Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Helšusová (* 1950)

• narozena 1. prosince 1950 v Kamenickém Šenově

• roku 1970 nastoupila ke studiu na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci

• v atmosféře nastupující normalizace studia předčasně ukončila

• pracovala jako knihovnice

• na počátku 70. let partnerkou výtvarníka Zdeňka Sýkory

• vdala se za herce Václava Helšuse

• v období normalizace se přátelili s lidmi s disentu

• v listopadu 1989 stála u zrodu libereckého Občanského fóra

• v letech 1990–2008 aktivní v komunální politice

• zakladatelka Veletrhu dětské knihy v Liberci

Dagmar Helšusová se narodila 1. prosince 1950 v Kamenickém Šenově jako Dagmar Gregorová. Oba její rodiče se živili řemeslem. Matka Dětmara Gregorová pracovala jako dámská krejčová. Tatínek Josef Gregor byl sklářem. Rodinné zázemí, to, co „viděla, slyšela“, čeho byla svědkem, se do její duše zapsalo. Doslova říká, že „se ze mě stal člověk, kterým jsem teď“. Rodina bývala často pohromadě. Společné neděle byly neodmyslitelnou součástí každého týdne. Rodiče i prarodiče jí byli velkou oporou. Díky tomu také ona sama později v roli manželky a matky investovala mnoho času do  pěstování vztahů ve vlastní rodině.

Důležitou roli v životě pamětnice hráli i další lidé, třeba sousedé Grohmanovi, které malá Dagmar často navštěvovala. „Paní Grohmanová vždy donesla hrnek teplého mléka.“ Bylo u nich dobře. Doba ovšem svobodnému hospodaření nepřála. Když Grohmanovým vzali statek i všechno zvířectvo a chtěli si přijít pro koně, pan Grohman se oběsil. Tyto smutné vzpomínky z let kolektivizace narušily jinak harmonické dětství Dagmar a připravily ji na ne zcela jednoduchý život.

Měli jsme pocit, že se nám otevírá svět

V roce 1957 nastoupila Dagmar do malotřídky v Práchni, ze které později pokračovala na školu v Kamenickém Šenově. Tou dobou se také učila hrát na klavír. Za učitelkou hudby dojížděla do nedaleké České Kamenice. Město si zamilovala, a proto zde později nastoupila na Střední všeobecně vzdělávací školu. Středoškolské studium nakonec dokončila v Lounech, kam se rodina později přestěhovala. Jak v České Kamenici, tak v Lounech potkala mnoho inspirativních učitelů. Jedním z nich byl také profesor Vladislav Mirvald, výtvarník a čelní představitel českého konstruktivismu, který ji „naučil milovat umění“. Právě vrcholila 60. léta, a jak Dagmar Helšusová vzpomíná: „Byla to krásná doba, kdy jsme měli pocit, že se nám otevírá svět, a tito profesoři tomu velmi napomáhali.“

Pod vlivem své učitelky českého jazyka se Dagmar, tehdy ještě Gregorová, například rozhodla na sklonku roku 1967 jet podívat na IV. sjezd Svazu československých spisovatelů. Slábla cenzura, otevírala se nová témata. Mladé sedmnáctileté dívce se začínalo zdát, že bude líp a jinak.

Měla jsem tu rodinu a nedovedla si představit, že bych je už nikdy neviděla

O to tvrdší pád do reality přinesl zážitek z 21. srpna roku 1968. Tatínek tehdy sbalil vše potřebné a připravoval rodinu na možnou emigraci. Nikdy k ní nedošlo, i když se Dagmar samotné později k odchodu z vlasti naskytla příležitost. V roce 1970 nastoupila na Vysokou školu strojní  a textilní v Liberci. Původně sice plánovala jít studovat DAMU, ale nedostala se tam. A tak se na radu bratrů Traxlerových přihlásila na přijímací zkoušky na „techniku“, protože „tam chodí málo studentů, tam se dá dostat“. Úplně zadarmo ovšem přijímací zkoušky ani zde nebyly. Dagmar velmi pomohly zděděné matematické vlohy. 

Hned po nástupu na univerzitu ji vyslali na krátký studijní výjezd do Západního Berlína. Němečtí akademici jí prý sami nabídli možnost emigrace. Dagmar vzpomíná: „Možná že kdyby to bylo v jiné části světa, tak bych to dokázala. Ale ten Západní Berlín mi přišel tak uzavřený svět sám pro sebe. Ten malý prostor, bez možnosti pohybu kamkoli jinam. A koneckonců, měla jsem tu celou rodinu a nedovedla jsem si představit, že bych se s nimi neviděla,“ vzpomíná. Profesora, který její výjezd zprostředkoval, prý zaskočilo, když ji po návratu do Československa na univerzitní chodbě potkal. Nečekal, že se vrátí, zvláště když možnosti vycestovat na Západ byly stále vzácnější. Pamětnice zmiňuje ještě jeden výjezd za kamarádkou do Itálie, jinak pro ni pomyslná železná opona zůstala uzavřená až do roku 1989.

