Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jiří Eduard Hermach (* 1948)

• narodil se 28. dubna 1948 v Táboře

• otec Jiří Hermach byl filozofem a dlouholetým členem KSČ, po roce 1968 vyloučen z KSČ a perzekvován

• Jiří Hermach mladší vystudoval filozofii a psychologii na FF UK v Praze

• po absolutoriu se živil jako noční hlídač či řidič, později pracoval jako psycholog v psychiatrické léčebně v Kosmonosích

• v roce 1975 emigroval do Francie

• jako klinický psycholog pracoval v Paříži a v Pas de Calais

• na pařížské Sorbonně vystudoval znovu filozofii

• v letech 1986–1992 vystudoval architekturu na pařížské vysoké škole École d‘Architecture de Paris La Villette (EAPLV)

• je autorem několika knih (např. Filosofie architektury, Světoběžníci na leteckém dni)

• aktivně se věnuje malování

• v roce 2023 žil trvale ve Francii, Českou republiku ale pravidelně navštěvoval

Emigrace člověka poznamená na celý život. Složitý a zpravidla bolestivý je odchod z rodné země, neméně komplikované jsou však i návraty. Jiří Eduard Hermach emigroval z Československa v polovině 70. let. Jako syn vládnoucím režimem odstaveného filozofa a vysokoškolského pedagoga Jiřího Hermacha přesně odhadl, že jej doma žádné optimistické profesní perspektivy nečekají. Toužil odejít do Ameriky, ale nakonec zůstal v Evropě.

Otec v kritické pozici

Jiří přišel na svět dva měsíce po komunistickém převratu. Jeho otec Jiří Hermach se narodil v roce 1912, v květnu 1945 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) a v roce 1949 založil na ČVUT Ústav společenských věd, který byl v roce 1952 přeměněn na katedru marxismu. V roce 1942 se oženil s o 13 let mladší Věrou Tůšovou, kterou oslovoval Vědunko. Věra pocházela z Opařan na Táborsku. Ženich svou nastávající ochránil sňatkem před hrozbou totálního nasazení. Hermachovy životní osudy a občanský vývoj jsou příznačné pro československé prostředí druhé poloviny 20. století: „Tatínek byl za války v odboji. Ze začátku se podílel na vytváření komunistického systému, ale velice rychle se ocitl v kritické pozici, která ho v 60. letech přivedla k takzvanému revizionismu.“  

Budějovická ulice

Ač se Jiří narodil v Táboře, trvale s rodiči a starší sestrou Janou (1943) žili v Praze. Když bylo Jiřímu 14 měsíců, přestěhovali se Hermachovi do bytu v Budějovické ulici. V raném dětství jej postihly velmi nepříjemné zdravotní problémy: „Mé první dětství bylo trochu pochroumané, protože když jsme se stěhovali, tak jsem snědl něco, co dost dobře neodpovídalo mému organismu, a dostal jsem anafylaktický šok, který vyprovokoval bezvědomí, které bylo, jak mi řekli, velmi dlouhé,“ popisuje první roky svého života Jiří Eduard Hermach.

O poznání raději vzpomíná na chvíle trávené se svým otcem. „Rok nebo dva mi byly. Otec mi hrával na housle, když jsem šel spát. To byl takový obraz otcovské lásky,“ vzpomíná Jiří Eduard Hermach. Otec obě své děti vedl ke vzdělání i zájmu o umění. Sám měl velmi vřelý vztah k hudbě, literatuře i divadlu. Svým dětem neustále recitoval, a když nerecitoval, tak zpíval. Hermachovou slabinou však byla přílišná zaneprázdněnost: „Otec byl pořád pryč, ale prázdniny a neděle dodržoval. Vždycky pro nás vymyslel nějakou akci, cestu, pobyt… Jezdívali jsme stanovat. Otec byl velice blízko přírodě. A přírodní dobrodružství, to se dětem zamlouvá.“ Hovory o politice však dospívající Jiří se svým otcem nevedl, zato o literatuře si povídali často. V té době byl jejich vzájemný vztah velmi blízký: „Otec byl usměvavý a permanentně vlídný. Až na některé chvíle, kdy jsme spolu válčili, to bylo čisté,“ charakterizuje Jiří Eduard Hermach svého tatínka.

