Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Hezký (* 1928  †︎ 2020)

• narozen 24. května 1928 v Domažlicích

• jeho otce Josefa Hezkého věznili nacisté dva a půl roku v koncentračním táboře Flossenbürg

• účastník pochodu studentů na podporu prezidenta Edvarda Beneše v únoru 1948

• navázal kontakt se zpravodajskou službou CIC

• na podzim 1948 zatčen, po půl roce propuštěn pro nedostatek důkazů

• v roce 1949 vyloučen z vysoké školy obchodní

• roku 1950 narukoval k PTP do Mostu

• později přeřazen do dolů na Ostravsko

• v rámci PTP organizoval volnočasové aktivity - sport a zpěv

• dálkové vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě

• v 60. letech získal titul kandidáta věd (CSc.)

• třicet let působil ve Výzkumném ústavu ekonomiky stavebnictví v Bratislavě

• po sametové revoluci získal prestižní práci v Euroconstructu

• byl předsedou domažlické organizace Českého svazu PTP

• zemřel 5. července roku 2020

Jiří Hezký se narodil 24. května 1928 v Domažlicích. Matka se živila jako učitelka hudby a otec, stavební inženýr, řídil stavební úřad. Jeho dětství silně poznamenaly události z počátku válečných let, kdy otce Josefa zatkli a odvedli do koncentračního tábora. Pamětník říká, že od té doby se díval na svět a na život úplně jinýma očima. „Naráz jsem nebyl děcko. Stačilo, jak se se mnou táta loučil, když ho gestapo odváželo do Flossenbürgu.“ 

Nacistický koncentrační tábor Flossenbürg byl původně určen pro údajné „kriminální“ a „asociální“ vězně. Zpočátku většina vězňů pracovala v žulových lomech. Nacistům však nešlo o racionální využití pracovní síly vězňů, ale spíše o jejich „zničení prací“. Vězňové pracovali v nelidských podmínkách, bez dostatečné stravy a za neustálé šikany ze strany kápů.[1] Přesto Jiří popisuje tábor i z pragmatického hlediska: „Otec tam dělal vlastně ve svém oboru, to měl takovou výhodu. Po návratu z koncentráku pokračoval dva roky ve své práci, ale potom ho vyhodili.“ Jak dodává, po návratu z koncentračního tábora už na tom byl jeho otec zdravotně špatně, například i kvůli špatné stravě v lágru.

Rodinu živila matka z výdělku za hodiny klavíru

Když v roce 1939 vstoupila nacistická vojska na české území, lidé nesouhlasící s okupací se chtěli bránit. Využili proto Vavřinecké pouti k uspořádání odbojové akce, o které Jiří mluví jako o „povstání Chodů proti režimu“. Odboje se zúčastnilo asi 140 000 lidí.[2] Do koncentračních táborů tehdy odvezli všechny domažlické špičky. Otce Josefa Hezkého coby stavebního inženýra potřebovali v táboře na práci v lomech, kde ho věznili dva a půl roku.

Mezitím pamětníka a jeho o čtyři roky starší sestru Dagmar živila matka z peněz, které vydělávala poskytováním hodin klavíru. Navíc byla veřejně činná a vedla pěvecký sbor Čerchovan, kterému dokonce jednu dobu dělala šéfdirigentku. Sborový zpěv se podle pamětníka za dob T. G. Masaryka těšil velké oblibě a matčino zaměstnání i činnost v pěveckém sboru pozitivně ovlivnily Jiřího budoucí život.

Anglicky uměl díky americkým vojákům

Jiří vynikal v cizích jazycích. A Domažlice osvobodili na jaře roku 1945 američtí vojáci. Pamětník vypráví, že se od nich naučil anglicky za tři měsíce, jelikož s nimi spával i jedl ve stanu. Americkou angličtinou se tak mohl pochlubit jako málokdo v té době. Američané chodili k Hezkým do bytu si popovídat. Později s nimi pamětník udržoval alespoň písemný kontakt. V rodných Domažlicích Američané využívali Jiřího jako spojku mezi českým vedením a Spojenými státy. Veškerá korespondence mu však byla později při zatýkání zabavena. „V té době se ve mně utvrdila láska k americké armádě.“

V květnu 1946 se konaly první poválečné volby, které bývají označovány za poslední demokratické parlamentní volby[3] na více než čtyřicet let. Uspěli v nich komunisté, kteří v českých zemích získali 43 procent.[4] Pamětníkův otec Josef během předvolební kampaně strhával z plotu plakáty s nápisem „Vol číslo 1“, které patřily právě komunistům, „takže ho nakonec vyhodili ze zaměstnání, i když měl za sebou koncentrák“, vypráví Jiří Hezký.

