Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., CSc Libuše Havlíčková (* 1932)

• narozena 10. června 1932 v Karviné

• Karlíčkovi se po polském záboru Těšínska museli přestěhovat do Moravské Ostravy

• rodina za války pomáhala židovské spolubydlící

• pamětnice zažila osvobození Ostravy

• členkou Sokola, zúčastnila se XI. všesokolského sletu v Praze

• odmaturovala na Reálném gymnáziu v Ostravě v roce 1951

• ve studiu pokračovala na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, promovala v roce 1956

• v roce 1960 obhájila titul kandidát věd (CSc.)

• roku 1971 vykonala státní závěrečnou zkoušku z francouzského jazyka na Univerzitě 17. listopadu v Praze

• celý svůj profesní život zasvětila chemii

• v době natáčení pro Paměť národa v roce 2024 žila v Pardubicích

Libuše Havlíčková pocházela z evangelické rodiny, pro kterou byla na prvním místě nejen rodina, ale i víra. Když jí bylo šest let, přišla o svůj domov při polském záboru těšínského Slezska. Čelila obavám, že druhá světová válka jí vezme i ten nový. Netušila však, že po válce ji připraví o všechny životní jistoty další totalitní režim – tentokrát ten komunistický.

Šťastné roky v Karviné 

Libuše Havlíčková se narodila 10. června 1932 v Karviné, kde její otec František Karlíček založil pobočku Olomoucké hypoteční banky s názvem Pozemkový ústav. Patřil k úspěšným podnikatelům, ale v dětství a dospívání to neměl vůbec jednoduché. Jako tříleté dítě utrpěl amputaci prstů na jedné ruce. Kvůli svému hendikepu nemohl převzít rodinnou usedlost, a tak se rozhodl pro studium obchodní akademie v Brně. „Spal v ševcovské dílně na posteli, kde ve dne odpočíval noční hlídač. Svítit v pokoji mu nedovolili, a tak se chodil učit pod pouliční lampy,“ přibližuje životní podmínky svého studujícího otce Libuše Havlíčková.

Rodina pocházela z Malé Hané, konkrétně z Vanovic, a patřila k tamější evangelické komunitě. Vztahy mezi jejími členy byly opravdu velmi blízké a provázané, neboť babičky Františka a Josefa byly sestrami, rodiče bratranci a manželství uzavřeli i tatínkův mladší bratr se starší maminčinou sestrou ve stejný den v roce 1928 jako rodiče Libuše Havlíčkové. Na prarodiče vzpomíná pamětnice s velikou láskou: „Slyším ještě dneska, jak dědeček přišel z pole, otevřel dveře a povídá: ‚Matko, já so hladné.‘“ Své dětství a vyrůstání spojuje pamětnice i se svou „adoptivní“ babičkou, které se přezdívalo panímáma. „V naší rodině žila osamělá vdova, která prodala hospodu, na kterou už nestačila, a na Malé Hané hledala rodinu, ve které by mohla dožít stáří,“ dodává Libuše Havlíčková.

Nový domov jsme našli v Ostravě

Karlíčkovi žili v Karviné spokojeným životem. Libuše, které tehdy bylo šest let, byla stejně jako její otec aktivním členem Sokola. Jejich klidné dny však přerušily podzimní události roku 1938. „Chodila jsem tři neděle do školy a byl tu Mnichov,“ vzpomíná na dobu podpisu mnichovské dohody. Nejen Karvinou, ale i ostatní území těšínského Slezska v jejím důsledku zabralo Polsko. Rodina Karlíčkových tak byla donucena najít si nový domov. „S maminkou jsme odjely na Malou Hanou k dědečkovi. Tatínek mezitím hledal v Ostravě prostory pro rodinu i Pozemkový ústav. Jenomže Ostrava již byla plná různých uprchlíků a nebylo snadné na nějaký byt narazit,“ vysvětluje pamětnice.

