Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ervín Heinl (* 1932)

• narodil se 6. února 1932 v Jičíně

• byl jedináček, jeho rodiče pracovali v cukrovaru v Libáni

• v únoru 1945 pozoroval záři při bombardování Drážďan až doma v Libáni

• jako chlapec tíhl k elektrikářskému řemeslu, se strýcem jezdil po stavbách

• v roce 1947 se vyučil tkalcem pro Velvetu Varnsdorf, pak si udělal elektrikářský kurz

• už ve škole se stal kandidátem na vstup do komunistické strany, členem se stal po vojně

• po absolvování základní vojenské služby si sehnal místo v továrně na televizory Tesla v Praze

• kvůli nedostatku technických profesí v pohraničí se musel vrátit do Varnsdorfu

• v textilním podniku Velveta, který vyráběl manšestry a samety, pracoval na pozici tkalcovského mistra a elektrikáře

• ve volném čase promítal v kině, byl i osvětlovačem v divadle, zapojoval se do různých kulturních činností

• v roce 1960 se oženil, s manželkou má jednu dceru

• z komunistické strany vystoupil v roce 1968 po okupaci Československa

• během normalizace, po konfliktu se zástupcem ředitele podniku, mu zakázali svítit v divadle

• kvůli jeho záznamu v kádrovém posudku nesměla dcera studovat pedagogickou školu

• žil pro rodinu, měl zahrádku, s rodinou využíval naplno možnosti podnikové zábavy

• přispíval občas do muzeální ročenky Mandava

• v roce 1997 měl odejít do důchodu, práce ho ale bavila, a tak pět let přesluhoval

• v roce 2023 žil ve Varnsdorfu

Ervín Heinl nemá na válečná léta nijak hrozivé vzpomínky. Jednu silnou si ale uchoval. Bylo to na konci války, v únoru 1945, kdy se vracel navečer se strýcem z nádraží. Celé nebe tenkrát zalila ostrá oranžová záře. „Byla po celém obzoru. Mysleli jsme si, že jsme přišli o mladoboleslavskou Škodovku nebo Prahu,“ vzpomíná pamětník, kterému v tu dobu bylo čerstvých 12 let. „Opravdu jsem se tenkrát bál. Pak jsme se dozvěděli, že bombardovali Drážďany. Neuvěřitelné! Byly víc než 150 kilometrů vzdušnou čarou daleko.“

Za hlubokého socialismu poznal licoměrnost komunistických funkcionářů. Textilka ve Varnsdorfu, kde pracoval, se připojila k plnění socialistických závazků. Údernická hnutí slibovala zvyšovat produktivitu práce i za cenu nesplnitelných pracovních, leckdy až směšných, závazků.

„Víte, jak se zvyšuje produktivita? Zvýšením otáček! Bylo to směšné, závazky se měly plnit třeba na víc než 200 procent, prostě nesmysl,“ usmívá se Ervín Heinl a vzpomíná na nejslavnější údernici mezi tkadlenami. „Byla to Marie Šimáková z Dolního Podluží. Trávila ale spoustu času na okresním nebo krajském výboru komunistické strany a tkala za ni náhradnice. Výsledky se ale připisovaly jí.“

Ervín Heinl se narodil 6. února 1932 v Jičíně. Jeho rodiče pracovali v cukrovaru v Libáni, poblíž kterého i bydleli. Jako jedináček se musel – zatímco byli jeho rodiče celý den v práci – starat o zábavu sám. „Buď jsem byl u babičky, nebo jsem jezdil se strýčkem po stavbách. Měl stavební firmu a brával mě často s sebou. Pak jsem také s partou kluků chodil často do cukrovaru,“ dodává.

Toulky po cukrovaru předznamenaly jeho profesní budoucnost. „Hodiny jsem vydržel pozorovat parní stroj a s tamním elektrikářem jsem byl jedna ruka. Brával mě s sebou a ukazoval, jak co funguje,“ vzpomíná pamětník na začátek celoživotní lásky jménem elektřina.

