Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Hlava (* 1963)

• narozen 24. dubna 1963 v Brně

• ve 13 letech mu zemřel otec Karel Hlava

• v roce 1978 odcestoval Ostravy, kde se vyučil důlním zámečníkem

• v 80. letech pracoval jako horník

• 30. prosince 1999 odjel do New Yorku

• pracoval zde jako údržbář

• 11. září 2001 natočil video, které jako jediné na světě zachytilo oba nárazy letadel do mrakodrapů – Dvojčat

• v roce 2003 se vrátil do Brna

Pavel Hlava dorazil s dalšími spolupracovníky do židovského tábora v Pensylvánii, kde měli za úkol opravit chatky. Jen co vystoupili z auta, běželi do místnosti s televizí, na níž Pavel přehrál nahrávku, kterou natočil v ulicích Manhattanu. Při sledování záběrů všem běhal mráz po zádech. Byli v šoku. Nikdo nemohl uvěřit, že se něco takového mohlo stát. Pamětníkův nadřízený Mike Cohen mu řekl: „Tento den si zapamatuješ do konce života.“ Měl pravdu. Datum 11. září 2001 bude mít navždy v životě Pavla Hlavy pevné místo.

Díky smrti sestry jsem možná na světě já

Pavel Hlava se narodil 24. dubna 1963 v Brně. Pavlova maminka Marie Hlavová, za svobodna Punčochářová, pracovala jako vlaková průvodčí. Při práci ve vlaku se seznámila s pamětníkovým otcem Karlem Hlavou. I přes určitý věkový rozdíl (Karel byl o 18 let starší) se do sebe zamilovali a vzali se. Marie měla již z předchozího vztahu dvě děti. V roce 1958 se manželům narodil syn Josef. Během tří let přišly na svět ještě dvě děti. Tou poslední měla být dcera Ivanka narozená roku 1961. „Bohužel měla slabé srdíčko a po půl roce umřela. Možná díky tomu jsem na světě já, protože otec pořád chtěl, aby bratr nevyrůstal sám. Takže jsem se v roce 1963 narodil já. Maminka v té době měla 43 roků a otec 61 let.“ Pamětník na své dětství vzpomíná s láskou. „Myslím si, že tatínek mě asi rozmazloval, protože jsem byl jejich poslední dítě. Když to řeknu blbě, měl jsem vše, na co jsem si vzpomněl. A maminka byla skvělá, ta by se rozdala.“

Rodina bydlela v pavlačovém domě na Nových sadech, kde byl pro každé dvě rodiny určen jeden společný záchod. V bytě chyběla koupelna, proto Marie Hlavová dávala dětem dvě koruny, které využily v místních lázních, kam se chodily sprchovat. Karel Hlava později v bytě vybudoval malou koupelnu s vanou a bojlerem. Dost možná se jedná o jednu z mála vzpomínek, kterou si pamětník na otce vytvořil. Když měl Pavel 13 let, otec Karel Hlava zemřel. O rok později se rodina dozvěděla, že se pavlačový dům na Nových sadech bude bourat. Hlavovi z daného důvodu získali náhradní byt 3+1 v Brně-Bohunicích, čímž si rodina prakticky polepšila.

Politika šla mimo mě

V roce 1978 Pavel Hlava odjel do Ostravy, aby se vyučil důlním zámečníkem. Školu dokončil v roce 1981 a o rok později narukoval na vojnu do Martina, kde se připravoval jako řidič tanků na poddůstojnické škole. Po šesti měsících byl přemístěn do Janovic nad Úhlavou, kde vojnu dosloužil. Další léta poté prožil na Ostravsku. Živil se jako horník. Když se v roce 1986 oženil, zažádal si na šachtě o byt a do tří měsíců ho měli v Muglinově k dispozici. Poznal, že slavné motto „já jsem horník, kdo je víc“ fungovalo.

O politiku se pamětník nikdy příliš nezajímal. Pavel Hlava vzpomíná, že na jaře 1989 byl přemlouván bezpečnostním technikem, aby vstoupil do KSČ. Nabídku však odmítl. Pavel pracoval na jedné z nejlepších hornických osad. Za rekordy, které v této těžké práci vytvořili, dostávali finanční odměny, z nichž byly často placeny víkendové akce, na kterých se scházeli horníci s rodinami. V listopadu 1989 se na jedné takové sešlosti dozvěděli informaci, že se „něco děje ohledně politiky“. Víkend si tím však nijak nenarušili. Teprve až se vrátili v neděli zpět do svých domovů, zjišťovali, co se ve skutečnosti v Praze a Brně stalo. Začala sametová revoluce.