Jak se Češi naučili udávat

Otcova protestu proti komunistické straně si podle Jiřího všimli kolemjdoucí a sousedé, kteří patrně přispěli k tomu, že otec následně přišel o práci. „Mezi našima lidma se stále najde spousta udavačů, kteří vás prásknou, i když z toho nic nemají. Udavačství se zavedlo po Masarykovi, potom propuklo během druhého odboje a nejhorší to bylo během třetího odboje.“ Podle pamětníka začali lidé donášet na druhé za Hitlerovy vlády. „Tam jsme se to dobře naučili. Je to naše pokažená povaha.“ Jiří si tento charakterový rys odůvodňuje počtem okupování českých zemí, protože Poláci a Maďaři jsou podle něj jiní.

Pamětník v roce 1947 maturoval na domažlickém gymnáziu. „Mělo ohromně dobrou pověst a prakticky většina absolventů byla přijata na vysokou školu.“ Třetina jeho spolužáků emigrovala hned po nástupu komunistů k moci. Sám tehdy zvažoval emigraci, ale kvůli rodičům a sestře se rozhodl zůstat doma. „Nejvíc jsem uvažoval o odchodu, když emigroval můj dobrý kamarád, a nevím, jestli jsem udělal dobře, že jsem tu zůstal. Potom jsem svého rozhodnutí ale nikdy nelitoval.“

Jiří Hezký porovnává v čase jednotlivé odboje, které zažil. Postupně jejich úroveň podle něj degradovala. „My jsme proti komunismu vystupovali tak, že jsme se opravdu tomu režimu snažili uškodit, jak nejvíc se dalo. To byla z hlediska chování našich lidí taková poslední ukázka našeho charakteru. Chování lidí se postupně zhoršovalo od prvního odboje... Za Havla už byly jenom nějaké ty letáčky, zavřeli vás na půl roku nebo na rok. Za mých mladých let, když vás zavřeli na deset let, tak jste na tom byli výborně.“

Začalo to pochodem na podporu Edvarda Beneše

Jako člen akademického spolku Všehrd se spolu s dalšími kamarády z Vysoké školy obchodní (VŠO) v Praze účastnil v únoru 1948 manifestačního průvodu k prezidentu Benešovi, aby zabránil vzniku komunistické vlády. Na Malostranském náměstí pamětníka chytili. „Potom už přišla válka, stal jsem se nepřítelem režimu a musel se pořád stěhovat.“ Do druhého ročníku tehdejší VŠO (dnes VŠE) se toho roku už nezapsal.

Jiří dále vzpomíná na dobu, kdy působil jako převaděč přes hranice. „To jsem dělal tak, že jsem byl v kontaktu se Svazem přátel USA, to je organizace, která byla v Praze na Národní třídě.“ Přes tuto organizaci dostával kontakty na lidi, kteří chtěli přejít hranice. „Dohodli jsme se na tom, kdy to bude, a já jsem to potom už organizoval přes Skaut a přes Sokol.“ Z jeho slov vyplývá, že takto působilo více převaděčů. Přesný počet ale nezmiňuje.

