Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Brigita Hertlová (* 1938)

• narozena 23. prosince 1938 v Praze

• v únoru 1945 prožila bombardování Prahy

• roku 1957 nastoupila studium režie na DAMU

• v roce 1960 se provdala za režiséra Františka Čecha a odešla do Veselí nad Moravou

• působila ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti

• po roce 1968 odmítla podepsat souhlas se sovětskou okupací

• divadlo musela opustit a živila se manuální prací

• roku 1979 začala pracovat jako archivářka v divadle v Olomouci

Jsem předposlední toho příjmení z celé rodiny

Brigita Hertlová se narodila 23. prosince 1938 v Praze: „To je moje dívčí i celoživotní jméno, zdědila jsem ho po svém pradědovi. Jsem předposlední toho jména z této rodiny.“ Za kmotra byl pamětnici básník Jan Zahradníček. Brigita vyrůstala se dvěma sourozenci.

Otec Jan Hertl byl známý historik, který ve své době patřil mezi přední představitele katolické inteligence. „Otec byl synem velmi zajímavého člověka. Dědoušek Hertl si koupil německou učebnici laktologie, stal se prvotřídním odborníkem a zavedl tady jogurty a tavené sýry. ‚Zdraví, sílu, najdeš v sýru‘, toto heslo napsal dědeček.“ Maminka Brigity byla za svobodna Sekaninová a vystudovala botaniku. Dědeček pamětnice byl František Sekanina, český básník a spisovatel.

Počátkem 40. let se otec Brigity stal ředitelem nakladatelství Vyšehrad. S jeho příchodem podnik zvýšil produkci a převzal vydávání literárního měsíčníku Řád. „Matka mi jednou řekla s trpkostí, že táta přišel domů a radostně jí řekl, že použil její věno na založení Řádu. Publikovali tam významní lidé.“

Mnichov další generace už netrápí, ani neví, co to je

„Když mi byly necelé tři měsíce, vypukl patnáctý březen 1939 a do Prahy, kde jsme žili, vstupovala německá armáda. Matka mi říkala, že jsem celý ten den prořvala, že jí přišlo, že se připojuju ke vzdoru a protestu.“ Po německé okupaci zůstala rodina nejprve v Praze, ale matka s dětmi nakonec odešla na venkov na Roudnicko.  Otec dál pracoval jako ředitel Vyšehradu, abdikoval až v roce 1945.

Brigita jako dítě vnímala válku prostřednictvím malých příhod. „Pamatuju si výpravy pro mlíko načerno k sedlákovi. Rozhlíželi jsme se, jestli nejede Ulfík, to byl takovej německej mladej kluk.“ Jindy zase maminka kupovala načerno šrot pro husu a nosila ho od sedláka v kufru. Na venkově žila rodina až do Vánoc 1944. V Praze zemřel dědeček, rodiče odjeli na pohřeb a děti zůstaly na statku s příbuznou. „Uslyšeli jsme rachot a mysleli jsme, že přijeli pro mléko s konvemi. Vtom tam vtrhla Anežka, zabalila nás do dek a postavila daleko od všech skel a zrcadel na chodbě. To se bombardovaly Kralupy. Když se v noci vrátila matka, rozsvítila a kontrolovala nás. Měla velký problém se k nám dostat, trať byla přervaná. Táta nemeškal a zařídil nám návrat do Prahy.“

Další Brigitina vzpomínka už směřuje do Prahy na začátek roku 1945. S maminkou chodila nakupovat do krámku u Šarfů: „Všechno bylo na lístky, vážilo se to. Já jsem tam stála a nudila se a najednou jsem spustila: ‚Bum, bum, bum, bum, volá Londýn…‘ A štronzo… Nikdo nás neudal. Národ držel při sobě, to bylo poslední vzepjetí vlastenectví.“

Válku jsem vnímala jako silné ohrožení

„Tam, kde jsme bydleli, jsme měli veliká okna přes celý pokoj. Byla přísná nařízení, chodily hlídky, že musí být zatemníno, aby město neprovokovalo světlem nálety.  Byly to tlustý černý houně na kroužcích, co se musely zatáhnout každý večer. Moje matka balancovala, pamatuju si, jak jsem trnula, že spadne. Toto jsem vnímala jako válku, že je to nebezpečí.“  

