Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Herman (* 1955)

• narodil se 18. listopadu 1955 ve Vsetíně

• dětství a mládí prožil v Bynině

• vystudoval Střední průmyslovou školu strojnickou ve Vsetíně

• získal modrou knížku

• až do sametové revoluce pracoval v Automatické výrobě televizních baněk ve Valašském Meziříčí

• s disidentem Jaromírem Čechurou přepisoval a šířil samizdatové texty, později i Chartu 77 a Několik vět

• podepsal Několik vět

• v roce 1989 spoluzakládal Občanské fórum ve Valašském Meziříčí

• s manželkou Marií má dvě dcery

Synem ředitele

Vladimír Herman se narodil 18. listopadu 1955 ve Vsetíně. Dětství prožil v nedaleké vesnici Bynina, odkud pocházeli i jeho rodiče. Jeho otec Arnošt Herman zde pracoval jako ředitel na základní škole, maminka Božena Hermanová byla v domácnosti. Vladimír trávil volný čas vším, co vesnické prostředí a okolní příroda nabízely. V zimě hokej, v létě fotbal a klukovské hry v blízkém lese.

Vadilo mi to pokrytectví

Až do svých dvanácti let si Vladimír neuvědomoval ani jinak neprožíval skutečnost, že žije v oploceném Československu. První signály, že něco není v pořádku, přišly v době, kdy se země za všeobecného uvolnění komunistického stisku nadechovala k naději a svobodě. „Táta byl ředitel školy a komunista. A v noci poslouchal Svobodnou Evropu, což mě zarazilo. A tehdy jsem začal přemýšlet, co se to děje. Nakonec jsem zjistil, že v té straně jsou všichni prospěcháři. Zhlédl jsem se v západní kultuře, v big beatu. Ale to už mi dost začalo vadit to pokrytectví. Tohle už jsem silně vnímal na základní škole,“ vzpomíná Vladimír Herman na dobu let šedesátých.

Pět set tanků

Psal se rok 1968. Pražské jaro pozvolna dohasínalo, až v noci na 21. srpna dohaslo úplně. Vojska Varšavské smlouvy překročila hranice Československa. „Měl jsem třináct let. Byla to úplná hrůza. Prožíval jsem to velmi špatně, okamžitě trikolora, to i otec jako komunista byl z toho zděšený. Bratr o devatenáct let starší, to byl taky komunista a učitel, ten z toho byl také zděšený. Byl jsem tenkrát zrovna u něho v Karviné, když Rusi přijeli. Tak jsem jel hned domů a za Byninou je vojenský prostor, viděl jsem tam přijíždět tak pět set tanků, to bylo něco neskutečného, to jsem těžce nesl,“ vypráví pamětník.

Přesto, že nedaleko Byniny sídlila početná sovětská posádka, v obci k žádným střetům ani konfliktům nedošlo. Vojáci se zde těšili oblibě. Do místní hospody to měli z kasáren asi kilometr a rádi se zastavili na pivo a na kus řeči. V místním JZD se pořádaly zabijačky, kde byli Sověti vítanými a častými hosty. „To ve mně zanechalo ten definitivní odpor ke komunismu,“ říká Vladimír Herman.

Mezi svými

Poté, co v patnácti letech nastoupil na Strojní průmyslovou školu ve Vsetíně, ocitl se rázem mezi svými. „Tam už se vytvořila taková parta, všichni jsme začali nosit dlouhé vlasy, ze školy na pivo, z piva se šlo domů a pak znova do hospody,“ líčí pamětník. Vzhledem k tomu, že doba středoškolského studia zastihla Vladimíra Hermana v již počínající normalizaci, nebylo snadné si svoji svobodu udržet. Mladé máničky si podtáčely vlasy kulmou, aby nebylo poznat, že je mají příliš dlouhé. Vladimír jezdil do školy vlakem. Ráno si na cestu oblékl džíny a do batohu přibalil všeobecně akceptované tesilky. Ty si v kupé převlékl a po vyučování, když se šlo s kamarády na pivo, je zase sundal a oblékl džíny. „Jakmile policajti viděli, že nemáš vlasy jako v občance, rozdávali pokuty. Nebyl měsíc, abych pokutu nedostal. Sám otec mne několikrát v noci, když jsem spal, ostříhal,“ líčí pamětník normalizační léta.

