Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. arch. Zdeněk Hirnšal (* 1968)

• narozen 15. června 1968 v běžné brněnské rodině

• 1982–1986 studoval na stavební průmyslovce v Brně

• 1986–1992 studoval Fakultu architektury VUT v Brně

• v listopadových dnech byl členem fakultního stávkového výboru

• se spolužáky Jiřím Slezákem a Martinem Laštovičkou podepsali otevřený dopis požadující odchod některých pedagogů

• Jan Snášel, bývalý předseda ZO KSČ na FA VUT, byl od roku 1991 ve sporu na ochranu osobnosti

• soudní spor trval 22 let, táhl se až do roku 2013, prošel všemi stupni soudů

• konečné rozhodnutí soudu dalo zapravdu studentům

• 1992–1995 provozoval snowboardovou školu v Peci pod Sněžkou

• 1995–2000 pracoval v brněnské firmě arch. Uhlíře

• od roku 2000 pracoval v ateliéru Dimenze Brno, který založil se spolužáky

• založil vlastní firmu Archtex orientující se na membránovou architekturu

• se společníkem založil firmu Vertigia Systems orientující se na vertikální zeleň

• od roku 2006 žije s rodinou v Praze

„Tenhle člověk, který sloužil zločinecké organizaci, se začal dovolávat nactiutrhání a zažaloval nás tři studenty za otevřený dopis požadující jeho odchod z fakulty. Mně to v té době přišlo absurdní, úplně směšné. Když jsem jel poprvé na výslech na policii, nechápal jsem, o čem se tam bavíme. Asi dva dny jsem se smál, co to po mně vlastně chtějí. Ale za rok mě ten smích přešel, když nás poprvé pozvali k soudu. A pak podruhé, potřetí, podesáté,“ ohlíží se Zdeněk Hirnšal za soudním procesem, který se táhl přes značnou část jeho dospělého života. On a jeho dva spolužáci z vysoké školy byli bývalým pedagogem zažalováni za to, že v listopadových dnech roku 1989 žádali jeho odchod. 

Zdeněk Hirnšal se narodil 15. června 1968 v Brně. Dle svých slov pocházel z běžné rodiny, maminka Jana pracovala v Tesle, otec Jaromír Hirnšal v projekční kanceláři. Vyrůstal ještě s mladší sestrou Janou. Rodina za minulého režimu nezažívala ani výrazná příkoří, ani nepatřila k prominentům. Nijak výrazně je nepostihl ani nástup normalizace po roce 1968. „Nicméně rodinný názor politický byl daný. Tatínek mluvil o roce 1968 s lítostí, že to nedopadlo,“ konstatuje Zdeněk Hirnšal. 

Roku 1974 nastoupil do základní školy, kde žádný výrazný ideologický vliv nepociťoval. Od páté nebo šesté třídy chodil do pionýrského oddílu se skautským programem, jezdil i na skautsky orientované tábory. „Děti se učily starat se samy o sebe, udělat si vlastní názor,“ vzpomíná. 

Strýc, brněnský architekt Brandejský, ho inspiroval k tomu, že si po základní škole podal přihlášku na stavební průmyslovku. Zde už začínal vnímat, že komunistický režim nabízí různé výhody výměnou za konformitu: „Objevovaly se takové náznaky: ,Vstupte do Svazu československo-sovětského přátelství a já vám o stupeň zlepším známku na vysvědčení.’ ,Přihlaste se do soutěže Puškinův památník a dostanete lepší známku z ruštiny.’“ 

Na druhou stranu začínal společně se spolužáky objevovat i neoficiální literaturu nebo hudbu. „Člověk už vnímá, o čem jsou výrazy jako svoboda. Začíná se ptát, proč jsme nikdy jako rodina nejeli třeba k moři. Proč je třeba být angažovaný, když chci jít na vysokou školu. Proč se říká, že máme právo na práci, ale když nebudu pracovat, půjdu do kriminálu.“ Stejně jako většina lidí na jižní Moravě sledovali rakouskou televizi a to, co viděli, srovnávali s poměry v tehdejším Československu. „Tady všechno šedé, zaprášené, a tam nějak divně uklizené, obchody plné věcí. A proč to tak je? Protože tady máme centrální plánování, které nám diktuje někdo z Východu.“ 