Kontakt s agentem CIC

Jiří se ale chtěl zapojit také do odboje, a proto požádal kamaráda Josefa Růžka, Čechoameričana a syna bývalého zahradnického živnostníka, aby ho spojil s některou z tajných služeb ze západního Německa. Josef Růžek se totiž akorát chystal na ilegální přechod k západním sousedům. „Proto již v září 1948 mě navštívil agent CIC pan Š. (alias R.)[5] v mém bytě a požádal o šatstvo i finanční pomoc.“[6] Krátce nato ale agenta CIC zatkli a ten při vyslýchání vyzradil pamětníkovu adresu. „Na základě toho jsem byl zavřenej jako agent CIC.“ Ještě v září si pro něj přišla policie.[7] „Přišli do bytu a zabavili mi veškeré věci včetně korespondence.“ Ta byla totiž vedená v angličtině, a vyšetřovatelé ji proto poslali k prozkoumání jazykovým znalcům.[8] Následně byl Jiří vyšetřován z podezření, „že je zapojen do ilegální protistátní organizace, převádí, resp. napomáhá osobám, které ilegálně přecházejí hranice, za úplatu a je podezřelý, že spolupracuje s agenty americké CIC v Bavorsku, eventuálně s tzv. československou emigrací, s kterou připravuje akce namířené proti lidově demokratické republice ČSR“.[9] Návrh trestu zněl smrt, nebo doživotí. Obžalovali ho za porušení zákona na ochranu republiky a odsoudili na dvacet let vězení.[10] Pamětník obžalobu popíral. Dohromady nakonec prošel třemi věznicemi: v Domažlicích, v Plzni a v Praze na Pankráci.

Každý den chytili někoho, kdo chtěl na Západ

Jiří vzpomíná, jak vypadala věznice v Domažlicích. „V cele bylo hodně lidí. Měla být pro dva, ale nás tam bylo někdy i deset. Nebyl tam žádnej splachovací záchod… No bylo to zkrátka hrozný. Věznice v tý době byly příšerný. A zajímavé bylo, že každý den chytili někoho, kdo chtěl na Západ. Takže každý ráno četníci přivezli další várku vězňů. Ty horší zločince posílali do Plzně a takhle to tam pořád cirkulovalo.“

Práci si obstaral i ve věznici. „Dokonce jsem se nabídl – a to jsem neměl, to byla strašná drzost – že budu dělat omítky.“ Stavařskou práci odkoukal pamětník jako dítě od svého otce, který ho brával na vyměřování stavby.

StB si podle typu provinění značkovala vězně. „My političtí vězni jsme byli zvlášť a nosili jsme červenou pásku. Dokonce bych řekl, že jsme měli lepší režim než obyčejní zloději.“ Na jednu celu připadal například jeden zloděj a devět politických vězňů.

Vezli mě spoutaného a já jsem na to byl pyšnej

Při popisu věznic v Domažlicích, Plzni a Praze ale jinak Jiří nijak zásadně nerozlišuje. „Všechny věznice v té době byly takový, že nás nikdo nemlátil. Dostali jsme vždycky najíst. To všechno běželo normálně, dokonce jsme se jednou za týden sprchovali. A v Praze jsme dělali už i pomocné práce, ale jinak nás nikam nevodili.“ Každý den byla vycházka a čas od času měli povolené také návštěvy – samozřejmě za dozoru bachařů.

Do plzeňské věznice převážela StB pamětníka z Domažlic vlakem, kterým jezdilo i hodně jeho spolužáků z gymnázia. Všimli si, že má spoutané ruce a doprovází ho četník s bodákem. Jiří se ale za svou situaci vůbec nestyděl. „Byl jsem na to pyšnej. Říkal jsem si: Vidíte, máte proti tomu režimu taky něco dělat...“

V Plzni už mohl mít i knihu. Vzpomíná, že ani tam je nikdo netloukl. Žalářníci se údajně chovali slušně a nemůže proti nim nic říct. Výslechy ale probíhaly pořád, obvykle tak jednou za týden. Pobaveně vypráví historku, jak ho četník převážel z Plzně do věznice v Praze. „Když mě vezli vlakem do Prahy, tak se četník bál, abych mu při průjezdu tunelem neutekl. Tak si pokaždý zapálil dvě cigarety najednou a dýmal, aby bylo hodně vidět.“

Na Pankráci se setkal se svým agentem

„Na Pankráci byli vždycky největší zločinci.“ Výslechy byly přibližně jednou za týden. Jednou za dva měsíce ho mohla přijít navštívit matka. Kvůli věznění na Pankráci pamětník promeškal svatbu své sestry. Spoluvězni v celách na Pankráci sdíleli své životní příběhy, jak se tam kdo dostal. Jiří vyprávěl o spolupráci s agentem CIC. Jednoho dne se od svých spoluvězňů dozvěděl, že jeden agent CIC je vězněný také na Pankráci. Údajně ho spoluvězni vídali při povolených vycházkách po dvoře věznice.