Setkání s disidentem

V devatenácti letech se Vladimír Herman spřátelil s disidentem a budoucím signatářem Charty 77 Jaromírem Čechurou. Sdíleli spolu vášeň pro rockovou hudbu a odpor ke komunismu. Pamětník se začal podílet na šíření a rozmnožování samizdatových tiskovin. Později k nim přibyla i Charta 77 a Několik vět. Okruh jeho přátel se kromě Jaromíra Čechury rozrostl asi o patnáct dvacet lidí, kteří byli stejně jako on zarytými odpůrci režimu. Sdíleli mezi sebou hudbu a samizdat. Vladimír několikrát zažil, jak si pro Jaromíra Čechuru přišla domů Státní bezpečnost. Během jedné takové razie se musel ukrýt pod postelí, aby se na něj nepřišlo. „Čechura měl trvalé problémy, měl jenom práci hrobníka a věčně byl u výslechu. Ale co já jsem ho poznal, tak zavřený nebyl,“ uzavírá pamětník.

Reakcionář

Povinnou vojenskou službu obešel Vladimír Herman tím, že si dokázal sehnat takzvanou modrou knížku, tedy doklad o trvalém zproštění vojenské služby. Po maturitě získal dobře placené místo jako tavič skla při výrobě televizorů. Přesto, že sám byl kvůli stykům s Jaromírem Čechurou v hledáčku StB, nikdy jej k výslechu nepředvedli. Ani v zaměstnání problémy neměl. „Ta práce byla dělnická. Byl jsem mezi čtyřmi lidmi, co to v republice uměli. To byl americký počítač Honeywell, bylo to náročné, měli jsme nejvyšší platovou dělnickou třídu kolem pěti tisíc měsíčně a uměli jsme to jenom čtyři. Těžko by nás mohli vyhazovat,“ vypráví pamětník.

V té době byl již Vladimír Herman ženatý s manželkou Marií. S úsměvem vzpomíná na historku, kdy jej několikrát opakovaně vyzývali ke vstupu do komunistické strany: „Oni za mnou furt chodili. Já jsem se vymlouval na hokej, šachy, že toho mám moc, a barák a děcka a že by s tím ani manželka nesouhlasila. Tak oni poslali okamžitě za manželkou domů komunistického nohsleda, ať mi přestane manželka bránit ve vstupu do strany. Já jsem přišel domů, roba na mě hned ve dveřích, že mám plnou hubu Charty, ale že se vymlouvám na ni. Tak jsem druhý den v práci šel za tím Raušem a říkám, že si nepřeju, ať mne ještě někdo obtěžuje se vstupem do strany anebo moji rodinu. Že do strany nevstoupím. Načež Rauš na komunistické schůzi prohlásil, že Herman je reakcionář a pro komunistickou stranu je nadobro ztracený.“

