Eva Hejdová

* 1953

  • „Já jsem se [do USA] chtěla dostat na pozvání otce, ale ten mi neodepsal. Tak potom jsem chtěla na pozvání od toho profesora do Chicaga, ale to se mi taky nepodařilo, protože mi to prostě neakceptovali v tom Svazu architektů. Pak mi někdo řekl o možnosti, že přes CKM se pořádají takový mezinárodní studentský brigády, kam jezděj lidi třeba do Francie sbírat nějaký ovoce nebo něco takovýho. A to že je vlastně organizace, která funguje skoro po celém světě a že je takováhle možnost a že toho člověka, kterej to vyřizuje, zná. Tak já jsem za tím člověkem šla, ale já jsem ho, upřímně řečeno, podplatila, tohohle člověka z toho CKM, aby se se mnou bavil. Takže jsem tam přišla potom a on mi říkal: ,Tak to tady pro vás mám. Můžete jet na 14 dní do Francie a dostanete 30 dolarů.´ A já jsem říkala: ,Víte, ale já nechci jet do Francie, nechci 30 dolarů a nechci na 14 dní, já chci na měsíc do Ameriky, chci 100 dolarů. A on se teda na mě díval opravdu jako vrána, protože říkal: ,Ale to už se tady dva roky nikomu nepodařilo se dostat zrovna na takovouhle brigádu.´“

  • „Já potom v tom dalším roce, to už jsem byla na střední škole, jsem byla členem takový organizace, která se jmenovala Svaz pražských středoškoláků, a přímo jsem na tom ústředí byla aktivní. A byla jsem aktivní i v tý škole, v tý době byly stávky na vysokých školách, byla ale i na středních, tak já jsem byla v tom stávkovém výboru na střední škole a šli jsme vyjadřovat solidaritu studentům. Třeba já si pamatuju, že jsem byla na novinařině, takže prostě jsem byla v tomhle akční a pořád jsem věřila, že se nějak bude pokračovat v tom, co se rozběhlo na jaře toho šedesátýho osmýho roku, ale bohužel se to nestalo.“

  • „Dodneška si to pamatuju, že jsem spala, přišla moje sestřenice, dcera tý Fridy, a přišla mě budit. Německy mi říkala, jako že k nám přišli Rusové, a jak jsem byla rozespalá, tak jsem vůbec nechápala, jako úplně jsem byla mimo. Mně tenkrát bylo asi 15, nebo ještě ani ne, takže vlastně tenkrát jsme byli před takovou otázkou. To byla moje máma, její přítel a já jsme tam byli a jsme ještě pokračovali do Jugoslávie, pak jsme se přes tu Vídeň zase vraceli a byla to vlastně taková otázka, jestli tam nezůstat, jo. Máma o tom uvažovala. Já jsem nechtěla tenkrát, protože jsem nevěřila tomu, že se to úplně zhatí tady a že to bude hrozný. Máma potom se taky rozhodla kvůli tomu dědovi, protože babička už nežila v tý době, takže by se o něj neměl kdo starat, takže jsme se nakonec vrátili.“

  • „Chvíli jsem se věnovala něčemu, co v té době tady vůbec neexistovalo, a to byla reklama, fotografická reklama. Takže si pamatuji, že jsem třeba fotila ďábelský kotlík, nebo reklamu na bižuterii v Jablonexu, nebo šaty, které se vyráběly v Centrotexu, ale fakt to bylo ještě takové hrozně v plenkách. Bylo zvláštní a složité vyřídit ty věci finančně. Vy jste nemohli dělat reklamu, aniž byste ty fotky donesli na něco, co se jmenovalo Fond výtvarného umění. To bylo v Mánesu a tam zasedali takoví staří páprdové, kteří se na to koukali, prostě si dělali nároky na to, že esteticky dokáží tu fotografii nějakým způsobem posoudit. A buď vás nechali přes tu komisi projít, nebo nenechali. Byla tam spousta všelijakých úplatkářských afér, že někoho nechali, protože to byl kamarádíček nebo jim dal nějaké peníze, a jiného zase nenechali. Byla to taková dost bizarní komise, ale nicméně bez té komise se nedaly ty fotografie zaplatit.“

