Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Přál bych si, aby po mé smrti nevyházely historické materiály, které jsem za ta léta shromáždil
narodil se 22. prosince 1926 v Bozkově
pochází ze sedlácké rodiny
v listopadu 1944 byl nuceně nasazen na práci v Německém Brodě
v roce 1946 nastoupil na FF UK ke studiu latiny a historie
v lednu 1949 byl z fakulty z politických důvodů vyloučen
až do odchodu do důchodu pak pracoval ve stavebnictví
jeho rodiče museli v polovině 50. let rodový statek odevzdat družstvu
od roku 1991 učil na semilském gymnáziu
v roce 2020 žil v Bozkově
Stanislav Hlava se narodil 22. prosince 1926 v Bozkově jako prostřední ze tří bratrů. Žil spolu s rodiči, prarodiči a tetou v třígenerační rodině. Rodiče pracovali v zemědělství. Navštěvoval obecnou školu v Bozkově a poté chodil ještě rok na měšťanku. Jednalo se o zažitou praxi, jak zjistit, zda se žák hodí ke studiu na gymnáziu. Pamětník obstál a 1. září 1938 nastoupil na gymnázium v Turnově.
Válka
Pro příchozí z obsazených Sudet museli vytvořit další třídu, do které nastoupili žáci z Liberce, Jablonce nebo Litoměřic. Popisuje, jak zažil obsazení republiky: „Vím, že jsme vyšli z nádraží v Turnově, tenkrát měl rádio málokdo a kromě toho, my jsme odcházeli v pět hodin tady z domu. Vlak jel v 5:40 z nádraží v Jeseném. Tak jsme neměli tušení a najednou přijdeme na hlavní ulici a tam jezdí německá obrněná auta, náklaďáky, na nich stáli vojáci s puškami namířenými na ulice, motocykly s kulometem na sajdce…“ V roce 1943 Němci zabrali budovu školy, kde zřídili lazaret. Učili se tedy v budově měšťanky. Vyučování probíhalo odpoledne od jedné do šesti, aby se vystřídali s mladšími žáky. Stanislav Hlava ministroval u faráře Josefa Hofmanna ve významném poutním kostele v Bozkově. Zpíval v mužském pěveckém sboru. 22. listopadu 1944 ho nasadili k Technische Nothilfe do Havlíčkova, tehdy Německého Brodu, kde spolu s tunelem pro dvoukolejku zřizovali také fabriku na výrobu technického benzinu z uhlí. Na jaře zažádal kvůli jarním pracím v zemědělství o dovolenou a již se z ní k útvaru nevrátil.
Kádrový posudek
Na gymnáziu Stanislav Hlava odmaturoval v roce 1946. Toho léta však místo prázdnin chodil opět do školy, kde doháněli, co zameškali v průběhu války. V září nastoupil na vysokou školu, kde na filozofické fakultě studoval latinu a dějepis. Studium však pro pamětníka skončilo prověrkami. Prověřovali ho někteří jeho spolužáci, s nimiž se znal a hrál volejbal. Stanislava Hlavu vyhodili v pátém semestru i přesto, že měl hotovou státnici z latiny, chystal se na státnici z dějepisu a oficiální propaganda vyhlásila vyhazov notorických flákačů. Vyloučili ho s tím, že jde o člověka nábožensky bigotně založeného a známého svým reakčním smýšlením.
Stanislav Hlava vzpomíná na uvítání zaměstnance pracovního úřadu v Semilech: „Řekli mi: dobře, že jdete, už tady máme směrnici, jak vás máme zaměstnat – do cihelny, do vápenky, do dolu, do lomu, na silnice a do stavebnictví.“ Přijal ho jeden stavitel od nich ze vsi, u kterého pracoval půl roku jako pomocný dělník. Poté šel na dva roky na vojnu a s ním samozřejmě i jeho kádrový posudek. Maturanti nastoupili automaticky do školy pro důstojníky v záloze, Stanislav Hlava však absolvoval službu jako vojín. Když odevzdával vojenskou knížku, byla právě nouze o gážisty. Na přemlouvání majora Kouckého, zda nechce na vojně zůstat, namítl: „Přece byste si tady nechtěli nechat tak neschopného člověka, který nedosáhl ani na hodnost svobodníka.“
Padesátá léta v Bozkově
Stanislav Hlava po odchodu do civilu pracoval jako plánovač na stavbách. Při práci na stavbě dostával do měnové reformy v roce 1953 potravinové lístky. Ty se dělily do tří kategorií – pro normálně pracující, těžce pracující a velmi těžce pracující. Dostával lístky pro velmi těžce pracující, a to mu umožnilo podporovat rodiče, kteří jako zemědělci neměli na potravinové lístky nárok. Každému prosperujícímu hospodáři navíc hrozily různé postihy. Na rok například zavřeli bozkovického hospodáře Balatku, který dlouho nechtěl vstoupit do družstva. Jeho syn navíc studoval v Praze UMPRUM a na jaře 1949 utekl do zahraničí. Otcův majetek propadl státu a ještě ho s celou rodinou soudně vystěhovali z okresu. Faráře Hofmanna v padesátých letech zatkli a odsoudili ve vykonstruovaném procesu. Spekulovalo se, že je to kvůli tomu, že se na faře v roce 1948 setkali katoličtí intelektuálové, jako například Zahradníček, Čep, Renč nebo Mařan.
Po letech práce pololetí dějepisu za odměnu
Po pěti letech praxe ve stavebnictví Stanislav Hlava dálkově dokončil v Praze tříletou strojní průmyslovku, aby mohl pracovat jako lépe placený technik. Z této pozice se vypracoval až na stavbyvedoucího, kterého dělal asi patnáct let. Vedl okolo čtyřiceti lidí a stavby probíhaly současně na různých místech. Byl rád, že může jít 1. ledna 1987 do důchodu. Jeho vize klidného stáří však vzala záhy za své. Z podniku odcházel právě v době, kdy se stavěla spalovna krematoria. „Právě jim zemřel stavební dozor z komunálního podniku, tak za mnou pořád chodili, ať ten stavební dozor vezmu. Tak jsem si tak říkal, že to stavím pro sebe. Asi rok jsem se tedy věnoval dostavbě té spalovny.“ Rok ještě strávil na stavbě cisterny na naftu podniku ČSAD. Jednoho dne pamětníkovi zavolal kamarád Miloš Plachta, ředitel gymnázia v Semilech. Odešli mu totiž tři učitelé němčiny a zda by na chvíli nezaskočil. Německy uměl Stanislav Hlava dobře, za války měl ve škole devět hodin němčiny týdně po dobu tří let. Nabídku přijal, za několik let se k němčině připojila latina a poslední pololetí školního roku 2006/2007 i milovaný dějepis. V roce 2007 šel tedy Stanislav Hlava konečně do opravdového důchodu.
Celý život se zajímal o lokální historii a strávil mnoho hodin v archivu v Semilech. Pamětníkovi vyšla kniha o lokální historii, ve které čerpal především z farní čelednice, ze školní kroniky a ze své paměti.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Kristýna Himmerová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Jakub Anderle)