Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Heidlerová (* 1936)

• narozena 15. prosince 1936 v Uh. Hradišti

• vyrostla v rodině politického vězně Otto Janíka

• po gymnáziu nastoupila do uherskohradišťské knihovny

• v letech 1954–1959 působila ve folklorním souboru Hradišťan

• doplnila si vzdělání a knihovnu i vedla

• roku 1969 přišla o místo a nastoupila jako skladnice

• ke své profesi se vrátila v letech 1984–1993 v Litvínově

• zúčastnila se ekologické demonstrace v Mostě roku 1989

• členkou Spolku Memorie, roku 2022 žila ve Veselí nad Moravou

„Tatínek měl pomněnkově modré oči, ale když šlo o něco vážného nebo se naštval, tak mu zešedly. A (tehdy) nás úplně hypnotizoval, jakoby říkal: ‚Neplačte, neproste.‘ Ruce měl spoutané, a to mně přišlo strašně nespravedlivé, že můj krásný tatínek, který cvičil, byl sokol, měl spoustu vyznamenání za gymnastiku – a tak ho drží svázaného,“ vypráví Věra Heidlerová, jak si dětskýma očima vzpomíná na svého otce Ottu, když si pro něj 18. července 1940 přišlo domů gestapo. Po válce se stal coby politický vězeň ředitelem finančního úřadu, ale v 50. letech skončil jako skladník. Během komunistické totality prožila vzestupy a pády i jeho dcera.

Věra Heidlerová (*1936) vyrůstala v Uherském Hradišti, kde dodnes stojí jako memento dvou totalit nechvalně proslulá věznice. Tato budova a lidé, kteří zde více či méně sloužili zločinným systémům, se několikrát zásadně promítli jak do osudu rodiny, tak i do života samotné Věry. Když sem byla roku 1979, krátce po návratu z návštěvy příbuzných ve Vídni, pamětnice předvolána, neudržela se, a jak bylo jejím zvykem říkat otevřeně, co si myslí, zmínila před důstojníkem StB, který ji vedl do své vyšetřovny, že stejnými chodbami za protektorátu vodili i jejího otce.

S věznicí se pojí i několik dalších vzpomínek zkraje 50. let, kdy ještě coby žačka základní školy například na ulici zaslechla ze suterénu nelidský křik člověka, kterého StB vyslýchala a mučila, stala se svědkem surového zacházení se zatčeným, který byl tehdy do věznice právě přivezen nebo potkala zmateného a třesoucího se neznámého člověka, kterého StB nejspíš právě propustila a který hledal cestu na vlak. Zločinnost a také svévolné zacházení s osudy lidí během obou totalit vnímala již v raném dospívání. A podobně jako otec během života v totalitě objevila i pro sebe podobné východisko: najít si v nepřátelském prostředí svůj vlastní vesmír, své místo.

Náturu mám po tatínkovi

Pro Otto Janíka se takovým prostorem stal odboj. A během vazby to, že si zpíval. O fyzickém mučení během výslechů otec nemluvil, o krutém ponižování ovšem ano. „Tatínek měl dobrú náturu a já ju mám po něm. Já bych nedala najevo ponížení,“ říká, když vypráví, jak otec musel holýma rukama ve vazbě umývat záchodové mísy, a aby to vydržel, tak si zpíval. Na druhou stranu také dceři kladl na srdce, že právě ve vazbě se setkal i se soucitným německým bachařem, který mu poradil, jak vypovídat u soudu, aby se mu neprokázala vina. „Tatínek se z toho pak dostal a říkal: ‚Nikdy nesmíš posuzovat lidi podle národnosti, protože mně zrovna velice pomohl jeden Němec.‘“ Když po devíti měsících, které strávil dílem v Uherském Hradišti a dílem v brněnských Kounicových kolejích, zazvonil vyhublý, zarostlý a zavšivený u dveří, malá Věra ho nepoznala. O jeho případné další podpoře odboje už nic není známo, ve vazbě ale pobyl ještě jednou na sklonku druhé světové války (dle jeho vlastního životopisu od 29. srpna do 11. října 1944). Těsně před osvobozením asi na dva týdny odešel do ilegality, ale poslední dny války prožíval znovu s rodinou, ve sklepě vily stavitele Ladislava Šupky. Po osvobození Uherského Hradiště 1. května působil jako zásobovací referent revolučního uherskohradišťského národního výboru.

