Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Renata Hillmannová (* 1933)

• narodila se 18. listopadu 1933 ve Slaném v Českém koutku

• v roce 1945 sovětští vojáci zajali jejího tatínka

• v červnu 1945 obsadily jejich dům polské rodiny

• na jaře 1946 odešla její rodina do Československa

• v roce 1947 se tatínek vrátil ze zajetí

• pracovala v podniku MEZ a Tepna v Náchodě

• v roce 1958 se provdala za Viléma Hillmanna a měli jednu dceru

• jezdila za příbuznými do Německa

• v roce 1974 získala československé občanství

• po roce 1989 se scházela s původními obyvateli Českého koutku

• v roce 2023 žila v Náchodě

V červnu 1945 se u dveří rodiny Hoffmannovy ve vesnici Slané v Českém koutku objevili tři Poláci. Doma byla jen jedenáctiletá Renata a její babička. Ani jedna z nich polsky neuměla. „Oni pořád ukazovali klíče, pořád chtěli nějaké klíče,“ vzpomínala po mnoha letech Renata Hillmannová, za svobodna Hoffmannová. Sbalila se, zamkla jejich byt v horním patře domu, ve kterém bydleli společně s prarodiči, a šla k maminčiným rodičům. „Když jsme se s maminkou vrátily domů, náš byt už byl zalepený, zapečetěný, už jsme tam nemohly,“ vyprávěla. Oba byty obsadily polské rodiny a dvanáctiletou Renatu se sestrou, maminkou a oběma prarodiči nastěhovali do jedné místnosti k jejich nájemnici.

Žádné informace předem nedostali, neměli tak čas ani příležitost si zabalit alespoň část svých věcí. „Oni nám dali jen šatstvo, ale nábytek nic, ani hračky ne. Moje sestra pořád chtěla panenku, ale nedostala ji,“ popisovala pamětnice. Zabrali také dědovu kovárnu, která se v domě nacházela. Takto žili téměř rok.

Na jaře 1946 přišlo rozhodnutí o jejich dalším pobytu ve Slaném. „Poláci řekli, že musíme odejít pryč, že nás odvezou do Německa,“ popisovala. Dostavit k transportu se měli v březnu. Maminka a její sestra se ale rozhodly odejít s rodinami do Československa. Jejich tatínek Vincenc Linder pocházel z Horních Rybníků u Náchoda a měl tam příbuzné. „Šli jsme přes zelenou hranici, nemohli jsme jít normálně, že by nás Poláci pustili. Šli jsme načerno přes les jen v tom, co jsme měli na sobě,“ vyprávěla pamětnice.

Nálet přežili jen tři

Renata Hillmannová, rozená Hoffmannová, se narodila 18. listopadu 1933 v německé vesnici Slané v Českém koutku. Její tatínek Pavel Hoffmann pracoval jako zámečník a maminka Marie Hoffmannová se starala o domácnost. Mladší sestra se jmenovala Irmgard. Žili v jednom domě společně s tatínkovými rodiči, děda Leo Hoffmann měl v domě svou kovárnu. Doma mluvili německy, ale ovládali i češtinu. Děda z maminčiny strany, Vincenc Linder, totiž pocházel od Náchoda a rodina se s českými příbuznými vídala. Prarodiče Linderovi hospodařili také ve Slaném.

Tatínek se nechtěl živit kovařinou jako jeho otec. Odešel proto za výdělkem do Dessau, kde se uplatnil jako zámečník. „Snad to byla továrna na letecké motory, nevím přesně,“ vybavila si pamětnice. Domů se dostal jednou za měsíc a rodina ho pak vyprovázela k vlaku, když se vracel zpět do práce. Když vypukla druhá světová válka, nemusel tatínek narukovat a dál pracoval ve stejné továrně. Koncem války se ale jeho pracovní pobyt stával čím dál nebezpečnějším. „Byly takové nálety, že ve sklepě všichni zahynuli, jen on a dva další lidé přežili, že byli v takové chodbičce. Jinak by nežil,“ vyprávěla pamětnice. Po děsivém zážitku tatínek Dessau opustil a vrátil se k rodině do Slaného.

