Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Henzlová (* 1930)

• narozena 15. října 1930 v Bukové na Drahanské vrchovině

• celá rodina se za války zapojila do odboje

• 7. prosince 1944 byli všichni zatčeni gestapem

• otec Tomáš Švec, matka Anežka Švecová a bratr Tomáš nepřežili nacistické věznění

• obětí nacistů se stala i její sestra Anežka Kovářová a její manžel Pravoslav Kovář

• z koncentračního tábora se vrátil jen bratr Josef

• v roce 1949 se pamětnice vdala za Josefa Henzla

• vychovali tři syny

• vyučila se kuchařkou

• ve čtyřiačtyřiceti letech jí úřady přiznaly invalidní důchod

• přežila svého manžela i dva syny

• je držitelkou statusu válečného veterána

Marie Henzlová, rozená Švecová, prožila dětství v malé vesnici Buková na Drahanské vrchovině. Celá rodina se během druhé světové války zapojila do odboje a podporovala partyzánskou skupinu Jermak, operující v této oblasti. Ona sama nosila partyzánům jídlo a jako jediná z rodiny nebyla zatčena v prosinci 1944 během velkého zatýkání odbojářů po prozrazení skupiny nastrčenými konfidenty. O tragickém osudu většiny nejbližších se dozvěděla až měsíc po válce od svého bratra, který se jako jediný vrátil z koncentračního tábora.

Narodila se 15. října 1930 v Bukové u Protivanova jako čtvrté dítě manželům Anežce a Tomáši Švecovým. Otec se vyučil ve Vídni obchodníkem a z první světové války se vrátil jako ruský legionář. O tom, co prožil v zajetí a jak se zapojil do bojů, nikdy moc nemluvil. Manželé Švecovi zdědili v Bukové malé hospodářství, ve kterém provozovali také obchod.

Švagr přinesl kvalitní radiopřijímač

První roky války se poklidné vesnice výrazně nedotkly, ale vše se změnilo někdy na jaře v roce 1943. Marie Henzlová vzpomíná: „Jednou večer zaklepali na okno ruští partyzáni, potřebovali schovat, tak je tatínek zavedl do kůlny. Byli tři, později si v lese postavili bunkr a já jsem jim tam nosila jídlo.“

Do odboje byla také zapojena sestra Anežka a její manžel Pravoslav Kovář, kteří bydleli v Prostějově. Švagr jednou přinesl ke Švecovým kvalitnější radiopřijímač, aby mohli partyzáni poslouchat zahraniční rozhlas. Podle různých pramenů a z vyprávění pamětnice vyplývá, že partyzáni byli příslušníky skupiny Jermak, později Jermak – Porošin, která operovala na několika místech Drahanské vrchoviny. Oddíl tvořili především uprchlí sovětští zajatci nebo místní, kteří se vyhýbali nucenému nasazení na práci v Německu. Do této skupiny se jako v mnoha jiných případech infiltrovali konfidenti. Podle publikace Prostějovsko v době nacistické okupace se jednalo o bývalé partyzány z oddílu Jana Žižky: Aloise Řehulku, Martina Valaštiaka a Jaroslava Mézla.

Gestapo na stopě

Po prozrazení konfidentů a zneškodnění jednoho z nich, Aloise Řehulky, přišlo varování od švagra pamětnice, který měl zprávy z Prostějova, že gestapo chystá velký zátah na odbojáře z okolí. Sestra i s manželem přijeli ke Švecovým, zůstali přes noc a ráno šli do bunkru za partyzány. Tehdy se rozhodovalo, co by měli podniknout, a v sázce byl možná osud celé vesnice. Nakonec neudělali nic a čekali, co se stane. Sedmého listopadu 1944 brzy ráno přijelo gestapo a zatklo celou rodinu kromě tehdy čtrnáctileté pamětnice. Ta na událost vzpomíná takto: „Já jsem s maminkou ještě spala, gestapák zabouchal pažbou na dveře, my jsme slezly do kuchyně a všichni chlapi už leželi na zemi. Potom všechny nahnali do náklaďáků a mě poslali z chalupy pryč.“

