Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Hemzal (* 1930)

• narozen 23. června 1930 v Brně-Žabovřeskách

• zažil bombardování za druhé světové války

• v dětství svědek následků heydrichiády

• členem Sokola a svazu mládeže v Brně

• vyučen obchodním příručím

• vedoucím prodejny

• od poloviny 50. let pracovníkem a později ředitelem závodu výroby traktorů

Jiří Hemzal se narodil 23. června 1930 v Brně-Žabovřeskách. Od roku 1936 začal chodit do Žižkovy školy, která se po válce přejmenovala na Sirotkovu, po svém někdejším řediteli, jenž byl nacisty zavražděn v Mauthausenu.

Ze školních lavic do krytů

Již v roce 1937, kdy Jiří chodil do druhé a později do třetí třídy, se ve školách postupně objevovala nová opatření. „Zničehonic jsme jako děcka začaly trénovat odchody do sklepa jako protileteckého krytu. Dále jsme se učily navlékat plynové masky. Prostě se připravovala válka. Jaká bude, nikdo netušil.“ Po mnichovské dohodě v roce 1938 a ztrátě pohraničních oblastí bylo Československo 15. března 1939 obsazeno německými vojsky. „Ve škole se děly věci. Místo abychom šli z obecné páté třídy do první měšťanky, přeložili nás hned ze čtvrté třídy do druhé měšťanky. Toto plynulo z nařízení Němců, kteří nám také sebrali hodinu dějepisu a místo toho nám přidali němčinu.“

Schyluje se k válce

Kousek od domu Hemzalových se uvolnil byt a nastěhovala se tam židovská rodina se dvěma dětmi. „S těmi jsme si mohli hrát, jedině když si vzaly kabáty a převrátily je naruby, aby tu hvězdu měly zespodu. Aby ta jejich hvězda, co musely nosit, nebyla vědět. Protože ten [soused] fašista by to udal gestapu. Pořád vyhrožoval gestapem, i tátovi, když měl rádio.“ Jiřího tatínek totiž pravidelně poslouchal večerní vysílání z Londýna a z Moskvy.

Za války

Od roku 1939 se značně změnilo chování Němců k českým obyvatelům, včetně chování rodin, se kterými byli Hemzalovi v předchozích letech za dobře, a nijak zvlášť neřešili, kdo je jaké národnosti. „Po okupaci začali Němci být značně agresivní, zejména tedy k Židům, ale také k Čechům, kteří byli buď organizováni v Sokole, nebo v Junáku, či v Orlu, a byli tam aktivnější. Tyto činovníky převážně zatýkali a hodně jich popravili.“ Poblíž domů Hemzalových také bydlel jeden Němec, který byl zapřisáhlý nacista. „Na zahradě si zbudoval takový oltář, tam měl Hitlera a každý den ráno vždycky přišel, pozdravil ho tím ‚Sieg Heil‘ a ‚Heil Hitler‘ a tak nějak trochu terorizoval psychicky tady to okolí. My když jsme ho nepozdravili německy, tak to nebylo dobře. Začal lidem i těm ostatním nadávat do českých sviní čili prasat a slibovat, že budeme všichni viset tady na lípě.“

Doba heydrichiády

Během války byl neustálý nedostatek potravin a zboží a vše fungovalo na přídělový systém. Jiřího prarodiče obhospodařovali svá malá pole, z jejichž úrody si doplňovali stravu. „Němce jsme ve válce my jako děcka zejména pocítily po atentátu na Heydricha, kdy bylo vyhlášeno stanné právo. Když jsme šly do školy nebo ze školy, směly jsme jít jen dva, nesmělo spolu chodit víc lidí. Platilo to i pro nás pro děcka. Večer do osmé hodiny se muselo být doma, pokud někdo opustil domov, měli němečtí vojáci, kterých tu bylo dostatek, přikázáno takového člověka zastřelit.“

