Mária Hejdová

„Tam byl zabitý dobytek. Nebylo tam ničeho. Nejenom Maďaři, ale i Němci tam byli dva roky. Tak to likvidovali, co se dalo. Žít se z něčeho muselo. Tak se vybil všechen dobytek a ta bída potom začala. Nebo ty miny. To je něco strašnýho. Každým krokem nevíte, kdy vás zabije mina. A před mýma očima dva kluky zabila. Ještě na ně moje mamka volala: ,Nechoďte tam, kluci, tam jsou miny.‘ Kopali jsme brambory, abychom si zachránili život. Oni tam šli a už tam zůstali. Už se ti kluci nevrátili. To je něco hroznýho. Bylo tam podminovaný kde co. Jmenoval se Vasil a po válce tam pět roků odminovával. A nakonec přišel kvůli minám o nohu.“

„Na vlastní kůži jsem to prožila. Mám to dodnes v sobě, jak ty Židy zastřelili. Byli tam chudáci jenom čtrnáct dní nebo tři týdny poté, co se vrátili z koncentračního tábora. Nevím, kdo to oznámil, že tam jsou. Někdo to musel ohlásit, protože tam přišli banderovci čtyřikrát. Vozama, ozbrojení. Na vlastní oči jsem je viděla. Hrůza, jakou oni působili. Ty náboje kolem sebe, čtyři vozy s koňma. Stačilo deset minut a ti Židi by byli zachráněni. Táta sám to, chudák, nezmohl. Já jako dítě jsem běžela. ,Běž honem k Vajdíkům. Táta je u Vajdíků. Jdou banderovci.‘ Já dítě, oblečená, v noci, utíkala k Vajdíkům oznámit, že jedou banderovci. Kdyby ti lidi nečekali. Kdo ohlásil, že se ti Židé vrátili, dodnes nevím. Vystříleli je tam. Jenom ta šestnáctiletá holka se zachránila. Moje maminka ji měla schovanou na půdě. Potom ji odvezli do Čech, ale to všechno organizovala maminka. Já si na všechno nepamatuju. Měla asi šestnáct nebo sedmnáct roků, když se vrátila. Ta se zachránila. Maminka zařídila, aby se zachránila.“

„Ještě bych zdůrazňovala, že můj tatínek byl velký partyzán. Najednou nad Ulič přiletělo letadlo a všichni se divili, co je. Vystoupili němečtí generálové. Jako Němci. Jako. Táta neřekl ani slovo. On to s těma kamarádama organizoval. Byli to Rusi v německých uniformách, přijeli si ofotit zákopy, co se tam dělaly. Ještě je pozvali v Uliči na zámek, kde udělali velkou hostinu. Maminka vařila. Já si pamatuju, že jsem tam přiběhla a maminka mi ještě dávala nějaké jídlo, co tam zůstalo.“