Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Marie Havlíková (* 1946)

• narodila se 17. května 1946 v Hradci Králové

• do svých osmi let vyrůstala v Tanvaldu

• v roce 1968 vystudovala pedagogickou fakultu, aprobaci čeština – ruština

• učila v Holicích

• za normalizace pracovala také jako průvodkyně a tlumočnice

• absolvovala několik zájezdů po Sovětském svazu a Jugoslávii

• sametovou revoluci 1989 přivítala s velkým nadšením

• po roce 1989 vedla kabinet českého jazyka v okresním pedagogickém řídícím středisku

• od června 1990 učila ve fakultní škole v Hradci Králové

• vzpomíná na osud svého partnera, režiséra Olega Reifa

Marie Havlíková, roz. Marešová, se narodila 17. května 1946 v Hradci Králové, v jejích devíti měsících se rodina přestěhovala do Tanvaldu, kde otec Josef dostal práci na dráze. Marie zde strávila osm let života, v roce 1954 se rodina vrátila zpět do Hradce Králové, kde pak tatínek pracoval jako náčelník železniční stanice.

 

Náboženství mě bavilo, ale ohrožovalo mou budoucnost

Z 50. let jí utkvěla vzpomínka na rozhlasové vysílání politického procesu s Miladou Horákovou i na to, jak dostala pionýrský šátek a byla to pro ni čest. „Byl únor, zima, deštivo, foukal vítr a my jsme ten den dostali pionýrský šátek. A já jsem šla a vůbec mi ten vítr a zima nevadily. Ten šátek byl mnohem důležitější. Později jsem si říkala, jak moc jsme museli být zmanipulovaní,“ vypráví Marie.

Její rodiče se k politice a společenským změnám nevyjadřovali. Byli zbožní. Ve čtvrté třídě přihlásili Marii na náboženství. Marie tam moc ráda chodila, avšak k jejímu zklamání učitel náboženství doporučil rodičům, aby ji odhlásili. „Pan katecheta rodičům vysvětlil, že jsem chytrá a byla by škoda, kdybych se kvůli náboženství nedostala na vysokou školu,“ vypráví Marie. Změna režimu v roce 1948 nejvíce zasáhla jejího strýce a tetu, které měla moc ráda. Za ušetřené peníze si strýc pronajal ševcovský krámek, o který měl přijít kvůli likvidačnímu přístupu ze strany státu. Přesto ho dle vzpomínek Marie dokázal udržet až do roku 1966, kdy zemřel. Marie je přesvědčená, že se upracoval k smrti.

Otec sloužil stále na dráze v domovské stanici na Slezském Předměstí, ale často cestoval. V Hradci sehnali jen sklepní byt, který jim velká voda vytopila tak, že v něm plavaly koberce.

 

Rok 1968 nám otevřel oči

V roce 1968 Marie dokončovala studia na pedagogické fakultě. V době, kdy se komunistická strana pod vedením Alexandra Dubčeka reformovala a režim se uvolňoval, Marie se zrovna připravovala na státnice. Studovala aprobaci čeština – ruština. Tu si zvolila proto, že měla zálibu v ruské literatuře 19. století. Jak říká, období pražského jara 1968 jí otevřelo oči. „Začali jsme číst to, co dosud nebylo možné. Četli jsme například o gulagu Jeden den Ivana Denisoviče, Havlovu Zahradní slavnost a mnoho dalších věcí,“ vypráví Marie.

S budoucím manželem pak v srpnu téhož roku stála u budovy Československého rozhlasu, z něhož poprvé uslyšeli zprávu o vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území. Režim opět přitvrdil. Nastoupila na své první učitelské místo v Holicích, kde ji čekal politický pohovor. „Byl tam nejlepší ředitel, jakého jsem kdy měla. Byly tam prověrky a já jsem dostala otázku, jestli si myslím, že mě vysoká škola dobře připravila po politické stránce. Já jsem tvrdila, že ano. Oni asi čekali, že řeknu, že jsem byla pomýlená. Ale já jsem tvrdila, že mě škola na výuku připravila dobře,“ vypráví.

 

Do kostela jsem se jako učitelka vkročit neodvážila

V 70. letech se dostala k práci průvodkyně, kterou vykonávala příležitostně, o víkendech a prázdninách, vedle svého učitelského zaměstnání. Začínala v Čedoku v Hradci Králové, kde provázela sovětské turisty, později vyjížděla s českými turisty na zájezdy do SSSR.

