Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pplk.v.v. Jindřich Heřkovič (* 1923  †︎ 2012)

• narozen 29. ledna 1923 v Sekernici na Podkarpatské Rusi

• pocházel z židovské rodiny

• v roce 1940 se dostal do pracovního tábora

• rodiče byli odvlečeni do koncentračního tábora

• v roce 1943 povolán v rámci maďarských jednotek na východní frontu

• přeběhl k sovětským vojákům

• v roce 1944 vstoupil do tankové brigády 1. československého armádního sboru

• účastníkem bojů Karpatsko dukelské operace

• v roce 1945 se podílel na osvobozování Ostravy, byl těžce raněn

• po roce 1946 pracoval na Ministerstvu vnitra

• v roce 1953 musel nastoupit do dolu Hlubina v Ostravě

• v roce 1968 nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy a emigroval do USA

• z rodinných důvodů se z emigrace vrátil

• v 70. letech pracoval v ČKD v Praze

• po roce 1989 se zasloužil o obnovu činnosti Československé obce legionářské

• zemřel 19. března 2012 v Praze

Veterán druhé světové války, plukovník ve výslužbě Jindřich Heřkovič přináší příběh židovského chlapce, který se stal členem 1. československé tankové brigády. Bojoval v Karpatsko-dukelské operaci, kde byl těžce raněn. Poznal radost osvobození i zklamání z pronásledování veteránů v 50. letech. Po roce 1989 se významně zasloužil o obnovu činnosti Československé obce legionářské.

Krásná dívka nás upoutala tím, že nesla chleba

Jindřich Heřkovič se narodil 29. ledna 1923 do židovské rodiny v Sekernici na Podkarpatské Rusi, která tehdy patřila k Československé republice. „Rodiče byli obyčejní lidé, bylo nás doma deset, ale moc nás nezůstalo.“ Doma se mluvilo jidiš, ve škole se učil Jindřich němčinu. V roce 1939 odešel pamětník do Budapešti, aby se vyučil malířem písma.

Z maďarského hlavního města byl kvůli židovskému původu poslán do pracovního tábora. „Kopali jsme zákopy a dělali další nebezpečné práce. Nebudu ani popisovat, za jakých podmínek. Ty byly někdy drastičtější než v koncentračních táborech.“ V pracovním táboře byli jako vězni pod dozorem, pracovali těžce a bez ohledu na hodiny. „Když jsem později vidět dokument o Osvětimi a viděl jsem, jak měli palandy, tak jsem jim trochu záviděl. Takové palandy jsme ani neměli.“ Vězni se snažili propašovat do tábora různé věci a jídlo. Jindřich vzpomíná, že když kolem nich prošla dívka, neviděli její fyzickou krásu, ale bochník, který nesla. Zatímco Jindřich dřel v pracovním lágru, jeho rodiče a sourozenci skončili v nacistických vyhlazovacích táborech.

Jindřich se domluvil spolu s dalšími čtyřmi vězni na útěku. V roce 1943 je poslali na práci na východní frontu. „Útěk nebyl snadný. Fronta se často pohybovala sem a tam. V jedné chvíli jsme se nacházeli v údolí, přes které se střílelo ostrými. Když se fronta pohnula, podařilo se nám ukrýt se a zůstat tam, než přišli sovětští vojáci, kterým jsme se vzdali.“

Byli jsme mladí a potřební

Utečenci si mysleli, že kapitulací sovětským vojákům už bude všechno probíhat hladce. „Tak to ale nebylo. Prostě na nás vytáhli automaty a dalo dost práce je přesvědčit, že jsme utekli. Vzali nás do lágru, kde byli zajatci a šli jsme z jednoho lágru do druhého.“ Všude probíhaly výslechy, sepisovaly se protokoly. Muži věděli o existenci vojenské jednotky československé armády a na všech výsleších hlásili, že by do ní rádi nastoupili. Jindřich putoval po sovětských táborech asi čtyři měsíce. Jednotky šly z místa na místo, spalo se v kostelích, ve školách, ale i venku navzdory proměnlivému počasí.

Nakonec se dostali do lágru někde u Moskvy. Až odtud mohl do armády. „Byli jsme mladí a potřební. Výcviku jsme moc neměli, hned nás poslali na frontu,“ vzpomíná pamětník. Před nástupem do armády strávil Jindřich nějakou dobu v nemocnici, protože z pracovního tábora si odnesl úplavici. Ze sovětské internace vedla jeho cesta do československé armády v Sovětském svazu. V květnu 1944 byl oficiálně zřízen 1. československý tankový pluk a v červenci 1. československá tanková brigáda. Pamětník patřil mezi pět tisíc vojáků židovského původu bojujících v zahraniční československé armádě.

Jedinec se nikdy nemohl prosadit

Do bojů se Jindřich dostal poměrně brzy. „Atmosféra v jednotce byla dobrá. Nepociťoval jsem antisemitismus ani jiné záště. Každý si hleděl druhého, jedinec se nikdy nemohl prosadit. Byli jsme odkázáni jeden na druhého a tomu odpovídaly vztahy.“

Tankovou brigádu nasadili na podzim roku 1944 do bojů na Dukle a následně od března 1945 v rámci Ostravsko-opavské operace. Jindřich sloužil jako automatčík. Během bojů utrpěl těžké zranění: „Vzpomínám si, že jsme postupovali a terén byl dost špatný. Na jednom místě se tanky zarazily a nešly dál. Byl jsem na tanku se zástupcem velitele praporu a na jeho příkaz jsem se měl jít podívat, co se tam děje, proč nejdou dál. Zjistil jsem, že tam jsou v zákopech Němci, kteří střílejí tak, že se nemohou naši dál pohnout. Když jsem se chtěl vrátit se zprávou, tak to nešlo – Němci strašně stříleli. Najednou jsem viděl, že můj nadřízený se šel sám podívat, co se děje. To mi bylo trapný, tak jsem běžel zpátky. Přehlédl jsem Němce, dostal jsem zezadu jednu ránu snajprem a prakticky pro mě válka skončila.“

Jindřich měl roztříštěnou klíční kost. Ještě zvládl odejít ze silnice do příkopu. Na místě zranění ležel další dvě hodiny, než ho mohl někdo ošetřit. Nebyl na to čas. Než přišly ošetřovatelky, ztratil mnoho krve a do nejbližšího lazaretu ho převáželi v bezvědomí. Putoval po lazaretech nákladním vozem, než se dostal do nemocnice v Krakově. Tam mu ránu léčili tím způsobem, že na drát namotali obvaz a čistili ji skrz naskrz.  