Bombardování Brna

Během učení Jiří zažil dva těžké nálety. „První nálet, který byl někdy v červenci, a byli jsme dopředu povoláni pracovat v družstvu Včela. Zažil jsem ho ve sklepě na Družstevní ulici, což byl sklep Včely, a viděli jsme přímo, jak nalétají od Líšně americká letadla, jak se z nich oddělují bomby. Okamžitě jsme vběhli do krytu a za několik sekund se ozvaly obrovské výbuchy. Ve sklepě jsme měli pocit, že se bortí sklep, že se hýbou stěny a podlaha. A to nás přimělo k tomu – nás tam bylo asi dvacet až třicet –, že jsme všichni byli na kolenou a modlili se, modlili se Otčenáš.“ Bombardování, které mělo za účel zlikvidovat zbrojovky, Jiří přežil, ale nedlouho poté zažil velký nálet podruhé. „Utekli jsme již v deset hodin z práce, dostal jsem se domů a kolem jedenácté hodiny začalo obrovské dunění. A to jsme poznali, že to není dunění, které jsme vždycky slyšeli v pátek, když Američané bombardovali dole Rakousko a Vídeň, ale že se třepe zem tady. To znamenalo, že byl obrovský nálet na Brno, Brno-střed. Ti Američané měli vždycky tu smůlu, že málokdy se při těch velkých náletech, při těch dvou náletech, trefili do fabriky. Vždycky to odskákaly domy civilistů a civilisté i někdy v ulicích, pokud se neschovali. Ten poslední velký nálet jsem se vracel odpoledne do práce a střed města od náměstí Svobody a tam ty ulice, domy byly většinou napadeny, hodně jich nebylo, hodně jich hořelo, prostě byla to ta hrůzná epizoda války.“

Konec války ve sklepě

V dubnu 1945, těsně před osvobozením Brna, se rodina Hemzalových přestěhovala do sklepa svého domu, aby se ochránila před nálety. Bydleli zde asi čtrnáct dní. „Týden před tou frontou duněla pětadvacátého těžká střelba, minomety spadly tady na jeden dům. Tam byla dvoumetrová díra ve střeše. K nám to spadlo do zahrady. A šestadvacátého najednou začal být takový klid. Nebylo slyšet ani střílet kulomety, ani nějaké takové velké, jenom sem tam rána z pušky. A táta se šel podívat ke dveřím, co se děje, no, a dolítl a křičel: ‚Už jsou tady Rusi, pojďte se podívat!‘“ Rusové rozstříleli postavené barikády dělem a strhlo se několik přestřelek s Němci, kteří utíkali. „Byla obloha v mracích, všechno v kouři. Němci v táboře, kde byl sběrný tábor, dřevěná kasárna, tak tam byly takové zahrádky, my jsme tam taky měli zahrádku, ale Němci tam podpálili naftu a benzin a cokoli mohli, tak ničili. A tak to tady bylo všecko zakouřeno, všude černo a nebylo vidět. No, a po ulicích to bylo také hodně rozbité, rozmlácené, dost domů bylo poničených.“ V Brně lidé vlastnoručně bořili německé domy a Rusové jim s některými pomáhali tanky. Potom asi během týdne začali lidé chodit opět do práce, ale byl nedostatek vody a elektrického proudu.

Z měšťanky do učení

Ve 14 letech Jiří absolvoval měšťanku a vstoupil do učení na obchodního příručího v družstvu Včela. Vyučil se v roce 1947 a byl pověřen jako vedoucí prodejny v Brně, kde se také seznámil se svou budoucí ženou Annou. Odmala byli oba členové Sokola a později také svazu mládeže. Vzali se v roce 1951, ovšem měsíc po svatbě musel jít Jiří na dva roky na vojnu. V roce 1957 se Hemzalovým narodil syn. Mezitím začal Jiří pracovat v závodu výroby traktorů, kde si jako dělník vydělal více než coby pracovník distribuce. Během své práce si dodělal průmyslovou školu a později se vypracoval až na ředitele závodu. V roce 1990 odešel do důchodu a stále žije ve svém rodném domě v Brně-Žabovřeskách.