„Pamatuji si například, že jsem s jednou skupinou Rusů vylezla na Bílou věž těch 215 schodů, řekla jim všechno o Velkém náměstí, o Chrámu svatého Ducha, křtitelnici, o tom, že je ve věži druhý největší zvon v naší zemi po zvonu ve Svatovítské katedrále. A pak jsem je poslala, aby se šli do toho kostela podívat. Divili se, proč nejdu s nimi a já jim vysvětlovala, že jsem učitelka a nemůžu si dovolit jít do kostela. Mohla bych z toho mít problémy,“ vypráví Marie pro ilustraci toho, jaká nesvoboda panovala. Kostely byly otevřené pro mše a turisté si je mohli v tichosti prohlédnout jen při bohoslužbě. Jinak se v kostelech turistické prohlídky neprováděly. Učitelé se nemohli hlásit k náboženské víře, protože ta byla považována za projev zpátečnictví. „Takže já jako učitelka jsem si nedovolila podívat se ani na mši. Tak statečná jsem nebyla,“ říká Marie.

 

V Sovětském svazu jsem poznala dobré lidi

Jako průvodkyně a tlumočnice vyjížděla Marie také do tehdejšího Sovětského svazu (SSSR). Například na tématický zájezd po sovchozech. „Jeli jsme do Kišiněva, do Gruzie, Tbilisi, Jerevanu, vlakem i letadlem. Stoly se tam prohýbaly. Bylo tam pohoštění ve stylu národních kuchyní, byla tam moldavská vína, v Tbilisi jsme navštívili koňakárnu. Byla to moje první cesta za hranice a mým hlavním zájmem bylo, aby byli lidi spokojení. Byla to pro mě veliká zodpovědnost. Politika nemá s obyčejnými lidmi nic společného. V Gruzii a Arménii jsme byli pozvaní do rodiny. Zpívala se sulika. Sešlo se tam 20 lidí, vzali si kvůli tomu volno a stoly se prohýbaly, jen aby nás pohostili. Říkali nám, že jsme bratři, že jsme jako oni, taky porobení. Takže jsme měli možnost poznat ty obyčejné lidi. Lidi jsou všude stejní – dobří, nebo špatní. My jsme měli štěstí na ty dobré,“ vypráví Marie.

V SSSR viděla i velký nedostatek. „V Soči se stála na všechno fronta. I na zlato, nějaké prstýnky, se stála fronta. V Moskvě jsem viděla chodit lidi s batohy a nechápala jsem to. Ale oni šli z těch okrajových částí do centra si nakoupit, protože v jejich obchodech nic nebylo. Měli jsme i volný čas v Soči i v Moskvě, takže jsme se mohli i sami projít a vidět to,“ vypráví Marie.

Aby mohla vyjíždět jako průvodkyně do SSSR, musela každý rok žádat o povolení na školském úřadě s tím, že využije znalostí ruského jazyka. V Čedoku musela skládat odborné zkoušky. Když pak v 80. letech jezdila do Jugoslávie, musela mít zkoušku i z němčiny. Právě v Jugoslávii v jejím zájezdu emigrovali dva čeští turisté a byla ohledně toho vyslechnuta StB. „Byl to mládenec a dívka. Oni za mnou přišli, měli ke mně důvěru. Ten mládenec mi řekl, abychom na něj nečekali, že se do autobusu nevrátí. Ta dívka tam měla maminku a také mi to řekla. Ale při výslechu jsem samozřejmě řekla, že jsem nic nevěděla,“ říká Marie.

 

Období nadšení a euforie po listopadu 1989

V listopadu 1989 dostala nabídku vést kabinet českého jazyka v okresním pedagogickém řídícím středisku. Po revoluci se tedy podílela na reorganizaci a přípravě nových učebních materiálů. V červnu 1990 svou práci odevzdali a středisko bylo zrušeno, pak šla učit do fakultní školy v Bezručově ulici v Hradci Králové. V roce 1994 ji pověřili řízením vzdělávacího programu pro učitele. „Byla to doba nadšení a euforie. Tolik programů a zajímavých lidí jsme dostali do Hradce! Například překladatele Martina Hilského, Miroslava Jindru, Františka Černého, předsedu společnosti Bratří Čapků. Dělali jsme úžasné věci. Vyvezla jsem učitele do Vídně na workshopy, testovali jsme projektové vyučování, kdy si žák sám vybere, co se bude učit, a tak dále,“ vypráví Marie.

Ve svém vyprávění pro Paměť národa vzpomíná také na svého partnera, režiséra Olega Reicha, kterého poznala v roce 1999.