Chodil jsem do imigrační kanceláře pátrat po příbuzných

V krakovské nemocnici Jindřicha zastihl konec bojů v Československu. „Moji příbuzní byli za války odvedeni do koncentračního tábora. Konkrétně jsem nevěděl nic, ale slyšel jsem zprávy. A tak když jsem mohl chodit do města, navštěvoval jsem imigrační oddělení.“ Tam ale pamětník nic nezjistil a nejistota a zvědavost ho svírala stále víc. Utekl z nemocnice domů, aby zjistil, jestli někoho najde. Tam se dověděl, že po něm vyhlásili pátrání. Všichni sourozenci a rodiče byli odvedeni do koncentračních táborů, tři sourozenci se vrátili. Protože dům na Podkarpatské Rusi byl v době války zničen, rozjeli se sourozenci do světa.

Jindřich se vrátil do Ostravy, kde pobývala jeho brigáda. Kvůli válečnému zranění nemohl dlouho pracovat a velmi těžce hledal práci. „V té době byla móda, že invalidé dostávali trafiky. Nic jiného mi nezbylo a vzal jsem to. Usadil jsem se, oženil a začal v Praze studovat právnickou fakultu.“ Pamětník pracoval na ministerstvu vnitra.

Jindřicha Heřkoviče zasáhly čistky 50. let. Odešel zpátky do Ostravy, studia musel přerušit a právnickou fakultu nedokončil. Pracoval jako dělník na Dole Hlubina. „Já jsem nebyl nijak do ničeho zainteresován, taky jsem nebyl z ničeho obviňován. Neměl jsem tak vysoké postavení, ale je fakt, že jsem to pociťoval, i když mi to nikdo neřekl. Tehdy byl nábor do Ostravy, tak jsem šel. Dělal jsem lehkou práci, ale v podzemí.“

Jsem rád, že jsem se vrátil

V srpnu 1968 přijela do Československa vojska Varšavské smlouvy. „S tím, co se dělo, jsem jako většina z nás, co jsme se účastnili bojů, nesouhlasil. Reagoval jsem tak, že jsem opustil republiku. Jenomže bohužel jsem měl tři nezaopatřené děti a počítal jsem s tím, že tam najdu domov a rodina přijde za mnou.“ Ale jedna z dcer se provdala a Jindřichova manželka jí chtěla být nablízku. Pamětník zůstal ve Spojených státech, kam se mu podařilo dostat, sám rok a půl.

„Brzy jsem se uchytil, měl jsem i dobré výdělky a čekal jsem, jestli rodina přijede.“ Když se blížil konec platnosti pasu, zažádal Jindřich o prodloužení. To mu zamítli, ale pamětník se nevzdal a podal odvolání s tím, že je osoba se změněnou pracovní činností. Rozhodnutí dlouho nepřicházelo a Jindřich se musel vrátit domů. Už na letišti procházel přísnou pasovou kontrolou. Pak byl předvolán na bezpečnost, kde s ním sepsali protokol o tom, co dělal v zahraničí a s kým se stýkal. Rozhodnutí o vyhovění odvolání přišlo asi šest měsíců poté, co byl pamětník doma. Jindřich pracoval jako jeřábník v ČKD Praha. S manželkou vychovali tři děti.

Slovo válka zní ze všech kontinentů

Po roce 1989 se Jindřich zasloužil o obnovu činnosti Československé obce legionářské. „Naše tanková brigáda skončila v Ostravě, tam padlo 152 našich bojovníků. Stovky byly raněných. Po válce jsme se v Ostravě scházeli a scházíme se dosud, dělám předsedu historické skupiny tankové brigádě,“ vyprávěl reportérům Post Bellum v roce 2003. Veteráni se scházeli na různá výročí. Cílem bylo objíždět památná místa a hroby a připomínat si válečné události. „Máme s tím velice dobré zkušenosti, podařilo se nám zainteresovat místní obyvatele.Přicházejí představitelé obce, děti ze školy. Snažíme se, aby se nezapomnělo. To je to nejcennější, co se může udělat.“

„Neřeknu nic nového … dnes je situace taková, že mládež ani dospělí nerespektují historii, nezajímají se, co se stalo v minulosti. Je to škoda. Nepřeju si, aby to poznali, že chybili. Nemůžeme říct, že žijeme plně v míru. Cítíme to válečné nebezpečí. Slovo válka zaznívá prakticky ze všech kontinentů. Naší snahou samozřejmě je, abychom lidi na to upozornili. Abychom dělali všechno proto, aby mládež udělala všechno pro to, aby se situace neopakovala.“

Podplukovník ve výslužbě Jindřich Heřkovič zemřel 19. března 2012. Byl nositelem Čs. válečného kříže a dalších více než dvaceti armádních vyznamenání. Je významným občanem Prahy 3 a čestným občanem města Ostrava. V roce 2010 se zúčastnil slavnostního otevření Českého centra v Tel Avivu.