Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Hejcman (* 1934)

• narozen 13. února 1934 v Praze

• rodiče Jaroslav (1905) a Milena (1909) aktivní sokolové, zapojili se do odboje

• od podzimu 1941 otec pomáhal parašutistům

• 15. července 1942 otec zatčen, krátce nato zatčena i matka

• od srpna 1942 pamětník umístěn v dětském domově na Jenerálce

• 24. října 1942 rodiče popraveni v Mauthausenu

• v srpnu 1944 Jaroslav Hejcman převezen do internačního tábora ve Svatobořicích

• před koncem války převezen ze Svatobořic do Plané nad Lužnicí

• po osvobození návrat do Prahy

• vychováván prarodiči z otcovy strany

• vyučil se v ČKD, poté vystudoval průmyslovku

• pracoval v ČKD, pak jako plánovač výstavby, jako technik v ocelárně v Kladně

Sokolové a odbojáři

Jaroslav Hejcman se narodil 13. února 1934 a vyrůstal v centru Prahy. Jeho otec Jaroslav, povoláním úředník, byl aktivní sokol. V Sokole se seznámil i se svou budoucí manželkou Milenou, matkou pamětníka. Ona pocházela z Ruzyně na západním okraji Prahy, on z Karlína na druhém konci města, ale oba navštěvovali Sokol nedaleko Nemocnice Na Františku. Vzali se v roce 1932. O dva roky později přišel na svět jejich jediný syn.

I po oficiálním zákazu Sokola nacisty se otec se svými přáteli dále stýkal a právě ti ho přivedli k odbojové činnosti. Do té se zapojil nejpozději na podzim 1941, kdy začal pomáhat parašutistům.

Heydrichiáda

Po atentátu na Heydricha provedeném 27. května 1942 a jeho následné smrti Němci rozpoutali teror proti atentátníkům a jejich pomocníkům. Tehdy osmiletý Jaroslav se učil nazpaměť hesla ke spořitelním knížkám, aby je mohl použít po případném zatčení rodičů. Jedno z hesel bylo „Harmonika“, podle hudebního nástroje, na nějž se od útlého věku pamětník učil hrát.

V době zatýkání následující po atentátu byl Jaroslav Hejcman spolu s maminkou na prázdninách v Rokycanech. Tam také 15. července 1942 obdrželi telegram, že otec byl zatčen. Maminka se vypravila do Prahy, aby zjistila další okolnosti manželova zatčení, ale do čtrnácti dnů si gestapo přišlo i pro ni.

Krásně zařízený byt byl zkonfiskován. Vybavení odvezli Němci částečně do Německa a byt přidělili kolaborantům. Když se Jaroslav Hejcman po válce vrátil domů, našel místo původního domova jen holé stěny. S rodiči se již nikdy nesetkal, byli zavražděni v říjnu 1942 v koncentračním táboře Mauthausen.

Sirotek

Po zatčení rodičů byl tehdy osmiletý Jaroslav umístěn do dětského domova na Jenerálce v Praze 6. Kvůli svému věku se nehodil do běžných praktik domova spárovat starší a mladší děti do dvojice, aby si navzájem pomáhaly. Neměl ani sourozence, kteří by se o něj starali, a zůstal tedy sám. Režim domova na Jenerálce vykazoval známky bezvládí – do školy děti nechodily a velké věkové rozpětí znamenalo i různou pokročilost ve vzdělávacím procesu. Jaroslav Hejcman již uměl číst, a tak mohl alespoň hltat knihy, které se na Jenerálku dostaly díky povoleným zásilkám pro starší děti. Jeho další učení tedy sestávalo pouze z četby.

O děti se starala zejména sestra Gala, která byla podle pamětníkových slov rozverná, ale na druhou stranu musela vycházet s gestapem. Děti chodily na procházky do parku Divoká Šárka, kde se jim někdy příbuzní snažili tajně předat balíčky nebo různé zprávy. Když byly děti v dubnu 1944 převezeny do internačního tábora ve Svatobořicích, „náhodná“ setkávání ustala a jediný kontakt se světem byl zprostředkován ilegálně.

Ve Svatobořicích děti pracovaly v dílnách, vyráběly jednoduchá zařízení, která se mohla nastražit do lesa a měla sloužit jako poplašná nebo signální. Pamětník ovšem přiznává, že děti toho mnoho nevyrobily.

Všude mír

Konec války zastihl svatobořické děti v Plané nad Lužnicí, kam byly evakuovány před blížící se východní frontou. Nejdříve byly ubytovány v místní škole. Jaroslav Hejcman připomíná chaotickou situaci na konci války, kdy se podle vln ustupujících Němců ve městech svěšovaly nebo vyvěšovaly vlajky. Domů do Prahy se dostal s kamarádem, s nímž se seznámil ve Svatobořicích.

Ujali se ho babička a dědeček, otcovi rodiče, kteří ho vychovali. Společně se vrátili do původního bytu po rodičích. Jaroslav Hejcman se vyučil v ČKD, aby prošel kádrovým procesem, a pak pokračoval ve studiu na průmyslovce. Pracoval v oddělení plánování výstavby, kde trávil čas u rýsovacího prkna. Později přešel na místo technologa-strojaře v kladenské ocelárně. Vadila mu však všudypřítomná atmosféra nedůvěry a neustálého vyzvídání od kohokoliv na kohokoliv.

Jaroslav Hejcman s ohledem na prožité nahlíží na všechny dějinné etapy, jimiž prošel, dosti negativně – na válku, v níž ztratil rodiče, na komunismus, který znovu zavedl pracovní tábory pro své odpůrce, i na současnost, kdy jsou u moci často nezodpovědní a zkorumpovaní politici.