Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Hejtmanský (* 1941)

• narozen v roce 1941, žil v Německé Rybné

• v roce 1945 se rodina přestěhovala do Králík, kde otec vyráběl předměty ze dřeva

• v letech 1955–1959 studoval střední průmyslovou školu v Rychnově nad Kněžnou

• celý život pracoval v Tesle Králíky

• v roce 1964 se oženil s Jarmilou Krupařovou a narodily se jim tři děti

• velký vliv na něj měl manželčin strýc Antonín Honzák, po kterém zdědili betlém

• v roce 1968 uveřejnil v závodním časopise karikaturu na vstup vojsk Varšavské smlouvy

• věnoval se turistice, ochotnickému divadlu, zpěvu

• v roce 2022 žil se svou manželkou v Králíkách

Vladimír Hejtmanský se po válce přistěhoval s rodiči do pohraničních Králík, do domu po odsunutých Němcích. „Náš tatínek tam měl okamžitě vybavenou dílnu včetně soustruhu, kde vyráběl upomínkové předměty,“ vypráví pamětník. Po roce 1948 však jeho otec o živnost přišel, připravil ho o ni komunistický režim.

Vladimír chodil jako kluk do skautu a také ministroval v kostele. Na obou místech ho formovali lidé pevných morálních zásad, ať už to byl skautský vedoucí Antonín Honzák, anebo kaplan Týfa. Po průmyslové škole nastoupil do Tesly Králíky, kde pracoval celý život. Jeho celoživotní láskou se vedle manželky Jarmily stal sborový zpěv, turistika, cvičení, betlémářství. Unikátní pohyblivý králický betlém, který manželé Hejtmanští zdědili po strýci, dodnes ukazují široké veřejnosti.

Dědeček byl v zajetí na Sibiři

Vladimír Hejtmanský se narodil 3. května 1941 v Žamberku a bydlel s rodiči v nedaleké Německé Rybné. Matka Marie, narozená v roce 1907 jako Brdíčková, byla krajkářka. Její otec musel za první války narukovat, bojoval v Rusku a dostal se až do zajetí na Sibiř. Tam mu jeho manželka a matka poslaly poštou svou fotografii s malou dcerou, budoucí pamětníkovou maminkou. Na rub fotografie napsaly úpěnlivý vzkaz: „Pro Krista Pána, dejte mu to!“

Otec Koloman, narozený v roce 1908, přišel jako třináctiletý ze Slovenska do Čech, aby našel lepší živobytí. Narodil se v Lipovci u Martina a dostal se do Horního Jelení u Chocně, kde se ho ujala místní rodina. Vyučil se tam soustružníkem dřeva a pak pracoval v Rybné jako dělník v manufaktuře na výrobu dřevěných nástrojů. Tam se seznámil se svou budoucí manželkou a své příjmení Hajtmanský počeštil na Hejtmanský. První syn Marie a Kolomana Hejtmanských byl syn Koloman. Narodil se v roce 1940, ale v šestinedělí zemřel. O rok později se narodil Vladimír.

Po válce odešli do domu po odsunutých Němcích

„Maminka pěkně zpívala, hrála v Rybné divadlo, dokonce jí říkali ‚rybenská Nedošínská‘,“ komentuje pamětník. „Z války pamatuju střílení na návsi. Maminka mě sebrala z kostela, kde zrovna zpívala, a běželi jsme domů. Dívali jsme se na silnici a měli strach o tatínka. Ale nic se nestalo,“ vzpomíná.

Přidává také příhodu z konce války, kdy Němci ustupovali a po silnici šly kolony vojska. „Maminka nám dala do loktušky chleba a máslo, zavázala to a běželi jsme na vršek k lesu, odkud tatínek dalekohledem pozoroval pohyb vojáků. Když přešli Němci, začali jezdit Sověti,“ vypráví pamětník.

V některých částech republiky si sovětští osvoboditelé vybírali svou „daň“ za válečné útrapy. Záleželo vždy na konkrétní jednotce a jejím veliteli, zda docházelo k násilí na civilistech, nebo ne. Ženy ale měly strach všude. „Tatínek a já jsme spali na jedné posteli, maminka se sousedkou z druhého bytu spaly na půdě v seně. U nás v domě byla telefonní ústředna, takže k nám pořád někdo chodil. Jednou maminku na půdě obtěžoval sovětský voják, který tam navíc škrtal sirkami. Druhý den ho prý velitelé zastřelili,“ popisuje Vladimír Hejtmanský.

Hned po válce v roce 1945 si otec chtěl založit živnost na soustružení dřeva. A tak jako řada dalších lidí využil toho, že z pohraničí se budou odsunovat místní Němci a budou po nich volné domy a byty. Odešli do Králík, kde do války žili převážně němečtí obyvatelé.

