Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřiška Herclíková (* 1928)

• narozena 16. srpna 1928 v Dřísech

• za války nuceně nasazena v sousedních Všetatech

• 8. května 1945 zažila vypálení sousední vsi Konětopy ustupujícími německými vojáky

• těsně po válce zažila v Konětopech lynč učitelky Boženy Vávrovské a její německé matky

• vystudovala rodinnou školu v Brandýse nad Labem

• celý život pracovala ve školství

Přivezl nám košíček na pletení

Jindřiška Herclíková se narodila pod jménem Fabiánová dne 16. srpna 1928  ve vsi Dřísy nedaleko Brandýsa nad Labem. Její rodiče Josef a Antonie byli zemědělci a vlastnili hospodářství. Jindřiška měla o dva roky mladší sestru Zdeňku a o sedmnáct let mladší sestru Hanu. Do obecné školy nastoupila ještě za první republiky přímo v Dřísech a na měšťanku dojížděla do blízkých Všetat.

V září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda a v Československu se pár dní před tím vyhlásila všeobecná mobilizace. Narukovat musel i Jindřišky otec Josef Fabián. Povolali ho do Brna a na nějakou dobu tedy opustil rodinu. Po podpisu dohody se prezident Edvard Beneš rozhodl přijmout důsledky a neriskovat otevřený konflikt s třetí říší bez podpory západních mocností. Mobilizace skončila a Německu připadlo příhraniční území. Domů se vrátil i Josef Fabián. „Nevím, jak dlouho tam byl, ale pamatuju si, že nám se sestrou přivezl takový košíček na pletení. Byly jsme rádi, že se vrátil.“

Hlady jsme netrpěli

Po dokončení měšťanky začala Jindřiška studovat na tříleté rodinné škole v Brandýse nad Labem. „Asi ve druhém ročníku už začala válka, přišli Němci a školu nám zavřeli.“ S ostatními spolužáky byla totálně nasazena v konzervárně ve Všetatech. „Tam jsme na půdě nabírali rajčata a byly tam takový piliny a my do nich skákali, to bylo moc prima.“

Po nějaké době si rodiče na protektorátních úřadech vymohli, že Jindřiška místo v konzervárně vypomáhala doma s hospodářstvím. Vlastní polnosti a zvířata byla pro Fabiánovy za války záchranou. „My osobně jsme hlady netrpěli a myslím, že nikdo, kdo měl hospodářství... Bylo to hrozné období pro jiné lidi – ti měli hlad a zavírali je. U nás ne.“

Nějaká hrozná záře

Konec války se výrazně dotkl oblasti, kde Fabiánovi žili. Dne 8. května 1945 vypálila ustupující jednotka Wehrmachtu sousední vesnici Konětopy. Byla to pomsta za útok českých partyzánů na německý autobus předcházející den. „Bydleli jsme u rybníka, takže jsme měli okna ke Konětopům a k večeru jsme se dívala ven a říkám: ,Tatínku, támhle je nějaká hrozná záře, někde hoří.‘“

Vesnice byla naprosto zničena a vyrabována, ale zemřel naštěstí jen jeden muž z Konětop. Ostatním obyvatelům se povedlo ze vsi včas zmizet. „Vím, že lidi z Konětop odtamtud utíkali a kdo měl nějaké příbuzné v Dřísích, tak utíkal k nám.“

Na tohle se dívat nebudeme

Přišel toužebně očekávaný konec války. „Byli jsme mladí, tak jsme se těšili, že budou tancovačky a jak to bude prima.“ Konec války se však bohužel nepojil jen s tancovačkami a oslavami. Na mnoha místech v Československu a stejně tak ve Dřísech začalo kruté vypořádávání se s německými spoluobčany.

Pro Jindřišku lynčování Němců zosobňuje osud paní učitelky Boženy Vávrovské, která učila v Konětopech i ve Dřísech. Její maminka byla Němka a paní učitelka měla poměr s německým vojákem. „Když byl konec války, tak pro ně došli a odvedli je do Konětop, že je potrestají.“ Když se o násilí na paní učitelce a její matce Jindřiška s kamarádkou dozvěděly, sedly na kola a jely do sousední vesnice zjistit víc.

Když dorazily do Konětop, viděly, že je celá vesnice shromážděná okolo rybníka na návsi. „Hodili je do rybníka. Pánové měli taková dlouhá bidla a vždycky je tam jako postrčili. Jenomže stará paní Vávrovská nevyplavávala – asi se chtěla utopit, tak ji vždycky tím bidlem nadnesli, aby se nadechla. Mladá se utopit nechtěla, tak ji zase tím bidlem potápěli.“

Jindřiška s kamarádkou sledovaly podivnou scénu s velkými rozpaky. „Nebyla to hezká podívaná... Myslím, že tam byly celé Konětopy.“ Jindřiška vzpomíná, jak stará paní Vávrovská plavala s vykasanou sukní a pod ní bylo vidět staré podvlékačky a kalhotky, což na ni působilo jako velké ponižování. „Říkala jsem si: ,Asi něco prováděly ošklivého, ale proč s nimi zachází tak nehumánně?!‘ Mohli je přece chytit a odsoudit. Řekly jsme si s Mařenkou, že se na to už dívat nebudeme.“