Na Popeleční středu, 14. února 1945 se uskutečnil letecký útok na Prahu. Co do počtů lidských obětí nejtragičtější nálet na Prahu v průběhu druhé světové války. Brigita šla ten den s babičkou na hřbitov. Cestou ženy potkaly rozčileného muže, který jim oznámil, že Karlák je v plamenech. „Zvolala: ‚Já tam mám syna!‘ To byla válka. Babička se pak doma modlila růženec a já se dívala z okna. Po nějaké době vidím, jak táta skoro kluše kolem zahradní zdi a zvedá obličej. V tváři byl černej.“ Otec byl v práci a měli poradu v paláci Charitas, místo stropu byla skleněná střecha. „Najednou jim do těch papírů spadla kamenná ruka s napřaženým ukazováčkem. To byla ruka Libuše, jak věští slávu Praze. Všichni hned utekli do krytu.“

Strach z války se projevil mimo jiné i tak, že rodiče posílali své děti k prvnímu svatému přijímání dřív, než dosáhly stanoveného věku. „U prvního svatého přijímání jsem na Břevnově byla už v pěti letech.“ Na osvobozování Prahy má pamětnice kusé vzpomínky. „Pamatuju si noc, kdy Hitler umřel. Najednou se rozsvítilo světlo, matka přišla v košili a oznámila, že Hitler je mrtvej. Poslouchal se rozhlas, skákaly jsme v postelích. Je to škaredé, přece se nemá jásat nad cizí smrtí.“

Najednou to ruplo, ani jsme si toho nevšimli

Po skončení druhé světové války nastoupila Brigita do obecné školy. „Chodila jsem do kouzelné jednotřídky, kde byly dlouhé lavice s kalamářemi.“ Od páté třídy dojížděla do školy do Benešova. „Byli jsme bezprizorní, nikdo neřešil, jak se tam dopravíme. Do vinárny jsme chodili na polívku a housku.“ Rodiče se přátelili s řadou osobností z kulturního, literárního a náboženského života. „Mým prvním zpovědníkem byl Anastáz Opasek, arcibiskup Beran mě biřmoval.“

„Měli jsme ve třídě kříž a výborné náboženství. Najednou to ruplo, ani jsme si toho nevšimli.“ U Hertlů se hodně poslouchalo rádio. Když došlo v únoru 1948 ke komunistickému převratu, vzpomíná pamětnice, jak znělo z rádia: „‚Dlouho nešla tak historie našimi ulicemi.‘ Máma šla, bouchla dveřmi a řekla: ‚Ty tak víš, co je historie.‘“

Divadlo bylo vábidlo

Brigita ráda a hodně četla, byla navíc vynikající v recitaci a zpěvu. „Pořád jsem četla divadelní hry. Už ve čtrnácti letech jsem četla Fausta. Pro mě bylo divadlo veliký vábidlo.“ Po maturitě v roce 1957 se pamětnice přihlásila na divadelní fakultu na režii a zkoušky udělala napoprvé. „Oslnila jsem vědomostmi. Ukázali mi německý text a chtěli, abych říkala to a to… a já na to, že je to Hamlet, text z 19. století. Vyvrátili se a vzali mě.“ Brigita absolvovala studia režie inscenací hry Poprask na laguně.

Na divadelní fakultě Brigita potkala budoucího manžela Františka Čecha. „Když řekl, že je z Veselí nad Moravou, ani jsem nevěděla, kde to je. A pak jsem tam žila čtyřicet pět let.“ Před jejich seznámením prožil František zajímavé události, o kterých pamětnice se zaujetím vypráví. František studoval v salesiánském ústavu a tam prožil v dubnu 1950 násilnou likvidaci mužských řeholníků. „U nich doma o něm prý dva měsíce nic nevěděli. To muselo být šílený. Chlapci se dostali do Oseku, kde museli ničit oseckou knihovnu. Nenávist komunistů k církvím byla příšerná – to se snad nedá ani odpustit, natož zapomenout.“ Místo vojny pak František nastoupil jako PTP do dolů. „František byl ale posedlej divadlem, vystudoval režii na DAMU.“

Život s Františkem byl v mém životě tím nejpodstatnějším

Brigita si Františka Čecha vzala v roce 1960. Manželům se v dalších letech narodily tři děti. František neměl sourozence, a protože mu zemřela maminka, musel se postarat o svého otce. Rodina se stěhovala do Veselí nad Moravou. Manželé nastoupili do Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Ale ne na dlouho – přišel rok 1968 a s ním politické změny. „Rodinné důvody mi vždycky přetrhly práci. Pak se přidaly politické důvody a posudky.“ K režírování se Brigita následující roky nedostala.

