Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Co nám mohli udělat?
1. 1. 1927 narozena v Trhových Svinech
1946 seznamuje se s důstojníkem Jaroslavem Hladěm
1949 vystěhována z domu
1967-1970 pobyt v Ugandě
1990 umírá její manžel Jaroslav
Text: Vendula Müllerová
Božena Vaňková se narodila na nový rok 1927 v Trhových Svinech. Oba její rodiče byli lékaři. „Moje maminka byla první žena-lékařka v jižních Čechách.“ Rodiče se poznali, když oba pracovali v budějovické nemocnici, ale později si našli práci jako obvodní lékaři v Trhových Svinech. „Bylo to přesně na hranici německy mluvícího obyvatelstva, tedy Sudet. Tatínek měl polovinu obvodu německýho.“
Jelikož rodiče hodně pracovali a babička na Boženu brzy nestačila, tak rodiče najali německou vychovatelku. „Dělala se mnou německy český úkoly. Já jsem brzy mluvila německy jako česky. Děti se učí děsně rychle.“ Tato její oblíbená německá vychovatelka byla po válce odsunuta z Československa. Po sedmi letech se Boženě narodil bratr a rodina žila ve velkém domě, který tatínek vystavěl za první republiky. „Dům postavil veliký, protože se počítalo s tím, že bratr převezme řemeslo. To se pak neukázalo jako úplně dobré.“
Na první republiku se dnes v kontextu toho, co následovalo, vzpomíná většinou velmi pozitivně. Božena si však pamatuje z dětství, že život byl tehdy pro mnoho lidí velmi náročný. „Za první republiky byla opravdu strašná bída. Z vesnic chodily děti do školy bosy, neměly na boty.“ Boženin učitel ze školy organizoval různé akce na pomoc chudým dětem. Domluvil s bohatšími rodinami, že k nim děti chodily na polévku nebo pro ně pořádal sbírky oblečení.
V Trhových Svinech chodila Božena do obecné školy a po páté třídě přešla na gymnázium do Českých Budějovic. „Dědeček byl kantor, takový ten vzorový kantor-vlastenec a měl obří knihovnu. Půjčoval mi knihy a já vždycky, když jsem mu je vracela, tak jsem mu musela říct, co v tý knížce je, co se mi tam líbilo a díky tomu jsem ve 14 letech měla přečtenou celou českou literaturu.“ Během války se Boženě ve škole hodila její perfektní němčina. Vždy, když přišla do školy inspekce, tak jí učitelé vyvolávali, protože věděli, že nevrhne na školu špatné světlo.
Už v Trhových Svinech začala Božena chodit do skautského oddílu. Po páté třídě přešla na gymnázium do Českých Budějovic a začala docházet do českobudějovického skautského oddílu. Brzy vedla oddíl světlušek, který se jmenoval Vlaštovky. Ještě před válkou stihly dva letní tábory v roce 1938 a 1939. Poslední tábor probíhal v pohraničním pásu. „Okolo byly ty pevnosti, co se stavěly podél německých a rakouských hranic. Měli jsme tábor vedle jedné pevnosti, která už byla vyhozená do povětří. Němci už nějaké ty pevnosti zničili.“
Během války byl skauting protektorátní mocí zakázán. V Budějovicích bydlela Božena u své tety. Nedlouho po zrušení skautingu zazvonili u tety dva příslušníci gestapa s tím, že jdou za Boženou. „Ty Němci byli tak důkladní, že oni věděli, že já jsem vybírala nějaký peníze jako oddílový příspěvky, tak chtěli vidět, jestli mi nezbyly nějaký peníze. Měla jsem tam tu kasičku a v ní jsem měla pár korun. Ty prevíti si vzali asi těch šest korun, co tam zbylo. Zkontrolovali, že jsem zbytek odevzdala a odešli. Byli překvapeni, že s nimi mluvím německy.“
Konec války trávila Božena u rodičů v Trhových Svinech. Do jejich velkého domu se nastěhovali němečtí důstojníci. Jedním z nich byl i plukovník Dauber, který 5. května 1945 vydal příkaz k odzbrojení německé armády ve městě. Den na to se občané Trhových Svin potkali na náměstí a slavili konec války „Všichni byli na náměstí a radovali se, že je konec války. Jenže přišel oddíl opilých esesáků, kteří na tom náměstí vybrali čtrnáct hochů, který hnali asi pět kilometrů za Sviny a tam je postříleli. A toho plukovníka za to, že odzbrojil, zastřelili taky.“
Boženy tatínek vlastnil automobil, který mu německá armáda zabavila. Na útěku jim však došel benzín a auto ze vzteku rozstříleli. Až 8. května přišel skutečný konec války a do města dorazila Rudá armáda. Sovětští vojáci se opět nastěhovali k Vaňkovým do vily. „Když jsem se vrátila z náměstí z toho vítání, tak už jsem nemohla do svého pokoje. V mém krásném růžovém pokoji se usadil nějaký major, který si tam nakvartýroval svoje věci a před pokoj postavil stráž. Já jsem nemohla ani pro šaty, ani pro prádlo, mě tam nepustili. Na můj bílý psací stůl postavil sud s borůvkovým vínem.“
