Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Historie má občas tendenci dělat si z lidí srandu
narozen 20. února 1950 v Třebíči
absolvent stavební fakulty Vysokého učení technického v Brně, obor architektura (1968–1974)
od roku 1974 pracoval v jihlavském Stavoprojektu
po sametové revoluci zvolen do rady Okresního národního výboru
od roku 1991 zastával funkci městského architekta města Třebíč
zasloužil se o zápis třebíčské židovské čtvrti na seznam památek UNESCO
roku 2013 vydal knihu Od asanace k UNESCO
Lubor Herzán se narodil v Třebíči a jako jeho předci po dobu několika generací se vydal na dráhu architekta. Během svého dospívání se velice zajímal o události pražského jara a jako student se vzpíral komunistickému režimu. Jistá vzpurnost vůči následování umělých autorit mu zůstala i v dospělosti, a snad i díky ní měl velice úspěšnou kariéru architekta. Jedním z jejích vrcholů byla koordinace zápisu unikátní židovské čtvrti v Třebíči do seznamu památek UNESCO.
I přesto, že podle svých slov vyrůstal v historicky téměř nejhorší možné době padesátých let spojené s justičními vraždami a silným útlakem komunistické strany, Lubor Herzán vzpomíná na své dětství rád. Měl velmi aktivní a plné dětství, hlavně díky tomu, že rodiče kladli důraz na společně trávený čas v přírodě. Téměř každý víkend se s rodinou vydávali na výlety, kempovali a jezdili na kánoích, o prázdninách se vydávali na delší expedice. Trávili hodně času u prarodičů v Třešti, kam za nimi dojížděl otec, který pracoval ve Stavoprojektu v Jihlavě.
Lubor Herzán se také ve svých deseti letech přidal do turistického oddílu, kde byl až do svých 18 let. V roce 1968 přešel tento oddíl pod skautské hnutí a Lubor Herzán založil vlastní smečku Vlčat, kterou sám vedl. Počátkem sedmdesátých let však musel oddíl opustit kvůli studijnímu vytížení. Navíc se nemohl smířit s tím, že se skautské hnutí muselo integrovat do jednotné mládežnické organizace.
„Ale tady bych chtěl zdůraznit, že rozhodně nevyčítám, naopak obdivuji ty, kteří to i přes ty restrikce vydrželi a dělali to v tom duchu skautském, i třeba pod tím Pionýrem.“
Vzpomíná také na velmi silné kulturní vyžití, kdy se s rodinou minimálně jednou za týden věnovali zpěvu lidovek, trampských písní, spirituálů a podobně. Téměř každý měsíc chodili na abonentní koncerty, například do opery.
V době pražského jara studoval Lubor Herzán na Střední všeobecně vzdělávací škole v Třebíči (současné Gymnázium Třebíč). Střední škola ho bavila více než základní, hlavně díky tomu, že jeho spolužáky studium zajímalo a měli víceméně schopné profesory.
Vzpomíná na léta mezi rokem 1965 a 1968 jako na období rozvolňování, kdy už panovala předzvěst pražského jara. Na střední škole měl štěstí na profesory, kteří se ne vždy drželi striktně osnov a vyprávěli studentům o tématech neschválených vládnoucí garniturou.
„A už tam byli dokonce takoví odvážní lidi, kteří už se zmiňovali například o Masarykovi. I když to samozřejmě nebylo v osnovách. A když to bylo v osnovách, tak akorát že stříleli do dělníků a takové žvásty komunistické.“
Na škole ho více bavilo studium angličtiny než ruštiny, obecně svým smýšlením tíhnul spíše na Západ. Maturoval v roce 1968 a proslýchalo se, že se bude maturovat z angličtiny, a ne z ruštiny. Lubor Herzán na to tedy spoléhal a rusky se téměř neučil, jenže pár týdnů před maturitou se potvrdilo, že bude maturita z ruštiny povinná. I přes toto nepříjemné překvapení Lubor Herzán úspěšně odmaturoval.
Co se týče výběru profese, rodiče Lubora Herzána mu dali velkou svobodu, i přesto, že byl součástí osmé generace stavitelů, tesařů či architektů. I přes tuto rodinnou tradici byl ještě v polovině maturitního ročníku přesvědčen, že bude studovat biologii, pak ale narychlo své rozhodnutí změnil. „Pak se najednou zbláznily geny nebo co, a dal jsem přihlášku na stavební fakultu, obor architektura.“
Lubor Herzán měl štěstí, že na vysokou školu nastupoval v roce 1968, kdy se o přijetí na fakultu rozhodovalo podle výsledků talentových zkoušek, a ne podle angažovanosti jeho rodiny nebo jeho třídního původu. Na architekturu se tedy úspěšně dostal.
