Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Havlíčková (* 1937)

• narozena 10. dubna 1937 v Novém Městě na Moravě

• otec JUDr. Jan Kostřica, právník, se stal roku 1945 členem revolučního národního výboru v Novém Městě na Moravě

• matka Libuše Švandová byla učitelkou, vedla žactvo v Sokole

• rodina se po roce 1945 usadila v Šumperku v rámci dosídlování pohraničí

• rodiče po roce 1948 perzekvováni – matka nesměla učit a působit v Sokole, otec přišel o právnickou praxi

• v roce 1956 maturovala na Vyšší hospodářské škole v Šumperku (dnešní Obchodní akademie)

• členka Sokola, později TJ Lokomotiva Šumperk, aktivně se věnovala orientačnímu běhu

• roku 1964 sňatek s Ing. Jiřím Havlíčkem

• většinu života pracovala v šumperské spořitelně jako vedoucí hospodářského úseku

• v roce 1965 se manželům Havlíčkovým narodil syn Jan, roku 1968 syn Tomáš

• v době natáčení, v roce 2024, žila v Šumperku

Jako dítě prožila druhou světovou válku i osvobození v Novém Městě na Moravě, stala se svědkem místních dramatických válečných událostí. Otec, uznávaný právník, zvolený předsedou revolučního národního výboru, byl držen Němci v posledních válečných dnech jako rukojmí. Matčina bratra, Františka Švandu, zatkli za odbojovou činnost a válku prožil v německém vězení. Po roce 1948 se rodiny dotklo znárodňování, zakoušeli perzekuce komunistického režimu.

Tatínek v nás pěstoval lásku ke sportu i k literatuře

Hana Havlíčková, roz. Kostřicová, přišla na svět 10. dubna 1937 jako druhá dcera manželů Libuše, roz. Švandové, a JUDr. Jana Kostřici v Novém Městě na Moravě. Švandovi – prarodiče z matčiny strany, byli kulturně a nábožensky založení aktivní evangelíci, pocházející z Daňkovic, odkud se přestěhovali do Nového Města, aby umožnili svým dětem lepší vzdělání. Jejich nejstarší dcera Josefína byla patrně první dívkou, která směla studovat za zvláštních opatření měšťanku. Hanina maminka, Libuše Švandová, vystudovala učitelský ústav, učitelské povolání pak vykonávala až do svatby v roce 1933. Byla aktivní Sokolkou. Tatínek, Jan Kostřica, byl rodákem ze Šumperka. Jeho matka Maria Terezia, roz. Katzer, byla sestřenicí historika Franze Harrera, autora publikace Dějiny města Šumperka (zmínky o rodu Harrerů se v souvislosti s Šumperkem objevují už v 15. století). O maminku přišel ve třech letech, otec se pak podruhé oženil a stěhovali se do Brna, z druhého manželství se narodila tatínkova nevlastní sestra Dagmar. Jan Kostřica vystudoval práva na Masarykově univerzitě. Poté odešel jako koncipient do Nového Města na Moravě, kde si zřídil advokátní praxi a kde potkal svou budoucí ženu Libuši Švandovou. Oba manželé se už v mládí stali členy Klubu českých turistů.

Po svatbě žili Kostřicovi v Novém Městě na Moravě. Roku 1935 přišla na svět prvorozená dcera Dagmar, o dva roky později se narodila Hana. Prožívala pohodové dětství, obklopena milující rodinou. „Bydleli jsme ve vilce se zahradou na okraji města. Maminka byla samozřejmě doma, tehdy bylo běžné, že jsme měli služku,“ vzpomíná Hana Havlíčková. Kostřicovi patřili k vlastencům, svým dětem vštěpovali prvorepublikové hodnoty. Tatínek je se sestrou učil lyžovat, chodívali na výlety do okolí. Už jako malé je učil číst. Doma jim byla předkládána světová a prvorepubliková literatura. Jako jedna z mála rodin ve městě měli rádio. Scházeli se u nich známí, rodiče měli přátele z řad intelektuálů. V Novém Městě žily také maminčiny sestry, Hana tak trávila většinu času ve společenství mnoha bratranců a sestřenic. Chodívali na pole na hrášek sedlákům, plavat do rybníka, podnikali různé dobrodružné výpravy. Hodně času trávili v hostinci jedné z maminčiných sester, kde hrávali divadlo.