Ve vile se ubytovalo velení NKVD. Hlavní stan měli v Budějovicích, ale vrchní velitel se nastěhoval do vily v Trhových Svinech. „Hrál nádherně na klavír a v noci k nám vodil emigranty ze Sovětskýho svazu po roce 1917. Celý noci jsme slyšeli, že je tam ruch, a že je tam vyslýchají.“ Božena vzpomíná, že Rusové u nich především stále hráli ping-pong. Jelikož České Budějovice ležely na demarkační čáře, která rozdělovala území osvobozené Rudou armádou a Američany, tak se Božena potkávala i s americkými vojáky. „To si nedovedete představit, to se pořád jenom slavilo!“
Dne 15. března 1946 se Božena na leteckém plese seznámila s Jaroslavem Hlaďem. „Asi je pravda, že existuje láska na první pohled. V říjnu jsme se brali, za půl roku od seznámení. Bylo to všechno moc hezký. To byl můj konec války.“ Jaroslav Hlaďo byl v době jejich seznámení plukovníkem letectva a velitelem českobudějovického letiště. Za sebou měl však už velmi dramatický život.
Jaroslav od dětství toužil být letcem a svůj sen si splnil. Narodil se v roce 1913 v Novém Jičíně, kde ho hodně formoval skautský oddíl. Po gymnáziu nastoupil na vojnu a vojákem zůstal pak už celý život. Vystudoval Vojenskou akademii a stal se letcem československé armády. V roce 1937, v pouhých 24 letech, slavil obrovské úspěchy na leteckých závodech v Curychu.
Když v roce 1939 došlo k obsazení Československa německou armádou, tak se Jaroslav Hlaďo rozhodl zemi neopustit. „Můj muž v té době, když rozpustili armádu, tak vzal místo zalétávacího pilota v Kunovicích.“ Zároveň se však stal součástí odbojové skupiny Obrana národa. Jaroslav se na kunovickém letišti dostával k německým letadlům a do pražské centrály podával informace, kolik letadel německá armáda má a v jakém jsou stavu.
V roce 1941 začalo být vedení Obrany národa gestapem zatýkáno a Jaroslav dostal zprávu, že po něm pravděpodobně také půjdou. Byl na tuto situaci připravený a okamžitě se rozhodl pro emigraci ze země. „Jedním tím opraveným německým letadlem ulétl, ale v tu dobu užnemohl jinam než na Ukrajinu.“ Jaroslav přistál na Ukrajině, ale v německém letadle tam byl velmi podezřelý. Okamžitě byl zatčen a po týdenním vyšetřování v Kyjevě odvezen na výslechy do Moskvy. „Byl zavřený v té nejtěžší věznici v Moskvě v Lubjance a tvrdě vyšetřován ve dne v noci. Pořád mu nevěřili, že je Čechoslovák.“
Jaroslavovi zachránilo život to, že dne 22. června 1941 nacistické Německo napadlo Sovětský svaz. V Moskvě byla pod velením Heliodora Píky a Ludvíka Svobody zřízena československá mise. Svoboda začal dávat dohromady jednotku z československých vojáků, z nichž mnozí byli v Rusku vězněni v gulazích. Z vězení dostal i Jaroslava Hlaďo „Tak se dostal z toho vězení. Jinak by skončil někde v gulagu a určitě by po něm nebyla ani stopa.“
Nějakou dobu se zdálo, že úkolem letců ve Svobodově armádě bude zavážet parašutisty nad československé území. Do této mise se nakonec Jaroslav nedostal. Shoz parašutistů však proběhl později. Němci bohužel všechny pochytali a vyslýchali. Jaroslav měl obavy, že během výslechů pravděpodobně někdo zmínil jeho jméno. Z neznámého důvodu byl totiž potrestán jeho otec. Jaroslavovi rodiče byli nejdřív internováni v Kaunicových kolejích v Brně. „Rodiče všech zahraničních letců byli pak shromážděni v takovém sběrném táboře Svatobořice... Do těch Svatobořic šla jenom maminka a tatínek byl poslaný do Osvětimi a rovnou do plynu. Můj muž si celý život vyčítal, jestli to nemělo spojitost, jestli jeho jméno nepadlo při výsleších. Nikdo z těch rodičů takový osud neměl.“
Ze Sovětského svazu se Jaroslav Hlaďo dostal díky plukovníkovi Josefu Berounskému, který v Moskvě začal vyhledávat letce pro bitvu o Anglii. Nakonec se s Jaroslavem a dalšími pěti letci nalodil na křižník Edinburgh a vypluli směrem k Velké Británii. Křižník však daleko nedoplul. Nedaleko přístavu Murmansk najela loď na minu a potopila se. Naštěstí to nebylo daleko od břehů a záchranné čluny zachránili velkou část posádky, mimo jiné i Jaroslava Hlaďo. Tragédii bohužel nepřežil plukovník Berounský.
