Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Strýc se po válce obyčejných Němců zastal a tzv. Revoluční gardy profackoval
narodil se 28. ledna 1933 v obci Svatá na Berounsku
vzpomíná na válečné období ve Svaté
pamatuje rodinu spoluzakladatele Sokola Josefa Scheinera
jeho strýc Karel se na konci války zastal německých sedláků před Revolučními gardami
v roce 1952 maturoval na obchodní akademii v Berouně
pracoval v hrudkovně, po vojně v železárnách
v roce 1969 byl vyhozen z funkce vedoucího slévárny za zorganizování petice proti okupaci
dlouho nemohl najít práci, uchytil se ve stavebním družstvu
doplnil si vzdělání na průmyslovce a pracoval ve výzkumném ústavu v Karlštejně
po odchodu do důchodu byl 12 let starostou Hudlic u Berouna
své vzpomínky vydal v knize Vraní skála
Blahoslav Havránek se narodil 28. ledna 1933 v obci Svatá na Berounsku jako druhorozený syn do rodiny krejčího.
K malebné obci Svatá, ležící na pokraji křivoklátských lesů, má Blahoslav silné pouto, neboť zde prožil krásné dětství a mimo jiné zde také chodil do Sokola, jehož zrod je spjat právě se Svatou.
„Myšlenka založit Sokol vznikla v nedaleké hájovně, kde se sešli Jindřich Fügner a Miroslav Tyrš, aby za spolupráce a financování dr. Scheinera, který měl na Svaté vilu, tu myšlenku realizovali. Sokol, který prosazoval utužování těla, ale i ducha, měl v té době v naší obci prim a byla tím známá. Z okolních vesnic a měst přicházeli cvičenci, cvičilo se v přírodě na improvizovaném nářadí. Mnozí lidé přicházeli jako diváci a brzy se ukazovalo, že pravidelný, tvrdý trénink dělal z cvičenců přeborníky,“ vypráví pamětník.
Blahoslav Havránek si vzpomíná na rodinu prvního starosty obce sokolské JUDr. Josefa Scheinera, která žila v Praze a ve Svaté měla letní sídlo. Pan Scheiner měl velikou zálibu v honitbě a rybaření, a proto si na Svaté pronajal i část lesa včetně potoka. „Měli také areál se zahradnictvím a tenisovým kurtem, voliérami s cizokrajným ptactvem. O všechno se starali dva zahradníci a několik služek a pro nás, venkovské kluky, to bylo tajuplné a nepřístupné území, obklopené neprostupným živým plotem. Jednou do roka nás ale Scheinerovi zvali. Krásně nastrojená, s úsměvem si paní Scheinerová vyslechla naše velikonoční koledy a všem rozdávala čokoládová vajíčka,“ vzpomíná pamětník na bezstarostné dětství předválečných let, kdy chodívali s kluky na pstruhy, které někdy ale také kradli panu Scheinerovi z kýble, a podnikali dobrodružné výpravy.
Německá okupace v roce 1939 však vesnickou idylku narušila. Všeobecný strach z nacistických vetřelců se stal každodenním chlebem. I když se rodiče snažili své děti od zbytečných obav uchránit, nebylo to vždy možné. Například když do školy přijeli němečtí doktoři v bílých pláštích s tím, že budou děti očkovat. Tehdy se jim ale matky dokázaly postavit.
„Nastoupili jsme po prázdninách do školy a hned první den se tam objevili Němci v bílých pláštích – asi lékaři. Chtěli nám píchat injekce. Nějakým způsobem se to muselo prozradit dopředu, protože jakmile se někde objevili Němci, byl strach. Najednou tedy do školy přišly mámy, němečtí lékaři jim začali vysvětlovat, o co jde, ale matky si nedaly říct, každá bafla svoje dítě nebo i dítě matky, která tam nemohla přijít, a odvedly si nás domů. Oni nevěděli, co mají dělat, a odjeli.“ vzpomíná pamětník.