„Tenkrát se mluvilo, že se bude stávkovat. Nakonec se stejně na Ostravsku příliš nestávkovalo. Když jsme třeba chodili na kulečník nebo na karty, tak se tam sice o tom mluvilo, ale že by se revoluce v Ostravě nějak prožívala, jako například v Praze, kde se chodilo cinkat klíčemi, to ne. V Ostravě určitě byly nějaké manifestace, ale jak říkám, politika šla mimo mě,“ sděluje pamětník. Pavel Hlava se listopadových demonstrací neúčastnil, nicméně s koncem režimu souhlasil. „Jedna chyba byla. Komunistická strana se měla za ty zvěrstva, co udělala, zrušit. Nikdo se k tomu neměl hlásit. Měli je pořádně potrestat. Měli těm papalášům posbírat majetky, a ne sametová revoluce…“, domnívá se Pavel Hlava.

V Americe se žilo skvěle

Na konci 90. let se manželství Pavlu Hlavovi rozpadlo a manželka se s dětmi odstěhovala do Havířova. Pamětník se chtěl vrátit do rodného Brna, kde si přál koupit byt. Otázkou bylo, jak si na něj vydělat. Inspiroval se u svého švagra Jiřího Kukly, který odjel za prací do New Yorku. Pavel Hlava se s ním z daného důvodu spojil a 30. prosince 1999 za  ním odletěl prožít „svůj americký sen“. Pamětník vzpomíná, že zpočátku pracoval u jedné polské firmy za osm dolarů za hodinu. Po čase si však našel pracovní pozici údržbáře v židovském podniku zabývajícím se výrobou jídla pro letecké společnosti a školy. Poznal se tak se svým šéfem Mikem Cohenem, pod nímž pracoval tři roky.

Žil v Ridgewoodu, kde bydlelo mnoho českých krajanů. „New York se skládá hodně z komunit. Dole na Brooklynu byla ruská komunita, na Greenpointu žili Poláci a na Ridgewoodu bydleli Italové a Češi. Pamatuji si, že jsme hodně chodívali do irské restaurace, kde pracovaly české servírky. Žilo se tam skvěle. Já být mladší, nevím, jestli bych se vrátil. Tam jste si dobře vydělal. Týden jste pracoval na nájem, týden na jídlo a dva týdny jste byl schopen si peníze odložit,“ vzpomíná Hlava.

Pamětník měl pracovně na starosti jednotlivé fabriky nejen v New Yorku, ale i Pensylvánii či Chicagu. Právě do Chicaga jezdil pravidelně každý srpen i na československý Rockfest. Jako turista navštívil také Floridu, Niagaru nebo Washington. Aby své rodině lépe ukázal svůj život v USA, rozhodl se koupit si kameru. Aniž by to tušil, jednalo se o jedno z nejdůležitějších rozhodnutí jeho života. Psal se rok 2001 a do teroristického útoku na Světové obchodní centrum zbýval pouhý týden.

Obrovský náraz a obrovské zděšení

V pondělí 10. září se chystali Pavel Hlava a Mike Cohen odjet pracovně do Pensylvánie. Přidat se k nim měl i pamětníkův bratr Josef Hlava, který přijel do Ameriky na návštěvu. Čas odjezdu byl stanoven na půl devátou ráno. Mike Cohen však potřeboval zajistit určité opravy ve fabrice v Brooklynu, proto se odjezd nakonec o jeden den odložil. Tím však souběh náhod nekončí. Shodou okolností si Pavel Hlava ráno před odchodem z domu uložil do tašky kameru. Vyrazil na osmou hodinu do práce, kde se zeptal Cohena, zda skutečně odjíždějí do Pensylvánie. Mike přikývl a přichystali se k odjezdu. „Kdykoli jsme odjížděli s Mikem autem, seděli jsme na zadním sedadle. 11. září ale Mike řekl: ‚Ty máš kameru? Chceš si asi natočit New York. Tak si sedni výjimečně na přední sedadloʻ,“ vzpomíná pamětník a dodává: „Když jsme jezdívali do fabriky, tak spodem přes Verrazano Bridge na Staten Island a z něj jsme pak projížděli dalším mostem do New Jersey. Ale díky tomu, že jsme jeli do Pensylvánie, tak se změnila trasa. Vydali jsme se směrem přes Manhattan.“