Atmosféru doby předcházející pražskému jaru vnímal Lubomír Herzán velmi citlivě. Vzhledem k tomu, že nikdy nezažil nic jiného, vnímal do té doby současnou politickou situaci jako stálé geopolitické uspořádání, které se nemůže změnit. Události pražského jara tedy sledoval s obrovským zájmem. Fandil i obrodnému procesu komunistické strany vedenému Dubčekem. A byl tedy o to zdrcenější, když procesy uvolňování skončily příjezdem sovětských vojsk.
Samotnou okupaci strávil Lubor Herzán u prarodičů v Třešti, odkud sledoval i schůze v Čierné nad Tisou, kde se na konci července 1968 sešla sovětská delegace v čele s Leonidem Brežněvem a pokusila se československé komunisty donutit, aby zvrátili reformní proces pražského jara. Podle historiků byla schůzka posledním varováním před srpnovou vojenskou intervencí.[1] Lubor Herzán a jeho příbuzní až do poslední chvíle nemohli uvěřit tomu, že bude Československo vážně okupováno. Když už bylo jasno, že se tak děje, narychlo se zúčastnil partyzánské činnosti:
„Obraceli jsme šipky, abychom je dezorientovali. Takže z Třeště se staly tenkrát Horní Bukvičky. To naštěstí bylo ještě předtím, než Rusové přijeli, jinak by to byla dost hazardní hra.“
Během okupace se Lubor Herzán vrátil s rodinou do Třebíče, protože nebylo jasné, co se bude dít dál. V Třebíči se setkal s tanky tváří v tvář, když přecházel Novodvorský most. Vzpomíná na strach, který cítil, když si uvědomil, že se okupačním vojskům nemá jak vyhnout. Nakonec se rozhodl přes vojska projít.
„Teď se ty tanky blížily, pode mnou pět metrů řeka, tak jsem vážně uvažoval, jestli mám skočit dolů a zlomit si ruku, nohu, nebo co.“
Vzhledem k tomu, jak velkým zastáncem demokratizačních procesů Lubor Herzán byl, stal se vyslancem stávkového výboru na stavební fakultě. V roce 1969 probíhaly na fakultách velké stávky v rámci prvního výročí okupace. Vzpomíná na skvělou atmosféru doby bezprostředně po okupaci, kde fungovala mezi studenty naprostá důvěra. Také ale zmiňuje, jakým způsobem se hnutí vyčerpalo pod nátlakem normalizace, která nastoupila po okupaci.
I přesto, že odbojová hnutí postupně podléhala normalizaci, Lubor Herzán se stále snažil angažovat proti současnému režimu. V roce 1971 se konaly volby do zastupitelských orgánů ČSSR. Ze stavební fakulty kandidoval jejich profesor sochařství, kterého Lubor Herzán označil za „velkovýrobce Leninů“ a dalších angažovaných soch a velice zarytého komunistického straníka. Lubor Herzán a další studenti fakulty se tedy rozhodli, že pro něj nebudou volit.
„Dneska to vypadá jako naprostá samozřejmost, jde se za plentu a to, co tam děláme, do toho je každému houby. Jenže tenkrát už jen to, že se šlo za plentu, byl málem protistátní čin.“
Když se to vedení fakulty dozvědělo, tak začala probíhat nenápadná výhružná kampaň. Po sečtení hlasů výsledek voleb na fakultě tvořil 99,9 %, což se ale nakonec fakultě hodilo, vzhledem k tomu, jak podezřele by vypadal stoprocentní výsledek. „Tak jsme jim udělali užitečné idioty,“ dodává Lubor Herzán.
Vedení fakulty si bylo vědomo toho, kdo nevolil podle pravidel a chtěli Lubora Herzána z fakulty vyloučit – po zbytek jeho pobytu na fakultě pro to hledali záminku. Lubor Herzán si toho byl vědom, a tak se další dva roky studia snažil jim žádnou záminku nedat a studium úspěšně dokončil.
Studium architektury považoval Lubor Herzán za extrémně zajímavé. Je to podle něj zvláštní obor, kde se snoubí technické myšlení s myšlením senzuálním, člověk musí umět spočítat technické parametry budov, ale musí též klást důraz na estetiku výsledku. Přirovnává architekturu k desetiboji – je to také královna disciplín. Dobrý architekt nemusí být excelentní v jednotlivých částech profese, ale musí být velmi dobrý ve všech potřebných aspektech. Začátek studia byl pro Lubora Herzána náročný – připadalo mu, že nevyniká ani v technickém, ani v uměleckém aspektu. V závěru studia ale pochopil, že jeho schopnosti tkví právě v tom, že umí dobře zkombinovat obě tyto disciplíny.
