„vzpomínám si... Byl jsem v roce šedesát devět hospitalizován v nemocnici s podezřením na žloutenku. A když sem k nám přijely sovětské tanky a všechna ta vojska do České republiky, tak kvůli nim se musely vyprázdnit ty nemocnice, protože se očekávalo, že bude nějaký střet, a potřebovaly se lůžka, to jsem zjistil až později. Takže si mě rodiče odvezli domů. Takže pro mě to bylo jako velice dobré, že jako malé dítě, bylo mi tehdy pět šest let, tak já jsem byl rád, že nemusím být v té nemocnici daleko od rodičů.“
„... tohle se vyřeší, až když jste na místě. Protože tohle se nedá dopředu naplánovat ani říct, protože až ta atmosféra na tom místě, ty lidi nebo vůbec celkově... To takový to davový, takový to davový šílenství nebo cokoliv. Tak, tak teprve tam. A třeba uděláte. Někdo i zkratkovitě třeba. Třeba ani nechce, ale prostě v sebeobraně udělá zkratkovitě nebo něco. Ale nevěřím tomu, já nevěřím tomu, že by vojáci jako začali střílet do lidí nebo něco. To, tomu nevěřím. Protože každý z nich tam měl někoho z rodiny. Maminku, že, rodiče, ti mladí vojáci. Já tam měl manželku, rodiče. Jako, asi, asi, asi určitě by to bylo jako použití jako policejní složka, třeba zatlačit dav nebo něco, ano, ale nevěřím, že by někdo vydal rozkaz střílet nebo něco. To, to asi ne.“
„Prostě, dělali jsme všechny sporty. Od fotbalu, tenisu, volejbalu, já nevím, hokeje, chodili jsme na cvičení... Takže ta fyzická zdatnost byla. A já jsem to pozoroval na svých kolezích a potom vojácích, co chodili v té době na vojnu a co chodí dneska, to byl skutečně velikánský rozdíl. Takže hlavně ty sportovní činnosti. To prostě, denně jsme byli někde. Bylo nás tam hodně mladých lidí, takže jsme měli o program postaráno.“
„Následně hned zatkli a uvěznili na Mírov i jeho tatínka, který tam nakonec zemřel. No a dokonce i když ležel na zemi v té hospodě, tak tam do něho někdo kopl, kopal, a on hospodský, hospodský řekl: ,Nechte ho, nekopejte ho, je to náš člověk.‘ Tak ten taky skončil ve vězení, že, hodně lidí. Takže je to takový příběh, že, hodně lidí. Nejhorší na tom bylo, že zatkli i moji babičku, maminku mé mámy, která už teda byla sama a měla dvě dcery malinký, a tu maminku zavřeli taky do vězení a jenom díky tomu, že tam měla těžký úraz, tak ji... tak ji po půl roce propustili.“
Radek Henner se narodil 16. srpna 1963 v Moravičanech do dělnické rodiny. V životě jej silně ovlivnil příběh dědečka jeho manželky Ivany, který za druhé světové války působil jako letec na západní frontě. Vyučil se truhlářem a poté absolvoval nástavbu. Vlastenecký postoj a smysl pro kolektiv a týmovou hru ho přivedly k myšlence nastoupit po maturitě na vojenskou školu ve Vyškově a stát se profesionálním vojákem. V roce 1987 se stal velitelem vojenské jednotky ve Vimperku na Šumavě. Vojáci zde měli kromě svých běžných povinností za úkol pokrýt bezpečnost státní hranice, ale po celou dobu jeho služby až do sametové revoluce nedošlo k tomu, že by museli zasahovat naostro. Ve Vimperku prožil Radek Henner dvanáct let aktivní vojenské služby. V roce 2000 se jako velitel devíti set mužů účastnil šestiměsíční mírové mise SFOR na území Bosny a Hercegoviny, zpustošené krvavou občanskou válkou. Jeho úkolem bylo přispět ke stabilizaci území. Vojáci likvidovali minová pole, nalezené zbraně a jejich úkolem bylo též zatýkání bývalých válečných zločinců. Vedle toho také pomáhali s výstavbou školek a škol a s obnovou komunitního života. Po návratu z této mise pamětníkovi neprodloužili závazek. Bezpečnost a služba vlasti jsou pro něj ovšem natolik zásadní, že se v roce 2019 pokusil kandidovat do Evropského parlamentu. I když ve volbách neuspěl, další politické angažmá nevylučuje.