Mamince jsem dala rukavice

Sestra s manželem se ukrývali u Opálkových na Benešově u Boskovic, kteří měli ve chlévě vybudovaný bunkr pro partyzány. Pamětnice nejdříve bydlela u příbuzných a později se snažila spolu se strýcem částečně obstarat hospodářství. Maminku věznili v Brně na Cejlu a tatínek s bratry Tomášem a Josefem skončili v Kounicových kolejích. Jednou se jí podařilo krátce navštívit maminku ve věznici, bylo to naposledy, co ji viděla... „Byla zima, nic nejezdilo, šli jsme pěšky z Bukové do Boskovic dvacet kilometrů na vlak do Brna. Mluvili jsme spolu tak deset minut, byla jí zima na ruce, tak jsem jí dala svoje rukavice,“ vzpomíná Marie Henzlová. 

Navštívit oba bratry a otce se jí nikdy nepodařilo, když chtěla doručit balíček, tak ho služba převzala na vrátnici, ale dovnitř ji nikdo nepustil. Pokoušela se i později posílat balíky třeba i s jídlem (např. topinky s česnekem), ale nic se k nim zřejmě nedostalo. Výslech na gestapu, bezmocnost a strach popisuje pamětnice s pohnutím v hlase: „Ptali se, jestli jsem o tom věděla. Návštěvu tatínka mně nepovolili. Já se divím, že jsem tehdy měla tu odvahu tam všechno pochodit, dneska bych asi měla strach.“

Otec s oběma bratry byli nakonec převezeni do koncentračního tábora Flossenbürg v Bavorsku, odkud přišel i jeden dopis, z 12. února 1945, kde otec sděluje, že už není v Brně, je zdravý a prosí o zaslání pytle na věci.

Blížil se konec války, akce gestapa slábly a pamětnice se mohla vrátit do rodného domu, kde bydlela se svou kamarádkou ze sousedství. Před postupující frontou prchali němečtí vojáci a jednu noc strávili tři příslušníci wehrmachtu u Švecových doma. „Venku měli koně, spali vedle v místnosti oddělené jen závorou. My jsme měly velký strach, jeden nás ráno honil po dvoře, ale naštěstí zasáhl přísný velitel a brzy odešli,“ dodává pamětnice.

Neměla jsem se proč radovat

Osvobození v květnu 1945 prožívala Marie Henzlová se smíšenými pocity: „Vracely jsme se s kamarádkou od ševce a někdo volal, že jedou Rusáci, všichni vylezli a radovali se, ale já v té své situaci jsem šla domů a začala jsem mlít řepu pro dobytek, neměla jsem se proč radovat.“

Postupně se začala dozvídat informace o svých nejbližších, hlavně od bratra Josefa, který se jako jediný z koncentračního tábora vrátil koncem června. Otec ani bratr Tomáš koncentrační tábor nepřežili a podle Josefova vyprávění otec Tomáš Švec zemřel ještě ve Flossenbürgu, kde pracovali v kamenolomu. Po tom, co ho Josef s bratrem uložili v dece do hromadného hrobu, dostali od kápa (dozorce z řad vězňů) 25 ran holí. Těsně před osvobozením tábora americkou armádou zemřel i bratr Tomáš, bylo to zřejmě při evakuaci do koncentračního tábora v Dachau, někde u města Plattling v boudě, kde přespávali. Byl už těžce nemocný a Josef ho pohřbil na louce poblíž toho místa.

Sestra Anežka se údajně zastřelila v bunkru u Opálkových při nešťastné manipulaci se zbraní, když se ji učila používat. Její manžel Pravoslav Kovář byl nalezen po válce mrtvý v lese, zabalený do spacáku. Jestli ho postřelili němečtí vojáci, partyzáni, nebo si vzal život sám, zůstává dodnes nejasné. Drtivá většina partyzánů zaplatila za odboj svým životem a ze zajatých více než třiceti lidí z Bukové a Lipové se většina po skončení války vrátila domů. Josef Opálka z Benešova, u kterého se ukrývalo během protektorátu postupně několik partyzánů, byl zatčen v březnu 1945 a popraven v Letovicích 28. dubna 1945. Věděl toho hodně, ale nikoho neprozradil a zachránil tím spoustu odbojářů, včetně své sestry a jejího manžela.