Na internátu nás lákali do strany, tlaky byly obrovské

Ervín Heinl se toužil stát elektrikářem. „Tenkrát to nešlo, že si člověk usmyslel dělat, co by ho bavilo. Byli potřeba dělníci v pohraničí, a tak jsem nastoupil jako tkalcovský učeň do varnsdorfské Velvety. Podnik se zabýval výrobou manšestrů a sametů. „Bydlel jsem na internátu, kde byl opravdu tuhý, skoro vojenský režim,“ vzpomíná na učňovská léta. „Po dokončení učiliště jsem si při zaměstnání udělal půlroční elektrikářský kurz. Zpočátku jsem pošilhával po tom, že bych se přestěhoval do Prahy, kde jsem si sehnal místo v podniku Tesla.“

Pamětník měl nastoupit do Tesly jako montér telefonních ústředen. „Když jsem si vše vyřídil, šel jsem se přihlásit k trvalému pobytu na národní výbor. Řekli mi, co tam vlastně pohledávám. Že se budu chtít za chvíli ženit a budu shánět byt, ať se raději sbalím a vrátím se do Varnsdorfu. Tak jsem šel.“

Už v době, kdy bydlel na internátu, čelil pamětník ze strany učitelů i vychovatelů četným nabídkám na vstup do komunistické strany. „Lítalo to na nás ze všech stran. To víte, kluci, kteří se o tom doma radili s rodiči, měli daleko pevnější pozici a zázemí než my, co jsme měli rodiny daleko a jezdili jsme domů jen občas,“ dodává pamětník s vysvětlením, že rodiče se o politiku nezajímali. Jeho strýc byl ale zapáleným komunistou. Snaha zmanipulovat mládežníky a strýcův vliv tak u Ervína Heinla padly na úrodnou půdu, byl z něj kandidát na vstup do strany. „Členem jsem se stal po vyučení a absolvování povinné vojenské služby.“

Poválečný Varnsdorf byl plný prázdných továren

Varnsdorf podle pamětníka fungoval před válkou jako zcela soběstačné město. „Říkalo se, že kdyby někdo město obehnal zdí, vystačilo by si samo. Bylo tam mnoho továren, dílen a podniků. Každá továrna měla komín, říkalo se mu město zahrad, mládí a komínů,“ vzpomíná na dojmy z pohraničního průmyslového městečka obklopeného ze tří stran Saskem. „Poválečný odsun německého obyvatelstva ale město citelně poznamenal,“ přiznává Ervín Heinl. V roce 1930 se z celkového počtu skoro 23 tisíc obyvatel města hlásilo k české národnosti jen 1 500 lidí.  

Celé Šluknovsko patřilo mezi regiony Československé republiky, kde historicky převládalo německé obyvatelstvo. Před začátkem druhé světové války představovalo vyspělý a značně industrializovaný region s množstvím fungujících továrních provozů a velkým počtem živnostníků. „Některé továrny se po válce vůbec neobnovily, některé byly pod národní správou. Textilek tu ale zůstalo poměrně dost,“ vysvětluje pamětník. „Vedle opuštěných továren bylo ve městě nespočet prázdných domů, do pohraničí tak přicházeli lidé z celé republiky. Ne vždycky se ale jednalo o slušné, pracovité lidi.“

Množství vítězilo nad kvalitou

Ervín Heinl uplatnil ve Velvetě obě svoje specializace. „Když bylo potřeba, opravil jsem jako elektrikář mašinu a pak ji také jako tkalcovský mistr vyzkoušel, práce mě hodně bavila,“ přiznává. Velveta měla několik odštěpných závodů roztroušených po okolí, každý z nich se specializoval na určitý výrobní krok.

„Za socialismu se ale přestalo koukat na kvalitu a začalo se hledět na kvantitu. Když se zjistilo, že výroba nějakého vysoce specializovaného tovaru je zdlouhavá a složitá, prostě se od ní upustilo. Beztak se tenkrát chodilo i na zábavu v montérkách,“ vysvětluje s nadsázkou.

Dostal jsem se do průšvihu kvůli striptýzu

Kromě údernické zábavy nabízel poválečný Varnsdorf nepřeberné množství dalšího povyražení, někdy dokonce i tak trochu košilatého. „Při každé fabrice býval podnikový klub, Velveta ho měla, Elite i další továrny. Tam jsme se chodili bavit. V tu dobu jsem navíc dělal osvětlovače ve varnsdorfském divadle,“ vzpomíná Ervín Heinl.

