Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Henclová (* 1920)

• narodila se 26. ledna 1920 ve Vysokém Mýtě

• otec Jan Weisz zasvětil život armádní hudbě

• po obchodní škole se přestěhovala k tetě do Prahy

• počátkem roku 1939 pracovala v pražském obchodním centru Bílá labuť

• v Praze prožila začátek německé okupace

• po začátku války se přesunula za otcem do Čáslavi

• pracovala v židovské firmě na výrobu kořalky

• koncem války prožila spojenecké nálety v Kolíně

• odmítla podepsat lživý dokument o kolaboraci svého nadřízeného

• po válce našli s manželem nový domov a práci v Karlových Varech

• v roce 1968 emigrovala její mladší dcera

• v roce 2024 žila v Karlových Varech

Marta Henclová se narodila ve Vysokém Mýtě, kde také strávila své dětství a dospívání. S počátkem druhé světové války se ocitla v Praze u své tety. Sotva nastoupila jako pokladní do obchodního domu Bílá labuť, městem se hnaly zástupy německých vojáků při obsazování Československa. Konec války včetně spojeneckého bombardování prožila pamětnice v Kolíně. 

Otec dostal pohlavek, že neví, jak se má podepsat

Marta Henclová se narodila 26. ledna 1920 ve Vysokém Mýtě. Otec Jan Weisz působil jako dirigent Československé armády, maminka Božena (za svobodna Raková) se starala o domácnost.

Otec Jan Johann Joseph Weisz se narodil 8. listopadu 1889 ve Vídni. Jeho rodina však pocházela z Moravy. Otcovi rodiče se jmenovali česky – Vajzovi. Ve 14 letech ho dal otec Jan Johann Vajz na vojenskou hudební akademii v Budapešti. Do té doby ani nemluvil česky. Podepisoval se tedy německy Weisz a jeho táta Vajz mu za to spílal. Pak putoval do Prahy a po první světové válce byl přesunut do Vysokého Mýta, kde sloužil u 30. pěšího pluku. Hrál na housle i trumpetu a měl hodnost rotmistra. „Rodiče byli taková střední vrstva,“ dodává pamětnice. Když mu bylo 50 let, zrušili se vznikem protektorátu armádu. Těžce nesl, že musí pověsit vojenskou uniformu na hřebík a obléknout si civil. „To pro něj muselo být hrozné. Dostal žaludeční vředy, strašně se litoval,“ vzpomíná pamětnice.

Maminka Božena Weiszová (rozená Raková) pocházela z Prahy. Narodila se roku 1887 jako jedno z 19 dětí a byla vyučená kloboučnice. Zemřela, když bylo pamětnici šest let. Rodiče maminky byli velcí vlastenci, její dědeček měl v Praze šantán. Vystupovaly tam dvě jeho dcery, a protože se jmenovali Rakovi, říkali jim Račice. 
Pamětnice prožila poklidné dospívání ve Vysokém Mýtě. Chodila do Sokola i Skautu, v létě navštěvovala tenisové kurty, v zimě bruslila. Studovala obchodní školu. Po smrti maminky o pamětnici pečovala spřízněná rodina Turínkových. 

Do prvního zaměstnání nastoupila v roce 1937 ve Vysokém Mýtě. Jednalo se o továrnu na zpracování masa a tuku. Když se po dvou letech továrna zavřela, bylo těžké najít práci jako úřednice. A tak se pamětnice počátkem roku 1939 přestěhovala k tetě, bývalé herečce, do Prahy. Chodila se dívat na inzeráty ke kavárně Slavia a jednou ji teta poslala k obchodnímu domu Bílá labuť, který se měl brzy otvírat. „Přišla jsem k Labuti, v 6. patře byly kanceláře a fronta se táhla až dolů. Nepotřebovali úřednici, ale pokladní,“ vzpomíná. Do zaměstnání nastoupila 1. března 1939, obchodní dům se otevíral 19. března. Mělo se jednat o největší obchodní dům ve střední Evropě. Technickou vymožeností celé stavby byl potrubní systém, který spojoval jednotlivé prodejny s centrální pokladnou. „Prodavačka dole v prodejně dala do válce peníze a lístek a to přišlo k nám. Stály jsme tam tři a tři ženy, mezi námi pás. Válec jsme rozbalily, vrátily na bankovku, daly tam razítko a paní to podle čísla poslala zpět do správného patra,“ popisuje.