Pojď dělat funkcionáře, budeš mít výhody

V roce 1986 odmaturoval a dostal se na Fakultu architektury brněnského Vysokého učení technického. Škola v té době byla poměrně malá, v pěti ročnících studovalo dohromady asi sto lidí a všichni se znali. „Na fakultě architektury se potkávala spousta skvělých lidí ze všech koutů republiky, ze severu Moravy, ze Slovenska. Mnozí z nich měli rozhled v umění, v literatuře, v architektuře,“ vzpomíná Zdeněk Hirnšal. „Když jsem školu končil, proděkanka se mě ptala: ,Co budeš dělat?’ Řekl jsem, že ještě nevím, jestli se budu věnovat architektuře, ale že jsem vděčný za lidi, které jsem tu potkal, že architektura mi dala obrovský rozhled po stránce kulturní i názorové.“ 

Na druhou stranu, i na konci osmdesátých let byla fakulta, pokud jde o vedení, pevně v otěžích KSČ. Někteří pedagogové si troufali mluvit otevřeně, tehdejší děkan i proděkanka však byli podle něj „kovaní funkcionáři“. I spolužáci se začali rozdělovat podle toho, nakolik byli ochotni podřídit se požadavkům režimu. „Byli lidi, kteří cítili, že když půjdou s režimem, budou z toho mít výhody. ,Pojď nám dělat funkcionáře, a podíváš se do SSSR. Pojď dělat funkcionáře trochu víc a podíváš se i na Západ,’” ilustruje Zdeněk Hirnšal dobová dilemata a dodává, že i mezi studenty mohli být spolupracovníci Státní bezpečnosti. „Je to složité, špatně se to hodnotí. Mohli být pod nějakým tlakem. Praktikovaly se různé způsoby vydírání.“ 

Fakulta architektury měla partnerství se školou v Tallinnu a výjezdy do Estonska byly mezi studenty velmi žádané. „Už tehdy jsme vnímali, že Pobaltí má blíž k severu, k Finsku, než k sovětskému východu. Ale většinou se tam podívali jenom vyvolení,“ říká Zdeněk Hirnšal. On sám do Tallinnu nikdy nejel, zato se mu v létě 1989 shodou náhod podařilo získat možnost vycestování do NSR. Ke konci školního roku ho oslovil jeden funkcionář: „Přišel výměnný pobyt do NSR a je to trochu průser. Do příštího týdne musíme někoho nahlásit a nikdo se tomu nevěnoval. Někoho tam potřebujeme napsat, ale nikdo z nás nemluví německy.“ Zdeněk Hirnšal německy uměl a pochopitelně se rád výměnného pobytu zúčastnil. 

Zatímco v Praze už koncem osmdesátých let probíhaly protirežimní demonstrace, v Brně k podobným otevřeným protestům moc nedocházelo. Zdeněk Hirnšal však vzpomíná, že někteří spolužáci jezdili na demonstrace do Prahy. 

Situace v listopadu 1989 nebyla vůbec jasná

O událostech na Národní třídě se Zdeněk Hirnšal dozvěděl během víkendu a po schůzce se spolužáky na kolejích se rozhodli v pondělí 20. listopadu uskutečnit celofakultní debatu na schodech školní budovy. V Brně podle něj jako první vstoupila do stávky filozofická fakulta. Studenti architektury podle slov Zdeňka Hirnšala tuto možnost zpočátku považovali za radikální, ale už v úterý 21. listopadu se ke stávce připojili. Filozofická fakulta zůstala i v dalších týdnech vůdčím elementem, scházel se tam koordinační výbor brněnských vysokých škol. 