Krásný je vzduch, krásnější je moře

Konec osmdesátých let pro mnoho lidí znamenal novou naději, že se režim zhroutí. Vladimír Herman to nevnímal jinak. „Všichni věděli, že to spadne. Všichni kromě komunistů. Devět milionů lidí čekalo na to, až to padne. Ale všichni měli strach. Když jste se jim postavil, děcka nemohla jít na školy, těžko se to vysvětluje,“ říká pamětník. V listopadu 1989 se s manželkou Marií vypravili do polské Vratislavi na Festival československé nezávislé kultury. V Polsku už tehdy vládly mnohem svobodnější poměry a podařilo se tehdy uspořádat festival, kde poprvé po letech mohli stanout na jednom pódiu folkoví a rockoví hudebníci z Československa i z exilu. Bezpečnostní orgány u nás o akci věděly a všemožně bránily lidem dostat se do spřáteleného Polska. Mnoho lidí tehdy volilo cestu přes bývalou Německou demokratickou republiku (NDR). Ani Hermanovi nebyli výjimkou. Dne 4. listopadu 1989 ve vratislavském divadle vystoupili exiloví umělci jako Karel Kryl, Jaroslav Hutka či Vlastimil Třešňák. Ti se na pódiu setkali s hvězdami československé folkové scény, například s Jarkem Nohavicou nebo Pavlem Dobešem. Když pak všichni interpreti dohromady spolu s Jaroslavem Hutkou zpívali jeho píseň Náměšť, stáli se vztyčenými dvěma prsty na znamení vítězství. Trvalo to přesně třináct dní a v Československu začala sametová revoluce.

Řekli jsme jim to jasně

„Čechura mi už druhý den po 17. listopadu říkal, co se v Praze stalo. Na to konto jsme přemýšleli, co udělat. Dvacátého jsme poprvé šli na náměstí do Valašského Meziříčí, to nás tam bylo takových dvacet až třicet, a to už si nás filmovali policajti a zabíraly nás kamery z oken národního výboru. Druhý den právě Čechura říkal, že založíme Občanské fórum,“ líčí pamětník události listopadu 1989.

Jaromír Čechura pozval Vladimíra Hermana na tajnou schůzku do starého evangelického kostela ve Valašském Meziříčí. Nikdo tehdy neměl jistotu, že režim skutečně padne. Pamětník chvíli kostel obcházel a ujišťoval se, že za ním neslídí Státní bezpečnost. Pak se odhodlal a vstoupil dovnitř. Na schůzce, kde byl přítomen farář Dan Ženatý a dále Jaromír Čechura, Marek Irgl, Ladislav Heiker a Vítězslav Bůček, se rokovalo především o tom, jak založit Občanské fórum a jak dále postupovat. Při dalším veřejném shromáždění na valašskomeziříčském náměstí vystoupila Kateřina Zukalová a oznámila, že jejího muže Vladimíra Zukala zatkla bezpečnost. Dav lidí se spontánně vypravil k nedaleké policejní stanici, kde za provolávání revolučních hesel a požadavků, ať je disident okamžitě propuštěn, skutečně dosáhl toho, že se Zukal ještě téhož dne dostal na svobodu.

Následující dny ubíhaly v překotném revolučním tempu. Do Valašského Meziříčí přijížděli s čerstvými zprávami studenti a pražští herci, mezi nimi například Petr Čepek. To už se odehrávala veřejná setkání v Lidovém domě, kde se občas sešlo i tisíc lidí. Představitelé Občanského fóra jednali s dosavadním vedením města o předání moci. „Že skončila vláda jedné strany, to jsme jim řekli jasně,“ uzavírá pamětník.

Byli jsme naivní

Na polistopadovém společensko-politickém vývoji spatřuje Vladimír Herman jako největší bolest fakt, že komunisté i po sametové revoluci prorostli do struktur státní správy. „Při prvních volbách do Poslanecké sněmovny jsem se dozvěděl, že hlavní jednatel Občanského fóra je estébák. Já jsem na to zíral. Byli jsme naivní. Já jsem naivní. Myslel jsem si, že když to padne a komunisti sklapnou patky, začnou se chovat normálně,“ uzavírá pamětník.

Vladimír Herman vstoupil v roce 1991 do Občanské demokratické strany. Výrazněji se ale neangažoval, vždy se držel zpátky. V rámci valašskomeziříčské buňky působil jako technik. Poté, co ODS prošla několika krizemi, stranu zklamaně opustil a odešel do politického ústraní. Začal se věnovat svým koníčkům, hře v šachy, přírodě a zahradě.