„S tou školou, na to v životě nezapomenu a ta paní učitelka teda, no, taky jí to nezapomenu, abych tak řekla, že jednoho dne prostě přišla a před celou třídou... My jsme byly myslím tři holky, co jsme tam byly židovský, jo, a ta jedna tam myslím ještě tehdá nebyla, protože byla nemocná nebo co, prostě byly… A ona před celou třídou řekla, že tentokrát, že už prostě musíme odejít, protože jsme Židovky, a nemůžeme s nima chodit do školy. Takhle mi to řekla před celou třídou. To jí v životě nezapomenu, tý paní učitelce. A já jsem myslela, že se zblázním. Já jsem myslela, že se zblázním tenkrát. Já jsem byla úplně, já jsem brečela jak blázen. Utíkala jsem domů, dvakrát jsem upadla. Já jsem myslela, že se sesupil svět, když mi to před celou tou třídou takhle řekla, já ji za to nenáviděla po celej život.“
„Já jsem se pořád ptala, kde jsme, protože my jsme nevěděli co. No, a tak jsme to prostě... jsme tři noci taky někde... Já si tak pamatuju, já jsem si říkala: ,No, ty lidi, já se bojím jako někomu zaklepat a tam budou děti nebo to a bůhví, co my s sebou neseme.‘ Tak já jsem jim vždycky říkala: ,My jsme z Terezína a my bychom...‘ Oni mívali takový baráky a nahoře ještě bůhvíco. Tak říkám: ,My budeme nahoře na seně, ale nechte nás tady přes, jaksi, abychom mohli spát.‘ – ,Jo, jo, jo.‘ A ještě nám něco přinášeli nahoru a byli hrozně rádi, že jsme jim nelezli do bytu. A já jsem říkala: ,To ne, to nemůžeme těm lidem udělat, protože já jsem nevěděla, co s sebou vezu.“
„Potom začaly ty, že se muselo do toho Terezína jeden vedle druhýho. Což byla katastrofa zejména u těch staroušků, to bylo strašný. No, a potom, když už, tak jsem musela i já. To maminka dělala, co mohla, a byla hrozně šikovná na všechny možný věci, že třeba se chtěla s někým dostat, a já nevím, co všecko, ale do toho Terezína jsem musela, a to už oni, ti staří lidi, tam strašně rychle... oni to nesnesli a byli prostě... My jsme ani nevěděli, my ani dodnes nevíme přesně, kde jsou pohřbení.“
Eva Herrmannová se narodila 22. července 1929 ve Vídni, ale vyrůstala v Opavě, kde její otec provozoval velkoobchod Herrmann & Vogel. Po podpisu mnichovské dohody museli Herrmannovi utéct z pohraničí, protože byli židovského původu. Usadili se v Prostějově. V roce 1943 dostala Eva povolání do terezínského ghetta, kde byla až do konce války. V roce 1945 z ghetta utekla a došla pěšky domů. Po válce vystudovala gymnázium v Opavě a odešla do Prahy na studium hudebních věd. Pracovala v Divadelním ústavu a od roku 1991 vedla operu Národního divadla. Eva Herrmannová zemřela v únoru 2017.