Nastupující normalizace se projevovala také v univerzitním životě. Studenti se měli nadále sdružovat pouze v Socialistickém svazu mládeže, studentské kluby byly postupně zakázány. Dagmar uvádí, že se tehdy na žádost jednoho z vyučujících rozhodla přestoupit jako pomocná vědecká pracovnice na katedru marxismu a leninismu a pod hlavičkou SSM založila nový S klub, který měl nahradit ty dříve zrušené.

„Možná jsme byli naivní a hloupí, ale tehdy jsme si ještě nemysleli, že bude všechno úplně špatně. Netušili jsme, že takhle to nepůjde, že nám to nikomu neprojde, takové nesmysly,“ vzpomíná Dagmar Helšusová. Celková atmosféra na univerzitě se měnila, mnoho profesorů muselo odejít. V nesvobodném prostředí mladá studentka zůstávat nechtěla, a proto svá studia předčasně ukončila.

Zdeněk Sýkora a Václav Helšus

Dagmar prý byla v ročníku na univerzitě ve svém oboru jedinou dívkou mezi samými muži. Říká, že i přes technické zaměření studia udržovala kontakty s uměleckou scénou. Po předčasném odchodu ze studií nastoupila jako knihovnice do liberecké Krajské vědecké knihovny (tehdy Knihovny Václava Kopeckého). Nejprve začínala v oddělení pro dospělé čtenáře. Postupně se ale specializovala na dětskou literaturu a tento zájem jí vydržel až do důchodového věku.

Ještě v době studií navázala vztah s významným českým malířem Zdeňkem Sýkorou. On jí, jak vzpomíná, ukázal „nádherný svět výtvarníků“. Život s o třicet let starším mužem, udržujícím přes sběratelku výtvarného umění Medu Mládkovou aktivní styk se zahraničím, ovšem příliš pozitivně nepůsobil na její okolí. Jak jí na nuceném pohovoru vysvětlil vedoucí ročníku, bylo takovéto soužití údajně společností považované za „nemorální“. Přestože prý šlo o krásný vztah, neshoda v otázce, zda mít děti, pár nakonec rozdělila. Po čtyřech společných letech se proto přátelsky rozešli. Zato s libereckým hercem Václavem Helšusem již v otázce založení rodiny souzněli. Svatbu měli v roce 1974 a postupně se jim narodily dcery Magdalena přezdívaná „Lenka“ a Tereza.

Václav Helšus patřil v sedmdesátých letech ke hvězdám libereckého divadla Ypsilon. Odmítal ale vstoupit do komunistické strany, což jeho kariéru přibrzdilo. Zvláště televizní nabídky přicházely jen zřídka. Snížená možnost herecké seberealizace se logicky odrazila ve výši manželova platu, a rodina se proto musela výrazně uskromnit. 

Dagmar Helšusová v této době trávila čas s dětmi na mateřské dovolené. Do zaměstnání se vrátit nemohla, protože rodina nedostala doporučení pro přijetí dětí do mateřské školy. Soukromý čas s dětmi se ještě prohloubil po přestěhování divadla Ypsilon do Prahy v roce 1978. Václav Helšus, jako jeho stálý člen, musel trávit většinu týdne zde, a proto se jeho kontakt s rodinou oslabil. Matka s dcerami prožila mnoho času na chudě vybavené chalupě u Jablonného v Podještědí, kterou si za pomoci přátel a příbuzných přebudovávali. Za tato neplánovaná omezení je ale dnes v lecčem vděčná. Právě díky nim si s dcerami vybudovala hluboký a dodnes trvající intenzivní vztah.

Po zklamání z politického zneužití divadla Ypsilon se Václav Helšus rozhodl ze souboru odejít. Dva roky ještě strávil v Národním divadle, zklamání přišlo ale i z poměrů zde. Situace tak herce nakonec přivedla zpět do Liberce, do divadla F. X. Šaldy.

Manželé se v této době setkávali s mnoha disidenty. Kvůli těmto přátelstvím a bývalému vztahu Dagmar se Zdeňkem Sýkorou se o ně zajímala StB a její konfidenti. Jak později Helšusovi zjistili, byli spolu se svým sousedem filozofem Bohumilem Nuskou sledováni rovnou ze tří okolních bytů. „Kdybych to bývala věděla, tak jsem se nebála jít večer sama domů, protože jsem byla hlídaná. Nic se mi nemohlo stát,“ směje se dnes pamětnice.

Lidé přede mnou utíkali, nechtěli si nic vzít

Manželé sice nechtěli spolupracovat s komunistickým režimem, nesnažili se ale – kromě podílu na distribuci některých zakázaných knih – jakkoli aktivně vystupovat proti němu. Změna přišla až 18. listopadu 1989. Dagmar Helšusové ten den volal manžel z práce, aby s dcerami nenavštěvovala večerní představení malé scény Šaldova divadla v Liberci, protože se „něco děje“. To jí naopak podnítilo k tomu, aby nechala dcery doma a sama se do divadla vydala. Divadelní představení se toho večera nekonalo. Režisér Petr Palouš místo toho přečetl deklaraci pražských divadel vyzývající ke stávce. Liberecké divadlo se jako první mimopražská scéna přidala ke stávce pražských umělců. Ne všichni v sále ale chtěli o nové situaci diskutovat a hodně lidí bez jediného slova prostor opustilo. V malém sále tehdy nakonec zůstalo jen asi osm lidí.

