Eva Hejdová

„Já potom v tom dalším roce, to už jsem byla na střední škole, jsem byla členem takový organizace, která se jmenovala Svaz pražských středoškoláků, a přímo jsem na tom ústředí byla aktivní. A byla jsem aktivní i v tý škole, v tý době byly stávky na vysokých školách, byla ale i na středních, tak já jsem byla v tom stávkovém výboru na střední škole a šli jsme vyjadřovat solidaritu studentům. Třeba já si pamatuju, že jsem byla na novinařině, takže prostě jsem byla v tomhle akční a pořád jsem věřila, že se nějak bude pokračovat v tom, co se rozběhlo na jaře toho šedesátýho osmýho roku, ale bohužel se to nestalo.“

„Dodneška si to pamatuju, že jsem spala, přišla moje sestřenice, dcera tý Fridy, a přišla mě budit. Německy mi říkala, jako že k nám přišli Rusové, a jak jsem byla rozespalá, tak jsem vůbec nechápala, jako úplně jsem byla mimo. Mně tenkrát bylo asi 15, nebo ještě ani ne, takže vlastně tenkrát jsme byli před takovou otázkou. To byla moje máma, její přítel a já jsme tam byli a jsme ještě pokračovali do Jugoslávie, pak jsme se přes tu Vídeň zase vraceli a byla to vlastně taková otázka, jestli tam nezůstat, jo. Máma o tom uvažovala. Já jsem nechtěla tenkrát, protože jsem nevěřila tomu, že se to úplně zhatí tady a že to bude hrozný. Máma potom se taky rozhodla kvůli tomu dědovi, protože babička už nežila v tý době, takže by se o něj neměl kdo starat, takže jsme se nakonec vrátili.“

„Chvíli jsem se věnovala něčemu, co v té době tady vůbec neexistovalo, a to byla reklama, fotografická reklama. Takže si pamatuji, že jsem třeba fotila ďábelský kotlík, nebo reklamu na bižuterii v Jablonexu, nebo šaty, které se vyráběly v Centrotexu, ale fakt to bylo ještě takové hrozně v plenkách. Bylo zvláštní a složité vyřídit ty věci finančně. Vy jste nemohli dělat reklamu, aniž byste ty fotky donesli na něco, co se jmenovalo Fond výtvarného umění. To bylo v Mánesu a tam zasedali takoví staří páprdové, kteří se na to koukali, prostě si dělali nároky na to, že esteticky dokáží tu fotografii nějakým způsobem posoudit. A buď vás nechali přes tu komisi projít, nebo nenechali. Byla tam spousta všelijakých úplatkářských afér, že někoho nechali, protože to byl kamarádíček nebo jim dal nějaké peníze, a jiného zase nenechali. Byla to taková dost bizarní komise, ale nicméně bez té komise se nedaly ty fotografie zaplatit.“

„Můj otec bydlel deset minut od mého domu, stejně tak jako v Praze bydlel deset minut od mého domu. Tak já jsem tam šla, a protože jsem měla obavy, že se mnou třeba nebude chtít mluvit, protože on se mnou vlastně nikdy nechtěl mluvit, tak jsem dole řekla jméno, které jsem měla, já jsem se jednu chvíli jmenovala Eva Krákora, protože tak se jmenoval můj manžel. Takže jsem řekla tohle jméno a zalhala jsem a řekla jsem, že mu nesu dopis, protože jinak by mě vrátný nepustil nahoru. Takže vrátný mě pustil nahoru a já jsem skutečně svého otce konečně po těch třiceti třech letech uviděla. Ale bohužel on mi řekl, jak byl potřetí ženatý, že se vidíme prvně a naposledy, že měl s mojí matkou kolosální problémy a že vlastně tedy mě nechce vidět. Takže to byla pro mě taková docela tragická záležitost.“

„Moje druhá varianta byla, že zkusím novinařinu, protože jsem kromě toho také psala. Tam byla podmínka, že student musí mít dva roky praxi před tím, než se hlásí na vysokou školu. Což já jsem skutečně splnila, protože jsem někdy v sedmnácti letech opravdu začala pracovat pro Mladou frontu, nejdřív jako fotografka a pak jsem pro ně začala i psát takové malé věci. Vlastně v době, kdy jsem se hlásila na školu, tak jednak jsem měla vynikající výsledky ze školy, samé jedničky u maturity, jednak jsem tedy udělala velice dobře přijímací zkoušky a navíc jsem měla dvouletou praxi. Ukázalo se, že vlastně v tom dvaasedmdesátém roce tam brali opravdu devadesát procent lidí, kteří měli nějaké konexe komunistické. Jejich rodiče byli generálové, já když jsem šla na zkoušky, tak jsem si připadala jak na vojenské přehlídce, nebo tam byla dcera šéfredaktora Květů a takovéhle děti. A plus nás tam bylo asi pět, nebo ještě méně, možná čtyři, kteří jsme se tam dostali, protože jsme jediní splnili tenhle požadavek, že jsme měli tu praxi.“