Ve velkorysé vile, kterou Janíkovi sdíleli se Šupkovými a dalšími nájemníky a která tehdy stála na kraji Uherského Hradiště (dnes ul. Šafaříkova 532), se po osvobození ubytovali Sověti. Věra si pamatuje i na důstojníka jednotky Smerš (zvl. jednotka sov. vojenské kontrarozvědky, česky zkr. Smrt špionům), který se u nich doma jednou objevil, když pátral po sovětských zbězích. Nakonec je ale našel jinde. „U Jarošů byli schovaní Rusové a Rusky, asi šest nebo sedm lidí ještě před koncem války. Dožili se tam osvobození, ale přišla Smerš a řekla, že je dopraví do vlasti,“ vypráví. Zmiňovaní Jarošovi byli manželé Olga (roz. Makarovová) a podpl. Jan Jaroš, ruský legionář, se kterými se Janíkovi přátelili a žili v sousedství. Osud sovětských zběhů ale po předání Smerši nebyl podle pamětnice šťastný. Jarošovi po nich údajně po válce pátrali a zjistili, že byli popraveni ještě během cesty do Sov. svazu – už na Slovensku. Osudy jiných sovětských občanů zavlečených zpět do vlasti (kteří i mnohdy po válce přijali československé občanství) končily často v sovětských gulazích.

Roku 1943 nastoupila malá Věra do školy a hned první den si našla kamarádku – Janu Vignatiovou. „Jak jsme nastupovaly do třídy, tak já jsem byla organizátor, hned jsem měla židlu a věděla, kde budu sedět. A teď přišlo takové krásné děvčátko, strašně smutné, a to byla Jana – dcera pana primáře lékaře Jana Vignatiho. Byl to veliký vlastenec, ale dopadl velice špatně,“ vypráví pamětnice.

Jan Vignati pocházel z rodiny italského obchodníka a za války se pokusil coby mikrobiolog a primář patologie proti nacistům vyvinout „biologickou zbraň“. Byl významným členem Obrany národa, zednářské lóže a také zpravodajcem. V březnu 1940 ho zatklo gestapo a 26. srpna 1942 zemřel pod gilotinou v berlínské věznici Plötzensee.

Přátelství dvou děvčat nakonec vydrželo až do konce života Jany a chodily spolu i do Hradišťanu. Po gymnáziu dokonce společně plánovaly, že by šly studovat etnografii do Brna (Jana Vignatiová se nakonec stala archeoložkou a zabývala se pohanským slovanským osídlením na Břeclavsku), ale Věra se zase rozhodla, že nepodstoupí ponižující kádrování, o kterém byla přesvědčená, že by jí přineslo jen zklamání a ne volné dveře na univerzitu. „Mého otce tehdy vyhodili z práce a já jsem se naštvala a řekla jsem, že študovat nebudu a půjdu vydělávat. V tom věku si myslíte, že máte celý život před sebou, že studovat můžete třeba za pět, šest roků... Byl u nás doma za tatínkem dokonce pan profesor Misař, ale já jsem si postavila hlavu,“ vzpomíná Věra Heidlerová, jak se snažil v její prospěch doma přimluvit i její gymnaziální profesor, ale zbytečně. Nakonec intervencí Janiny maminky získala místo elévky v uherskohradišťské knihovně.

Hradišťan

Věřina cesta do folklórního souboru Hradišťan vedla přes sokolské tábory, kde na děti působila a učila je slovácké písničky a základy tanců Marie Novotná (bývalá skautská vedoucí). Na gymnáziu se s Janou Vignatiovou přidaly k národopisné skupině, jejíž vznik inicioval profesor gymnázia, a nakonec se tedy roku 1954 protančily až do Hradišťanu.

Roku 1957 vyrazila Věra s Hradišťanem na turné po Evropě – do Rakouska, Švýcarska, Itálie a Francie. „Když jsme měli jet na zájezd, byly tvrdé prověrky, kdo jet smí a nesmí. Také jsem původně neměla, ale díky primášovi Staňkovi jsem jela. To jsem se poprvé a naposledy dostala do velkého světa,“ vzpomíná. Součástí zájezdu musel být tzv. politický dozor, který mladým lidem každý den shrnul a ukázkově vyložil, čeho byli svědky a co vlastně viděli. Pamětnice si vybavuje, že se jim snažil například v italském Janově nestydatě namluvit, že lidé jsou tam tak chudí, že ani nemají na dětské kočárky, ačkoliv sami viděli, jaká je v navštívených zemích deset let po válce radikálně jiná životní úroveň, než jakou znali a žili v Československu. Vystupovali i dvakrát denně, spali v rodinách a procestovali na desítku měst. Obrázek si nakonec každý udělali po svém.