Ještě ten večer si Dagmar Helšusová vzala zbylé tiskoviny dovezené Petrem Paloušem z Prahy a přenesla je do „velkého“ Šaldova divadla, kde je rozdávala návštěvníkům opouštějícím večerní operní představení. Chtěla své okolí alespoň „informovat, že se něco děje, že se stalo cosi v Praze, že je tady prohlášení“. U všech diváků ale pochopení nenašla. „Spousta lidí přede mnou utíkala, nechtěla si nic vzít,“ dodává.

Z atmosféry večerního Šaldova divadla si nakonec Dagmar Helšusová pamatuje především strach, i svůj vlastní: „K těmto akcím mě hnal jakýsi mateřský pud. Říkala jsem si, jestli něco začalo praskat, musíme do toho dostat co nejvíc lidí, jinak všichni moc špatně skončíme. Měla jsem v sobě mateřský a sebezáchovný pud. Opravdu jsem se bála, aby se to někde neuzavřelo a nezačali nás všechny sbírat a zavírat.“

Začala spolupořádat večery v divadle, jezdit informovat o aktuálním dění do továren a škol. Zdaleka ne všude ji přijali s pochopením. Například na libereckém gymnáziu se návštěvě aktivistů bránil nejen ředitel, ale také někteří rodiče. Dagmar Helšusová vzpomíná, že jí někteří z nich na večerní schůzce vyčítali, jak si mohla dovolit zatahovat do složitých situací jejich děti. Postupně ale i ona mohla pozorovat, jak přibýval počet návštěvníků diskuzních divadelních večerů. Strach mezi lidmi opadával.

Úkryt před zatýkáním na infekčním oddělení

Dagmar Helšusová stála u zrodu liberecké pobočky Občanského fóra. Začaly se šířit zvěsti o zatýkání. V den údajně plánovaného zátahu ji spolu s ostatními odvezli z domova do bezpečí, konkrétně na infekční oddělení liberecké nemocnice. K zátahu nakonec nedošlo, ale Dagmar si vybavuje, o jak stresovou situaci tehdy šlo. Měla strach hlavně o své děti. 

Na Štědrý den roku 1989, tedy ve dnech, kdy už bylo zjevné, že revoluce „vyhrála“, zavolal Dagmar Helšusové příslušník Sboru národní bezpečnosti (SNB) a naléhavě ji žádal o pomoc. V nedaleké věznici v Minkovicích se prý vzbouřili vězni a žádali představitele Občanského fóra. S kaprem na stole začala Dagmar Helšusová zjišťovat, kdo by s ní mohl do věznice jet. S Janem Šolcem a Miroslavem Šafkou pak do věznice vyrazili. Přivítal je zde hřmotný pokřik: „Už jsou tady!“ Tříčlenná delegace vystoupila z auta, zvedla ruce, zvedla prsty do písmene V a odpověděla slovy: „Už jsme tady!“ Pokřik vězňů působil ovšem hrůzostrašně nejen na mladé členy vězeňské ostrahy, klepající se strachy, ale nakonec i na členy delegace Občanského fóra. Oba muži se proto s Dagmar Helšusovou domluvili, že do věznice půjdou sami.

Posunout tuto zemi dopředu

Dagmar Helšusová od roku 1990 opakovaně kandidovala ve volbách do městského zastupitelstva v Liberci. Nejprve za Občanské fórum, později za Stranu svobodných demokratů a následně za Stranu pro otevřenou společnost.

Jako knihovnice se nejlépe orientovala v kulturní oblasti. Přijala proto místo náměstkyně pro školství a kulturu. Své místo v politice chápala především jako poskytování služeb těm, kteří je mohou využít – ředitelům škol a kulturních zařízení. Oni lépe než politik vědí, jaké inovace ve svých organizacích potřebují. Říká, že chtěla pomoci posunout tuto zemi dopředu, „vnést svou trošku do mlýna“.

Zpočátku v tomto ohledu vnímala souznění s ostatními politiky. Atmosféra se ale měnila. Postupně pochopila, že svou úlohu nemůže vykonávat zcela v souladu se svým prvotním předsevzetím služby druhým. Když se jí přiblížil důchodový věk, politiku opustila. Dva roky ale ještě vykonávala funkci ředitelky Krajské vědecké knihovny. Dodnes zůstala aktivní v oblasti dětské četby. Mimo jiné založila Festival dětského čtenářství, později přejmenovaný na Veletrh dětské knihy, pořádaný každoročně v Liberci. A i nadále se snaží nastolovat důležitost vzdělávání dětí v četbě a v oblasti čtenářské gramotnosti.