Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Herotová (* 1931  †︎ 2019)

• pamětnice se narodila 20. dubna 1931 ve Lhotce pod Ondřejníkem

• druhou světovou válku prožila v podhůří Beskyd

• roku 1953 se vdala za sedláka Miroslava Herota

• roku 1957 Herotovi pod nátlakem vstoupili do JZD

• během uvolnění poměrů na jaře roku 1968 plánovali s manželem vystoupení z JZD

• po sametové revoluci s manželem úspěšně zažádali o navrácení majetku a obnovili statek

• pamětnice zemřela 14. listopadu 2019

Ludmila Židková se narodila 20. dubna 1931 ve Lhotce pod Ondřejníkem. Její otec pracoval v lese a matka v domácnosti. Od dětství musela pomáhat rodičům i s těžkou prací.

V roce 1953 se vdala za Miroslava Herota, který hospodařil na rodinném statku s třistaletou tradicí v nedalekém Pržně. Spolu stavěli na statku dům, což jim značně zkomplikovala měnová reforma. Postupně se jim narodily tři děti. Jejich statek byl v Pržně jeden z největších a v polovině padesátých let na ně komunisté začali vyvíjet tlak, aby vstoupili do JZD.

„Teď chodili měsíc v kuse každý večer nás přesvědčovat, ať vstoupíme do JZD... každý večer. To bylo strašné. My jsme zásadně tvrdili, že ne, že nevstoupíme. A to jsme dostali z okresu velký arch jako poděkování - ‚vzorný plnič‘. Ale asi dva týdny potom nám přišlo, že musíme vstoupit, že nejsme majitelé statku. Rodiče, když jsme přišli, se přestěhovali. Za stodolou měli postavený vejminek. No a nás nenapadlo, abychom to chtěli přepsat. Za prvé nebyly peníze, ať je vyplatíme, a za druhé jsme věděli, že nám to nikdo neukradne. Jenže oni zjistili, že nejsme majitelé. My říkali, že máme i z okresu poděkování, že vzorně plníme, tak co po nás chtějí, a oni, že nejsme majitelé... Honem jsme to šli přepsat. V rodině byl pohřeb, ani jsme na něj nemohli jít, protože jsme byli u notáře. Pak ale stejně řekli, že musíme do JZD, že u toho notáře je to platné až po šesti týdnech... Tak manžel ráno šel na tu obec, že to podepíše, protože my se opravdu nechtěli vystěhovat...“

Na jaře roku 1968 se poměry v komunistickém Československu začaly pomalu uvolňovat a Herotovi přemýšleli nad vystoupením z JZD. Dokonce už si koupili i starší traktor. Jejich přípravy však ukončily zprávy o invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Tak já pravím, tak to ne. Podruhé do toho nejdu. Jak jsou tady Rusi, tak to bude stejné.“

První svobodné volby po sametové revoluci přivítala paní Herotová s nadšením. Její manžel, hned poté, co bylo povoleno soukromé podnikání, zažádal o navrácení majetku a společně zahájili obnovu statku. Po jeho smrti v roce 1999 převzali hospodářství vnuci, kteří na dlouhou rodinnou tradici navázali.