„Bydleli jsme v domě ještě s rodinou, které dům patřil. Jmenovali se Chuchlovi a byla tam jejich babička, maminka a dva kluci. Tatínek jim padl u Stalingradu. Musel to být šikovný člověk, dělal řezbářské práce, vyráběl nábytek, našli jsme po nich řadu výkresů a hraček, které vyráběli,“ popisuje pamětník. Hejtmanští a Chuchlovi se respektovali, jejich děti si spolu rozuměly. Proto se s nimi loučili se smutkem. „Přijeli si pro ně v roce 1946 koně s žebřiňákem, naložili si pár ranců a odjeli do Lipky do soustřeďovacího lágru. Odtud je pak posílali do Německa,“ vzpomíná pamětník.

Na Králicku se vyřezávaly betlémy a upomínkové předměty

Koloman Hejtmanský začal hned vyrábět upomínkové předměty a prodávat je. Stejně jako to dělali před ním původní obyvatelé, dělal dřevěné křížky, obrázky, talíře a vozil zboží v neděli na vozíčku nahoru na klášter, kde je prodával poutníkům. Králíky byly poutním místem s rozsáhlým cizineckým ruchem a v 18. století se staly centrem řezbářské výroby hraček, devocionálií, betlémových figurek a celých betlémů.

Podomácké řezbářství dávalo na Králicku výdělek asi 560 řezbářům a jejich rodinám, z nichž většina zasedala k vyřezávání jen mimo sezonní práce. Do výroby dřevěných figurek se zapojovaly celé rodiny a přivýdělek to byl nuzný. Faktoři, kteří s figurkami obchodovali dál, je vykupovali za velmi nízké ceny. Králické betlémářství v podstatě skončilo s rokem 1945 a odsunem německého obyvatelstva.

V roce 1948 se pamětníkovi narodil bratr Jiří. Vladimír už chodil do druhé třídy a učil ho pan učitel Resl. „Byl to dobrý učitel, ale velký straník. Zemřel ve stejné době jako Gottwald a Stalin a jeho pohřeb v Králíkách vypadal jak státní pohřeb. Zpívali jsme mu písničky, když procházel pohřební průvod.“

Vladimíra ve škole přivedla ke zpěvu paní učitelka Pražáková. Měl svůj kroj a jezdil zpívat národní písně na různé akce. Také na střední škole ho ke zpěvu vedl profesor, který měl cimbál a založil studentský taneční soubor, v němž Vladimír zpíval.

Pracovitý otec trávil mnoho času ve své dílně. Po roce 1948 mu ale živnost s veškerým materiálem zabavili komunisté a musel vstoupit do komunální výrobny hraček. Byl z toho nešťastný. Později pracoval v matracárně. „Jako kluk jsem s ním chodil do lesa sekat ostřici, která se pak cpala do matrací. Chodili jsme až pod Králický Sněžník na paseky. Tatínek všechno sekal kosou, šlo to těžko. Trávu jsme pak sušili a ženy ji suchou cpaly do matrací. Doma ještě pracoval na soustruhu, který už nebyl jeho, a pomáhal komunální hračkárně s výrobou hraček,“ popisuje pamětník.

Kaplan ministrantům četl zakázanou literaturu

Klášter na Hoře Matky Boží v Králíkách-Hedeči se v letech 1950–1961 proměnil na internační středisko, kam komunisté soustřeďovali po akci K v dubnu 1950 odvlečené řeholníky. Kněží pracovali na polích a státním statku. „Sušili seno na loukách, jezdili s koňmi, tak jsme je potkávali. Maminka jim občas dala vodu. S lidmi ale nesměli mluvit,“ vzpomíná pamětník.

V roce 1953 je zasáhla měnová reforma, hlavně otcovo podnikání. Ale i kluci, kteří si šetřili peníze za ministrování v kostele a plánovali zájezd do Tater, o všechno přišli a nejeli nikam.

Otec byl evangelík, maminka katolička – a právě ona vedla své syny k víře. Chodili ministrovat do kostela a ministrovali s nimi i hoši z místního dětského výchovného ústavu. „Měli jsme úžasného kaplana Týfu, který se o nás staral. Četl nám zakázanou literaturu o anglických letcích, měli jsme svoji klubovnu, hráli jsme divadlo, ping-pong. O velkých svátcích jako Boží Tělo nebo Vzkříšení chodilo početné procesí po náměstí, nás ministrantů tam bylo třeba padesát. Lidé z města i okolních vesnic šli alejí, kterou lemují kapličky křížové cesty, přímo na klášter,“ vzpomíná pamětník.

V roce 1958 překročili jako sedmnáctiletí mladíci s kamarádem na Králickém Sněžníku omylem polskou hranici. „Stáhla nás tam polská hlídka, psali s námi protokol. Kdo po válce omylem překročil hranice, šel na týden do Varšavy uklízet trosky nebo týden pracoval u sedláka. Nás už tohle nezastihlo. Ráno si pro nás ze Starého Města přijeli naši příslušníci Veřejné bezpečnosti. Pak nás drželi celý den na služebně a vyslýchali. V Králíkách byl ale slušný velitel pohraniční stráže, který z toho nedělal tragédii. Zaplatili jsme jen auto, kterým nás vezli, asi sto padesát korun pro každého,“ popisuje pamětník.