Můj syn si bude nosit, co chce

Na střední škole Jiří s několika kamarády utvořil svéráznou skupinu. Připadali si trochu jako prokletí básníci. Tíhl k malování, psal básně, dokonce zvítězil v literární soutěži pro mladé autory nazvané Strážnice Marušky Kudeříkové. Do Strážnice si odjel převzít cenu, ale den před vyhlášením navštívil několik vinných sklípků. Druhý den se sotva udržel na nohou. S češtinářkou, paní učitelkou Herynkovou, měl Jiří ambivalentní vztah. Jeho slohové práce zpravidla hodnotila komentářem „Umělecké dílo – neznámkovatelné“. Osudným se Jiřímu málem stal nácvik na spartakiádu, který skončil pádem ústícím v bezvědomí. Nehoda se naštěstí obešla bez vážnějších následků.

Jiří Hermach starší se v 60. letech vůči komunistickému režimu vyslovoval stále kritičtěji. Postupem času se stal populární osobností, jakýmsi veřejným intelektuálem. Hojně publikoval, se svými komentáři vystupoval v rozhlase i televizi. Jiřímu otcovo jméno několikrát v mládí pomohlo: „Byl jsem chráněn aurou svého otce. Všem stříhali dlouhé vlasy a já jsem je mohl nosit, protože můj otec někde prohlásil, že jeho syn si bude nosit, co chce,“ vzpomíná na svá mladá léta Jiří Eduard Hermach, který zdůrazňuje, že byl sice rebelem, ale své rebelství měl pojištěné vahou osobnosti svého otce. 

Maturitu v roce 1966 málem prošvihl: „Přišel jsem pozdě. Měl jsem zpoždění a předsedkyně maturitní komise mně při předávání vysvědčení řekla: ‚Příště přijďte včas.‘ Tak jsem si říkal, že na příští maturitu budu včas.“  

Následovala studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jiří si zvolil filozofii a psychologii. Z vyučujících, s nimiž se na fakultě potkal, zmiňme alespoň Jiřího Peška či Milana a Dušana Machovcovy. Na konzultace docházel do bytu ke Karlu Kosíkovi, ze stejných důvodů vyhledával po roce 1968 i Jana Patočku. V té době již věhlasný fenomenolog a pozdější mluvčí Charty 77 oficiálně přednášet nesměl.

Politika mně byla cizí

Na jaro 1968 Jiří Eduard Hermach vzpomíná rád, nikoliv nekriticky: „Popravdě řečeno, ta změna byla postupná, že to člověk vlastně nechápal jako změnu. Pro mou generaci, která nezažila tvrdý komunismus a totalitarismus, to byl logický vývoj situace. Heslo o socialismu s lidskou tváří ke mně moc nepromlouvalo. Politika mně byla cizí.“

Nejen v turbulentním roce 1968 absolvoval Jiřího otec řadu přednášek a veřejných diskuzí, na které jej jeho syn často vozil autem. Po více jak 55 letech si vybavuje kupříkladu přednášky v Benešově či Táboře.

Motiv Labutího jezera

Léto 1968 trávil Jiří Eduard Hermach na rodinné chatě nedaleko Orlické přehrady. Letní idyla měla dramatické zakončení. V úterý 20. srpna se zúčastnil taneční zábavy. Když po návratu kolem třetí hodiny ranní uléhal do postele, invaze vojsk pěti států Varšavské smlouvy již byla v plném proudu. To ale zatím netušil. Teprve v sedm hodin ráno jej vzbudila sousedka se slovy, že je válka. V následujících dnech se vypravil do Prahy: „Prošel jsem celou Prahu od Staroměstského náměstí až nahoru k rozhlasu. Byl to příšerný zážitek,“ vzpomíná. Z okupačních dní si vybavuje, že mu v hlavě zněl stále dokola motiv Labutího jezera. „Byla v tom prostě osudovost, negativní osud,“ dodává.