Někteří pedagogové se studenty sympatizovali, jiní je naopak zastrašovali. Mnozí z pedagogů se snažili držet stranou a prostě přestali docházet na fakultu. Studenti, jejichž rodiče měli v Brně významnější postavení, byli vystaveni ještě dalšímu nátlaku: „Otci spolužáka Martina Laštovičky, který učil na jiné škole, kdosi telefonoval: ,Okamžitě si syna odvolejte, nebo bude průser.’“

K pedagogům, kteří studenty zastrašovali, patřil také odborný asistent Jan Snášel, svazák a komunista, v říjnu 1989 čerstvě zvolený do čela fakultní základní organizace KSČ. 

„Byl tehdy asi o deset let starší než my. Skončil školu pár let před naším příchodem a zůstal na ní jako asistent,“ popisuje Zdeněk Hirnšal. Na fakultě měl jako předseda ZO KSČ značnou moc: jeho podpis nesměl chybět na žádné žádosti o výměnný pobyt, stáž, výjezdní doložku, schvaloval kandidáty na docenty a profesory. V listopadových dnech pak přicházel na studentská shromáždění studenty přesvědčovat, že dělají něco nelegitimního, co nemá oporu v zákoně. 

Ostatně, sami studenti si v prvních dnech nebyli jisti, jestli nebudou zatčeni: „Před budovou fakulty stála policie. Situace nebyla vůbec jasná a měli jsme samozřejmě obavy, když někdo z fakulty odejde, například na schůzky na filozofickou fakultu nebo na JAMU, jestli ho neposadí do auta a někam neodvezou.“ 

Studenti během stávky diskutovali o tom, co všechno chtějí na fakultě změnit. K jejich požadavkům patřil příchod vyučujících z praxe a také odpolitizování fakulty. Koncem roku 1989 sepsali otevřený dopis děkanovi, jehož součástí byl seznam lidí, kteří by podle jejich názoru měli z fakulty odejít kvůli svému sepětí s minulým režimem nebo proto, že „už třicet let opakují stejné věci a nemají studentům co říct“. Na seznamu se ocitl také Jan Snášel: „U něj jsme jako důvod napsali jeho kariéristické, demagogické vystupování, kvůli němuž studenti nebudou chodit na jeho výuku.“ O každém jméně na seznamu se diskutovalo: „Když se někdo v diskuzi vyslovil proti uvedení některého pedagoga, tak jsme toho dotyčného ze seznamu vyškrtli. Ale bylo pět sedm jmen, na kterých se shodli úplně všichni. Patřil k nim i Jan Snášel.“ Tento otevřený dopis byl vyvěšen na chodbě fakulty a také nahlas přečten na shromáždění celé školy. Jednalo se o výraz vůle celé studentské obce, ale dopis jako zástupci stávkového výboru podepsali pouze tři studenti: Martin Laštovička, Jiří Slezák a Zdeněk Hirnšal. 

Představitel předlistopadové KSČ se dovolává demokracie

A právě tento dopis se stal záminkou k 23 let trvajícímu soudnímu procesu na ochranu osobnosti, který Jan Snášel nastartoval v roce 1991. „Pan Snášel to cítil jako velkou křivdu. Je s tím spjata úsměvná historka, kdy jednomu z kolegů řekl: ,Proč já? Proč zrovna já? Vždyť jsou tady daleko větší svině!’ A když byl dotázán, kdo konkrétně, odpověděl: ,To já nemůžu říct, ale já su ten úplně poslední, já su úplně nejhodnější.’“ 

Žalobě na studenty předcházel Snášelův odchod z fakulty. Děkan vypsal výběrové řízení na všechny pracovní pozice. Část lidí, které studenti zmínili na svém seznamu, odešla do důchodu, další část zůstala na fakultě jako nepedagogičtí pracovníci výzkumu. Během roku 1990 proběhly konkurzy a fakulta architektury se zčásti obsadila novými lidmi. Jan Snášel u konkurzu neuspěl. Zažaloval nejdříve děkana a poté brněnské Vysoké učení technické. „Myslím, že děkan ho postavil mimo pedagogickou činnost ještě předtím, než proběhl konkurz. To byl důvod, proč spor se školou vyhrál. Získal asi roční ušlou mzdu,“ vysvětluje Zdeněk Hirnšal. 