Strýc ho nadchl pro turistiku

V mládí nejen rád zpíval, ale i sportoval, hrál fotbal, cvičil. V měšťance dokonce postoupili s králickým družstvem do dorostenecké ligy. Když pak studoval průmyslovou školu v Rychnově nad Kněžnou, jezdili na fotbalové zápasy po celém kraji. V roce 1959 Vladimír Hejtmanský odmaturoval a nastoupil do Tesly Králíky, kde také hned šel do Československého svazu mládeže (ČSM). V letech 1960–1962 absolvoval vojnu v Chrudimi a Čáslavi u automobilního praporu. Kvůli karibským událostem jim byla tehdy služba o měsíc prodloužena.

Po vojně se vrátil do Tesly jako mistr výroby. Ve skladu tam pracovala i jeho budoucí žena Jarmila Krupařová, narozená v roce 1943. Sblížili se při hraní ochotnického divadla, které režíroval její strýc Antonín Honzák. V roce 1964 se vzali a v letech 1966, 1969 a 1974 se Hejtmanským narodily tři děti. V této době měli pod ČSM bigbítovou skupinu Lumen. Po čtyřech letech se ale kapela rozpadla. Vladimíra Hejtmanského jako předsedu organizace také zvali na schůze závodního výboru KSČ, kde ho přiměli ke kandidatuře do strany.

Skauting v Králíkách vedl Antonín Honzák, do jeho oddílu Vladimír chodil po válce už jako vlče. Jeho působení mezi mládeží však bylo s nástupem komunistického režimu potrestáno, jak vypráví pamětník: „Strýc Honzák byl v padesátých letech za skauting zavřený na tři a půl roku. Když ho pustili, vyučil se zedníkem a stavěl kravíny pod Orlickými horami. Později dělal účtařinu. Byl všestranně nadaný. Mimo ochotnického divadla a skautingu dělal turistického značkaře. Moc rád jsem s ním chodil po lese.“ 

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 se ale všechno otočilo. „Nesouhlasil jsem se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, a tak mě jako kandidáta vyškrtli z KSČ. Za Svaz mládeže jsme totiž tiskli měsíčník ‚Tesláček‘ a po 21. srpnu 1968 jsme na jeho titulní straně uveřejnili karikaturu – kresbu boty s nápisem ‚SSSR‘ přes mapu Československa. A to byl špatný čin,“ vysvětluje pamětník. 

Králický betlém po strýci ukazují i veřejnosti

Mladá rodina Hejtmanských bydlela v domě na náměstí, kde žil i strýc Honzák. Právě on měl velký vliv na jejich život – svým příkladem, aktivitou, prací pro druhé, morálními zásadami. Byl člověkem mnoha zájmů. Během života si například postavil tři a půl metru dlouhý králický betlém s řadou pohyblivých scén a tři sta padesáti figurkami. „Typické barevné králické figurky nakoupil od Josefa Schwarzera, sám si udělal dřevěné chaloupky, namaloval horizont s výjevem pohoří Králického Sněžníku, pohyblivý mechanismus si vyrobil v dílnách výchovného ústavu, kde pracoval. Betlém je starý 46 let,“ vypráví pamětník.

Josef Schwarzer (1907–1985) byl jedním z nejznámějších králických betlémářů. Vyřezával figurky různých velikostí a jeho žena je malovala lihovými barvami. „Schwarzerovi bydleli na Hedeči a vyřezávali celoročně. Bylo za to málo peněz. Jako malý kluk jsem do jejich chalupy s tatínkem chodil. Na plotně měl vždy obrovský hrnec s horkou vodou a v tom namočené smrkové špalíčky, aby změkly a zbavily se smůly,“ popisuje pamětník.

Dodnes staví Vladimír Hejtmanský rodinný betlém, který jim odkázal strýc, a každý rok k nim během vánoční doby přijde až sedm set návštěvníků zhlédnout ojedinělou stavbu. „Stavím ho se synem asi pět dní. Když jsem ho stavěl sám, trvalo to několik týdnů,“ dodává.

Vladimír Hejtmanský po Antonínu Honzákovi převzal vedení turistického oddílu v Králíkách, pořádal výlety, s partou absolvoval nesčetné vysokohorské pochody po horách celé Evropy, ale i po Himálaji. Ještě v roce 2022 zpíval ve sboru, nacvičoval na sokolský slet 2024, zvládal dálkové pochody, například i 42 kilometrů. Čestný dárce krve denně nevynechal desetikilometrovou procházku. Není divu, že heslo, kterým uzavřel své vyprávění pro Paměť národa, bylo: „Pohyb je život.“