Strýce zatkli za účast v odboji, s rodinou se shledal až za pět let

Idylický život rodiny přerušila roku 1939 válka. Nejprve se projevovala prostřednictvím různých německých opatření a zákazů, ze kterých si Hana Havlíčková pamatuje hlavně povinné zatemňování. Dotýkaly se však téměř všech oblastí života. Proti německému útlaku se už od počátku začaly tvořit odbojové skupiny, mezi nimi Obrana národa, jejímž členem se stal i Hanin strýc František Švanda, tehdy středoškolský profesor, žijící v Brně. V říjnu roku 1940 byl zatčen, Lidový soudní dvůr ve Vratislavi mu vyměřil trest káznice, který si odpykával do roku 1945 v Bayreuthu.

Jedna z nejranějších vzpomínek Hany Havlíčkové je také spojena s válkou. Vybavuje si, jak si hrála uprostřed široké ulice, z domu vyběhla maminka a strhla ji do příkopu, protože právě přelétávala vojenská letadla. Tehdy jí bylo asi pět let. O rok později, v září 1943, začala chodit do školy. Němčina se vyučovala od první třídy. Další rok už do školy docházela pouze pro úkoly, v budově zřídili lazaret pro raněné německé vojáky. Na přelomu let 1943/1944 do jejich vily, kde už jedno patro obývala rodina maminčiny kamarádky - Mičkovi, přibyly další dvě rodiny s dětmi – tatínkovi příbuzní z Brna, kteří se obávali dalšího vývoje situace a chtěli s dětmi do bezpečí. Brno bylo od srpna 1944 bombardováno spojeneckými a později i sovětskými letadly, prožilo několik ničivých náletů.

Ke konci války došlo v rodině k další důležité události. Z německého vězení se vrátil maminčin bratr, strýc František. Jeden ze sourozenců Švandových oběhl v noci všechny ostatní členy rodiny v Novém Městě, sešli se u babičky. Hana Havlíčková si vzpomíná, jak je maminka v noci budila. Františkovi se z německého vězení v Bayreuthu podařilo prchnout ve zmatku posledních válečných týdnů a do konce války se pak skrýval u rozvětvené rodiny. Dětem ukazoval komisárek – kousek ztvrdlého tmavého válečného chleba, který si s sebou přinesl.

Maminka pomáhala svážet raněné, otce drželi Němci jako rukojmí

V květnu 1945 se k lidem v Novém Městě dostaly zprávy o událostech pražského povstání, nastaly přípravy na příchod fronty. „To bylo velké vzrušení, naši začali chystat koberce a deky do sklepa, abychom se měli kam schovat,“ vzpomíná Hana Havlíčková. V těchto dnech proudily Novým Městem jednotky ustupující německé armády. Otec byl zvolen předsedou revolučního národního výboru, maminka v posledních dnech války pomáhala svážet raněné, darovala krev. Hanu se sestrou svěřili služebné Líbě, ze sklepa v těchto dnech nesměly vystrčit nos.

Dle dostupných zdrojů se ve městě chtěl po dobu ústupových operací usadil štáb kapitána Winklera. Důstojníci z řad SS si dali na četnickou stanici předvolat představitele města a nařídili určit rukojmí z řad významných civilistů, kteří budou zabiti, jestliže proti ustupujícím Němcům kdokoliv z obyvatel zasáhne. Největší dramata zažívalo město ve dnech, kdy už jinde slavili konec války, 9. a 10. května 1945. Ve městě se usadila německá protiletadlová baterie, střílející na sovětská letadla, která sledovala ustupující německé jednotky. Na Nové Město začaly padat bomby. „Tatínek pro nás přiběhl a říkal: ‚Pojďte se podívat, u sousedů spadla bomba!‘ Proletěla oknem, podlahou a zastavila se na výdřevě sklepa, všechny děti se chodily dívat, jak vypadá, já bych asi odvahu pustit tam děcka neměla,“ vzpomíná.

Konec války má Hana Havlíčková v mysli spojený s obrazem mrtvých koní, kteří zůstali po ústupu Němců ležet v ulicích města a s dojmy z příjezdu osvoboditelů – Rudé armády. „Ruský velitel rozhodl, že se musí někde ubytovat, my byli na kraji tiché ulice. Přišli a řekli: ‚Na tři dny se vystěhujte, budeme tu mít štáb!‘ Byli tam asi dva měsíce. Odstěhovali jsme se k tetě, která měla hospodu, bydleli jsme v malém pokojíčku. Když pak Rusové odešli, byl to pro mě velký zážitek, protože jsme dům uklízeli a bylo to dost otřesné,“ vzpomíná. Když maminka potřebovala jít dětem pro oblečení, musela předložit zhotovený seznam a přidělený voják se samopalem pak hlídal, zda si bere pouze to, co má napsáno. Ani po osvobození nebyl ve městě klid. V ulicích docházelo k různým incidentům. Osmiletá Hana sledovala z pavlače hostince, kde dočasně bydleli, jak opilý sovětský voják mířil samopalem na jejího strýce - majitele. Vše naštěstí dobře dopadlo.