Ukrývaný otec

V srpnových dnech roku 1968 Jiřího Hermacha staršího kdosi upozornil, že by se vzhledem ke svým aktivitám a spolupráci s Dubčekem měl skrýt, protože mu hrozí zatčení: „Dostal upozornění, že riskuje být zavřený. Měli jsme známé kolem Orlického jezera a jeden z chatařů doporučil, že by otce odvezli na loď, na nějaký pracovní hausbót. Jednoho dne se tam otec vydal s ranečkem. Na Orlíku byl chatař, kterému jsme říkali Orlí péro, byl to takový správný osadník. Řídil ten hausbót a pod Žďákovským mostem se mu podařilo uvíznout. Hloubka je tam nejméně 30 metrů a nahoře jely tanky. Když to člověk dá do kontextu, tak je to velice nepříjemná situace. Pak to nějak zvládli, otec odjel a několik dní zůstal v ilegalitě. Pak se zjistilo, že vývoj má jiný směr, takže se potom vrátil do Prahy.“ Nebezpečí zatčení bezprostředně po invazi se samozřejmě ukázalo jako liché. Netrvalo však dlouho a Jiří Hermach starší pocítil, že nová politická garnitura dosazená za pomoci tanků se dokáže se svými nepřáteli vypořádat i jinak.

Bezmoc a dekadence

Jestliže nejsilnější Jiřího emocí v srpnu 1968 byla bezmoc, nástup normalizace v něm vzbudil pocity dekadence: „Asi to bylo ve vztahu k intervenci, ale v podstatě jsem trávil celé dny a noci ve vysokoškolském klubu Vltava, kde jsme se veselili ve zcela absurdní situaci. Byl to surrealismus. Vědomí reality nás přivedlo k alkoholu.“

V uvedeném rozpoložení se nacházel především po sebeupálení Jana Palacha. „To bylo strašné. Jeho čin měl bezesporu obrovský význam, já bych to ale nikdy neudělal. Myslím, že svět za to paradoxně nestojí,“ dodává k Palachovu činu.

V psychiatrické léčebně v Kosmonosích

Začátkem normalizace byl Jiří Hermach starší vyloučen z KSČ. Husákovský režim jej v lednu 1971 vyhodil z Filosofického ústavu a zakázal mu jakoukoliv publikační činnost. Po dlouhém hledání zaměstnání získal místo v kotelně motolské nemocnice, kde měl na starost obsluhu výměníků. Po týdnu jej vedoucí „přeřadil“ na pozici tzv. sekretáře. Po roce naštěstí odešel do důchodu. V roce 1971 přijala Jiřího sestra Jana nabídku od Oty Ornesta do angažmá v Městských divadlech pražských. V následujícím roce však normalizátoři Otu Ornesta z vedoucí pozice sesadili a nahradili prorežimním Lubomírem Poživilem, který Janě v další sezóně neprodloužil smlouvu. Až do roku 1990 byla bez stálého angažmá a před filmovými a televizními kamerami se objevovala jen sporadicky. V roce 1977 patřil Jiří Hermach starší k prvním signatářům Charty 77 a tlak režimu na dceru Janu a jejího muže ještě zesílil. Roku 1985 proto Hermach raději přijal nabídku k trvalému vystěhování do Rakouska. Ale nepředbíhejme.

V roce 1971 obhájil Jiří Eduard Hermach doktorskou práci a začal hledat zaměstnání. Oženil se a narodila se mu dcera Anna. Potřeboval finančně zabezpečit rodinu, takže byl připraven dělat cokoliv. Nejdříve byl konkurzem přijat do Filosofického ústavu ČSAV. Když jej ale vyzvali, aby veřejně pošpinil svého otce, z nabízeného místa sešlo. Později pracoval jako programátor v podniku Kancelářské stroje, později se živil jako noční hlídač či jako šofér ve Státní tiskárně cenin. Nakonec našel uplatnění i ve svém oboru: „Dostal jsem místo v kosmonoské psychiatrické léčebně. Měl jsem rozhovor s ředitelkou, který skončil zcela negativně. Odcházeje z její pracovny, nevím proč, ale řekl jsem něco, že jí došlo, že jsem Hermachův syn a ona mně nabídla místo. Zůstal jsem tam tři roky až do emigrace. Dělal jsem klasickou práci klinického psychologa, částečně terapii, částečně diagnostiku. Nechal jsem se vyškolit na Rorschacha a pak jsem prováděl diagnostiku na základě Rorschachova testu. Potom jsem se nechal v Kroměříži vyškolit na hypnózu.“ 