Jaroslav počkal na další loď a do Anglie se podruhé vypravil na křižníku Trinidad. „Ten [křížník, pozn.ed.] byl napadený letecky u Islandu a z toho se zachránili jenom tři lidi. Mezi nima můj manžel a jeho nejlepší kamarád.“ Takto komplikovaně se Jaroslav dostal na Island. Z Islandu je pak čekala další nebezpečná cesta přes moře do Anglie. Nakonec se tedy Jaroslav do Velké Británie doplavil a mohl začít jako pilot bojovat o to, aby nebyla země ovládnutá nacistickým Německem.
Druhá světová válka skončila v Evropě sice už v květnu 1945, ale Jaroslav a další českoslovenští vojáci v Anglii museli čekat ještě tři měsíce, než se mohli vrátit domů. „Naše armáda nechtěla, aby se vrátili. Čekali až do srpna a byli velký tahanice o to, aby se vrátili, protože měli strach z toho anglického vlivu v armádě. To už bylo všechno připravený.“ Na konci léta 1945 se tedy Jaroslav Hlaďo vrátil do Československa s několika významnými britskými medailemi za statečnost.
Pár měsíců po Jaroslavově návratu z Anglie se na leteckém plese potkal s Boženou Vaňkovou a po půl roce se vzali. Brzy se jim narodila holčička a rok po ní další. Jaroslav se stal velitelem II. leteckého sboru v Českých a mladé rodině byla přidělena vila. Štěstí však trvalo pouze tři roky. Ještě před tím, než v únoru 1948 komunisté v zemi převzali moc, tak do Československa dorazili poradci ze Sovětského svazu. Jeden dorazil i na letiště do Českých Budějovic.
Božena vzpomíná, jak k nim tento poradce přišel domů na návštěvu. Jaroslav dostával luxusní francouzský koňak, aby mohl hostit významné návštěvníky letiště. Dostával však i horší český koňak. „Do jedné té flašky po francouzském koňaku jsme nalili ten špatnej a dávali jsme ho lidem, co jsme neměli rádi. A nalil to tomuhle Rusákovi a ten to chválil. Tak jsme se pak smáli, jaký je to znalec.“ S příchodem sovětských poradců se Československo ještě více přiblížilo definitivnímu převzetí veškeré moci ve státě komunistickou stranou. „Můj muž to Rusko poznal, a když v tom 47 přišli ruští poradci, tak věděl, že je to špatně.“
Mnoho letců z budějovického letiště se okamžitě po únoru 1948 rozhodlo k emigraci a uletělo v poštovním voze. Mezi nimi i Jaroslavův nejlepší přítel se kterým prožil válku. „Můj muž byl velitel letiště, takže o tom úletu vědět, ale nechtěl letět, protože jsme měli dvě malý děti a říkal, že emigrace je složitá a s dětmi to nezvládneme.“ Božena si myslí, že velkou roli v nechuti Jaroslava k emigraci byl i strach o její rodiče. Vyčítal si, že za války možná způsobil svým odchodem smrt svému otci a nechtěl ohrozit další lidi.
