Reinaldo Hernández Cardona
* 1939
-
„Na začátku sedmdesátých let lidé déle než celé jedno desetiletí stále tak nějak těžili z toho, co zbývalo z období kapitalismu, protože nabídka v obchodech – například co se týče domácích spotřebičů – byla velmi omezená a zastaralá. Tehdy se vláda rozhodla odměňovat pracující za to, že dosahovali v zaměstnání lepších výsledků. Jinými slovy, možnost koupit si třeba televizi, byla za odměnu. Například u mě ve fabrice bylo asi 300 zaměstnanců a k dispozici bylo deset televizí pro ty, kteří pracovali nejlépe. Takže se najelo na systém zásluh a odměn. Řekněme, že ten, kdo měl deset zásluh, vyhrál nad tím, kdo jich měl jen devět. Když jste se zúčastnil nějaké politické parády, dostal jste bod. Když jste povýšil nebo překročil kvóty v práci, dostal jste další. Když jste se chovali v souladu s tím, co se požadovalo, opět bod. No a přesně opačně se body i odečítaly. Když jste neplnil pracovní úkoly, měl špatný prospěch ve škole nebo se nechoval v souladu s ideologií, dostal jste černý puntík. Takhle se rozdělovalo to málo, co bylo. Představte si ty potyčky, když se jeden zaměstnanec pustil do jiného kvůli tomu, že měl o jednu zásluhu méně a nevyhrál kvůli tomu možnost koupit si televizi. Navzájem se obviňovali, že jeden je horší než druhý. To všechno bylo k pláči, ale byla to realita revolučního procesu na Kubě na začátku sedmdesátých let.“
-
„Je dobré zmínit, že jestli měl Fidel Castro skutečně nějaké zvláštní schopnosti, tak spočívaly v tom, že prostřednictvím svého populismu dokázal docílit toho, že lidé se jím nechali ovládat. Uhranul je a oni si mysleli to, co chtěl. Vzpomeňme si na to, že tak vznešený lid jako ten kubánský dospěl do bodu, kdy byl schopný požadovat pro odpůrce režimu odstřel na popravišti. Všimněte si, jak prohnaní museli být lidé, kteří to řídili. Vytvořili prostředí soudních procesů, které se odehrávaly v podobných kulisách, jako v antickém Římě. Procesy v Ciudad Deportiva připomínaly římské Koloseum. Namluvili lidem cokoliv, všechno lži. Žádný normální proces. Zákony, které ochraňovaly obyvatelstvo, mizely. Podařilo se přesvědčit lid, že bylo třeba popravit takové lidi jako Sosa Blanco. Bylo jich mnoho. Zároveň chtěli, aby bylo lidem jasné, kam až jsou schopní zajít, že neváhají popravovat. Jestli se někdy v budoucnu budeme bavit o nějakém vyrovnání s tímto režimem, je třeba mít na paměti, kolik lidí byli schopní zavraždit.“
-
„Občanská etika se nesla ve znamení úplného odmítání nebo alespoň snahy o to, aby se člověk vyvaroval vězení. Bylo to považované za něco velmi ostudného. A to do té míry, že se dá říci, že celá Kuba si v té době vystačila s asi desítkou věznic. Byl to dostatečný počet na to, aby mohl být uvězněn každý, kdo se provinil. Nicméně tento takzvaný systém potřeboval tento počet navýšit na dejme tomu padesát, šedesát věznic. Zároveň je třeba poznamenat, že ty nejdůležitější se otevíraly kvůli politickým vězňům. To byla dříve velmi omezená skupina lidí. Platila totiž svoboda projevu a shromažďování, to všechno bylo zajištěné zákonem.“
-
Celé nahrávky
-
Cuba, 01.01.2024
(audio)
délka: 02:42:15
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
Tvrdili nám třeba, že Kuba vyrobí více sýru než Nizozemsko
Reinaldo Hernández Cardona se narodil 14. února 1939 v Puentes Grandes na Kubě. Tehdy vesnice na periferii hlavního města Havany byla sídlem mnoha fabrik, ve kterých pracovali před Reinaldem jeho otec i strýcové. Dnes se nachází na území městské části Playa. Kvůli neutěšené finanční situaci rodiny, která živila společně s Reinaldem dohromady sedm hladových krků, musel hoch už od šesté třídy zároveň se školní docházkou také pracovat. Reinaldo vzpomíná na časy před vítězstvím Kubánské revoluce jako na relativně šťastné období. Obyvatelstvo se i přes určité omezování svobod patrné v každodenním životě těšilo z dobré ekonomické situace na Kubě, která v kombinaci s poměrně dobře fungující občanskou společností vytvářela prostředí plné radosti a vzájemné úcty. Vítězství guerrilly pod velením Fidela Castra a překotné změny se projevily hromaděním problémů, se kterými se Reinaldo jakožto ne zcela konformní člověk musel potýkat. Stěžoval si mimo jiné na nedodržování podmínek zaručujících bezpečnou práci ve fabrice. Nikdy ale nedosáhl žádné změny. Reinaldo ve svém vyprávění poutavě popisuje a prostřednictvím historek ze života vysvětluje socioekonomické tendence, se kterými bojovali Kubánci během několika dekád pod vedením bratrů Castrových. Na počátku devadesátých let se připojil k opozičnímu hnutí, což mělo za výsledek časté obtěžování a šikanu ze strany kubánských úřadů, kterého byl obětí dlouhé roky.