Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jak dostali agitátoři sedláky do JZD? Vydírali je přes děti
narodila se 24. října 1931 v Praze
v roce 1945 zažila bombardování Prahy
vystudovala zootechniku na Vysoké škole zemědělské v Brně
absolvovala vojenský výcvik a vstoupila do KSČ
v roce 1952 se vdala za Josefa Havlíčka, s nímž měla dvě děti
od roku 1955 pracovala v Litomyšli jako zootechnička a podílela se na kolektivizaci zemědělství
v roce 1960 začala přednášet na Vysoké škole zemědělské v Praze
v roce 1967 se stala docentkou
v srpnu 1968 pobývala pracovně v Oděse
na začátku normalizace ji vyloučili z KSČ
v roce 2022 žila v Chebu
V padesátých letech, v době vrcholící kolektivizace zemědělství, pracovala Květuše Havlíčková v Litomyšli jako okresní zootechnička. Nelíbil se jí ale způsob, jakým agitátoři získávali nové členy do jednotných zemědělských družstev (JZD). Nejprve šli na sedláky i menší rolníky po dobrém, zkoušeli je přemlouvat a naslibovali jim všelijaké výhody. Pokud ale neuspěli, přešli k výhrůžkám.
„Když děti sedláků studovaly střední nebo vysokou školu, tak je z ní vyhazovali. A někteří lidé tak silně protestovali, že je zavírali.“ Šikana soukromých zemědělců mnohdy vyvrcholila vystěhováním rodiny a jejím přesídlením do jiného, většinou pohraničního kraje. „Kolektivizace se měla dělat pomaleji, to by bývalo bylo lepší,“ myslí si Květa Havlíčková.
Květuše Havlíčková, rodným příjmením Kottová, se narodila 24. října 1931 v pražském Karlíně. Tatínek Jaroslav Kott se zabýval odvodňováním polí, maminka Marie Kottová pracovala jako sekretářka. V roce 1939 se rodina přestěhovala do Vršovic. Za války dostávali Kottovi potraviny na příděl.
„Nebylo skoro nic. Potraviny jsme měli na lístky a oblečení na šatenky. Oblečení se přešívalo ze starého,“ vzpomíná pamětnice. Během války se rozbujel směnný obchod. I Květušin tatínek, který často jezdil kvůli zaměstnání na venkov, měnil se sedláky různé věci z domácnosti za potraviny. Pamětnice si vybavuje, jak se musely za jídlo vyměnit i některé její oblíbené věci. „Můj kožíšek vyměnili za kachnu a loutkové divadlo za kousek slaniny nebo mouku.“
Květuše Havlíčková si také dobře pamatuje letecké útoky Spojenců na Prahu, které se odehrávaly koncem války. Obzvláště jeden výjev z bombardování na jaře 1945 se jí vryl do paměti. „Jednou jsme s kamarádkou šly pro lístky do kina. Cestou domů najednou troubili nálet. Tak jsme vběhly do baráku a ob dva domy, nad Maceškovýma, padla bomba. Když nálet skončil, vyběhly jsme a všude byly třísky, střepy a kouř. Běžela jsem domů a naši zrovna vycházeli ze sklepa, kam jsme se chodili skrývat před nálety.“
Nálety Spojenců také omezovaly školní výuku. „Když byl v noci poplach, do školy jsme mohli jít až v deset hodin. Ale v jedenáct hodin už začali Američani útočit na vlaky. V zimě jsme chodili do školy jednou za týden, na jaře tak na hodinu denně,“ podotýká pamětnice.
Květušin otec Jaroslav Kott byl koncem války totálně nasazený na nucenou práci v jinonické Waltrovce, někdejší největší továrně na letadlové motory ve střední Evropě. Po válce se rodiče nakrátko přestěhovali do Trutnova, tatínek měl na starosti znovuosídlení zemědělské půdy po odsunutých Němcích. Pamětnice ale kvůli škole zůstala v Praze na internátu a za rodiči do Krkonoš jen dojížděla. Kottovi sice v Trutnově dlouho nezůstali a brzy se vrátili do Prahy, rodina si tam ale pořídila chalupu.