Po ukončení studia nastoupil Lubor Herzán do Stavoprojektu v Jihlavě, kam docházel na brigády v rámci studia, protože tam pracoval jeho otec. Tam došlo k prvotnímu šoku, kdy se ze studia, které ho velice bavilo, dostal do praxe, kde se zabýval navrhováním každodenních, ne tak zábavných objektů. Tento pád z akademických výšin ale zpětně považuje za důležitou školu života.
Později se oženil a dojíždění do Jihlavy už nebylo ideální, tak si po čtyřech letech v Jihlavě našel práci v bytovém družstvu v Třebíči. Pracovní vytížení tam bylo minimální, zadanou práci měl vždy hotovou během hodiny. Jeho kolegové a kolegyně si po zbytek pracovní doby zařizovali nákupy, lakovaly nehty, luštili křížovky, ale Lubor Herzán strávil volné hodiny projektováním domů, jen tak pro zábavu a seberozvoj. „No a mě ta architektura bavila, tak jsem si vymýšlel domečky, které po mně nikdo nechtěl.“
S těmito nastřádanými návrhy se později zúčastnil celostátních soutěží, ve kterých často vyhrával, a jeho návrhy se začaly reálně stavět. V bytovém družstvu pracoval až do sametové revoluce.
I přesto, že byl po hořké zkušenosti z pražského jara velmi skeptický vůči obrozeneckým a demokratizačním hnutím, velice sametové revoluci fandil. Každopádně poté, co se země přerodila z komunismu na kapitalismus, jejich oddělení přestalo dostávat zakázky, zkrachovalo a Lubor Herzán byl nucen přejít do soukromého sektoru. V tomto bodě mohl využít návrhy domů, které naprojektoval během volné pracovní doby v uplynulých letech v družstvu, a přesun do jiného ekonomického uspořádání zvládl celkem bez problémů.
Už v roce 1989 založil Lubor Herzán společně s Pavlem Heřmanem, budoucím prvním starostou Třebíče, sdružení Za lepší Třebíč. Po roce 1989 získalo toto sdružení právní ukotvení a začalo tvořit opozici vůči radnici. Kolegové ze sdružení chtěli po Luborovi Herzánovi, aby přijal nějakou politickou funkci, on ale trval na tom, že jeho místo je v odborné práci. V únoru 1990 ho ale i přesto kolegové přesvědčili, aby vstoupil do rady Okresního národního výboru. „Zjistil jsem, že opravdu ta politika pro mě není, ale snad to udělalo nějakou dobrou práci.“
V rámci porevolučních změn byly rušeny i pozice hlavních architektů, což byla podle Lubora Herzána důležitá funkce. Začal tedy hlasitě kritizovat tento zásah a přihlásil se do výběrového řízení na pozici městského architekta, doufaje, že nakonec nebude vybrán a bude se moci dále věnovat projektování. Nakonec byl ale jediným kandidátem a nastoupil na radnici do role městského architekta.
Během prvních svobodných voleb v roce 1990 se nechal přesvědčit, aby bylo jeho jméno uvedeno na kandidátce Občanského fóra, a i přesto, že byl na téměř nevolitelném místě, nakonec byl zvolen do zastupitelstva. Uvědomoval si ale, že by nemohl vykonávat roli městského architekta a zároveň se věnovat politice, musel se proto zříci svého politického mandátu. Víceméně to samé se stalo i v druhém svobodném volebním období, kdy byl Lubor Herzán znovu uveden na kandidátce nově vzniklého Občanského Hnutí a znovu se rozhodl odstoupit. „Tak jsem se nechal dát na předposlední místo. No a bohužel, zase mě zvolili.“
Lubor Herzán se i přes svou počáteční nechuť vůči úřednické práci na pozici městského architekta dobře uchytil a objevil na své pozici i prostor na tvůrčí práci. Místo plánování vlastních projektů musel nyní hlídat, aby práce jiných architektů nepřekročila jisté hranice a žádným způsobem nepoškodila okolní prostor. Líbila se mu i důvěra, která mezi jeho kolegy panovala.
Do roku 1995 byl Lubor Herzán velmi spokojen na pozici městského architekta. V roce 1999 ale starosta Pavel Heřman nastoupil do Senátu a nová garnitura na radnici nepřála změnám, které Lubor Herzán a jeho kolegové propagovali, a pozice městského architekta byla zrušena bez udání důvodu.