Než jsem došla do práce, Němci pořád jezdili

Než se stihla Bílá labuť otevřít, začala okupace Československa německými vojsky. „15. března jsem šla pěšky do Labutě ze Smíchova Na Poříčí a pamatuju, jak jela motorka se sajdkárou a v ní vždycky tři ozbrojení Němci. Tekly mi slzy. Lidi stáli podél silnice. Někdo hrozil, někdo plakal. Bylo strašné počasí – chvíli pršelo, chvíli padal sníh. Chodila jsem po hlavních třídách – a než jsem došla do práce, pořád jsem potkávala Němce,“ popisuje. Po otevření obchodního domu nebyla třeba ani reklama, fronta se táhla daleko. Většina lidí šla nakupovat potraviny, protože čekali, že bude válka.

Po necelých třech měsících v Praze dostala pamětnice telegram od nevlastní matky: „Přijeď, v Čáslavi hledají úřednici.“ Otec se totiž krátce předtím znovu oženil a přestěhoval se. A tak nastoupila do židovské firmy na výrobu kořalky v Čáslavi. Dostávali příděly lihu a vařili například rum. Ve firemním obchodě pracoval i jistý učitel, který s rumem kšeftoval. Někteří členové rodiny a zaměstnanci firmy pak zřejmě museli do transportu. 

Psal se rok 1942 a tehdy dvaadvacetiletá Marta Henclová prožívala jedny z nejtěžších chvil svého života. Rozbíhal se totiž teror po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. Čin výsadkářů považovala pamětnice za hloupost. Následné represe vnímala jako příliš velký trest, který dopadl na mnoho vzdělaných lidí. „Denně říkali, kolik lidí bylo zatčeno, kolik jich popravili. To bylo hrozné,“ vzpomíná Marta Henclová. „Člověk nevěděl, jestli se ho to taky nedotkne.“ Strach měla z udavačů, tím spíš, že např. poslouchali zakázaný „Londýn“. Každý den kupovala noviny a četla, koho zatkli, ale hlavně koho popravili.

Naštěstí se přiblížil konec války, který prožila Marta Henclová v Kolíně. Zpočátku tam dojížděla z Čáslavi vlakem. Pak viděla, jak letadla jeden z vlaků ostřelují. Bála se, a tak zůstávala v Kolíně. Tam také nakonec zažila nálety spojenců. „Vybombardovali nám celý potravinářský sklad v Zálabí. Nejdřív, když lítaly letadla, tak jsme vždycky všichni z kanceláře vylezli a koukali jsme, jak celý roj někam letí. A najednou jsme viděli, jak se dvě nebo tři letadla oddělily. Pane, to jsme vlítli rychle do domu a šup, už jsme byli ve sklepě,“ vzpomíná pamětnice. „Bylo mi 25 let, my jsme to tak nebrali. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla při bombardování zahynout.“

Osvobození pamětnici zastihlo rovněž v Kolíně. Vítali Rudou armádu, i když jí Rusové nebyli sympatičtí a divili se, proč Prahu nemohli osvobodit Američané. „Když si vzpomenu, co všechno vyváděli (Rudá armáda), tak je mi z toho nanic,“ vypráví Marta Henclová. „Komunisti říkali ‚osvobodili‘, starou belu osvobodili, spíš bych řekla, že to bylo ještě horší než předtím.“

Chtěli podepsat, že vedoucí kolaboroval

V říjnu 1945 se pamětnice vdala za Vladislava Hencla, který byl za války nuceně nasazený v Německu. Společně bydleli v Kolíně. V podniku, kde oba pracovali, koloval dokument. Chtěli po nich podpisem stvrdit, že vedoucí Helzner spolupracoval s Němci. Nebyla to pravda, a tak nepodepsali. Za pár dní je čekalo oznámení o výpovědi.