Ačkoli mladá Květuše události spojené s komunistickým převratem v únoru 1948 moc nevnímala, přece jen se s jeho důsledky setkala. Při pobytu na krkonošské chalupě zahlédla u jednoho malého hospodářství jeptišku, která ji předtím v Praze učila na gymnáziu francouzštinu. Řeholní řády čelily po únoru 1948 represím ze strany nového režimu a řádové sestry musely na nucené práce. „V řeholním oděvu vyvážela ze chléva na kolečku hnůj. Byla od toho celá špinavá. Bohužel jsem si s ní nemohla promluvit, což mě dodnes mrzí,“ vzpomíná pamětnice.
Po maturitě nastoupila mladá Květuše na Vysokou školu zemědělskou (VŠZ) v Praze a v roce 1952 přešla do Brna na zootechnický obor. Ve druhém ročníku se rozhodla zúčastnit vojenského výcviku a jednou týdně chodila na krátká vojenská cvičení. V posledním ročníku ji pak čekalo jedno třítýdenní ve vojenském prostoru Libavá u Olomouce.
Sloužila u houfnic a práce s dělem, jeho zamíření, náměr, odměr, byla pro ni velmi zajímavá technická práce. Bavila ji cvičení na maketách, kde si sami nejprve vypočítali hodnoty a pak kontrolovali, jak se trefovali do cílů. Vojenskou přípravu dokončila, i když si musela doplnit zkoušky z předcházejících ročníků. „Vojenskou přípravu jsme dodělaly jenom já a moje kamarádka, všechna ostatní děvčata to už dávno vzdala. Dostaly jsme hodnost podporučíků,“ vypráví pamětnice.
Po dokončení vysoké školy v roce 1954 dostala Květuše Havlíčková s manželem umístěnku do Čisté u Litomyšle. Nejprve nastoupila do inseminační stanice v Osíku, brzy ji ovšem přesunuli do Litomyšle na okresní národní výbor.
Jako okresní zootechnička se podílela na sestavování pětiletých plánů rozvoje tamních JZD, která v té době vznikala. „Okresní výbory strany chtěly, aby se družstva zakládala a rozšiřovala velice rychle. A tam jsem měla určité výhrady ke způsobu získávání družstevníků,“ vypráví pamětnice. Na jednu stranu oceňovala, že se pracovníkům v zemědělství uleví od těžké práce, na druhou stranu ale viděla, že násilná kolektivizace s sebou nese velké bezpráví a oběti v podobě rozvrácených vztahů a rodin.
Z Čisté se manželé Havlíčkovi v roce 1960 vrátili do Prahy. Pamětnice nejprve pracovala v Ústavu rozvojového plánování, pak začala přednášet na VŠZ obecnou zootechniku a vyjížděla i na zahraniční pracovní stáže. Srpnové události roku 1968, kdy do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy, aby zastavila demokratizační změny ve společnosti, zastihly Květuši Havlíčkovou v Oděse, kde pobývala se svými studenty. „Když jsme jeli vlakem, nad Slovenskem nás přelétávala naše diplomatická delegace mířící do Moskvy,“ vzpomíná na kvapný návrat do vlasti. „Byli jsme v prvním vlaku, který na pražské hlavní nádraží dojel. Všude už byli sovětští vojáci.“
Do KSČ vstoupila Květuše Havlíčková již během studia. „Mnohé z komunistické ideologie jsem přijala i jako svůj vlastní názor,“ vypráví pamětnice. Fakultní buňku KSČ, která působila na VŠZ, ale po roce 1968 zrušili a do nové ji už nepřijali. Členství ve straně nikdy nelitovala a v konfliktu s režimem nebyla, ačkoli ne vždy se vším souhlasila.
Ještě na vysoké škole potkala svého budoucího manžela Josefa Havlíčka a později se jim narodily dvě děti: dcera Lenka a syn Petr. V roce 1991 odešla Květuše Havlíčková do starobního důchodu a o devatenáct let později se přestěhovala do Chebu za synem, kde žila i v době natáčení. V době před pandemií covidu-19 pořádala přednášky na různá témata, například o historii Národního divadla či o Janu Husovi.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj (Gabriela Brachová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Dagmar Erbenová)