Během jízdy Pavel Hlava zapnul kameru a začal natáčet. Pro něj samotného to byla premiéra, jelikož nikdy předtím kameru v ruce neměl. Zapnul ji ve chvíli, kdy se blížili k Battery Tunnel. Na záběrech dokázal zaznamenat stojící Dvojčata, běžný dopravní provoz v New Yorku a obrovský billboard na nový film s Arnoldem Schwarzeneggerem, v němž měl herec paradoxně bojovat proti teroristům. Před vjezdem do tunelu udělal v 8:46 další záběry na Dvojčata. V ten moment se do jedné z věží zabořilo první letadlo. Přes malý monitor kamery si toho ale Pavel Hlava vůbec nevšiml.

O výbuchu se dozvěděli až z rádia, které během jízdy poslouchali. „To šlo tak strašně rychle. Vyjeli jsme z tunelu a já se Mikea zeptal, zda bychom mohli zaparkovat, protože mám kameru a můžu vše natáčet,“ vypráví pamětník. Mike původně Pavla vyslyšet nechtěl, ale když uviděl, jak lidé koukají směrem nahoru na Dvojčata, čímž se provoz úplně zastavil, auto zaparkoval. Pavel Hlava vypráví, co následovalo: „Vystoupili jsme z auta a mezitím, co jsem točil, Mike volal domů rodině, zda jsou všichni v pořádku. Najednou se začal přibližovat hluk a my spatřili, jak přímo nad námi letělo letadlo, které to mělo nasměrované přímo do druhé budovy. To byl obrovský náraz. A obrovské zděšení.“

Hasiči a policie začali daný prostor vyklízet. Po nárazu druhého letadla byl Manhattan zcela uzavřen. Cohen autem odjel k Brooklyn Bridge, kde zastavil a Pavel pokračoval v natáčení dál. Domníval se, že ten den město neopustí. Mike však asi o půl hodiny později uslyšel, že se otevřel jediný most George Washington Bridge. Nastartoval auto a rozhodl se přece jen do Pensylvánie vyrazit. Při odjezdu se začala jedna z budov hroutit. Po jejím pádu se zvedl obrovský oblak prachu a dýmu. Po tomto momentu skupina Mikea Cohena opustila Manhattan.

Pavel Hlava vzpomíná, že než se zřítila první budova, lidé okolo něj byli v šoku, ale nepanikařili. Každý se domníval, že se budovy uhasí. Zmatky dle něj nastaly až ve chvíli, kdy první věž padla. „Muselo to být hrozný. Existují záběry, jak lidé utíkali před tím dýmem, obrovským oblakem.“ Během teroristického útoku na World Trade Center a sídlo Pentagonu zahynulo přibližně 3 000 lidí, z toho v samotných budovách Světového obchodního centra zemřelo více než 2 500 osob. „Do těch budov se chodilo na devátou hodinu pracovat. Teroristé udeřili v 8:46. Mám známého, který mi říkal, že v ten den měl jít na poradu na devátou hodinu. Nevím už do jakého patra. Tím si nejspíš zachránil život. Myslím si, že kdyby udeřili kolem desáté hodiny, tak to byl ještě větší masakr,“ domnívá se pamětník.

Boj o nahrávku

Po návratu z Pensylvánie se Pavel Hlava snažil oslovit TV Nova, zda by neměli o jeho záběry zájem. Televize mu měla sdělit, že jich mají dostatek a další již nepotřebují. Jediní, kdo mohli nahrávku spatřit, byli jednotliví členové české komunity v New Yorku. Když měl například někdo z komunity narozeniny, Pavel přetočil pásku z osmimilimetrové kamery do přehrávače a dal je dotyčnému jako dárek. Kopii nahrávky dal také Mikeu Cohenovi.