Když mě vedla za ruku, nikdo už ji z chodníku neshazoval

Otci se podařilo sehnat šestipokojový byt s dvěma nájemníky přímo v centru Ostravy. Na muže, se kterým rodina sdílela svou domácnost, si Libuše Havlíčková již nevzpomíná, ale na židovskou úřednici Aurelii Löwyovou neboli slečnu „Réli“ si pamatuje dodnes. Na podzim roku 1938 se slečna připravovala na cestu za bratrem do Austrálie, zabalila si veliký lodní kufr a napsala bratrovi dopis, že za ním přijede. „Dopis se jí bohužel vrátil s tím, že poštovní spojení již neexistuje, takže tu zůstala,“ vypráví pamětnice. Se vznikem Protektorátu Čechy a Morava se naplno začaly uplatňovat nacistické protižidovské praktiky. Psal se rok 1940 a slečna „Réli“ přišla o místo. Požádala manžele Karlíčkovy, jestli by ji mohla tehdy osmiletá Libuše doprovázet do židovského starobince, ve kterém navštěvovala své příbuzné, a na nákupy do města, protože s jejím doprovodem ji členové Hitlerjugend neshazovali z chodníku. Druhé a poslední přání, které si slečna vyžádala, bylo, aby mohla malou Libuši vyučovat anglický jazyk.

Vrátila jsem se z prázdnin a pokoj slečny „Réli“ byl prázdný

I v průběhu válečných let trávila rodina letní měsíce ve Vanovicích u prarodičů. Léto roku 1942 však přineslo pro Libuši Havlíčkovou velmi smutnou událost. „Když jsme se vrátili z prázdnin, byl pokoj prázdný,“ říká. Rodiče pamětnici nikdy neprozradili, co se jí přihodilo. „O tom se nemluvilo, bylo to velmi bolavé,“ uzavírá okolnosti zmizení slečny „Réli“ Libuše Havlíčková. Pátrat po jejím osudu se pamětnice rozhodla v době vysokoškolských studií v Praze. „Šla jsem do Pinkasovy synagogy, kde je židovské muzeum, ve kterém jsou měděné tabulky se jmény všech obětí, uspořádané podle jejich bydliště. Vyhledala jsem si Ostravu a našla jsem Aurelii Löwy,“ dodává Libuše Havlíčková.

Pan doktor Vladimír Drašnar slíbil, že se o mě postará, ať už se stane cokoliv

Libuše Havlíčková si velmi živě vybavuje poslední, bouřlivé měsíce druhé světové války v Ostravě, která byla několikrát bombardována Američany i Sověty. Nejničivější bombardování z 29. srpna roku 1944 zažil Jaroslav Ermis. Jeden z dalších náletů, tentokrát sovětský, se uskutečnil 25. února 1945 a tragicky zasáhl také ostravské Michálkovice, včetně Městské nemocnice Ostrava.

Od března téhož roku přespávala celá rodina kromě tatínka ve sklepě. V dubnu téhož roku pamětnice onemocněla zánětem slepého střeva. „Bylo to 20. dubna 1945. Mě a tatínka dovezla sanitka na Fifejdy [Městská nemocnice Ostrava], kde nás ale nepřijali, protože měli zničený operační sál. Sanitka odjela a tatínek na fleku sehnal taxíka, který nás odvezl do přecpané Vítkovické nemocnice,“ v níž pamětnice podle svých slov poznala jednu z nejvýznačnějších osobností svého života, pana doktora Vladimíra Drašnara, který otci slíbil, že si tehdy třináctiletou Libuši nechá u sebe mezi dospělými pacienty a že se o ni postará a neopustí ji, ani kdyby ji nebylo komu po válce vrátit.

Spolu s mým návratem z nemocnice přišla i svoboda

Libuši Havlíčkovou propustili po operaci a deseti dnech strávených v nemocnici domů. Psal se 30. duben 1945 a byl to den, kdy byla osvobozena Ostrava. „Tatínek mě kolem poledne dovezl z Vítkovické nemocnice přes Frýdlantský most do Reální ulice domů a ve dvě hodiny odpoledne stejnou cestou přijela československá, Svobodova tanková brigáda a byla osvobozena Ostrava,“ vypráví. Na osvobození Ostravy pro Paměť národa vzpomínala například i Marie Horáková.