„To byla strašná klika. Spoluvězni mi ho našli… A to ještě padal sníh a ty vločky, jak padaly… Tak já jsem se mu tam ukázal a on mě poznal. Já jsem ho taky poznal, i když už měl vězeňskej mundúr, a napsal jsem mu moták, že jsem všecko zatloukl a aby svoji výpověď vzal zpátky. A on to udělal. Řekl, že vypovídal pod nátlakem a že si to vymyslel.“ Na základě této výpovědi Nejvyšší soud po šestiměsíčním věznění zprostil Jiřího viny pro nedostatek důkazů a pustil ho na svobodu. „Nicméně věděli, že jsem navázal kontakt s CIC, a na základě toho jsem nedostal odškodnění za dobu strávenou ve vězení.“ Co bylo dál s agentem CIC, pamětník neví. „On ten moták tenkrát nemusel vzít, určitě z toho měl průšvih, že přiznal, že vypovídal pod nátlakem. Ale řekl to.“

Když byl uvězněn v pankrácké věznici, chystaly stovky důstojníků první povstání proti komunismu. „Dodnes jsem o plánovaném povstání nikde neslyšel. Přitom bylo stanovené datum, kdy obsadí úřady a propustí politické vězně. Jenže několik hodin předtím to prasklo a na Pankrác najednou přišlo přibližně tisíc vězňů, tedy všichni ti, kteří povstání plánovali. Ale vůbec se o tom dneska nepíše,“ stěžuje si Jiří.

K pétépákům

Po propuštění z Pankráce chtěl pamětník pokračovat ve studiu, ale akční výbor fakulty VŠO ho v roce 1949 vyloučil ze školy.[11] Nastoupil proto jako dělník do tehdejšího Armastavu v Domažlicích. „Naštěstí jsem uměl anglicky, takže mě vytáhli z kopání hlíny a dali mi na starost zahraniční obchod.“ Rok nato, přesně 1. října 1950, ho ale povolali do základní vojenské služby v klasifikaci E k 58. praporu PTP útvar 9394 do Mostu.[12] Do zvláštních pracovních útvarů klasifikace E byli zařazováni „politicky nespolehliví“, kteří tak měli být potrestáni za své politické názory. Ti, kteří se pracovně i politicky osvědčili, měla práce v útvarech převychovat a následně zařadit zpět mezi „normální politicky uvědomělé vojáky a po vojně i mezi uvědomělé občany“.[13] „Jako vysokoškolák jsem měl úlevu a na vojnu jsem nemusel. Když mi ale neumožnili nastoupit do druháku na VŠ a vlastně mě vyhodili, tak jsem tu výhodu ztratil. Přišel mi z vojenské správy dopis, kterým jsem byl povolán na vojnu.“

Někde byly chodby dvoumetrové, jinde jen 40 centimetrů vysoké

Na Mostecku se bydlelo v tzv. KG barácích. Zde pracoval v hnědouhelném dole Vítězný únor II. „Záleželo také, na který důl vás vzali. Byly takové, kde byla výška chodby 2 metry, ale i takové, které měly 40 centimetrů.“ V květnu 1951 celou rotu přemístili do Karviné na Důl ČSA.[14]

Pokoje byly po čtyřech, šesti nebo osmi lidech. Pracovní doba trvala od pondělí do soboty a některé věci se dělaly jenom v neděli. Pracovalo se na tři směny. Ráno se začínalo v šest hodin. „V pět hodin byl budíček, pak jsme šli na snídani, v šest jsme šli vyzvednout lampu a tak dále.“ Základním těžebním strojem, se kterým pétépáci pracovali, byla sbíječka, která vážila přibližně 45 kilogramů.

Pěvecký kroužek

V hnědouhelných dolech na Mostecku založil s několika kamarády pěvecký kroužek. Dozorčí to brali, stejně jako sportovní aktivity, a Jiří Hezký tak měl možnost uměleckého i sportovního vyžití. Dokonce směli pořádat v rámci PTP i normálních útvarů soutěže – krajské i celostátní. „Kdybych ten sport neměl, tak bych to asi nesnášel tak snadno. Něco jinýho je dělat sport pro zdraví a něco jinýho je, když ten sport děláte proto, že víte, že z toho něco kápne.“ Pamětník si uvědomuje, že díky svým aktivitám získal u dozorčích jistou výhodu, a vzpomínání na Mostecko uzavírá slovy, že si „nemůže stěžovat“. Zároveň zavzpomínal na „kluky“, kteří ze šachty nevyšli. Ti si to ale podle jeho slov „dost zavinili sami. Člověk si musí nějakým způsobem uvědomit, že ani ti nadřízení to nemají lehké. Zbytečné rozmíšky nemají cenu.“