V roce 1991 potom Jan Snášel zažaloval tři studenty podepsané pod dopisem, který požadoval jeho odchod. Od Zdeňka Hirnšala, Martina Laštovičky a Jiřího Slezáka požadoval omluvu za to, že ho označili za kariéristu a demagoga. V první instanci studenti spor vyhráli, ale Jan Snášel se odvolal a krajský soud mu dal zapravdu. „Chtěli po nás, abychom dokázali, že skutečně jednal kariéristicky, byl arogantní a zneužíval svého postavení. Dokázat něco takového je opravdu složité.“ Zdeněk Hirnšal si to vysvětluje mimo jiné tím, že zatímco soudci u soudů nejnižších instancí se po roce 1989 rychle vyměnili, na krajských soudech zůstávali ti, kteří tam rozhodovali i za minulého režimu. „Ze začátku mi to přišlo trošku úsměvné. Člověk, který zastupoval zločineckou organizaci, se začal ohánět demokracií a právy, která on z principu potlačoval. Ale postupně nám ztuhnul úsměv na rtech,“ konstatuje. 

Jana Snášela u soudu zastupoval Čestmír Kubát, osobní právník tehdejšího předsedy KSČM Miroslava Grebeníčka. Zdeněk Hirnšal se i na základě toho domnívá, že celá kauza měla politické pozadí: „Věřím, že KSČM měla pocit, že z toho vytěží politický kapitál. Když od nás získají veřejnou omluvu, řeknou: ,Podívejte se, a taková příkoří se stávala všude. Takhle dopadla spousta dalších soudruhů, kteří museli odejít ze svých zaměstnání.’ Tady šlo o politické body, které by KSČM mohla použít.“ 

Zdeněk Hirnšal, Jiří Slezák a Martin Laštovička věděli, že těžko budou dokazovat, kdy konkrétně se Jan Snášel choval kariéristicky nebo demagogicky. „Náš právník doktor Brož nám řekl, že musíme argumentovat tím, co je v tu chvíli dostupné,“ uvádí Zdeněk Hirnšal. Jejich obhajoba byla založena na tom, že zastupovali celou studentskou obec a nemohou se tedy omlouvat za její kolektivní rozhodnutí. „Ze strany žalobce to bylo obráceně: ‚Vy jste to podepsali, vy tedy musíte dokázat pravdivost svých slov.‘“ 

Zástupci režimu po listopadu profitovali

V průběhu let se před soudem v roli svědků vystřídalo mnoho tehdejších studentů a pedagogů. V roce 2005 nebo 2007 se nová studentská obec Fakulty architektury VUT postavila za tehdejší rozhodnutí studentů s tím, že se k němu připojují. Soud to však ignoroval. 

Zdeněk Hirnšal neví, jestli Jan Snášel zůstal členem KSČM, jisté však je, že po roce 1989 se stal úspěšným developerem. „Ten člověk, který bojoval za zájmy dělnické třídy, po roce 1989 v pohodě ,vykořisťoval‘ a ,přivlastňoval si nadhodnotu’,“ podotýká sarkasticky. „Já jsem jezdil k soudu vlakem, on jaguárem. Takže myslím, že novým režimem nijak těžce postižen nebyl.“ 

Kauza se postupně dostala k Nejvyššímu soudu, k Ústavnímu soudu a nakonec k Evropskému soudu pro lidská práva do Štrasburku, kde si bývalí studenti stěžovali na průtahy soudního procesu. Ústavní soud jim dal zapravdu: „Vyjádřil se, že celou kauzu je nutné brát v kontextu doby, v kontextu toho, jaká byla KSČ v době před listopadem, jak měl tehdejší režim nastavenou kontrolu společnosti.“ Případ se táhl 22 let, až do roku 2013, a třebaže pánové Hirnšal, Laštovička a Slezák byli před soudem stále označováni za „studenty“, postupně se z nich stávali úspěšní architekti středního věku.