V poválečném Šumperku ještě čekali Němci na odsun

Rodiče, vlastenci, vyslyšeli výzvy prezidenta Beneše k osídlování pohraničí po Němcích, kteří se chystali k odsunu. Otec, jako milovník hor a člen Klubu českých turistů, narozený u Šumperku, toto město nakonec zvolil jako další místo pro život rodiny. Prázdniny roku 1945 strávila Hana společně se svou sestrou u tety v Ústí nad Orlicí, rodiče zatím stěhovali nábytek a věci do Šumperku. Rodina získala jeden z šesti bytů v domě, nedaleko nádraží. Nikdo z původních německých obyvatel už v době jejich příchodu v domě nežil. Poválečný Šumperk byl v tomto ohledu pro malou Hanu děsivý. Pohybovalo se zde velké množství Němců, čekajících na odsun. Chodívali ulicemi, označeni bílou páskou na rukávu. Hana se jich bála, ačkoliv měla sama v rodině z otcovy strany německé předky. Vzpomíná si, že na ni působili arogantním, povýšeným dojmem lidí, kteří si nepřiznali svoji porážku. Celou válku slýchala, že jsou zlí. Německé obyvatele potkávali s otcem i na výletech do hor, když procházeli místními vesnicemi. Vídávala také německé ženy, vězněné v šumperské robotárně, když je dozorci vodili na práci do továren. Ulicí, kde se robotárna nacházela, musela Hana s dětmi projít, když se šli koupat do rybníku za Šumperk. Chodila tudy nerada, vybavuje si, že nahoře byly do zdí zapuštěny střepy, které měly vězňům znesnadnit případný útěk.

Od října roku 1945 pokračovala Hana v Šumperku v docházce do obecné školy. Ve městě panoval ruch, stále přicházeli noví dosídlenci z různých koutů republiky, v odlehlejších částech docházelo k rabování v německých domech. „Měli jsme jednu holčičí třetí třídu, ke konci roku už byly dvě, protože každý den chodily nové holčičky, každý den se někdo stěhoval,“ vzpomíná Hana Havlíčková na poválečné období. S tatínkem, vášnivým turistou, začali v rámci činnosti KČT obnovovat turistické značení v Jeseníkách. Chodili na výlety, jezdili na horské chaty, hlavně na Švýcárnu a Červenohorské sedlo.

Maminka, dlouholetá členka Sokola, se po příchodu do Šumperku aktivně podílela na obnově místního oddílu. Cvičila žákyně, stala se vedoucí župy. Roku 1946 vznikl letní tábor Sokola v Chrasticích, který jeho členové vybudovali u starého mlýna. Hana Havlíčková sem jezdila následující tři roky. Vedoucími byli učitelé, maminky jezdily na tábor vařit. „Měli jsme noční hlídky, jezdili jsme hasit ohně, protože kolem tábora jede železnice do Starého Města pod Sněžníkem. Tehdy jezdily lokomotivy na uhlí, a protože je to v horách, jede to pod strání. Velice často se stávalo, že keře od lokomotivy začaly hořet, pak jsme byli povoláni, abychom utloukali oheň,“ vzpomíná. Zanedlouho mělo být vše jinak.

Nástup komunistů k moci změnil rodině život

Roku 1948 se k moci dostala Komunistická strana Československa. I Hanin otec, dosud nestraník, se dal zlákat všeobecnou euforií a do KSČ vstoupil. Záhy začalo znárodňování, kolektivizace, vykonstruované politické procesy s odpůrci strany. JUDr. Jan Kostřica přišel o svou advokátní praxi. Nejprve byl soudruhy poslán manuálně pracovat do závodu Eternit, tuto práci však nemohl vykonávat dlouhodobě kvůli zdravotním potížím. Žádnou další ale sehnat nemohl. Nějakou dobu zůstal doma v pracovní neschopnosti, občas si přivydělal přepisy na stroji pro známé. Rodina prožívala náročné období, tehdy je podporoval tatínkův bratr. Maminka se pokoušela žádat, aby směla znovu učit, což se nakonec s velkými obtížemi podařilo, dostala povolení a následně byla přijata do plicního sanatoria, avšak jako uklízečka. Když klečela na chodbě školy, vytírajíc podlahu, procházel kolem ředitel, docent Vojtek, plicní lékař a rodinný známý. ‚Co tady děláte, milostpaní?‘ podivil se. Zřejmě se za ni pak přimluvil, protože od roku 1949 směla učit nemocné děti. Šlo o rizikovou práci, léčily se zde děti s TBC, dostávala pak nějaké potravinové lístky navíc. Později učila na šumperských základních školách. Otec mohl po nějaké době pracovat alespoň jako podnikový právník Jednoty.