Sedly na kolo a odjely od hrůzné scény zpět domů. O dalším osudu Vávrovských nemá Jindřiška přesné informace, ale ví, že paní učitelka byla odsouzena jako kolaborantka a mnoho let strávila ve vězení. Po několika letech ji Jindřiška zahlédla v Brandýse, jak někomu říká, že měla po propuštění z vězení odjet do pohraničí, kde by třeba mohla znovu učit. Takhle mohla pracovat jen jako uklízečka. „Byla ustrojená jako žebračka, bylo jasné, že jí dali jen pár korun, aby se uživila.“

Zrušili ji jako školu pro bohatší lidi

Po konci války nastoupila Jindřiška zpět na rodinnou školu a v roce 1946 ji dokončila. Chtěla se živit jako učitelka a měla v plánu odjet na Moravu na studia pro učitelky do rodinné školy. „Do toho přišli komunisti a ti rodinnou školu považovali za nějakou školu pro bohatší lidi. Přitom my jsme tam byly holky ze zemědělství, bohatší jsme nebyly.“

Školu zavřeli. Naštěstí se Jindřiška od kamarádky dozvěděla, že v městské knihovně v Praze bude probíhat kurz pro učitelky mateřských školek. Obě se tam přihlásily a kurz absolvovaly. První pracovní místo dostala Jindřiška v mateřské škole v obci Oldřichov u Děčína. Nelíbilo se jí, že musela najednou opustit domov a pracovat tak daleko. Požádala tedy o přemístění a dostala práci v Brandýse nad Labem. Následně učila v mateřských školách v Zápech a v Kostelním Hlavně.

Fabiánových se dotkla i kolektivizace zemědělství. Přímo ve Dřísech byly znárodněny dva největší statky. „Museli jsme odevzdat všechna zvířata a naši začali pracovat v zemědělství.“ Rodiče byli zaměstnáni v místním JZD, které bylo ve Dřísech velmi bohaté. I když na jeho vedení  nevzpomíná Jindřiška ráda, tak alespoň v 80. letech vybudovali novou velkou školku přímo ve vsi, kde ona později pracovala.

Prala jsem jim dresy

V září 1950 se Jindřiška provdala za Zdeňka Herclíka, který pocházel také ze Dřís. Svatbu měli na místním národním výboru a následně ještě jeden obřad v kostele ve Staré Boleslavi. Manželé se přestěhovali do domku, vedle kterého Zdeněk vybudoval fotbalové hřiště a trénoval místní kluky ve fotbale. „Vždycky se těch jedenáct kluků nahrnulo k nám a já jim prala dresy. Pak jsem je už poslala pryč, ale byli u nás pořád.“

Po třech letech v manželství se Herclíkovým narodil syn Jan a o dva roky později dcera Radka. Zdeněk dojížděl do práce do Čakovic, kde měl místo v podniku Avie a Jindřiška získala v roce 1961 místo ředitelky v mateřské škole přímo ve Dřísech, kde pracovala až do svých šedesáti let.

Práci učitelky i ředitelky školky měla moc ráda. „Všichni si mysleli, že když jsem ředitelkou, tak musím být ve straně, ale nebyla jsem. Nikdo mi to ani nenabízel, protože jsme byli úplně na konci okresu Mělník a kdo by chtěl jezdit učit do Dřís?“ Režim, ve kterém žila, Jindřiška ráda neměla, do strany nevstoupila, ale žila, jak to bylo možné. „Jaký člověk mohl mít pocity, když nic jiného neznal? Byla jsem proti tomu, ale vyskakovat jsem si nemohla, protože by mě vyhodili ze školy.“

Je hezké teď svobodně žít

V roce 1988 odešla Jindřiška po čtyřiceti letech práce ve školství do důchodu. Na penzi měla nárok už pět let před tím, ale práce jí stále bavila a nechtělo se jí odcházet, dokud byla potřebná. „Ty poslední roky jsem vnímala, že děti najednou už moc křičí. Bylo toho už nějak moc, tak jsem manželovi říkala: ,A já končím, než aby je otravovala stará bába.‘“

Rok po Jindřišky odchodu do důchodu přišla Sametová revoluce a s ní konec komunistického režimu. „Vždycky jsem jim v nitru nadávala. To si vůbec nedovedete představit, jak je to hezké teď takhle svobodně žít.“ Před čtrnácti lety zemřel Jindřišce manžel, ale žije stále obklopena svou rodinou. Syn Jan si postavil domek hned vedle nich, takže jsou v kontaktu pořád. Dcera Radka se stala také učitelkou a stejně tak Jindřišky vnučka. „Dožila jsem se krásného stáří. Celá rodina se o mě moc hezký stará. Nic mi nechybí,“ dodává.