Za války byl ve Slaném klid

Renata Hillmannová vzpomínala, že jako malá dívka všude chodila se svou babičkou. Bydleli na hlavní silnici nedaleko celnice. Slané se nacházelo hned u hranic a spousta rodin byla smíšených. Ve třech letech začala navštěvovat školku, ve které se mluvilo jen německy. V šesti nastoupila do školy. „My jsme měli pěknou novou školu a stavěla se, když jsem se narodila,“ popisovala.

Válečné roky probíhaly ve vesnici v poklidu. „Z Náchoda chodili lidi pracovat do lázní do Kudowa–Zdrój a my zase do Čech, s tím jsme vůbec neměli problém,“ říkala. Vybavila si pouze jednoho učitele, který velmi podporoval Hitlera. Jinak nikoho místního s podobným smýšlením neznala.

Tatínka zajali a odvezli

Na konci války přišli sovětští vojáci na koních. „Všechno se to odehrálo na hranicích, na celnici, tam se střílelo a někoho zabili,“ vzpomínala Renata Hillmannová. Vybavila si také zástupy německých zajatců, kteří pěšky procházeli po hlavní silnici kolem jejich domu. „Rusové je vedli do zajetí. Přešli hranici a měli strašnou žízeň. Každý jim nosil konve a kbelíky vody. To byly tisíce vojáků,“ vyprávěla. Sovětská posádka zůstala ve Slaném asi jen dva týdny a správu pak dostali do rukou Poláci.

Konec války jejich rodinu zasáhl. Tatínek už byl asi týden doma po návratu z Dessau, když se jednoho dne ve vesnici objevila skupina sovětských vojáků a odvedla ho na východ. „Přijeli nějací Rusové, ne posádka, co byla u nás. Šli po vesnici a kde byl někdo mladý, sebrali ho jako zajatce na práci do Ruska. Kdyby to někdo věděl, tak by nebyl doma, oni nepřišli víckrát,“ popisovala pamětnice. Teprve po roce se dozvěděli, že se tatínek nachází na území Běloruska.

Začínali znovu od nuly

Po druhé světové válce připadl Český koutek Polsku a pro jeho obyvatele to nejprve znamenalo, že jejich domy obsadily polské rodiny a oni přišli o majetek. To se nevyhnulo ani rodině Renaty Hillmannové. Stísněnou situaci v malé místnosti, kam je z jejich bytu přemístili, jim usnadnili maminčini rodiče, kteří si ji a sestru často brali k sobě. „V domě neměli žádné Poláky. Měli chalupu, tam by Poláci ani neměli kde být,“ vysvětlovala.

Posléze přišlo rozhodnutí, že původní obyvatelé musí vesnice opustit. Přišli tak o své domovy a odcházeli jen s pár věcmi. Přemístili je do Německa, velká část ale odešla do Čech. „Těm, co šli s transportem do Německa, se tam hrozně stýskalo. Německo bylo rozbité a místní lidé je tam nechtěli. Museli k nějakému sedlákovi a neměli dobrý začátek,“ popisovala.

Její rodina se rozhodla odejít do Náchoda. Na rozdíl od tisíců dalších byl začátek jejich nového života o něco snadnější. Příbuzní v Horních Rybnících pro ně připravili volný byt a podporovali je. Maminka začala pracovat v náchodské textilní továrně jako tkadlena, pamětnice a její sestra nastoupily do školy, kde se rychle zdokonalily v češtině. „My jsme byly se sestrou celý den samy, než přišla maminka domů, ale ono to šlo,“ říkala. Problémy s učením ani soužitím v novém prostředí neměly.