Problémy s výjezdní doložkou

K úmyslu emigrovat Jiřího přivedl otec. „Říkal mi: ‚Tady to bude stát za houby nějaký rok.‘ Byl optimista, myslel si, že za několik let se to uvolní znova,“ vzpomíná Jiří Eduard Hermach. Vydání výjezdní doložky potřebné k vycestování však souviselo s vyjádřením zaměstnavatele. Když v roce 1974 Jiří zažádal, dozvěděl se, že překážkou k vydání je fakt, že není členem Svazu mládeže ani KSČ a nezúčastňuje se politického a společenského dění. Když se polepší, bude smět vyjet v příštím roce. Do Socialistického svazu mládeže (SSM) tedy vstoupil a navíc založil podnikový časopis, který nazval Koma (Kosmonoský manifest). V roce 1975 již výjezdní doložku obdržel.

Dítě štěstěny

Jiří zatoužil najít štěstí za velkou louží. Nakonec zůstal ve Francii, kterou před srpnovou invazí několikrát navštívil. Začátky na Západě však nebyly jednoduché. Nějaký čas se živil jako kaskadér – podkoní v Cirkuse Jean Richard. První výdělek ve Francii získal díky portrétům turistů, které maloval na jihu Francie. Nakonec v nové zemi obdržel dvouleté stipendium, i proto se označuje za dítě štěstěny. Po vypršení stipendia pracoval jako psycholog v Paříži a v Pas de Calais, kde se mimo jiné věnoval equitherapii (terapie prostřednictvím kontaktu s koňmi). Brzy se seznámil s Pavlem Tigridem a spolupracoval s jeho časopisem Svědectví. V roce 1985 se ve Francii znovu oženil a k dceři Anně postupně přibylo dalších pět potomků. Jinak ve Francii začínal od píky. Jazyk neznal a s nejbližšími příbuznými se vídal jen zcela výjimečně: „Maminka přijela hned první rok. Na policii řekla, že mě přivede zpátky, tak dostala vízum. Pobyla u mě tři měsíce a pak se vrátila. Pak ji dlouho nepustili, až když byla v důchodu, tak směla přijet. Janu pustili v osmdesátém pátém na moji svatbu. Směla přijet s celou rodinou. To byla záhada.“

Emigrantské sny

Jako většina emigrantů se i Jiřímu Eduardu Hermachovi zdávaly tzv. emigrantské sny: „Jsou vždy stejné. Mají podobné scénáře, jak vím od emigrantů, se kterými jsem mluvil. Základní scénář je, že jste zpátky v Čechách, snažíte se odjet, utéct, a teďka po vás jdou. Střílejí po vás.“

Své vzdělání si ve Francii rozšířil o studium architektury. Do České republiky se nikdy trvale nevrátil, ale pravidelně ji navštěvuje. Vztah české společnosti k emigrantům nechce hodnotit komplexně. Na příkladu své osoby se však kritickému hodnocení neubrání: „Já jsem tady měl pocit, že mě prostě vygumovali, že mě dali stranou jednou provždy. To není o tom, že tu nemám co dělat, ale že už to mám za sebou. Mám tu sestru, což je pro mě záchytný bod, ale i náš vztah, který je výborný, tím trpěl.“

Kvůli sestře Janě Hermachové a jejímu muži, herci Josefu Šebkovi, přeložil do češtiny divadelní hru E. E. Schmitta Frederick. Přál si, aby se oba blýskli v parádních rolích, které by si s chutí zahráli. Schmittova hra se v roce 2004 dočkala uvedení v Divadle ABC s Borisem Rösnerem v titulní roli. Hrála se bohužel jen něco přes rok. V květnu 2005 Boris Rösner zkolaboval a vážně onemocněl. O rok později zemřel a inscenace byla stažena z repertoáru. Z pracovních aktivit v České republice nedá Jiří Eduard Hermach dopustit na spolupráci s časopisem Přítomnost.

Krédo 

Otázku na životní krédo přijímá s rozpaky. Nakonec však přece jen nachází odpověď: „Všechno vytvářet a nenechat věci v tichu. Vyslovovat věci, situace…“ A závěrem připojuje ještě jednu myšlenku: „Být mnohý. Nebát se mnohosti, kterou si nosíme s sebou.“