Blahoslav byl v posledním roce také nepřímým svědkem tragické události, kterou emocionálně velmi těžce nesl jeho tatínek. Ten se už od svých tovaryšských let blízce znal s Josefem Košťálkem, jenž ho dlouhé roky zaměstnával. Josef Košťálek od roku 1943 spolupracoval v protiněmeckém odboji v zalesněné oblasti Brd kolem Příbrami a Dobříše. V lednu 1944 při velkém zátahu gestapa z Prahy, Klatov, Kladna a Tábora, a s posilami SS proti brdským partyzánům obklíčili v lese osm lidí, mezi nimi i otcova zaměstnavatele. Gestapo vyhrožovalo vypálením okolních obcí Újezdu a Oseka, pokud se nevzdají. Všichni se vzdali, kromě Josefa Košťálka, který se střelil do hlavy a po převozu do nemocnice zemřel.
Na konci války se lidé ze Svaté obávali blížící se fronty, Blahoslav s partou kluků však žádný strach nepociťoval, vše, co se dělo, pojímali jako neopakovatelné dobrodružství. Například často vylézali na Vraní skálu, odkud vyhlíželi americké stíhače.
„Měli přezdívku kotláři a jejich úkolem bylo likvidovat železniční dopravu tím, že rozstříleli parní kotle lokomotiv. Vždycky se vyvalil oblak páry, letci nejdříve zakroužili nad vlakem, aby ho civilisté mohli opustit, a rozstříleli jej tak, že nemohl dál fungovat. Tím ochromovali už tehdy narušené válečné tažení,“ vzpomíná Blahoslav, který viděl několik přímých útoků. „Málokdy se stalo, že by jen proletěli. Létali i na Rakovník, a ty jsme mohli pozorovat. Nejčastěji jsme viděli oblaka kouře na trati Zdice – Plzeň.“
Lidé ve Svaté očekávali příchod Rudé armády, ale místo ní jako první dorazili američtí vojáci. „Jeli na Prahu i přes zákaz. Přejeli demarkační čáru, kam nesměli, a vjeli do slavobrány postavené pro ruské vojáky. Házeli nám žvýkačky, bonbóny a cigarety. Bylo to 8. května. Američané se pak vrátili zpět na Plzeň, kde ještě směli být,“ vzpomíná pamětník.
Bezprostředně po skončení války nastalo účtování nejen s nacisty, ale se vším, co bylo německé. Docházelo tak k nespravedlivým přehmatům, jichž se dopouštěli zejména ti, kteří hodlali vzít po válce moc do svých rukou. Nosívali červené pásky a říkali si Revoluční garda. Do potyčky s ní se dostal Blahoslavův strýc Karel, jehož si dokonce dovolili obvinit ze spolupráce s Němci.
Karel neměl přes válku stálé zaměstnání, což bylo trestáno jako příživnictví. Karel se protloukal po sedláckých staveních, kde spával ve stozích a za stravu hospodářům pomáhal. „Občas přišel i ke své sestře, tedy mojí mamince na kafe nebo na čaj. Strýc se vyznačoval smyslem pro spravedlnost a když někde viděl bezpráví, tak zakročil. A to mu nadělalo dost problémů v životě,“ charakterizuje svého strýce pamětník.
Když prý za války přišli do kraje němečtí sedláci ze Saska, kteří v koňských povozech krytých plachtami utíkali před frontou, musely je obce přijmout jako tzv. národní hosty. Přebývali i ve Svaté a strýc Karel jim občas pomohl, nanosil vodu a podobně.
„Po válce k těm Němcům najednou vlítly Revoluční gardy s červenými páskami. My jim říkali rabovací gardy. Vlezly jim do vozů, všechno jim vyházely a rozkradly, včetně jídla. Měli tam veškerý majetek, takže i cennosti. Ti Němci byli v tu chvíli bezmocní. Neměli s válkou nic společného. Nebyli to nacisti. Byli to obyčejní lidé, možná i antifašisti. Můj strýc se to dověděl a vletěl na ty gardisty. Dal jim pár facek a měli z toho ostudu. Pak ten jeden, co si nejvíc nakradl, dělal předsedu MNV [Městský národní výbor]. Byly to první politické třenice,“ vysvětluje pamětník, který si mezi Němci našel i kamaráda.