To, jak o místo osvětlovače přišel, mu i po těch letech vykouzlí spolehlivě úsměv na tváři. „Začínala normalizace, Velveta měla nějaké výročí a podnik si pozval umělce z Prahy. Vrcholem estrádního představení bylo vystoupení striptérky,“ vysvětluje pamětník. „V první řadě seděla městská generalita, a když mělo dojít k odhalení, otočila se dáma k publiku zády a sundala, co sundat měla. My v portálech jsme tak viděli to, co papaláši ne. Jeden z čelních funkcionářů fabriky, který v první řadě při estrádě seděl, napsal do podnikového časopisu „Rudý samet“ zhrzený článek o oplzlostech v divadle. Šel jsem za ním a řekl mu, ať mlčí, že je lempl a v podniku ho jen trpí. Okamžitě mi zakázal osvětlovat.“

Ervín Heinl se ale jen tak nedal. „Šel jsem si na něj stěžovat na národní výbor a on mi musel ze svého zaplatit ušlý zisk. Do divadla už jsem se ale nevrátil.“

Přestal jsem tomu rozumět a stal se zrádcem strany

Srpnová okupace Československa v roce 1968 pro něj byla šokem. Hořký pocit z „návštěvy spřátelených vojsk“ byl pro pamětníka poslední kapkou. Už předtím slýchával příhody, jak se komunistická strana na základě smyšlených důvodů zbavovala kvalitních lidí a dělala z nich protistátní živly. „Na jednoho člena našeho fotokroužku, Tondu Švejnara, přišlo například udání, že fotí pornografii. Policajti nám zabavili všechny fotky z vystoupení, zájezdů a vedoucího zavřeli. Byl to ale nesmysl a fotky už jsme nikdy neviděli,“ kroutí hlavou rozhořčeně pamětník.

Dlouho se nerozmýšlel a z komunistické strany vystoupil. „Přestal jsem tomu všemu rozumět, změn už bylo moc. Nedávaly mi smysl. Že jsem byl dělník, vystoupit mě nechali, často jsem ale slýchával, že jako zrádce strany nesmím mít žádnou funkci,“ směje se nahlas pamětník. „Zakazovali mi dokonce i zvučit při sjezdech komunistické strany. Nechtěl jim to ale nikdo dělat, a tak to stejně zůstalo na mně.“

Normalizace politického a společenského života, jež nastala v sedmdesátých letech, se pamětníka ani příhraničního městečka příliš nedotýkala. „Do Varnsdorfu bylo z Prahy daleko. V roce 1960 jsem se oženil, s manželkou jsme dostali byt, nábytek v něm byl ještě po Němcích. Narodila se nám dcera a měli jsme obyčejné starosti,“ vypráví o začátcích spokojeného rodinného života. Odevzdání stranické knížky život pamětníka nijak výrazně neovlivnilo. „Jen tehdy, když se chtěla dcera stát učitelkou v mateřské škole. Na rovinu nám řekli, že se kvůli mému záznamu na školu nedostane,“ dodává pamětník s tím, že dcera nakonec vystudovala strojní průmyslovou školu.

Při odpoledních směnách byla celá fabrika moje

Ervín Heinl naplnil svůj život prací, starostí o rodinu i rozličnými koníčky. „Měli jsme brzy televizi, a tak jsme se na ni dost dívali. Staral jsem se o zahrádku a s manželkou jsme vychovávali dcerku. Jezdili jsme na podnikové dovolené a na nákupy do východního Německa,“ líčí, jak život rychle ubíhal. „Když nastal čas, do důchodu se mi ještě nechtělo, a tak jsem pět let přesluhoval. Když jsem měl jako elektrikář odpolední šichtu a procházel se po fabrice, měl jsem pocit, jako by mi celá patřila. Měl jsem svoji práci opravdu rád,“ dodává s pousmáním.

Na sametovou revoluci v Československu v roce 1989 si pamětník vzpomíná velice přesně. „Byli jsme tenkrát nakupovat v Polsku, a když jsme se vraceli k autobusu, zevnitř se nesl z rádia zpěv Marty Kubišové a Waldemara Matušky. Nikdo už neměl na nákupy ani pomyšlení a jelo se domů.“ Zájezd tenkrát překročil státní hranice na přechodu v Harrachově. „Všichni celníci seděli u rádia, nikdo nás nekontroloval.“

Podle pamětníka neměla už přísnost na hranicích ani jinde žádnou velkou cenu. „Muselo to přijít, očekával jsem to. Režim se nemohl déle udržet.“

Ervín Heinl žil v době natáčení, v roce 2023, s manželkou ve Varnsdorfu, v domě s pečovatelskou službou. „Jsme spokojení, máme všechno, co potřebujeme, a máme se jako v ráji,“ dodává na závěr. „Celý život jsem se řídil heslem, neudělat žádný velký průšvih. Mám také předsevzetí, vydržet ještě s manželkou. Důležité je vždycky se nějak dohodnout, ale to nebyl nikdy problém, já nejsem žádný velký bojovník. Však už jsme spolu víc než 60 let.“