"Byl mezi námi v družstvu jeden chlapec ze Slovenska, Tomáš Kupec, a tak se účastnil taky toho házení granátů z dlouhé chvíle a jeho granát zůstal viset nějak na ostnatých drátech, které jsme měli tam kolem pevnosti. No a on vzal nějaký klacek – my jsme nevěděli, co chce dělat – a šel k tomu granátu a prásk do toho granátu. Samozřejmě granát vybuchl a on utrpěl taková drobná poranění – mimo jiné mu to taky rozseklo kůži na šourku a ta jedna kulička mu vyhřezla. Byl nešťastný a ptal se mě, páč si myslel, že tomu rozumím jako medik, jestli bude moct ještě jako pohlavně to… on to řekl samozřejmě jinak, po vojensku. A já říkám: ‚Ale jo, Tomáši, tohleto ti nemůže…‘ Ale stejně skončil špatně, protože to zřejmě prováděl ve velkém a neopatrně, takže potom chytil nějakou pohlavní nemoc."
"V roce 1939 jsem odjel domů, kde už existoval samostatný Slovenský štát. Byl jsem odveden a z rasových důvodů jsem byl zařazen jako voják Pracovní služby a sloužil jsem u Žiliny čtyři měsíce. To byly jednotky, kam se zařazovali převážně Židé a cikáni. Po nástupu jsem musel přísahat věrnost Slovenskému štátu na lopatu, doslova: ‚Tak prísahám.‘ To znamenalo, že jsme přehodili lopatu – místo pušky – z pravé ruky do levé a zvednutím pravé ruky a vztyčením ukazováku a prostředníku jsme museli pronést: ‚Tak prísaháme.‘"
„Dozvěděl jsem se, jak se zachoval hlavně ten arizátor, tak jsem ho vyhledal. Zrovna se sváželo seno, bylo po senoseči. Tak jsem mu řekl, tak kamaráde to a to jsem slyšel, a on říkal: ‚Ne to není pravda...‘ Říkám: ‚Tak podívej se,‘ já jsem sundal opasek, měl jsem kolta. ‚Teď jsme chlap proti chlapovi, tak si to rozdáme.‘ No a já jsem ho zbil tak do krvava před celou vesnicí, protože tam na těch loukách byli vesničané, že ho odvezli do košické nemocnice, kde ležel tři týdny. A za nějakou dobu jsem potom dostal od vojenského prokurátora z Košic předvolání pro těžké ublížení na těle. Tak jsme se radili tady v Praze s hlavním prokurátorem, co s tím. Samozřejmě nás ani nenapadlo, že bychom šli tam k tomu soudu, ale přece jen bylo třeba dát tomu nějakou formu, a on říká: ‚Víte co, kluci, dejte to sem.‘ Dal to ad acta, a tím to skončilo."
"Pátý den jsme byli polomrtví a den předtím jsme pomýšleli na sebevraždu. Měli jsme dvě pistole, které byly stejně k nepoužití, takže to padalo, tento způsob sebevraždy. Já prý – já se na to nepamatuji, ale podle vyprávění těch dalších – prý jsem radil, abychom naskákali do moře a ukončili to trápení. Ani jedno, ani druhé se nestalo a pátý den se nad námi najednou objevil dvojplošník a ti dva piloti vystrkovali ruku a ukazovali palcem vzhůru."
"U praporu sloužil nějaký, tuším, že se jmenoval Sedláček, četař, chlap mezi čtyřicítkou a padesátkou. Ono kdo šel do bordelu, tak správně se tam musel nějak zapsat a musel prodělat profylaxi. Páč když nebyl napsaný, neprodělal profylaxi a dostal se do nemocnice, protože chytil nějakou pohlavní nemoc, tak nedostal žold. No tak tam kluci psali: ‚Sedláček, Sedláček, Sedláček.‘ No a potom přišlo nějaké hlášení na velitele výcvikového střediska, kdo to je ten Sedláček, že skoro denně a několikrát a to... Tak si zavolal milého Sedláčka, a pak se přišlo na to, že to není on."
"Všichni jsme se chtěli odtamtud vysvobodit a vstoupit do armády, a oni pořád říkali: ‚Bukra, bukra.‘ Jak jsme se potom dozvěděli, ‚bukra‘ znamená arabsky zítra. No a když to ‚bukra‘ trvalo už týden, tak nám došla trpělivost, byli jsme zoufalí, jednak tím zacházením, prostředím a stravou a také tou beznadějí, že tady pořád ‚bukra, bukra‘... Tak jsme si říkali, sakra, když to takhle půjde dál, tak my tady zhebnem."
MUDr. Josef Hercz se narodil 11. 8. 1917 na samotě Čalovka v obci Egreš (Trebišov) na Slovensku. V roce 1935 odmaturoval v Košicích a šel studovat medicínu do Prahy, v roce 1939 se po uzavření vysokých škol vrátil domů, do nově vzniklého Slovenského štátu. Z rasových důvodů byl brzy odveden do armády, respektive do pracovních oddílů, kde sloužili zejména Romové a Židé.Začátkem května 1940 byl z armády dočasně propuštěn a po vzoru svého bratra se rozhodl emigrovat do Palestiny – na vystěhovalecké lodi Pentscho vyplul s dalšími pěti sty pasažéry z Bratislavy 18. května 1940. Po ztroskotání lodi byli zachráněni Brity a Josef Hercz byl následně internován v egyptském vězení v Alexandrii. Po propuštění vstoupil v květnu 1941 do československé armády v Alexandrii, bojoval u Tobruku a u Dunkerque byl jmenován velitelem průzkumné čety motopraporu. Rok po válce dokončil Josef Hercz svá studia na lékařské fakultě a o další rok později přešel na chirurgické oddělení nemocnice Na Bulovce, kde pracoval až do svého odchodu do důchodu v roce 1992. Josef Hercz byl několik let místopředsedou Československé obce legionářské. Zemřel 9. prosince 2010.