Poté získala pamětnice zaměstnání v Karlových Varech. K místu byl i byt a na pohovoru jí nabídli skoro dvojnásobek běžné mzdy. Když navíc zjistila, že vezmou i manžela, neváhala. Na nové působiště nastoupila 1. února  1947. Podnik, ve kterém pracovali, se jmenoval Jarno. Jeho majitel Jaroslav Nový býval průvodcem v Čedoku a uměl jazyky. „Jel do Anglie, a přivezl mi..., hádejte co... Punčocháče, které tady neexistovaly, nylonky!“ 
Manžel pracoval jako obchodní zástupce, obcházel prodejny a prodával např. prášek do pečiva. Jelikož se mu dařilo a protože měl procenta ze zisku, vydělal dost peněz. Pak přišel rok 1948, komunisté Jarno znárodnili a manžela vyhodili. Majitel družstva nakonec ilegálně emigroval.

V Karlových Varech se Martě Henclové líbilo i přes to, jakým vývojem kraj v pohraničí prošel. Jak se jednalo s Němci po válce, jí bylo proti srsti. „Lidi sem přišli buď rabovat, nebo pracovat,“ vzpomíná Marta Henclová. S manželem nepatřili k těm, kteří se obohatili o majetek vystěhovaných Němců. V bytě, kde žili, nezůstalo po německé rodině nic, jen hodiny – protože nešly. Vybavuje si ale, že na nádraží bylo možné natrefit na lidi, kteří si přisvojovali německý majetek. „Bylo to někde na nádraží. Chlap jel někde z pohraničí, chytal vlak na poslední chvíli, držel kufr v ruce a ten kufr se mu otevřel a začalo se mu to všecko sypat, co tady nakradl,“ vzpomíná.

Dceři mohla v emigraci zabránit

Marta Henclová se v politice nijak neangažovala. Když chtěla prvně vyjet do zahraničí, nedostala vízum. Zpočátku jí vůbec nedošlo, že by to mohlo souviset s jejím manželem. Jeho sestra žila ve Švýcarsku a syna z prvního manželství měl v NDR. „Nesměli se potkávat,“ vzpomíná. „Až když byl syn starší, tak přijel za námi. Táta ho celého oblékl, jídlo mu koupil… Kluk to vzal s sebou a Češi na hranicích mu to všechno sebrali.“
S mužem se přesto dostali díky pomoci známých na výlet do západního Berlína, který je ohromil. Přesto nikdy nepřemýšlela nad emigrací. Měla dobré zaměstnání a také malé děti.

Roku 1968 ale utekla za hranice mladší dcera Marta s kamarádkou. „Utekla se spolužačkou Vacholcovou. Tak ji zblbla, že utekly spolu,“ říká. Tušila, že dcera chce utéct, přímo jí to však neřekla. „Mohla jsem jí v tom zabránit, ale neudělala jsem to,“ říká dnes pamětnice. Dcera se dostala do západního Německa a potom přes známého do Spojených států. Po jejím útěku si pamětnici pozvali na výslech. Člověk, který ji vyslýchal, byl však mírný a vše dopadlo dobře. Pak ho po letech potkala a zjistila, že ho vyhodili, protože nebyl dost přísný.

S dcerou se setkaly až za šest let. V Americe se vdala za Čecha Pavla Krhala. Jeho otec tam pracoval jako dopisovatel České tiskové kanceláře (ČTK). Jeho ženu se syny za ním pustili na dovolenou. Když se vraceli do Československa, v autobuse v rádiu slyšeli, že Československo okupují Sověti, tak si to rozmysleli a zůstali. Zpětně její dcera nedovedla pochopit, jak mohla žít v totalitním režimu, a dokonce vést Jiskry. Dceřina emigrace pak posloužila pamětnici jako argument, proč nemůže vstoupit ke komunistům a zůstala nestranicí.

Pamětnice vyrazila také několikrát za dcerou do USA. Bydlela v New Jersey, a když dcera šla ráno do práce, brala maminku s sebou. Ta se místo čekání na dceru nebojácně procházela po městě. 

Všechno, hlavně ne válku

Po sametové revoluci měla Marta Henclová radost, že komunistický režim padl, ačkoliv politika šla mimo ni. Především si však přála, aby se už nikdy nevrátila válka. S manželem brzy využila svobodného cestování a odjela na delší čas za dcerou do Ameriky. Ostatně rodina vždy byla pro pamětnici nepostradatelnou. Dnes jí dělá radost široká síť vnoučat a pravnoučat. A když se sejdou ti z Čech i z Ameriky, to je pak veselo.