„Byl to takový sympaťáček, oblíbil jsem si ho. Bylo mi pak líto, když jsem ho viděl, jak se s uzlíčkem řadí do zástupu a odvádějí ho s ostatními pryč, na západ, aby se dali zajmout Američany. To byly silné chvíle,“ vypráví Blahoslav. Jeho strýce si pak lidé oblíbili. Neměli rádi komunisty, kteří si hned po válce rozebrali funkce a rozhodovali o obci.
V roce 1948 nastoupil Blahoslav do obchodní akademie v Berouně. Komunisté se tehdy dostali k moci a i z drobných živnostníků, řemeslníků se náhle stali vykořisťovatelé dělnické třídy, což pocítil i Blahoslavův otec, povoláním krejčí.
Obchodní akademii většinou navštěvovaly právě děti živnostníků, a ty mezi inteligencí nebyly vítány. Represe ale ještě v roce 1948 nebyly dost důsledné, a tak Blahoslav školou prošel a v roce 1952 odmaturoval. „Byli jsme ale už první maturitní ročník, který musel maturovat před komisí složené nejen z profesorů, ale i z přísedících, což byly soudružky z fabrik. Takové ty soudružky, co dávaly pozor, aby se při maturitě nešvindlovalo,“ vzpomíná Blahoslav.
Komunistický režim také začal v té době hojně využívat studenty jako levnou pracovní sílu, která pomáhala zemědělcům na polích.
„Byli jsme takový brigádnický ročník. Sotva jsme nastoupili do školy, už jsme museli na žně, pár dní jsme se učili, a jeli jsme na chmel. Vrátili jsme se z chmelu, pár dní jsme se učili, a museli jsme jet na řepu, která zapadla sněhem nebo zamokla, nestihli ji sklidit, tak jsme usekávali řepám listy. A taky jsme chodili vybírat brambory. A to se každý rok opakovalo. Tyhle povinnosti byly samozřejmostí a kdo nejel, musel mít potvrzení od lékaře. To omlouvalo. Ale od rodičů omluvenka nebyla možná,“ vzpomíná Blahoslav.
Po maturitě dostal Blahoslav umístěnku v hrudkovně, po roce šel na vojnu a pak nastopil do železárny, kde působil do roku 1968.
„Udělal jsem vzpouru, když jsem zorganizoval petici za odchod spojeneckých vojsk z našeho území, podepsalo to asi dva a půl tisíce lidí. Dělal jsem vedoucího slévárny tlakové litiny, ale v roce 1969 mě soudruzi zbavili funkce,“ vypráví pamětník, který odmítl podepsat, že odchází na vlastní žádost, a nemohl pak najít žádnou odpovídající práci.
„Dopadl jsem tak, že jsem šel k zedníkům pod brdské stavební družstvo. Byla tam ale parta dobrých lidí, kteří mě přijali a vydělal jsem si tam jeden a půl násobek toho, co jsem měl jako šéf slévárny. Takže mi to nakonec neublížilo, ba naopak,“ vzpomíná Blahoslav Havránek. Po nějaké době ale přijal nabídku od náměstka železáren, aby nastoupil do výzkumného ústavu v Karlštejně a doplnil si vzdělání na kladenské průmyslové škole. „Byl jsem tam veden jako jeřábník, protože do technické funkce mě musela odsouhlasit KSČ, což se ale nakonec přece jen stalo,“ uzavírá své vyprávění pamětník. Po odchodu do důchodu působil Blahoslav Havránek jako starosta Hudlic u Berouna.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of nations (in co-production with Czech television)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Memory of nations (in co-production with Czech television) (Petra Verzichová)