Rok po komunistickém puči v únoru 1949 začaly Hlaďovým další obrovské starosti. Jaroslavovi perforovalo slepé střevo a byl převezen do nemocnice. Tehdy bylo toto onemocnění ve většině případů smrtelné a dlouhou dobu to vypadalo, že ani Jaroslav nepřižije. Božena Hlaďová na toto období vzpomíná jako na nejhorší ve svém životě. Pár let po svatbě a se dvěma malými dětmi si nebyla jistá, zda její manžel nezemře.
Zatímco ležel Jaroslav v nemocnici, tak začaly velké čistky v armádě a většina důstojníků byla propuštěna, někteří byli dokonce zatčení. Primář zakázal komunistickým úředníkům k Jaroslavovi přístup, takže byl ze služby propuštěn vnepřítomnosti. „Když potom muže vyhodili z letiště, tak jsem se musela stěhovat. Měla jsem čtyřměsíční miminko, pak rok a půl dceru, muže na smrt nemocného a musela jsem tu vilu vystěhovat. A byla jsem mladá, mě bylo dvacet let! Dneska si to už ani neumím představit, jak jsem to zvládla.“
Naštěstí se Božena s dětmi mohla nastěhovat k rodičům do Trhových Svin, kteří jí uvolnili v domku dva pokoje. „Můj muž byl velice spokojený, protože říkal: ,Až se uzdravím, tak mě buď vyhodí nebo zavřou, tak je dobře, že jsi doma.‘“ Když se Jaroslav uzdravil a opustil nemocnici, tak byl poslán na práci na Vysoké vojenské učiliště Klementa Gottwalda, kde měl vyučovat o letectví budoucí generály. „Oni tam neměli žádné letce a pekli tam generály. Ty, co přišli z východu a byli politicky spolehlivý, tak tady z nich dělali generály.“ O letectví už směl ovšem jen přednášet, měl zákaz létání i vstupu na jakékoliv letiště. „On tím, že nemohl lítat, tak ztratil smysl života. On od čtrnácti let chtěl lítat a už v mládí dosáhl velikých úspěchů. Pro nic jiného nežil.“Vlastně jen náhodou unikl Jaroslav mnohem přísnější perzekuci ze strany režimu. První vlnu čistek přežil, jelikož nebyl zařazen mezi nejnebezpečnější důstojníky a druhou díky tomu, že byl právě na smrt nemocný.[1]
Manželé Hlaďovi byli oba před rokem 1948 členové sociálnědemokratické strany. „Sociální demokrati byli jako strana zrušený a automaticky přešli do komunistický strany. Manžel dostal legitimaci, nic s tím nedělal, protože to by byla sebevražda tehdy už.“ Jaroslav byl členem komunistické strany do začátku normalizace, kdy byl ze strany vyloučen. „Všichni jeho kamarádi byli postižení a on pořád chodil v uniformě. Nebyl rád.“
Od konce 40. let začala Hlaďovi sledovat Státní bezpečnost. Božena věděla, že u domu jejích rodičů v Trhových Svinech stojí automobil s příslušníky StB, kteří měli sledovat jí a děti. Se smíchem vzpomíná, že se s nimi skamarádil jejich pes. Jednou dokonce jeli celá rodina na výlet na nedalekou Kleť, cestou zabloudili a auto jim zapadlo do bahna. Celou dobu je sledovalo auto s příslušníky StB. Ti nakonec vystoupili a pomáhali Hlaďovým tlačit auto ven.
Dva roky bydlela Božena s dětmi u rodičů a Jaroslav za nimi jezdil z Prahy na víkendy. Později už Jaroslavovi přišlo bezpečné vzít rodinu k sobě, sehnal tedy byt a všichni se přestěhovali do Prahy.
60. léta přinesla pozvolné uvolňování režimu. Postupně začali být rehabilitování političtí vězni z 50. let a lidé, kteří se ocitli v nemilosti režimu. Mimo jiné čekala v roce 1965 rehabilitace i některé důstojníky československé armády. „To už se dalo dýchat.“ Jaroslav Hlaďo byl povolán jako vojenský expert k budování letiště v Indonésii. Nejprve vyučoval indonéské letce v Praze a následně na necelý rok odletěl i do Indonésie. Po návratu byl v roce 1967 poslán do Ugandy s úkolem vybudovat zde letectvo. Obě jejich dcery už byly dospělé, takže tentokrát mohla s manželem do Afriky odletěl i Božena.