V červnu roku 1948 se Hana s matkou a sestrou zúčastnily prvního poválečného všesokolského sletu v Praze, na kterém Sokolové, procházející v průvodu kolem představitelů režimu, odvrátili tváře ostentativně na druhou stranu. Hana si tuto událost nepamatuje, vybavuje se jí pouze účast v průvodu a hlavně cvičení samotné. Bylo jí deset let, politické souvislosti nechápala. V rámci pobytu na sletu se vypravili i na výlety do Lán a do vypálených Lidic. Maminka téhož roku obdržela dopis od Sokolské župy Olomoucké, v rámci které působila jako vedoucí žactva. Psali jí, že Sokol už nereflektuje na její služby, což velmi těžce nesla.

Svou životní lásku potkala cestou na Kavkaz

Roku 1948, po Nejedlého školských reformách, nastupovala Hana na tzv. jednotnou školu. (Základní vzdělání pro žáky do 15 let poskytovaly nově národní školy - dříve obecné školy a střední školy - dříve měšťanské školy. Výuka pak pokračovala na gymnáziích, odborných školách a vyšších odborných školách) Do školy s Hanou chodily děti reemigrantů z nacisty vypáleného Českého Malína, ale i z polského Zelova. Později přibyly ještě řecké děti, přímo ve třídě se sešla s ‚Malíňáky‘, jak jim říkali. O tom, co prožili za války, spolužáci nikdy nemluvili.

V letech 1952 – 1956 studovala Vyšší odbornou hospodářskou školu v Šumperku. Po dokončení studia dostala umístěnku do Bruntálu, kde měla nastoupit do spořitelny. Mamince se nelíbilo, že by jako mladé děvče měla být dál od domova a přes známé zařídila, aby mohla nastoupit do spořitelny v Šumperku. Hana se věnovala orientačnímu běhu, později se stala i jeho trenérkou - vedla děti pod TJ Lokomotiva. Zájem o sport a turistiku ji roku 1963 přivedl k rozhodnutí přihlásit se na zájezd na Kavkaz, o kterém slyšela vyprávět nadšené známé.

Toto rozhodnutí jí přivedlo do života budoucího manžela, Jiřího Havlíčka, v té době už vystudovaného inženýra, pracujícího v Praze, který žil původně s rodiči v Králci, osadě Dolních Studének u Šumperku, kam přišli v rámci dosídlování pohraničí. Jeho otec byl učitel, stejně jako Hanina matka. Rodiny se znaly. Jiskra však přeskočila až na zájezdu. Když Hana v Olomouci přistupovala s krabicí buchet do vlaku, její kroky vedly do kupé, kde zahlédla známou tvář – Jiřího. Když se vraceli domů, věděli už, že by chtěli být spolu. Roku 1964 se vzali. Hana byla zaměstnaná jako tajemnice TJ Lokomotiva v Šumperku, Jiří v té době pracoval v Praze. Po svatbě přestoupil do Výzkumného ústavu práškové metalurgie v Šumperku, který příchozím z Prahy sliboval přidělení bytu. Jiří s Hanou museli čekat rok, nakonec se dočkali dvou garsonek na patře, mezi kterými přecházeli. Roku 1965 se jim narodil syn Jan, o tři roky později, roku 1968, syn Tomáš. Přestěhovali se do většího bytu na sídliště.

Z normalizační šedi utíkali ke knihám a divadlu

21. srpna 1968 je zaskočila invaze vojsk Varšavské smlouvy. Ještě spali, když se u dveří bytu rozdrnčel zvonek, rozespale se podívali na hodiny, bylo pět hodin ráno. Za dveřmi stála Hanina maminka, bydlící nedaleko. ‚Obsadili nás Rusové!‘ Manžel se vypravil do města, aby zjistil, co se děje. Do Šumperku přijely polské jednotky. Naráželi na odpor místních, lidé obraceli směrovky s názvy ulic, psali na silnice a domy protisovětské nápisy, snažili se příchozím vysvětlit, že zde nemají co pohledávat. Když se o pár hodin později manžel vrátil, pronesl jen: „Sbal děti a běž k babičce do Králce, nevaří, můžete brečet spolu.“ Odešla tedy s dětmi k jeho rodičům, nikdo nevěděl, co se bude dít. Králec, malá osada, kde přece jen hrozilo menší nebezpečí, se nacházel asi tři kilometry pěšky. Poslouchala zde pak rádio, ze kterého zněly také informace o pohřešovaných osobách. Jednou z nich byla gymnastka Věra Čáslavská, které k útěku přes hranice pomáhal mimo jiné i Zdeněk Zerzáň, kamarád Havlíčkových.