Situaci v divadlech v 60. letech posuzuje pamětnice shovívavě: „Vždycky záleželo na tom, kdo byl v čele. Myslím, že za celou dobu komunistů bylo divadlo na výši. Ale ne, že by za to mohli komunisti. Ale i na oblasti se dělalo slušné divadlo.“ František pracoval v  divadlech v Ostravě, Šumperku, Těšíně.

V létě v roce 1968 byla Brigita navštívil maminku na Slovensku a zaznamenala zprávy o tom, že je Slovensko obklíčené armádou. „Říkala jsem, že to už si Rusové nedovolí a dovolili…“ Ve Veselí nad Moravou bylo slyšet dunění, jak od Blatnice jely tanky. „Jak Rusáci jeli, rozbíjeli chodníky. Na těch tancích byli mladí kluci. Říkala jsem si, že to jsou chudáci.“

Byli jsme šest neděl bez jakéhokoliv příjmu

V době nastupující normalizace museli zaměstnanci divadla podepsat souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. „To jsem odmítla. Tlačili na mne, vyhrožovali, že zničím divadlo. Tak jsem odešla a dřela jsem v kuchyních.“ Brigita dostala nejprve místo ve školce v kuchyni, později i krátce učila. „Měla jsem malý plat. Když jsem poslala žádost o zvýšení, okamžitě byla žádost zamítnuta a já jsem přišla o práci.“ Pamětnice pracovala v kuchyních v místních podnicích, později našla zaměstnání u pásu ve výrobě.

Rodina vychovávala tři děti a manželé se museli postarat o živobytí. František kolem roku 1970 pracoval jako režisér v Ostravě. „Šéfem tam nikdy nebyl. Při nějakém prověřování se ukvapil a podal výpověď, kterou přijali. Byli jsme bez jakéhokoliv příjmu. Jediné naše peníze jsme dostali nějakým přeplatkem. Zrovna zemřel Reynek, tak jsme za ně jeli na pohřeb.“

U výrobního pásu pracovala pamětnice do roku 1979. Tehdy dostala místo v divadle v Olomouci jako lektorka a archivářka. „František pracoval v oblastních divadlech. Věnoval se programově dětem. Říkával, že se musí vychovat divák. Toužil být šéfem, ale nebyl ve straně a nechtěl do ní vstoupit. Tak se mu touha nevyplnila. Jak ty normalizační poměry postupovaly, tak to nebylo k vydržení.“

Konec komunismu? Byli jsme skeptici

Ve Veselí nad Moravou lidé i v době normalizace běžně sledovali rakouskou televizi. „I když německy neumím, v listopadu 1989 jsem zaregistrovala, že se něco děje. Vzápětí volali Rychlík, Dostál a Rut s tím, co se děje na Národní třídě.“ Brigita se léčila se zanícenou nohou, přesto okamžitě odjela do Olomouce. Divadlo mezitím ohlásilo vstup do stávky: „Pajdala jsem do divadla a slyšela, jak bouchají lítací dveře ze sálu. Nějaké komunistické papalášky byly vzteklé, že se nehraje. Tehdy to bouchlo a už to nešlo zastavit.“

Brigita vzpomíná, jak cestou vlakem viděla z okénka otevřenou dodávku a u ní muže, kteří se hrabali v hořících papírech. „To asi pálili papíry. Okupační stávku vedli debilně, nechali v noci odejít kádrováka s velkým kufrem“

František se vrátil do Slováckého divadla. Zemřel v roce 1995. Psal se rok 2013, když pamětnici navštívil dávný přítel a sdělil jí, že byla sledovaná StB (Státní tajnou bezpečností). Na informaci známý narazil, když procházel své svazky a našel tam o pamětnici záznam. „Hodně mě to překvapilo. Měla jsem možnost se tím zabývat, ale nechtěla jsem. Řekla jsem si, že to nechci vědět. Že mě třeba práskal někdo, komu jsem věřila a koho jsem měla ráda.“

„Za život děkuju, protože jiný jsem nedostala. Jsem ráda, že jsem ho prožila s klopýtáním, omyly a pajdáním. Dostala jsem víc dobra než zla a na to zlo se snažím zapomenout. Když si vzpomenu na někoho, kdo mě opravdu ublížil, tak se za něj pomodlím, tím se to srovná.“