Život mezi regály – knih i ve skladu Drobného zboží

Zaměstnání v knihovně přineslo Věře Heidlerové nakonec i určitou míru svobody. Především
v 60. letech, ale v druhé polovině let padesátých a zkraje šedesátých patřila k povinnostem zaměstnanců okresní knihovny v Uherském Hradišti například i agitace mezi zemědělci nebo organizace setkání s prorežimními autory. Není překvapením, že pamětnice nejraději vzpomíná na dobu tzv. uvolnění, kdy budovatelské básníky vystřídali intelektuálové jako L. Vaculík, M. Kundera, J. Skácel nebo O. Mikulášek. „Naráz se otevřely dveře do světa, byly veřejné besedy s autory a se studenty. Tehdy byly součástí i debaty o politické situaci a šlo otevřeně říct, co jsme si mysleli,“ říká pamětnice, ale druhým dechem dodává, že v důsledku otevřenosti a zveřejňování svých názorů řada z jejích přátel – včetně jí samé – po roce 1968 o místa přišla.

„Psal se rok šedesát devět, komunisté se strašně báli, jednadvacátého byl poplach – my jsme celou noc s jedním kolegou seděli v knihovně a hlídali jsme – veřejnou budovu, která šla zamknout. To byla komedie. A teď chodila kontrola, jestli jsme na stanovišti,“ vzpomíná na první výročí okupace Československa 21. srpna 1968. Samotnou okupaci prožila v horečkách a dlouhé měsíce se léčila z následků těžkého zápalu plic. Z nemocnice byla propuštěna až v říjnu 1968 a ještě půl roku pracovala na dálku po telefonu. Po prověrkách skončila na ulici. „Tři čtvrtě roku jsem byla nezaměstnaná. Nesměla jsem dělat listonošku, ani v pekárně. Vždycky mi řekli, že nesmím mít styk s lidmi... Zastala se mě až organizace politických vězňů,“ říká. I když nebyla práce ve skladu žádnou výhrou, nebylo zbytí. Vystudovaná knihovnice a žena kultivovaná četbou se najednou ocitla v dělnickém prostředí, kde se pro sprosté slovo nešlo daleko. Sžít se nebylo možné, respekt si ale postupně vydobyla.

Ať žije Havel!

Ve skladu Drobného zboží absolvovala pamětnice velkou část normalizace. Vzpomíná si na dobu, kdy se v podnicích sepisovala provolání proti Chartě 77 a doma se poslouchala Svobodná Evropa. Nakonec se nezáviděníhodného zaměstnání zbavila tím, že se s druhým manželem přestěhovali roku 1984 do Litvínova a tam získala místo v technické knihovně Chemopetrolu. V severních Čechách jim nastaly svobodné časy. Věřina dcera už dospěla a osamostatnila se, a tak rádi využívali sobotní zájezdy, které organizoval podnik pro své zaměstnance, aby se alespoň o víkendu mohli nadechnout čerstvého vzduchu. Emise v Litvínově a okolí v 80. letech několikanásobně překračovaly limity, vzduch měnil barvu i odér a nesmělo se větrat... Otřesné životní podmínky nakonec vyústily v ekologické demonstrace, které se krátce před 17. listopadem z Teplic přelily i do okolních měst. Na jedné takové v Mostě se vyskytla i Věra Heidlerová a s úžasem, ale i přiznanými obavami sledovala, jak se hesla postupně mění a lidem stoupá odvaha i sebevědomí. „Za mnou stáli už takoví moderně oblečení hoši, měli nějaké transparenty a na tom bylo napsané: ‚Ať žije Havel!‘ A jak skončil ten řečník, začali křičet: ‚Ať žije Havel! Ať žije Havel! Pryč s komunismem!‘ A já jsem byla tak blbá, že jsem se otočila a říkám: ‚Chlapci, nepřivolávejte na sebe neštěstí. Komunisti přijdú a zvochlují vás obuškama. My jsme generace, která viděla, co dovedou.‘ A ti mladí se dívali úplně mimo mě. Prostě já jsem byla ta minulost. Já jsem pro ně neexistovala a oni si kráčeli za svým – už za svojí vizí úplně jiného světa,“ vzpomíná.

Ideje sametové revoluce se postupně, tak jako u každé revoluce, rozplynuly v každodenním životě. V březnu 2022, když rozhovor s pamětnicí proběhl, jakoby ale část světa ukročila zpět. Události na Ukrajině ji nenechávají klidnými. „Všechno by bylo dobré, jen kdyby se do nás ten Rus nepchal – nikdy, to už říkal i Karel Havlíček Borovský… S touto vírou nad sebou zaklapnu rakev,“ říká energická a osobitá Věra Heidlerová.