V Šumperku se usadila sovětská posádka, místní posádka musela předat kasárna a byla převelena do slovenského Kežmaroku. Nedaleko kasáren se nacházela střední průmyslová škola, místo se stalo dějištěm častých konfliktů mezi studenty a vojáky. Ke studentům průmyslovky patřil i Jan Zajíc. V lednu 1969 otřásla společností smrt Jana Palacha, který se upálil na protest proti invazi. Jan Zajíc jej o měsíc později následoval. Společnost, která se pozvolna probouzela z šoku, prožitého v srpnu 1968, se semkla, na Palachově pohřbu, ač přísně sledovaném, šlo v průvodu několik tisíc lidí. Titíž lidé byli pro své postoje zanedlouho perzekvováni režimem.

Začala normalizace, Hana Havlíčková byla doma s dětmi, nemusela tedy v práci absolvovat prověrky a vyjadřovat postoj k invazi vojsk. Manžel, který odmítl nazvat vstup vojsk bratrskou pomocí, dostal napomenutí a srážku ze mzdy, větší dopad na jeho pracovní uplatnění událost neměla. Vnímala tísnivou atmosféru, která ve společnosti nastala. „Jako by na nás ležela duchna,“ vzpomíná dnes. Doma poslouchali Svobodnou Evropu, dychtivě četli samizdatovou literaturu, která se jim občas dostávala do rukou přes manželovy kolegy z práce. Jiří Havlíček byl už od počátku členem Klubu spřízněných duší divadla Semafor, který pro své příznivce chystal návštěvy různých divadelních představení. Jezdívali na srazy členů do Prahy.

Pocit marnosti, že už se ničeho nedočkám

V sedmdesátých letech začali oba synové chodit do školy. Havlíčkovi, vychováváni jako aktivní katolíci, stejně vedli své děti. Chodili do kostela, ve škole je přihlásili do náboženství. Když byl starší Jan na druhém stupni základní školy, zavolal si Hanu Havlíčkovou ředitel školy a domlouval jí, aby syna do náboženství nepřihlašovala, i s ohledem na jeho další studium. Hana Havlíčková trvala na svém. Ředitel, její bývalý spolužák, se tehdy tvářil, že to chápe. Přesto se všem ulevilo, když Jana přijali na šumperské gymnázium. Později odešel studovat do Prahy ČVUT. Už během dospívání se v Šumperku seznámil s Juliem Vargou, těžce nemocným katolickým aktivistou a disidentem, u něhož se scházely zajímavé osobnosti při nikdy nekončících diskusích. Jan se zapojil do katolického disentu a prostředí undergroundu. Podílel se na šíření samizdatové literatury, kterou do Šumperku vozil při svých návštěvách rodičů z Prahy. Roku 1987 se i s budoucí ženou, Hanou Fukanovou, stali členy Nezávislého mírového sdružení.

Jan Havlíček se roku 1989 oženil, s manželkou Hanou Havlíčkovou, roz. Fukanovou, se stali jedněmi z hlavních postav sametové revoluce v Šumperku. Hana Havlíčková svého syna v listopadových dnech podporovala, účastnila se setkání před šumperským divadlem i těch pozdějších na náměstí. Příchod svobody vítala s nadšením. “Co považuji z roku 1968 a z doby normalizace z psychického hlediska za důležité - ta duchna, co na nás ležela, to bylo hrozné, to si neumí nikdo představit. Asi to bylo stejně i po roce 1938 a po roce 1948, to jsem jako holka nebyla schopna zaregistrovat. Beznaděj, pocit marnosti - ničeho se nedočkám… Nevěřili jsme, že se to může zvrátit, nikdo jsme tomu nevěřili. Možná pár nadšenců, ale my, obyčejní lidé, ne. Takže ať je to jakkoliv, zaplať pánbůh, že to bylo,“ uzavírá své vyprávění. S manželem, Ing. Jiřím Havlíčkem, oslavili na jaře roku 2024 šedesát let společného života, v létě téhož roku zemřel. Hana Havlíčková žila v roce 2024 v Šumperku.

 

Zdroje:

https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/36408/BPTX_2009_2__0_197064_0_90825.pdf?sequence=1&isAllowed=y