Na období života v Ugandě vzpomíná Božena jako na nejkrásnější léta jejich manželství. „Bylo to jak neskutečný sen, když se přišlo z toho šedivýho zamračenýho Československa mezi ty Angličany, kteří byli úžasní jako děti. Šéf banky se tam jako trakař honil za pomerančem po louce.“ V Ugandě se Hlaďovým i kvůli dobré angličtině podařilo zapadnout mezi britské usedlíky. „Pro Angličana, když mu ukážete, že máte Řád britského impéria a britský válečný kříž, tak to jste jejich. Uganda tehdy ještě byla v Commonwealthu.“ Jaroslav měl k dispozici malé letadlo, takže se konečně mohl vrátit k milovaném létání.
Božena byla v Ugandě dva roky. Hodně času trávila s britskou kamarádkou, která bydlela ve vedlejším domě. Každý den si spolu dávali kávu a dodnes si každoročně před Vánoci telefonují. „Odsud mám kamarády na život.“ Kromě Angličanů si Hlaďovi našli i přátele z Izraele. Především právě výběr lidí, se kterými se v Africe vídali, vadil Státní bezpečnosti. „Řekli jsme si, že se vykašleme na socialismus. To se nelíbilo samozřejmě tomu pánovi, co na nás měl dohlížet.“
Po celou dobu v Ugandě byli Hlaďovi pod dozorem. Ten se ještě zpřísnil, když v srpnu 1968 Československo obsadila vojska varšavské smlouvy. Jaroslav byl hned začátkem normalizace vyloučen ze strany. Po návratu ho pak čekalo vyloučení z armády. „Ze strany ho vyhodili už v Ugandě, na dálku. Byl rád, říkal, že alespoň nemusí platit příspěvky ve valutách, že si to užijeme jinak.“ Během prvního roku podnikli Hlaďovi velký výlet po Africe. „To léto jsme nejeli domu, nešetřili jsme na tuzex. Pozvali jsme dceru a udělali jsme obrovskou cestu po Africe, spali jsme v hotelu. Bylo to úžasný!“
V roce 1970 jela Božena na Vánoce do Prahy, protože měla jednou za dva roky povolenou cestu domů. Vzhledem k tomu, že pobyt měli v Ugandě domluvený na čtyři roky, tak se chtěla po svátcích vrátit za manželem. Místo toho jí byl zabaven pas a nesměla ze země vycestovat. Ona i Jaroslav se snažili všemi možnými cestami, aby jí byl odjezd povolen. „Já jsem se tehdy naivně chtěla dostat k Svobodovi, protože mého muže znal z Ruska, ale oni mě k němu nepustili.“ V roce 1971 se musel předčasně vrátit i Jaroslav. V Ugandě s jeho odjezdem nesouhlasili a odmítali přijmout jakéhokoliv náhradníka. Nakonec kvůli změnám dokonce zrušili domluvený kontrakt s Československem.
Návratem z Ugandy zpět do normalizačního Československa začalo pro Hlaďovi opět velmi nepříjemné období. Božena si našla práci jako průvodkyně v Čedoku. Jaroslav byl vyloučen z armády. Nejprve se živil jako hlídač v autokempu, později si také udělal průvodcovské zkoušky a prováděl po Praze v angličtině a ruštině. „Byl pořád v nějakých depresích, bylo to náročné období i pro naše manželství.“ Po návratu musel Jaroslav chodit velmi často na výslechy na Státní bezpečnost. Ve spisech StB jsou tisíce stran výslechu, kde je Jaroslav stále dokola dotazován na své přátelství s Izraelci v Ugandě. „Měli na něj podezření, že dělá nějakou špionáž pro Izrael.“
Výslechy probíhaly od roku 1971 do roku 1979, pak ustaly. Hlaďovi byli však stále sledovaní. „Hlídali nás sousedi. Bydleli jsme naproti vojenský nemocnici, tak nás hlídali i vrátní z té nemocnici. Všichni byli zapojení.“ Dokonce když se jim povedlo vyjet na dovolenou do Bulharska, tak na ně byla nasazen místní tajná policie, protože se báli, že Jaroslav v Bulharsku naváže kontakt s někým ze špionáže. „Můj muž chodil na hodinový procházky, opravdu na celý odpoledne. Když si představím toho chudáka Bulhara, jak za ním chodil ty hodiny v tom vedru po pláži, jestli někde za dunou nenavazuje kontakt, tak se musím smát.“
Na Jaroslava Hlaďo byl nasazen dokonce generál, který k nim chodil na návštěvy pod záminkou, že by se rád také živil jako průvodce. „Hlásil druhý den na StB, co se u nás povídalo, ale úplný blbiny! Co jsem říkala o mamince, co naše děti říkali. Všechny naše dopisy četli.“ I když pro Hlaďovi normalizace znamenala velmi nepříjemné období, tak se snažili brát celou situaci s humorem. „Neměla jsem strach. Brali jsme to spíš tak, že jsme se tím bavili. Co nám mohli udělat? Mám dojem, že lidi měli zbytečně moc strachu.“
Začátkem normalizace museli na mnoha pracovištích lidé potvrdit, že souhlasí se vstupem armády varšavské smlouvy do Československa. To museli podstoupit i zaměstnanci Čedoku, kde Božena pracovala jako průvodkyně pro východní Němce. „Když jsem tam přišla a viděla jsem ty ženský, jak na mě valí oči a to ticho příšerný. Když mi daly tu otázku, jestli souhlasím s tím vstupem vojsk, tak jsem řekla, že nesouhlasím. Řekla jsem jim, že válka byla hrozná, byla tak strašná, že se už mělo lidstvo poučit a všechny konflikty řešit u kulatýho stolu diplomaticky. Naše šéfka byla žena diplomata, takže to zabralo.“ Božena čekala, že jí z práce vyhodí, ale nestalo se nic.
