za Chartu 77 byl poprvé dlouhodobě vězněn, v lednu až květnu 1977 strávil pět měsíců ve vyšetřovací vazbě a nakonec v říjnu ho odsoudili za poškozování zájmů republiky v cizině na 14 měsíců podmíněně. Nejdelší tříleté věznění za své aktivity v čele Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) prožil v letech 1979-1982. V prosinci 1988 mohl legálně vystoupit na první povolené opoziční demonstraci v období normalizace na pražském Škroupově náměstí. Ani ne měsíc nato byl však zatčen v souvislosti s demonstracemi během tzv. Palachova týdne. Sílící tlak mezinárodní a domácí veřejnosti přispěl k jeho předčasnému propuštění. V červnu 1989 stál u zrodu petice Několik vět. Po brutálním potlačení povolené studentské manifestace 17. listopadu 1989 stál dva dny poté u zrodu Občanského fóra a stal se neformálním lídrem sametové revoluce. 29. prosince 1989 byl Václav Havel ve Vladislavském sále Pražského hradu zvolen prezidentem tenkrát ještě Československé socialistické republiky. Po rozpadu Československa byl třikrát zvolen prezidentem České republiky. Jeho funkční období skončilo po 13 letech v roce 2003. 18. prosince 2011 Václav Havel podlehl svým dlouhodobým zdravotním potížím a zemřel ve spánku na své chalupě na Hrádečku.