Před nástupem k PTP Jiří kromě zpěvu ve sboru Čerchovan také sportoval a měl zkoušky jako rozhodčí TOZ (technický odznak zdatnosti). Díky tomu se v dolech stal zkušebním komisařem. Školil důstojnické kádry nejen ve sportu, ale také v angličtině a ruštině, ze kterých dříve složil univerzitní zkoušku. „Když jsem navíc v rámci složek armády reprezentoval náš prapor ve sportu, byl jsem přeřazen z třísměnného provozu na práci na jednu směnu v podzemí.“[15]

Nadřízeným šlo o to, aby se plnil plán a oni dostali svoje prachy

Na Ostravsku bydlel (společně s celým útvarem) v úplně nové budově, která už byla zděná, nikoli dřevěná. Nadřízení si nedovolili to, co bylo na vojně – pořadové cvičení, plížení apod. „To nesměli kvůli tomu, že jsme byli havíři. Museli nás dobře živit. Nemůžu říct, že bychom měli špatnou stravu. A taky se museli chovat tak, abychom byli pro tu šachtu a pro ně. Oni byli placený podle toho, jak ta šachta fungovala, takže byli motivovaní. To jsme všecko věděli.“ Stejně jako v případě Mostecka si Jiří Hezký při svých vzpomínkách na ostravský důl nestěžuje. „Dalo se to přežít. Tady se dneska mluví o tom, jakýho násilí se dozorčí dopouštěli… Některé bili, to ale bylo spíš mezi těma politickýma vězněma. U nás jim šlo hlavně o to, aby se plnil plán a aby oni dostali svoje prachy.“

Po celou dobu práce v dolech vězně několikrát kádrově prověřovali. „Celé řadě lidí změnili kategorii E, to byli ti politicky špatní, a sebrali jim to ‚éčko‘. Ti potom měli i jiné důchody a všechno bylo jiné. My jsme na tom byli nejhůř, my jsme nedostali de facto nic.“

Skutečnost, že se někteří lidé dokázali zbavit nálepky „politicky nespolehliví“, přivádí pamětníka k přemítání nad charakterovými vlastnostmi Čechů. „Já jsem často rozmýšlel… Každý národ má svoje typický znaky. Tak jsem kolikrát rozmýšlel, co teda u nás je, že se u nás najde tolik všelijakých udavačů a takových lidí, kteří se zkrátka snaží na zádech těch druhejch nějakým způsobem přežít. Dodnes se dá říct, že mezi těma pétépákama nikdy nebylo nic takového, že by jeden na druhého útočil.“

Z pétépáka studentem a vědeckým pracovníkem

Začátkem padesátých let se mezi pétépáky začala šířit zpráva, že se možná vojenská základní služba prodlouží na neurčito. „… a proto jsem se snažil aspoň vrátit na vysokoškolská studia, a to i za cenu, že budu studovat na Vysoké škole báňské, hornické fakultě v Ostravě,“[16] vysvětluje Jiří. Prostřednictvím závodního výboru Československé armády dolů se tak v září 1952 přihlásil ke studiu, kde ho přijali k dálkovému studiu. „Bylo to iluzorní – pétépák studuje Vysokou školu báňskou při práci.“[17]

Do Ostravy potom jezdil na studijní konzultace, kde zároveň navštěvoval svou budoucí ženu. Vzhledem k tomu, že byl před vojnou zaměstnán ve stavebnictví (Armastav Domažlice) a podepsal závazek na deset let výstavby Ostravska, propustili ho začátkem roku 1953 z vojny. Ihned poté nastoupil do Průmstavu Ostrava, kde zůstal až do roku 1963.[18] „Těch deset let jsem poctivě odpracoval, přičemž se mi podařilo dálkově přejít z Vysoké školy báňské na VŠE a dálkově dokončit vysokoškolská studia.“[19] Promoval v roce 1958 a následně pokračoval v dalším dálkovém studiu, tentokrát na Stavební fakultě ČVUT Praha. Po jejím dokončení se Jiřímu dokonce podařilo dostat se mezi uchazeče na vědeckou aspiranturu, kterou též úspěšně absolvoval. V roce 1964 získal vědeckou hodnost CSc.