Také na svoji maminku čekala pamětnice s bratrem marně celý život. O jejím osudu se nikdy nic konkrétního nedozvěděli. Až v devadesátých letech byla matka prohlášena za mrtvou, protože v té době už by jí bylo více než sto let.

Život musí pokračovat

Těžký osud rodiny se na pamětnici projevoval během celého života. Bratr Josef se brzy oženil a společný život v rodném stavení už byl pro ni velice obtížný. V roce 1949 se vdala za Josefa Henzla z Bukové a společně žili několik let v Rychnově na Moravě. Později manžel dostal místo v Boskovicích u Lesní správy a k užívání hájenku na kraji Boskovic. Po naléhání ostatních vstoupil manžel do KSČ a setrval v ní až do roku 1989. Narodili se jim brzy po sobě tři synové: Josef v roce 1950, Pavel v roce 1952 a Petr v roce 1955. Manžel byl vášnivým fotbalistou, ale jednou si tak nešťastně zranil nohu, že byl dlouho v pracovní neschopnosti, a nakonec dostal invalidní důchod. Během náročné péče o děti a nemocného manžela dokázala pamětnice ještě dokončit školu a vyučit se kuchařkou. Pracovala potom několik let v podniku Minerva Boskovice jako kuchařka. Těžká práce, situace doma a všechno, co prožila v mládí, se na jejím zdravotním stavu začalo projevovat. Vše nakonec vyústilo v přiznání částečného a později, ve čtyřiačtyřiceti letech, plného invalidního důchodu z důvodu celkového vyčerpání organismu.

Jak dopadli konfidenti

Na otázky týkající se politického vývoje po roce 1948 i později Marie Henzlová jen poznamenává, že o politiku se nikdy nezajímala, protože měla dost jiných starostí. Odpověď pamětníků na otázku týkající se zásluh v odboji je mnohdy podobná. Ti, kteří opravdu něco dělali, se o žádné pocty příliš nestarali. Současně ale cítí nespravedlnost v posuzování druhých, kteří žádný odboj nedělali, ale o pocty se přihlásili. Sama pamětnice má osvědčení o zapojení do odboje a status válečného veterána. Rozčarování také projevila nad osudem konfidentů gestapa Jaroslava Mézla a Martina Valaštiaka. Podle knihy Gottwaldovy milosti byli oba po válce odsouzeni k trestu smrti. Trest nakonec zmírnil na doživotí právě Klement Gottwald, přestože prokazatelně způsobili smrt minimálně jedenácti odbojářů z Bukové a Lipové. Valaštiak byl propuštěn v roce 1960, a Mézl dokonce o čtyři roky dříve. Podle vyprávění se údajně o Jaroslava Mézla později „postarali“ bývalí partyzáni.

Prala jsem prádlo a brečela

Rok 1968 a s ním spojené události 21. srpna si Marie Henzlová vybavuje a popisuje slovy: „Prala jsem ve dvoře prádlo, poslouchala rádio a brečela.“ Bratr Josef pracoval tehdy v kotelně a tak jako všude kolovaly v podnicích různé letáky proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. Někdo ho však udal, že letáky rozšiřoval, měl dokonce i soud, ale nakonec ho zprostili obvinění. Podle pamětnice tehdy řekl: „Tak mě zavřete, seděl jsem za Němců, budu sedět i teď.“

Revoluci v roce 1989 prožívali jako ostatní, kteří se ničeho aktivně nezúčastnili, ale změny ve společnosti podporovali. Manžel ihned odevzdal stranickou průkazku. Na konci devadesátých let se podařilo také prosadit odškodnění těch, kteří utrpěli újmu během válečných let, což se týkalo i rodiny pamětnice. Už v sedmdesátých letech, podle známého paragrafu 255, proběhlo odškodnění odbojářů a jejich rodin.

Mějte se rádi

Během let se pamětnice potýkala s dalšími zdravotními problémy, zemřel jí manžel a v nedávné době i dva starší synové. Na otázku, co ji v životě potěšilo, odpovídá: „Když jsem dostala výuční list s vyznamenáním ve svých třiatřiceti letech, potom manželství jsem měla dobré, manžel byl moc hodný a cítil se mnou.“

Devadesátiletá Marie Henzlová, která přijímala všechny rány osudu s pokorou a tichostí, nakonec dodává: „Buďte ohleduplní k druhým a mějte se rádi.“