Celá kauza tedy skončila vítězstvím studentů, je ovšem otázkou, jestli to nebylo vítězství Pyrrhovo. „Po prvních letech toho procesu jsme si s kluky říkali, jestli nebylo lepší se v listopadu 1989 postavit tomu režimu radikálněji. Že společenská změna byla sametová, z toho profitovali i ti, kteří na začátku přišli o svoje pozice. Ti na tom nakonec jednoznačně zbohatli. Měli svoje styky, měli svoje firmy. Ti, kteří odešli do penze, dostali luxusní důchody. Nikomu se nic nestalo, všichni byli nakonec spokojení a někteří, jako Jan Snášel, na tom ještě profitovali. A přitom ještě měli pocit křivdy. To bylo v tom případu symbolické. Ten, kdo škodil, nakonec křičel: ,Křivdíte mi, omluvte se. Podle demokratických pravidel mi nemůžete říct, že jsem něco dělal špatně.’ Pokud zloděj křičí: ,Chyťte zloděje,’ je to zvrácené. Ti lidi měli dostat přes ruce.“ Přestože v roce 1990 byl rád, že u nás nenastala podobně radikální situace jako v tehdejším Rumunsku, dnes lituje, že nebyly vůči představitelům bývalého režimu vyvozeny alespoň symbolické postihy: „Na konci z toho mělo vzejít nějaké ponaučení, vztyčený prst, že takhle to nejde. Zákaz činnosti lidí, kteří se na tom podíleli. Ne snad brát jim majetek a zavírat je, ale mělo dojít k veřejnému odsouzení. To nenastalo. A oni se nám pak vysmáli.“ 

Devadesátky? Všechno bylo možné 

Pro mladé architekty znamenala změna režimu zlom také po profesní stránce. V osmdesátých letech měli jedinou perspektivu: nastoupit do Stavoprojektu nebo podobného velkého státního podniku. Po roce 1989 začaly vznikat malé soukromé ateliéry, otevřely se také dveře k možnosti vycestovat a sbírat zkušenosti v zahraničí. „Okamžitě jsem začal shánět praxe venku. Dostávaly se k nám programy, které běžně fungovaly ve světě. Díky znalosti němčiny jsem se podíval do Rakouska, Německa, Švýcarska. Kamkoli jsem přijel, díval jsem se, jak tam firmy fungují.“ Po dokončení školy roku 1992 se zprvu rozhodl založit snowboardovou školu a půjčovnu v Peci pod Sněžkou. „Byly to devadesátky, z mého pohledu šlo všechno,“ říká. Posléze nastoupil do architektonicko-developerské brněnské firmy, vedené bývalým pedagogem VUT, architektem Uhlířem, kde pracoval v letech 1995–2000. S několika spolužáky poté založil ateliér Dimenze Brno. Protože se zajímal o organickou a membránovou architekturu, zastřešení vytvořená ze speciálních textilií, orientoval se tímto směrem a založil vlastní firmu Archtex, v jejímž čele stál 18 let. Z pracovních i rodinných důvodů s firmou přesídlil do Prahy a nakonec ji prodal německým majitelům. Chtěl se věnovat ekologickým projektům a s kamarádem zahradním architektem založil firmu Vertigia System, zabývající se vertikální zelení, zelenými fasádami i zelení v interiérech. 

„V životě naší společnosti není žádná oblast, o které bych si myslel, že před rokem 1989 to bylo lepší,“ konstatuje Zdeněk Hirnšal, když se ohlíží do minulosti. Obává se ale, že stále si nedokážeme z minulosti vzít ponaučení. „Lidé tu nechávají vyrůstat strany, které mají xenofobní chování, často vědomě lžou,“ konstatuje. „Bojím se toho, že lidé zpohodlněli. Máme se dobře, to je bez diskuze. Máme co jíst, skvělý zdravotní systém. Že to může být lepší? Ano, může. Všichni by chtěli víc, ale chtěl bych říct, že lidé by si měli více vážit toho, kde a jak žijí.“