Tatínek se vrátil nákladním vlakem

Asi rok od tatínkova zajetí od něho dostali první zprávu. „Přišel jen slepený balicí papír na adresu v Horních Rybnících. Tak jsme věděli, že je v Bělorusku,“ popisovala. V roce 1947 tatínka pustili do Německa. „Dlouho jeli nákladním vlakem a vůbec nevěděli kam. Jeli tři a jeden cestou umřel,“ vyprávěla. Dovezli je do Dessau a tatínek se přes známou ve Varnsdorfu dostal přes hranice a pak za rodinou k Náchodu. „Nedělali nám žádné problémy, chtěli, aby se rodiny daly dohromady,“ vzpomínala.

Tatínek se vrátil hubený a o zajetí mluvit nechtěl. Dozvěděli se jen, že pracoval v lese. Byli rádi, že je zpátky doma a dál se nevyptávali. Začal pracovat jako zámečník v textilní továrně v Náchodě a rodina dostala ve městě byt. Pamětnice tak dochodila základní školu v Náchodě.

Dlouho neměli československé občanství

Po základní škole se pamětnice rozhodla jít hned do zaměstnání. V 16 letech už pracovala ve skladě v podniku MEZ Náchod. Později nastoupila do textilní továrny Tepna, kde zůstala až do důchodu. Určitou dobu hrála závodně házenou.

V Náchodě se seznámila s Vilémem Hillmannem, který pocházel z vedlejší vesnice v Českém koutku a pracoval jako pekař. V roce 1958 se vzali a o dva roky později se jim narodila dcera. Jako rodina drželi při sobě, její sestra i rodiče také zůstali v Náchodě a často se navštěvovali. O československé občanství si s manželem zažádali až v roce 1974. „Byli jsme vedeni jako bez občanství,“ říkala. Manžel se tak vyhnul povinné vojenské službě. Nechodili tedy volit a každý rok si museli žádat o prodloužení pobytu v Československu.

Rodina se rozprchla

Nucený odchod z Českého koutku rozptýlil rodinu na různá místa. Maminčiny sestry s rodinami šly s nimi do Československa, jedna z nich se pak začátkem šedesátých let vystěhovala do Německa. Oba dědové brzy po válce zemřeli a babičky později odešly s dalšími příbuznými do Německa. Renata Hillmannová vzpomínala, že dostat se po roce 1946 přes hranici do Polska nebylo snadné. „Trvalo dlouho, než jsme se do Polska dostali. Deset let tam mohli jen ti, co měli v Polsku rodiče,“ vysvětlovala. I když později přes hranici mohla, do jejich původního domu se už nikdy podívat nechtěla.

S jejími i manželovými příbuznými ve východním i západním Německu zůstali v kontaktu a vzájemně se navštěvovali. „Vždycky jsme si museli žádat, ale docela nám vyhověli. Bratranec nás hodně zval, hodně jsme se s ním viděli,“ vzpomínala. Jezdili vlakem i k manželovu bratrovi do Mnichova. Příbuzní jim dávali peníze a oblečení pro dceru. Viděli, že se v Německu mají líp. Sami Hillmannovi zvažovali emigraci, kvůli jejím i manželovým rodičům ji ale zavrhli.

Původní Slaňáci se začali scházet

Renata Hillmannová se nikdy nestala členkou žádné politické strany a o politiku se nezajímala. Žila prací a rodinou, ve volném čase s manželem zahradničili a podnikali výlety do Krkonoš. Se sestrou zase ráda vyrážela na pěší túry po okolí. Historické události se tak jejího života dotýkaly jen letmo. Třeba když v srpnu 1968 pozorovala obrněné vozy projíždějící po hlavní silnici z Polska kolem jejich panelového domu. Měla pocit, že po tom, co zažila za války a po ní, už ji nic nerozhází. Po roce 1989 se pravidelně účastnila srazů původních obyvatel Českého koutku, které se začaly konat v Čermné. 

Renata Hillmannová prožila se svým manželem 54 let. V roce 2023 žila v Náchodě, sledovala německé televizní vysílání a nejvíc ji bavily fotbalové zápasy a diskuze o hráčích.