„Díky absolvování těchto studií jsem se mohl nakonec ucházet i o vědeckou práci a po založení tehdy federálního Výzkumného ústavu ekonomiky stavebnictví v Bratislavě v roce 1963 jsem v rámci konkurzu na tento ústav nastoupil, získal vedoucí místo i byt, kde jsem setrval až do rozdělení federace v roce 1993. Kromě toho jsem pracoval jako externí učitel na Stavební fakultě SVŠT Bratislava a ucházel jsem se o docenturu.“

Pedagogické funkce ho však tehdejší režim zbavil v roce 1970 při politické prověrce. Pamětník totiž odmítl souhlasit se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Díky řediteli ústavu mohl i přesto setrvat v ústavu, i když už jen jako vědecký asistent. V souvislosti s těmito událostmi mu také následně zamítli obhajobu docentské práce. „K vědecké práci jsem se vrátil až po revoluci v roce 1989, kdy se mi podařilo opět získat externí úvazek na SVŠT fakultě stavební v Bratislavě a navíc získat přijetí do československého stavebnictví do pracovní komise OSN pro ekonomiku a řízení stavebnictví a do Euroconstructu…“[20] V evropské organizaci Euroconstruct, která zkoumá výsledky evropského stavebnictví, pracoval Jiří od roku 1989 do roku 2014 jako zástupce Československa.

Pamětník je podruhé ženatý. S první ženou, Drahomírou Hezkou, za svobodna Štverákovou, se seznámil během výkonu vojenské služby v Ostravě. Dostala ale rakovinu a brzy zemřela. V osmdesátých letech si dal inzerát do novin a poznal tak svou současnou ženu Vlastu Hezkou, za svobodna Charvátovou, se kterou žije od roku 1986. Má jednu dceru, dva vnuky, vnučku a už také dvě pravnoučata.

Zdroje (mimo nahrávky rozhovoru)

HEZKÝ, Jiří. Almanach domažlických pétépáků. Vyd. Domažlice: Okresní úřad Domažlice, 2002. 127 s. ISBN 80-239-0263-6.

Holocaust.cz [online]. 30. 6. 2015 [cit. 2018-11-15]. Dostupné z: https://www.holocaust.cz/dejiny/koncentracni-tabory-a-ghetta/flossenbuerg/

KREJČIŘÍK, Milan. Volby 1946. Totalita.cz [online]. [cit. 2018-11-27]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/volby/volby_1946.php

VS-230, Jiří Hezký. Spis Archivu bezpečnostních složek.

 

[1] Holocaust.cz [online]. 30. 6. 2015 [cit. 2018-11-15]. Dostupné z: https://www.holocaust.cz/dejiny/koncentracni-tabory-a-ghetta/flossenbuerg/

[2] Nahrávka rozhovoru, čas: 18:07.

[3] KREJČIŘÍK, Milan. Volby 1946. Totalita.cz [online]. [cit. 2018-11-27]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/volby/volby_1946.php

[4] KREJČIŘÍK, Milan. Volby 1946: volební výsledky. Totalita.cz [online]. [cit. 2018-11-27]. Dostupné z: http://www.totalita.cz/volby/volby_1946_07.php

[5] František Šubrt alias Růžička.

[6] HEZKÝ, Jiří. Almanach domažlických pétépáků. Vyd. 1. Domažlice: Okresní úřad Domažlice, 2002, s. 51.

[7] Tamtéž, s. 52.

[8] VS-230, Jiří Hezký. Spis Archivu bezpečnostních složek.

[9] Tamtéž.

[10] HEZKÝ, Jiří. Almanach domažlických pétépáků. Vyd. 1. Domažlice: Okresní úřad Domažlice, 2002, s. 52.

[11] Tamtéž.

[12] Tamtéž.

[13] Tamtéž, s. 10.

[14] Tamtéž, s. 52.

[15] Tamtéž.

[16] Tamtéž, s. 53.

[17] Tamtéž.

[18] Tamtéž.

[19] Tamtéž, s. 54.

[20] Tamtéž.

[21] Tamtéž, s. 9.