Jindy ji zavolali na schůzku, kde jí příjemně vystupující pán nabízel, že může provádět i Němce ze západního Německa. Jejím úkolem by bylo hlásit mu, kdy a kde se západní Němci schází s těmi východními. Boženě bylo hned jasné, že jde o spolupráci se Státní bezpečností. „Já jsem se před tím nějak dozvěděla od kamarádky, že v informační službě hledají němčinářku. Z tý kachlíkárny jsem šla do tý informačky a tam mě z úsměvem přijali. Tomu pánovi jsem zavolala a čekala jsem, jestli se bude zlobit. A nic.“
Mnoho lidí okolo Hlaďových mělo za úkol je sledovat a další přátelé se s nimi báli stýkat. „Věděli jsme, že jsme všude pod dozorem. V Praze měl můj muž nějaký kamarády, ale všichni se přestali stýkat.“ Jaroslav byl celý život skautem a k přírodě ho to táhlo. Za normalizace se právě výlety do přírody staly pro Hlaďovi útěkem z reality. „Manžel, jak byl skaut, tak chodil furt do lesa. Od nějaké cirkusácké rodiny koupil maringotku a odtáhl jí k rybníku u Nového Strašecího. Tam jsme jezdili na víkendy.“ K rybníku, kde se Hlaďovi usadili se svou maringotkou, se postupně začali stahovat další lidi, především z nedalekého Kladna. Tak se postupně vytvořila parta, která se zde o víkendech pravidelně potkávala. „Byli to všechno lidi, který chtěli být trochu stranou.“
Přečkat období normalizace Hlaďovým pomáhali také vnoučata. Jaroslav si zvlášť rozuměl s vnukem Davidem, kterého “skautsky vychovával”. Se sametovou revolucí přišla dlouho vytoužená změna. „Vnuk David byl tenkrát na průmyslovce zvukový techniky. Ty kluci natáčeli a fotili, co se dělo a po autobusech to posílali mimo Prahu, protože venkov nic nevěděl. A můj muž nevěřil těm Rusákům, nevěřil, že to půjde bez krveprolití. Říkal po těch svých zkušenostech z Ruska: ,Rusové jsou degenerovaný národ alkoholiků a nevěřte jim.‘“ Úspěchu revoluce si bohužel Jaroslav nemohl dlouho užít. Zemřel v lednu 1990.
Božena Hlaďová pracovala jako průvodkyně německých turistů i v důchodu. Její specializací byly židovské památky v Praze. Dodnes se velmi zajímá o politiku. Každý večer poslouchá Český rozhlas plus, aby se orientovala v současném politickém dění. „Já jsem doufala, že ještě než umřu se dočkám svého prezidenta. Já jsem se nedočkala! Pět let v mém věku je dlouhá doba.“
Jako celoživotní evangelička uznává za své životní motto především křesťanské desatero božích přikázání. „Nevzdat se! A také desatero přikázání jsou asi mottem dobrého člověka. Je to zákon, který bychom měli respektovat.
[1] Rajlich, Kareš: Curych 1937, str. 358
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Petra Verzichová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vendula Müllerová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Vendula Müllerová)