V roce 2003 se nahrávka dostala do rukou i jedné učitelce angličtiny, která ji ukázala svému známému, fotografovi Walteru Carlingovi. Právě on zjistil, že se jedná o unikát, jelikož nikdo jiný na světě nenatočil na jedné pásce dva nárazy do Dvojčat. Walter Carling si přál sejít se s autorem originální nahrávky. Oslovil Pavla Hlavu s dotazem, zda si přeje dané záběry zveřejnit či prodat. Pamětník Carlingovi odpověděl kladně. Začátkem září Carling zavolal Hlavovi s informací, že nenašel nikoho, kdo by o nahrávku měl zájem. Nicméně sdělil Pavlovi nabídku na rozhovor pro New York Times, jenž by její atraktivitu mohl zvýšit. Pavel Hlava souhlasil. Po zrealizovaném interview si reportér chtěl pamětníka vyfotografovat, ale rozhovor proběhl ve 23:00 a v budově slavných novin se již žádný fotograf nepohyboval. Z uvedeného důvodu se dohodli vyfotit si Pavla Hlavu u něj v práci.

Stal se však problém, s nímž nikdo ze zúčastněných nepočítal. Pamětníkův šéf Mike Cohen si fotografa všiml a začal se Pavla na neobvyklou situaci vyptávat. Pavel Hlava Mikeovi vše prozradil. Cohen se však postavil proti tomu, aby se nahrávka zveřejnila a Pavel s Walterem Carlingem z ní měli zisk. Ještě tentýž den Mike Cohen vzal kazetu se záběry Dvojčat, kterou dostal od Pavla Hlavy, a šel do televize ABC, kde jim ji předal k odvysílání. Carling byl zděšen, jelikož kdyby televize pustila záběry jako první, z jejich plánů by sešlo. Obsah kazety měl být odvysílaný v neděli dopoledne. V sobotu večer si Carling sjednal schůzku se zástupci televize, během níž je varoval před odvysíláním nahrávky z důvodu autorských práv, které na ni Pavel Hlava měl. Druhý den ABC záběry v upravené verzi přece jen odvysílala.

Pavel Hlava Mikea Cohena od té doby neviděl. Pamětník obdržel radu, ať již v daném podniku nepracuje. Pavel byl totiž zaměstnán u Cohena tzv. na černo, proto panovala obava, že by mu Mike mohl znepříjemnit život. Dodnes neví, zda díky kazetě, kterou Cohen předal ABC, něco získal, či ne. Pamětník u něj pracoval tři roky, a jak sám říká, rád by se po letech potkal a promluvil s ním.

Po odvysílání nahrávky si Carling s Hlavou najali právníky, kteří s ABC vybojovali mimosoudní vyrovnání. Dohodli se, že televize si kazetu půjčí na tři odvysílání a k tomu dají poškozeným odškodné. Z mimosoudního vyrovnání získali 30 % právníci, 20 % Carling a zbytek připadl Pavlu Hlavovi. Zájem o pamětníkovu nahrávku tím ale nekončil. Kazetu si totiž vyžádala i FBI, která sbírala veškeré záběry z daného teroristického činu. Hlava jim kazetu půjčil, za odměnu dostal od FBI neprodejnou knihu, v níž byl zmíněný útok důkladně popsán. Koncem roku 2003 se pamětník vrátil do Brna, kde si koupil byt, jak si před lety přál. Za zbytek peněz si s bratrovým synem Janem pořídili bar s diskotékou, který se jmenoval Twins (Dvojčata). Podnik provozoval čtyři roky.

Ten den mám pořád v hlavě

Výročí teroristického útoku 11. září si připomíná každý rok. „Když je Petra a Pavla, tak svůj svátek vůbec neřeším. Ani narozeniny tak neprožívám. Ale ohledně 11. září jsem vždy ve střehu již v srpnu a říkám si: ‚No jo, už se to blíží. Další výročí.ʻ A je to neskutečné, jak to letí. Ten den mám pořád v hlavě. Pamatuji si, kde jsme se pohybovali, co jsme dělali, jak se to stalo.“

V životě Pavla Hlavy se přihodilo velké množství náhod, které výrazným způsobem ovlivnily jeho osud. „Kdyby sestra neumřela, tak bych tady nebyl já. Je to takové nepředstavitelné. Stejně toho 11. září. Kdybychom odjeli v pondělí, třeba bych dnes žil v New Yorku. Já věřící nejsem, ale říkám si, že někdo je nahoře a drží nade mnou ochrannou ruku, protože mně se stalo tolik věcí, že buď jsem tady mohl být, nebo ne,“ dodává pamětník.