Příchod osvoboditelů Ostravané dlouho netrpělivě očekávali. „Strašně jsem toužila už konečně uvidět ty ruské vojáky v uniformě,“ vypráví pamětnice. Ještě toho dne se jí její přání splnilo. „Šli jsme po ulici z náměstí směrem k Sýkorovu mostu a od mostu směrem do centra na hlavní náměstí jsme spatřili takový divný konvoj. Menší vozíky s jedním koněm a textiliemi a vepředu vozatajka. Až později nám došlo, že se jednalo o pojízdný, frontový nevěstinec. To byly první ruské uniformy, které jsem viděla. Na ženičkách, co tam seděly se svým majetečkem a byly k službě vojákům,“ vzpomíná Libuše Havlíčková. Večer téhož dne se Karlíčkovi vydali do centra města, kde spatřili asi šest mrtvých členů německé domobrany, přikrytých plachtou. Pamětnice si ještě dnes vybavuje, jak kolem jejich mrtvých těl procházela následující ráno a všimla si, že jim někdo přes noc ukradl boty.

Instituce si Pozemkový ústav rozebraly do puntíku

Období před spuštěním železné opony má Libuše Havlíčková spojené se svou činností v Sokolu. „Byla jsem vedoucí dorostenecké samosprávy v sokolské jednotě Moravská Ostrava,“ říká. Organizovala zájezd na XI. všesokolský slet, kterého se společně se svou starší sestrou Miladou zúčastnila.

Rok 1948 se nesmazatelně zapsal do dějin Československa únorovým převratem, během kterého komunistická strana pod vedením Klementa Gottwalda převzala moc v zemi. Nový režim přišel s novým uspořádáním světa, a to se nesmazatelně dotklo i rodiny Karlíčkových. Činnost Pozemkového ústavu byla ukončena a z Františka Karlíčka se stal řadový zaměstnanec banky. Při vyprávění o jeho zrušení vzpomíná Libuše Havlíčková na otcovu sbírku umění: „Tatínek kupoval obrazy od českých umělců. Od jednoho z nich mi teď visí obraz nad gaučem a druhý obraz jsem po roce 1960 viděla v předsálí ředitele ostravské spořitelny.“

Dědeček vstoupil do jednotného zemědělského družstva a maminka Milada Karlíčková, ač byla vyučenou pedagožkou, nastoupila rovněž na pozici bankovní úřednice, protože, jak vysvětluje pamětnice, „už ji nevzali jako kapitalisticky odchovanou učitelku“.

František Karlíček byl členem sociální demokracie, která se po komunistickém puči sloučila s Komunistickou stranou Československa (KSČ). Přesto se rozhodl v politice i nadále setrvat, jenže jeho působení v ní nemělo příliš dlouhého trvání… Později dostal na vybranou: buď vystoupí z církve, anebo z partaje. „Takže skončil s politikou,“ vzpomíná pamětnice. Otcovo vystoupení z KSČ se podle slov Libuše Havlíčkové nikdy na rodině negativně nepodepsalo. Sama ale přiznává, že při své volbě vysokoškolského studia kladla důraz na obory, na které nebyl ze strany politického kádrování takový nátlak. Je však nutné podotknout, že pamětnice situaci ohledně tajných služeb minulého režimu poněkud zlehčuje, neboť právě Libuše Havlíčková, jež plynně hovořila francouzským, německým a ruským jazykem a disponovala titulem kandidáta věd, představovala pro režim nepohodlnou osobu v kategorii pracující inteligent. Nikdy se nestala členkou KSČ.  

Jsem velmi šťastná, že jsem u mitoxantronu mohla stát

Další životní kroky směřovaly Libuši Havlíčkovou do Prahy, ve které nastoupila v roce 1951 na Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT), na níž se seznámila se svým budoucím manželem Václavem Havlíčkem. Vzali se v roce 1959 a vychovali spolu dva syny. Rok po svatbě obhájila Libuše Havlíčková na VŠCHT titul kandidát věd (CSc.) a přestěhovala se za svým manželem do Pardubic. Od šedesátých let pracovala jako organická technoložka ve Výzkumném ústavu organických syntéz v Rybitví. Společně s Ing. Aloisem Koloničným, CSc., je autorkou technologie výroby mitoxantronu, který je používán jako lék na rakovinu.

S procesem demokratizace po pádu totalitního režimu spojuje Libuše Havlíčková především renesanci náboženství. Díky evangelické společnosti, jíž byla po sametové revoluci součástí, hodně cestovala do zahraničí, především do Francie. V současné době se těší ze svých sedmi vnoučat. Budoucím generacím by pamětnice vzkázala: „Kdo ignoruje svou tradici, ohrožuje svou identitu.“