  • „Můj otec bydlel deset minut od mého domu, stejně tak jako v Praze bydlel deset minut od mého domu. Tak já jsem tam šla, a protože jsem měla obavy, že se mnou třeba nebude chtít mluvit, protože on se mnou vlastně nikdy nechtěl mluvit, tak jsem dole řekla jméno, které jsem měla, já jsem se jednu chvíli jmenovala Eva Krákora, protože tak se jmenoval můj manžel. Takže jsem řekla tohle jméno a zalhala jsem a řekla jsem, že mu nesu dopis, protože jinak by mě vrátný nepustil nahoru. Takže vrátný mě pustil nahoru a já jsem skutečně svého otce konečně po těch třiceti třech letech uviděla. Ale bohužel on mi řekl, jak byl potřetí ženatý, že se vidíme prvně a naposledy, že měl s mojí matkou kolosální problémy a že vlastně tedy mě nechce vidět. Takže to byla pro mě taková docela tragická záležitost.“

  • „Moje druhá varianta byla, že zkusím novinařinu, protože jsem kromě toho také psala. Tam byla podmínka, že student musí mít dva roky praxi před tím, než se hlásí na vysokou školu. Což já jsem skutečně splnila, protože jsem někdy v sedmnácti letech opravdu začala pracovat pro Mladou frontu, nejdřív jako fotografka a pak jsem pro ně začala i psát takové malé věci. Vlastně v době, kdy jsem se hlásila na školu, tak jednak jsem měla vynikající výsledky ze školy, samé jedničky u maturity, jednak jsem tedy udělala velice dobře přijímací zkoušky a navíc jsem měla dvouletou praxi. Ukázalo se, že vlastně v tom dvaasedmdesátém roce tam brali opravdu devadesát procent lidí, kteří měli nějaké konexe komunistické. Jejich rodiče byli generálové, já když jsem šla na zkoušky, tak jsem si připadala jak na vojenské přehlídce, nebo tam byla dcera šéfredaktora Květů a takovéhle děti. A plus nás tam bylo asi pět, nebo ještě méně, možná čtyři, kteří jsme se tam dostali, protože jsme jediní splnili tenhle požadavek, že jsme měli tu praxi.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Příbram, 15.01.2019

    (audio)
    délka: 01:25:17
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 08.04.2024

    (audio)
    délka: 01:48:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 28.05.2024

    (audio)
    délka: 01:33:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Otec mi řekl, že se vidíme prvně a naposledy

Eva Hejdová, 1977/1978
Eva Hejdová, 1977/1978
zdroj: Archiv pamětnice

Eva Hejdová se narodila 26. srpna 1953 v Praze. Vyrůstala jako jedináček s maminkou a jejími rodiči, otec o ni nejevil zájem. Měla příbuzné ve Vídni, každoročně za nimi jezdili na návštěvu a už jako malá vnímala propastný rozdíl mezi životem v komunistickém Československu a na západě. Ve Vídni ji zastihla i zpráva o okupaci země vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. Už tehdy zvažovali emigraci, ale nakonec se vrátili. Její otec v roce 1969 emigroval do Spojených států, což negativně ovlivnilo její kádrový profil. Už na střední škole externě spolupracovala jako fotografka s deníkem Mladá Fronta, což jí v roce 1972 usnadnilo přijetí na Fakultu žurnalistiky na Univerzitě Karlově. Při studiích se vdala a narodila se jí dcera Kristýna, záhy se rozvedla. Nějaký čas se věnovala focení reklam, dělala knižní redaktorku, byla na volné noze. Později ji zaměstnali v časopise Československý architekt a díky tomu mohla služebně vycestovat na Bienale italských Benátek. Již v Itálii uvažovala o emigraci, podařilo se to až v roce 1985, kdy odešla do USA. Usadila se v New Yorku, pracovala pro foto studio Atlas a soukromé klienty (např. American Craft Museum, Smithsonian Institution, Whitney Museum of American Art či Heller Gallery). Podruhé se zde vdala, získala americké občanství a narodil se jí syn Tomáš. Až do revoluce se jí ale nepodařilo dostat do Spojených států dceru Kristýnu. V New Yorku žila až do roku 2005, kdy se vrátila do Čech. V roce 2024 fotila pro soukromé klienty v USA i v Čechách a žila v Rožmitále pod Třemšínem.