Když se Lubor Herzán porozhlížel po novém zaměstnání, přijel do Třebíče tehdejší ministr kultury Pavel Dostál. Lubor Herzán byl pověřen, aby ho provedl po židovské čtvrti, kde mohl ministrovi vysvětlit důležitost tohoto místa. „A asi týden potom přišla z ministerstva nabídka, že bychom mohli kandidovat do UNESCA.“
Po přijetí této nabídky bylo nutné dát do vedení někoho, kdo uměl dostatečně dobře anglicky, aby mohl vést vyjednávání, a kdo měl dobrou znalost židovské čtvrti. Lubor Herzán výborně splňoval obě tyto podmínky a stal se koordinátorem památek UNESCO. Byl zaměstnán radnicí, ale více spolupracoval s ministerstvem kultury a zahraničními organizacemi. I přesto, že neměl tou dobou nejlepší vztahy na radnici, mohl Lubor Herzán velmi dobře využít podpory těchto vnějších partnerů k prosazování vlastních názorů.
Vyvinutí osnov prací vedoucích k zapsání na prestižní seznam byl náročný úkol a zpočátku nevěděli, jak jej uchopit. Tým neměl dostatek času na vybudování nového územního plánu, vyhlášení architektonické soutěže by riskovalo přijetí projektů, které nejsou dostatečně pokorné k historické hodnotě místa. Rozhodli se tedy zorganizovat tvůrčí dílnu, ve které spolupracovalo několik architektů a v nekonkurenčním prostředí si navzájem vylepšovali a sdíleli projekty. Společně tak během půl roku vybudovali úspěšnou osnovu na rekonvalescenci třebíčské čtvrti.
V roce 2003 dotáhl tým vedený Luborem Herzánem projekt úspěšně do konce a třebíčská židovská čtvrť byla opravdu zapsána na seznam UNESCO jako unikátní židovské osídlení. Důležitým specifikem této památky je fakt, že ještě 20 let před zapsáním na prestižní seznam byla čtvrť určena k demolici. Po druhé světové válce se totiž z původních 350 členů židovské komunity v Třebíči, která udržovala židovskou čtvrť při životě, do Třebíče vrátilo jen deset lidí, zbytek zemřel během holocaustu. To nebylo dostatečné množství na to, aby vrátili původní důležitost tomuto místu a komunistická strana se rozhodla, že místo udržení této historické památky využije prostory k zabezpečení bydlení pro pracující a postaví na tomto místě panelové domy. V roce 1976 byl tedy zpracován asanační plán Třebíče zahrnující demolici židovské čtvrti. Naštěstí k realizaci tohoto plánu nedošlo, hlavně kvůli nepříznivým stavebním podmínkám v oblasti, a židovská čtvrť zůstala zachována. Lubor Herzán napsal v roce 2013 o tomto procesu knihu s názvem Od asanace k UNESCO. „Na světě neexistuje žádná lokalita, která by se během 20 let stala z demoliční zóny památkou UNESCO.“
Další unikát je, že to byl v té době jediný doklad židovské kultury mimo území Izraele. Lubor Herzán považuje židovskou čtvrť za vzor mezináboženského dialogu, vzhledem k tomu, že společně s židovskou čtvrtí byla na seznam památek UNESCO zapsána i bazilika svatého Prokopa. Je to připomínka toho, že i lidé, kteří vyznávají jiné víry, mohou mít mezi sebou dobré vztahy. Židovská a křesťanská komunita v Třebíči mezi sebou neměly historicky žádné velké spory, spíše naopak, komunity si navzájem ručily za majetek a obecně spolupracovaly.
Po této velké události byl na nějakou dobu Lubor Herzán přesunut na odbor cestovního ruchu, o kterém podle svých slov nic nevěděl. Jeho působení tam ho vedlo akorát k frustraci. „Když jsem se zeptal, co mám dělat, tak prohlásili: ‚Tak spočítej hospody a pak se uvidí.‘ Spočítal jsem hospody a pak po mně nic nechtěli.“
Dodnes se zabývá podobou města Třebíče a neoficiálně provádí skupiny zájemců z řad fotografů a studentů po židovské čtvrti. Mimo to se věnuje svým koníčkům a zálibám, které obecně definuje jako „aktivní způsob života a odpor ke konzumnímu způsobu života“. Stále se věnuje pobytu v přírodě, buď v podobě sportu, nebo relaxace. Od dětství se nepřestal věnovat hudbě, i díky hodinám hudby se skladatelem Milošem Štědroněm, který ho naučil o hudbě přemýšlet novým způsobem.
V 17 letech založil s kamarády kapelu Kolemjdníci, se kterými už přibližně 50 let obchází každé Vánoce domácnosti svých přátel a příbuzných. Obcházení rodin na Vánoce se stalo tradicí nejen pro ně, ale mnoho lidí v okolí to již vnímá jako důležitou součást vánočních svátků. V posledních letech tuto tradici narušila pandemie COVIDU-19, ale Lubor Herzán doufá, že se k tradici co nejdříve vrátí.
[1] K 12. 7. 2022 dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/domaci/2550688-posledni-varovani-cierna-nad-tisou-se-pred-50-lety-stala-diplomatickym-centrem
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Viktorie Nováková)